Časopis Myslivost

Listopad / 2018

Když vlk sklopil uši

Myslivost 11/2018, str. 30  Michal Císařovský
Jistým historickým paradoxem je, že k vývoji a stupňující se specializaci loveckých psů, jež dala vzniknout lovecké kultuře a mnohosti skupin a následně plemen loveckých psů, rozhodující měrou přispělo pěstování obilí v epoše neolitu (na různých místech v periodě 8 až 5 tisíc let př. n. l.). Vedlo totiž k nutnosti trvale sídlit na jednom místě. Souběžně se tak ale snižovaly možnosti lovu.
Náhradou byla domestikace a chov domácího dobytka. Zemědělství sice ukončilo éru lovu coby hlavního předpokladu zajištění obživy, a tím celé lidské existence, v důsledku však vedlo k lovecké specializaci, jež dala vzniknout lovecké kultuře, mnohosti skupin a následně plemen loveckých psů.
 
Od královského lovu k prasečníkům
 
Na úvod je třeba uvést poznámku ve vztahu k původu loveckých psů ve smyslu, jak je vnímáme dnes: Použití jakéhokoliv psa k lovu nevysvětluje jeho původ, vývoj nebo specializaci. Každý pes je ve své podstatě lovec a lov je jeho přirozeností.
Klasičtí dogovití psi, molossové, například prototypní mastifové asyrského panovníka Aššurbanipala (vládl 669 až 631 př. n. l.), jsou známí z výjevů královského lovu na lvy. Přesto je jen stěží můžeme označit za „lovecké psy“, Jagdhunden nebo Sporting dogs. Ve své době ovšem museli být vzhledem ke zjevné propracovanosti a organizaci lovu speciálně cvičeni.
Z hlediska formování skupin psů podle užití se však jednalo o vycvičení jednotlivců k určitému výkonu.
Starověcí molossové se v průběhu dalšího vývoje nestali typickými loveckými psy, u nichž by byl tento typ vloh nadále rozvíjen. Zůstali však samozřejmě psy se všemi základními instinkty, a proto mohli být o tisíc let později znovu použiti v Evropě při lovu velkých šelem, medvědů a černé zvěře. Dokonce jako typ, který je v několika specializacích svým způsobem možné považovat za plemeno: Bärenbeisser – medvědohryz,  Bullenbeisser neboli býkohryz.
Z tohoto vcelku univerzálního typu, který v literatuře představil roku 1719 H. F. v. Fleming v díle Der vollkommene teutsche Jäger, se postupně vydělovaly místní variety a posléze samostatná plemena.
Už kolem roku 1630 začínají být rozlišovány dva velikostní rázy, větší, takzvaný Danziger Bullenbeisser, který vznikl údajně křížením býkohryza s chrty typu vlkodava, dováženými z Anglie, a menší, Brabanter Bullenbeisser, neboli brabantský davič (Bullenbijter). Jejich potomci, k nimž patří například rotvajler nebo boxer, už ovšem nemají s lovem nic společného. Nicméně standard boxera se k tomuto odkazu dodnes hlásí: „Chov býkohryzů spočíval především v rukou myslivců, protože býkohryz sloužil hlavně k lovu. Jeho úlohou bylo uchopit zvěř štvanou psy a přidržet ji do příchodu lovce, který ji skolil. Proto musel mít co nejširší tlamu s široce postavenými zuby, aby se mohl důkladně zakousnout, a aby mohl zvěř také dobře přidržet. Býkohryzové, kteří nesli tyto znaky, byli pro svoji úlohu nejvhodnější, a proto je majitelé také použili k chovu. Chovná selekce pak přinesla psa se širokou tlamou a vyhrnutým čenichem.“
V Anglii byli těžcí dogovití psi na černou nazýváni boarhounds. Jsou považováni za přímé předchůdce současného anglického mastifa (Old English Mastiff).
V českém mysliveckém názvosloví se také vyskytoval termín „prasečník“. Prasečníci byli  kříženci loveckých psů s dogami, štvaní na černou zvěř: Uchopují ji za slechy a drží tak dlouho, až ji lovec skolí tesákem, „kančím pérem“. Prasečníci bývali ve středověku chráněni před ostrými klektáky jakýmsi pancířem z hrubého plátna, do něhož byly všity vložky z kostice (tzv. fišpan, z německých slov fisch a panzer).
 
Vývoj skupin a plemen loveckých psů
 
Desítky tisíc let domestikace a několik století výběrového chovu – to jsou dva procesy, které přeměnily vlka ve škálu současných plemen psů.
Formování větších skupin loveckých psů a jednotlivých plemen se odvíjí od několika daností, jimž jsou především klimatické a geografické podmínky, na nich závisející druhy lovené zvěře, souběžně pak typ a zdokonalování loveckých zbraní.
Aby pes - či jeho ještě volně žijící předchůdce - obstál v konkurenci ostatních šelem, nebo později při společném lovu s člověkem, musel se těmto podmínkám dokonale přizpůsobit. Postupně se tak vyvinuly základní skupiny loveckých psů: lovečtí chrti, honiči, teriéři, vodní psi, španělé, ohaři a retrívři.
 
Lovečtí chrti – nejstarší skupina loveckých psů světa
 
Chrti dnes nejsou vnímáni jako typičtí lovečtí psi, a to ani v případě plemen s tak „loveckými“ jmény, jako irský vlkodav (wolfhund), jeho ruská obdoba barzoj (Russian Wofhound), nebo skotský jelení pes (deerhound).
Ještě na přelomu 19. a 20. století R. Strebel charakterizuje ruské chrty jako lovce vlků a hon líčí takto: „Byl-li obeznán vlk nebo více vlků, místo je obklopeno lovci na koních, kteří drží po dvou barzojích na šňůrách. Pak se vpustí do místa smečka psů, podobných foxhoundům... Najde-li smečka vlky, hlásí to štěkotem. Jezdci se drží těsně u lesa, neboť jen tam, kde se k lesům druží otevřené plochy, je možno počítat s použitím barzojů, Sotva vlk vběhne na rovinu, první jezdec uvolní své chrty. Ostří psi jsou s vlkem brzy hotovi...“.
Přesto jsou chrti vývojově nejstarší skupinou loveckých psů. V neschůdném, obtížně prostupném, hojně zalesněném biotopu - jaký převažuje na evropském kontinentu - nepotřeboval lovecký pes obvykle příliš vysokou rychlost, ale spíše vytrvalost, sílu a dobré čichové schopnosti. Proto se zde vyvinula skupina honičů.
V rovinatých stepích Asie, Středního východu nebo na okrajích afrických pouští vyžadoval člověk od psa k lovu rychle se pohybujících antilop a gazel naopak rychlost, podmíněnou odlehčenou stavbou těla a podpořenou dobrým zrakem. Je třeba mít na zřeteli, že chrt je „funkčně“ extrémním typem honiče, psem dokonale přizpůsobeným nejvlastnějšímu způsobu lovu kořisti - štvaní. Byl tedy svým způsobem stejně přirozený v Africe, jako při štvaní vlků v Irsku. Prolínání těchto dvou linií či forem, tedy chrtů a kontinentálních honičů, zasahovalo ještě hluboko do 17. a 18. století, v podobě chrtovitých štváčů.  
 
Středoafrická a saharská etnika, nejpozději však Egypťané, už v předhistorických dobách nepochybně ochočili a domestikovali psa, přesněji jeho předchůdce. Nemuseli zde čekat na příchod domestikované psovité šelmy z jiné části světa.
I jinde, a to jak v Evropě, tak v Asii, vznikaly, vyvíjely se a z domestikačních center se šířily další typy a plemena prioritně k lovu používaných psů, dnes nazývaných chrty.
Domestikačním centrem chrtů typu sloughi nebo azavaka mohla být centrální Afrika nebo další, z dnešního pohledu i velmi nepravděpodobně vyhlížející místa jako například saharské skalní město Tassili-n-Ajjer. Saharské kultury předcházející starověkému Egyptu jsou nanejvýš pravděpodobným místem zdomácnění psa, místem vzniku nejstarších chrtů světa.
 
Stopy však vedou ještě hlouběji do srdce Afriky. Pokud má někde Afrika své mysteriózní nitro, musí ležet jedině v povodí řeky Kongo, v pralese Ituri, kde žijí trpaslíci.
Praobyvatelé Konga (ale také dnešního Zairu, Gabunu a dalších oblastí střední Afriky), trpasličí populace označované jako přírodní relikt původních obyvatel, žijí místy ještě dnes na úrovni tropických lovců a sběračů.
Vraťme se však o pouhých několik desetiletí zpět, mezi léta 1911 až 1955, kdy se ještě mohl český cestovatel průměrného vzrůstu Pavel Šebesta stát „Velkým otcem“ - „Baba wa Bambuti“, náčelníkem a takřka bohem sotva metr a půl vysokých lidiček, žijících svědků pravěku: „Nepostradatelným přítelem trpaslíků je lovecký pes. Je to malý, hubený, zažloutlý psík s hezkou hlavičkou. Živí se odpadky, které najde. Sotvaže je po snídani, muži se shromažďují k lovu. A už to zní vesnicí: Os, os os! Pes dostane na krk kožišinový obojek s dřevěnou klapačkou, vyrazí z tábora a lovci ho následují s krátkými luky a šípy. Všichni se divoce ženou za zvuků klapačky. (Důvod pro vybavení psů klapačkami je jednoduchý: psi neumějí štěkat, a tak je Pygmejové nemohou sledovat obdobně jako evropští lovci „hrající“ a hlasitě vydávající honiče; klapačky se nicméně používaly, a to dokonce z nařízení vrchnosti, i v 17. století u nás; znesnadňovaly pohyb psům pronásledujícím zvěř a zároveň je svým zvukem prozrazovaly. Pozn. autora) Večer je lov skončen. Pes přiběhne do vesnice a řehtá vesele klapačkou. Všichni vědí, že se muži vracejí s úlovkem. Někdy přinesou divokého vepře, někdy jen trpasličí antilopu.“
Analogickou zkušenost zaznamenal v jiné části světa Heinrich Harrer v knize Přicházím z doby kamenné; na Nové Guinei se vydal s místními Danii do Carstenzenova pohoří a v přípravném táboře okomentoval „žlutobílé psy, kteří neštěkají, a jsou proto velmi vhodní k lovu. Popis průběhu lovu naznačuje nečekaně vysokou míru lovecké specializace psů a vážnost, již požívají: „Každá vystopovaná zvěř je zasažena šípy lovců, nezmizí-li její stopa v řece nebo v potoce, a lovecký pes ji pak už nenajde... Nejstarší z rodové tlupy nebo jeho zástupce vyvrhne zvěřinu čistě na listy a rozdílí maso. Lovci sedí stranou, jako by jim po tom nic nebylo. Srdce a játra připadnou vždy tomu, kdo zvěř zastřelil. Dříve odříznou kus srdce a hodí je do lesa: byla to prvotina pro božstvo. Ulovená zvěř náleží celé rodové tlupě, avšak přednostní právo na ni má střelec, jehož šíp zasáhl zvěř poslední, bez ohledu na to, byla-li rána smrtelná, nebo ne. I vlastník loveckého psa má nárok na zvěř; náleží mu hlava.“
 
Pravděpodobní následníci a pokračovatelé saharských kultur, Egypťané, znali a využívali psa už v předhistorických dobách. Doba archaická začíná 1. dynastií Meni, tedy přibližně rokem 3000 př. n. l. Tato hranice se však s novými objevy posouvá stále hlouběji do minulosti.
Egyptští chrti, či alespoň část z nich, ale mohli také vzniknout před nějakými 12 000 lety z vlků jihozápadní Asie, z poddruhu Canis lupus pallipes, vlka indického, neboť jejich potomci vykazují – jak doložil například v roce 1994 D. J. Brewer – určité společné morfologické i genetické znaky.
 
Text: PhDr. Michal CÍSAŘOVSKÝ
Foto a repro: CANIS-Media
 
vychází v 7:51 a zapadá v 15:58 vychází v 12:17 a zapadá v 22:58 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...