Časopis Myslivost

Listopad / 2018

Stařešina z Balochovej hole

Myslivost 11/2018, str. 95  Jaroslav Žák
Hora ruit - čas kvapí, říkali staří latiníci. A s přibývajícím věkem letí snad stále rychleji. Než jsem se nadál, blížila se sedmdesátka. Měl jsem již na Slovensku střelené tři slabší jeleny, ale mojí životní mysliveckou touhou byl lov trofejového karpatského jelena. Každý rok jsem si dával bokem určitou částku, kterou jsem okamžitě směnil za Eura, abych peníze nepoužil na jiné účely a hned zavřel do trezoru na zbraně. Pro jistotu ještě do schránky na náboje, aby k nim byl přístup komplikovanější. Oslava sedmdesátin proběhla a za měsíc jsme již s kolegou Jardou vyrazili do naší oblíbené honitby Betliar na chatu Stadielko, která nám již po několik roků poskytovala přístřeší při našem pobytu v krásném kraji Slovenského Rudohoří - Voloveckých vrchů.
Člověk míní, ale sv. Hubert a Diana mění. Vhodného jelena jsme za celý týden nepotkali, a tak jsem odjížděl bez úlomku. Bez trofeje jsme ale neodjížděli, Jarda střelil slabého osmeráčka. Vzpomněl jsem si, že Jarda vlastně dopadl úplně stejně. K padesátinám před dvěma roky si nadělil jako dárek odstřel trofejového jelena a taky neulovil. Až další rok mu sv. Hubert a Diana udělili svoji přízeň a střelil trofejového čtrnácteráka s bodovou hodnotou těsně pod 200 bodů CIC.
Peníze zůstaly v kapse, tak snad až napřesrok. Rok uběhl jako voda, skončily prázdniny a děti vyrazily do školy. Na horách začala mezi jeleny vzrůstat nervozita, jeleni se začali stahovat k laním. A stejná nervozita vypukla mezi myslivci - jelenáři, kteří ten rok měli povolenku na odstřel jelena v říji. Nebyl jsem výjimkou.
Chata Stadielko leží v horní části obory Betliar v nadmořské výšce 1000 m n.m. na úbočí Balochovej hole a k nejbližšímu obchodu v Betliaru je deset kilometrů. Tak poslední týden před odjezdem byl ve znamení nákupů, vaření a zamrazování jídel na týdenní pobyt.
Tradiční kolega Jarda bohužel z vážných důvodů nemohl odjet, a tak ho na poslední chvíli nahradil kolega z myslivecké rady Tomáš, který chtěl odstřel slabšího jelena do hmotnosti 3 kg. Na Slovensku se taxa za poplatkový odstřel platí podle hmotnosti lebky s trofejí bez spodní čelisti, navíc mají na rozdíl od nás čtyři věkové třídy.
V sobotu balení, kontrola, na co jsem tradičně zapomněl a nezbytná kontrolní rána do terče. A v duši tajná myšlenka „Když to vyšlo Jardovi o rok později, co kdyby.......?“
V neděli ráno 16. září před šestou hodinou dorazil autem Tomáš, vše jsme naložili a vyrazili na 650 km dlouhou cestu do Betliaru. Na místě jsme se přivítali s našimi tradičními průvodci Hubertem a Ľubem, vyřídili nezbytné formality, převzali lovecké lístky pro cizince, povolenky k lovu a vyrazili na Stadielko.
Protože se v honitbě za ty roky již velmi dobře orientuji, dostal jsem i klíče od bran obory, klíče od Stadielka s tím, že průvodci přijedou za námi.
Tomáš jel po rozbité lesní cestě s novým autem velmi opatrně, tak nás naši průvodci dojeli již u horní brány při výjezdu z obory. Další cesta vede již mimo oboru a po asi dvou kilometrech přes další bránu vede znovu do obory na Stadielko.
Na chatě proběhlo tradiční uvítání skleničkou trochu ostřejší „ovocné šťávy“, rychle se ubytovat, vybalit věci, převléct do loveckého a kolem páté hodiny jsme již vyrazili na posluchy. Ľubo s Tomášem směrem na Holý vrch, já s Hubertem jsme šoulali kolem holin nad křižovatkou lesních cest „U besného psa“.
Nad Belavým chodníkem v lese a v houštině směrem na Čučmu se několikrát ozval jelen. Hubert, který dobře vábí na volský roh, se jej snažil vytáhnout, abychom si ho prohlédli, ale marně. Dole pod námi v oboře se několikrát ozval jelen, ale celkově to bylo slabé. Říje teprve začínala a navíc nám nepřálo počasí, bylo teplo a foukal vítr. A taková byla předpověď počasí i na celý týden.
Ráno jsme vyrazili autem na Javorinu, kde jsme nechali auto a šoulali opatrně přes Bučky na Belavý chodník. Belavý chodník je zároveň žlutě značená turistická cesta na chatu pod Velkým Volovcem.
Šoulali jsme po úbočí Volovce až na odbočku na Voloveckou chatu, ale ticho, klid.
Když na chatu dorazili Ľubo s Tomášem, hlásili, že viděli čtyři jeleny. Na skládce dřeva na Šramkoch viděli na 40 metrů starého jelena s velkou rozlohou, Ľubovi, vášnivému fotografovi se navíc podařilo jelena vyfotit. Na matnici fotoaparátu byla vidět pouze veliká rozloha, ale členění paroží ne. Ľubo prohlásil: „Starý jeleň, menej výsad, velká rozloha, váha paroží 6,5 až 7 kilo. To by bol dobrý jeleň pre Jardu“.
Tak jsme večer vyrazili směrem na Šramky. V houštině nad oplocenkou troubil jelen, Hubert se ho snažil vytáhnout z houštiny, ale jelen byl už zřejmě zalehlý a nenechal se vyprovokovat. Tak jsme šoulali opatrně spodní cestou po úbočí Šramků, odbočili ostře nahoru a stoupali až do sedla Balochovej hole a po svozové cestě, které Slováci říkají „pero „jsme došli na chatu. Již hodně za šera se nahoře na Balochovej holi líně ozval několikrát jelen, zřejmě staršího ročníku.
Ráno budíček o páté hodině a opět šoulačka cestou po úbočí Šramků. Pod námi v prořezávce oplocenky něco zašramotilo, Hubert zarazil. Pod námi běžely dvě laně a přesadily přes cestu nahoru na Šramky. Ozval se jelen a táhnul za laněmi.
Stáli jsme nehnutě, já předpisově krok za svým průvodcem. Přes mohutnou Hubertovu postavu jsem dopředu ale moc neviděl.
Zahlédl jsem čtrnácteráka s krátkými výsadami v koruně, ale to, že zůstal stát ve zmoli pod cestou na 30 metrů od nás, jsem neviděl. Byl jsem připraven střílet, ale jelen zřejmě dostal od nás vítr, dva mohutné skoky přes cestu a mizel za laněmi. Hubert prohlásil: „Žial, mal som ťa pustiť pred seba, bolo vidno len hlavu s krkom. Ale na tridsať metrov sa dalo na krk strielať.“
Šoulali jsme dále, ještě jeden jelen se ozval před námi, ale potom ztichnul. Odbočili jsme prudkou cestou na vrchol Šramků, tam končil vyčištěný lovecký chodník, tak jsme se přes vývraty dostali až ke skalce na Šramkoch a dohodli jsme se, že večer tam zasedneme.
Jak bylo dohodnuto, tak jsme učinili. Již před pátou hodinou jsme zasedli na skalku a čekali.
V houštině nad oplocenkou se vytrvale ozýval jelen, začalo se šeřit, a to už Hubert nevydržel. Hubert není příznivec čekané, rád za jelenem šoulá, tak jsme slezli ze skalky ke skládce dřeva, velmi opatrně po cestě dolů na dolní cestu a stále velmi opatrně ven z lesa, abychom viděli na holinu.
Nejprve jsme uviděli dvě laně, které postupovaly směrem ke Skaličce, kde byla pokosená v létě louka a nyní tam byla šťavnatá paša. A za nimi táhnul jelen. Dobře troubil, na Hubertovo vábení velmi dobře odpovídal, ale ještě jsme pořádně neviděli paroží. Až na hraně vysázených smrčků a modřínů jsme ho uviděli proti obzoru. Trojky koruny, dlouhé výsady v koruně, veliká rozloha, ale slabší lodyhy. Věk pět až šest let, mladý nadějný dvanácterák, chovný jelen, tudíž tabu.
Již téměř za tmy jsme uviděli nahoře po úbočí Balochovej hole táhnout jelena. Paroží již ve tmě vidět nebylo, ale podle mohutného těla, silného krku, nízko nesené hlavy a celkového „volského“ vzhledu, jsme usoudili, že se jedná o starého jelena. Abychom ho lépe viděli, vylezli jsme nad cestu na skalnatou vyvýšeninu, ze které bylo lépe vidět. Táhnul také za laněmi směrem na Skaličku. Na skalnaté vyvýšenině byly balvany a dva smrčky, za které se dalo dobře schovat. Slezli jsme opatrně dolů, což ve tmě po skalnaté suti nebylo jednoduché a došli jsme na chatu.
Tam jsme při skleničce plánovali, jak usilovat starému jelenovi o život a nakonec jsme se dohodli, že časně ráno zasedneme za balvany na skalisku a budeme čekat, zda se na svítání bude starý jelen vracet do houštiny na Šramkoch. A dobře jsme udělali.
Sotva začalo svítat, vyrazili jsme s Hubertem na skalku. S sebou jsme si vzali polstrované sedáky ze židlí, abychom neseděli na kamenité zemi. Zasednul jsem za větší balvan, Hubert ob jeden kámen za smrček vpravo.
Od Skaličky bylo slyšet troubení dvou jelenů, z nichž jeden se ozýval zvláště hrubým hlasem.
S přibývajícím světlem bylo stále více vidět na rozsáhlou holinu Balochovej hole, která po velikém požáru v roce 2013 byla znovu osázená a celkově zarostlá sítinou. Asi ve vzdálenosti 200 metrů jsme uviděli čtyři laně, které se popásaly a táhly mírně dolů, směrem k houštinám nad oplocenkou. Jelena jsme slyšeli, ale neviděli.
Světlo stále více vítězilo nad tmou a po chvíli jsme jelena uviděli, jak se blíží k laním. Táhnul šikmo nahoru. Šeptem jsme se dohadovali, zda je to starý jelen, nebo středního věku. Až když se postavil bokem, bylo vše jasné - starý, mohutný jelen s typickou figurou, nízko nesenou hlavou. Pořád jsme ale nebyli schopni přečíst paroží.
Po chvilce jsem v mém dalekohledu 8x56 uviděl, že má jelen na pravé lodyze koncovou vidlici. „Huberte, na pravé lodyze má vidlici“.
Ale i Hubert již dokázal přečíst jelenovo paroží. „Nepárny desatorák, starý jeleň, strielaj!“, zašeptal Hubert.
Vyndal jsem podsedák zpod sebe, položil na kámen a snažil se zamířit na jelena, ale při šestinásobném zvětšení pokrýval středový bod puškohledu celé tělo jelena. Natočil jsem na puškohledu maximální zvětšení - dvanáctku a zamířil na jelena. Již se dal záměrný bod umístit vpravo za plec, natáhnul jsem napínáček, odjistil a ani nevím jak, dotkl jsem se spouště.
Ozval se výstřel, laně se daly do běhu směrem k houštinám, jelen za nimi, ale viditelně zpomaloval. Uběhl asi 70 metrů a zřítil se dolů mezi pařezy. Z posledních sil se ještě jednou zvedl, učinil poslední skok a definitivně se zlomil.
Zajistil jsem kulovnici, objali jsme se s Hubertem a já jen zašeptal „Huberte, děkuji“. Bylo to poděkování jak mému loveckému průvodci, tak sv. Hubertovi za přízeň.
Sáhnul jsem do náprsní kapsy pro placatici a v tu chvíli jsem dostal takovou „jelenici“, že jsem se celý třásl jako osika. Hubert jenom pronesl: „Kľud, teraz je to už dobré. Keď som zbadal jelenice, ako predbiehajú jeleňa, vedel som, že je to dobrá rana. Čakal som, že nebudeš chcieť stríelať, bolo to dosť ďaleko, dobrých stoosemdesiať metrov“.
Počkali jsme ještě asi pět minut a vyrazili k jelenovi. Bylo to skutečně dost daleko - takových 120 metrů na „pero“ a dalších 30 metrů nad tuto cestu. A jelen po výstřelu běžel šikmo dolů.
Když jsme přišli k jelenovi, smekli jsme klobouky a vzdali poctu majestátnímu králi slovenských hor. Mohutný ve zvěřině, nerovný starý desaterák, veliké rozlohy, silné lodyhy. Před námi ležel jelen, kterého viděl a nafotografoval Ľubo. Hubert došel k nejbližšímu smrčku pro poslední hryz a úlomky.
Na chatě už byl připraven výřad, po stranách ohně, Marcel z Lesního závodu v Rožňavě mi pogratuloval k úspěšnému lovu, Hubertovi k úspěšnému doprovodu, dostal jsem i pamětní list. Bylo mně moc dobře u srdce a přiznám se, že jsem byl hodně naměkko a i slzička ukápla.
Večer jsme úspěšný lov samozřejmě řádně oslavili. Já jsem si s Hubertem mohl ráno přispat, ale Tomášovi s Ľubem se ráno vstávalo na další vycházku těžce.

stazeny-soubor-2.jpg
Zbývající dva dny utekly velmi rychle. K Tomášovi bohužel sv. Hubert a Diana nebyli nakloněni. Jelenů viděl hodně, ale bohužel samé silné nad rodinou schválený rozpočet. Zabalili jsme tedy, uklidili chatu a jeli do Betliaru na lesní správu. Tam již čekala vypreparovaná a předběžně obodovaná trofej, ještě jsme si zvážili a vyrovnali účet. Hmotnost trofeje s lebkou byla 7,10 kg; hodnota 190,4 b. CIC, nerovný desaterák, věk 12 až 13 roků. Malá komplikace nastala jen s umístěním trofeje do auta, ale nakonec jsem si domů vezl trofej mého životního a zřejmě i mého posledního karpatského jelena - stařešiny z Balochovej hole.
Jaroslav ŽÁK
 
 
vychází v 7:52 a zapadá v 15:58 vychází v 12:39 a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...