Časopis Myslivost

Prosinec / 2018

Život je před námi

Myslivost 12/2018, str. 74  Petr Šeplavý
100 let od narození Jaroslava Bézy Pozornému čtenáři časopisu Myslivost jistě neunikla pozvánka na výstavu věnovanou grafikovi a myslivci Jaroslavu Bézovi k jeho nedožitému výročí 100 let od narození. Ta se letos uskutečnila pod názvem „Život je před námi“ od konce června do 4. září v modrém salonku Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství na zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou. Při ukončení výstavy dne 4. září, v den 100. výročí narození Jaroslava Bézy, se sešli v muzeu na Ohradě jeho přátelé a blízcí spolupracovníci, aby zavzpomínali na jednoho z nejvýznamnějších grafiků a výtvarníků, který spojil svůj život i práci s propagací myslivosti a mysliveckou organizací.
 
Krátce z životopisu
 
Jaroslav Béza se narodil v roce vzniku samostatné Československé republiky dne 4. 9. 1918 v Hulicích na jižní hranici benešovského okresu. Jako malý chlapec si chodil hrát k Želivce, kde chytal do ruky pstruhy. Dnes jsou tato místa nenávratně ztracena pod vodárenskou nádrží Švihov, která je jedním ze tří zdrojů pitné vody pro Prahu.
Když mu bylo necelých pět let, vznikla první celostátní myslivecká organizace – Československá myslivecká jednota.
portret.JPGGrafická studia absolvoval u prof. Šilhavého, poté následovaly dva roky studia na grafické škole reklamy a malby ROTTER. Od roku 1935 působil ve Vojenském zeměpisném ústavu.
Za války pracoval v projektové kanceláři u firmy Junkers v Praze Hloubětíně, kde se potkal se Slávkou, která tam pracovala v administrativě. Po krátké známosti se vzali, což je zachránilo před totálním nasazením v Německu. Do roku 1943 pokračoval ve studiu na soukromé grafické škole v Praze.
Čas dospívání poznamenala léta okupace a sotva po válce vybudoval propagační firmu, musel ji převést na družstvo. Celý život včetně období socialismu nebyl zaměstnán a pracoval jako grafik a výtvarník na volné noze.
 
Tvůrčí období
 
Od počátku své kariéry se Jaroslav Béza věnoval užité grafice a do jeho práce se promítala záliba v myslivosti. Pro Ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství (MZLVH), později pro Ministerstvo zemědělství (MZe) vytvořil řadu propagačních materiálů. Velmi úzce spolupracoval i s Českým mysliveckým svazem (ČMS).
Jaroslav Béza je otcem propagačního projektu „Červen – měsíc myslivosti“. Nejprve se ve spolupráci s MZLVH podílel na propagační akci „Duben – měsíc lesů“, a posléze s MZe ve spojení s ČMS vznikl projekt „Červen – měsíc myslivosti“. V rámci této propagační akce vytvořil ucelenou řadu plakátů a letáků, které nemají v Evropě a asi ani na světě obdoby.
Myšlenka ochrany zvěře a propagace české myslivosti byla též hlavním námětem nesčetné řady mysliveckých výstav.
Spolu s Janem Limou, do roku 1989 vedoucím propagačního oddělení ČMS a autorem většiny scénářů, stál Jaroslav Béza u zrodu mnoha národních i mezinárodních výstav a jeho graficky ztvárněné výstavní expozice provázely generace myslivců i nemyslivecké veřejnosti.
V souvislosti s výstavami se nezapřela jeho původní profese ve vojenském zeměpisném ústavu – vytvořil mnoho velkoformátových map s výskytem zvěře, přičemž nejen mapy, ale i grafické listy, pamětní a gratulační listy velmi často nesou rukopis a prvky kartografie, především při zpracování stromů, krajiny, lesa apod.
Nedílnou součástí jeho tvorby byla kaligrafie. Celé generace vyznamenaných myslivců obdržely grafické listy od Jaroslavova přítele Aleši Vaice, které Jaroslav kaligraficky nadepsal.
Podle jeho návrhů se realizovaly interiéry hotelů a restaurací zaměřených na myslivost, například pro hotel Evropa v Mariánských Lázních.
Když se zařizovala vinárna v historickém sklepení v sídle ČMS v Husově ulici v Praze, tak místnosti dominovalo jeho velké grafické plátno. Jako umělec uměl uchopit a ztvárnit drobnou kresbičku na konci kapitoly v knížce nebo doplnit výstavní prostor několikametrovými grafikami a vždy přesně vystihl správný poměr mezi dílem a prostorem.  
Často říkával, já nejsem žádný umělec, já umění jen sloužím.  Ilustrace Jaroslava Bézy se staly součástí učebnic pro základní školy. Jeho dokonalá znalost anatomie a precizní technika ilustrátora zvěře oslovuje žáky dodnes.
 
Mnoha firmám vytvořil grafické značky – Českomoravské myslivecké jednotě, firmě Interlov, pojišťovně Halali, Českomoravské kynologické unii, České lesnické společnosti, firmě Rembrandt, Lesní společnosti Kraslice, Střeleckému klubu Sellier & Bellot, Klubu slídičů aj.
Jeden z jeho prvních návrhů, za který dostal slušnou odměnu, byl obal na hašlerky, který sice prošel změnami, ale základ jeho návrhu je zachovám dodnes.
Je také autorem řady medailí, diplomů, odznaků a také pamětní desky k 70. výročí založení ČMMJ, která je zavěšena na budově okresního mysliveckého spolku v Brně.
 
Nedožité devadesátiny
 
Jaroslav Béza, renomovaný ilustrátor a grafik, člen Palety Vlasti a Československého svazu výtvarných umělců a jeden ze zakladatelů Propagační tvorby měl atelier v Křemencové ulici naproti restauraci U Fleků a také doma v Louňovicích, v domku uprostřed lesa se zahradou a potokem, kde našel zázemí nejen on, ale především manželka a jejich milovaní kokři.
Po sametové revoluci, když byla budova v Křemencové ulici i s jeho atelierem vrácena v restituci, našel azyl v půdním atelieru u rodiny Janatků na Karlově náměstí.
Poslední ranou osudu bylo úmrtí jeho milované ženy Slávinky v roce 2007, nešťastný pád i zhoršující se stav onemocnění krvetvorby, který do poslední chvíle tajil. Po pádu byl hospitalizován v nemocnici v Říčanech, odkud byl převezen do nemocnice pro dlouhodobě nemocné ve Vojkově.
Domů do svého atelieru a ke své kokřici Peggince se již nevrátil. V pátek 7. 3. 2008 dotlouklo jeho veliké a přející srdce naposled. Poslední rozloučení s Jaroslavem Bézou se konalo 17. března 2008 v kostele v Mukařově za přítomnosti představitelů ČMMJ a jeho přátel.
 
Vzpomínka na rytíře mezi mysliveckými výtvarníky
 
Každé setkání s Jaroslavem Bézou vás naplnilo pozitivní energií, optimismem a vírou v dobro. Jaroslav byl noblesní a čestný člověk, s velkou pokorou vůči řemeslu a úctou vůči lidem. Byl také bonviván a galantní vůči ženám, tak jak to známe z filmů s Oldřichem Novým.
Obdivuhodné bylo, že v těžkých životních situacích, a nezažil jich málo, vždy našel sílu pokračovat dál.
Využil jsem setkání jeho nejbližších přátel a společně jsme vzpomínali, v čem tkvělo magické kouzlo Jaroslavovy osobnosti.
 
 
stasny-s-kokry.JPG

Kokři, naše společná vášeň
vzpomínka Manželů Ivy a Pavla Janatkových
 
S Jaroslavem Bézou jsem se potkala jako dítě, když Jaroslav s mým tatínkem Františkem, který byl vyučený sazeč a pak pracoval jako náměstek ředitele v tiskárně Mír, v letech 1947 až 1950, spoluzakládali honitbu Prof. Komárka na Českolipsku. Členy byli například Prof. Zdeněk Veselovský, ředitel ZOO Praha, Dr. Hanzák ze zoologického oddělení Národního muzea nebo ředitel vydavatelství Artia.
Po smrti mých rodičů jsme se pak jen občas potkali. Například na plese Českého mysliveckého svazu, který byl pořádán v Průmyslovém paláci v Praze. Někdy po plese jsme přespali v pražském bytě Bézů nedaleko Veletržního paláce.
Skutečné a celoživotní přátelství jsme navázali, když jsem byla v době pětileté mateřské dovolené od jara do podzimu s malými dětmi na chatě ve Svojeticích, což bylo půl hodiny pěšky přes les k chatě Bézů.
V té době Jaroslavova manželka Slávinka chovala kokry a já jí pomáhala s výcvikem. Ačkoliv Slávinka dělala myslivecký kurz v roce 1971 společně s manželem Pavlem na Praze 2, právě kvůli chovu a výcviku loveckých psů a možnosti lovit zajíce nebo bažanty na vlečky, tak k lovu velký vztah neměla. Slávinka moc nestřílela, a tak jsem při výcviku tuto funkci plnila já. Psi před námi revírovali, malého Honzíka jsem nosila na zádech v krosně a Slávinka šla za námi a vedla naší malou Olinku za ruku.
Co jsem ji znala, tak měla pejsky, o které se velmi pečlivě až úzkostlivě starala. Protože manželství nebylo obdarováno dětmi, tak se Slávinka upnula na pejsky.
Štěňata byla u nich pod přísnou ochranou a z obavy před zavlečením nemocí k nim nikoho nepouštěli. Jednou měli štěňata těsně před Vánoci a my jsme mohli jen ode dveří nakouknout na to chlupaté nadělení. Štěňátka byla v ohrádce v pokoji a nad nimi visela větev borovice s vánočními ozdobami. Ten obraz rodinného štěstí mám stále před očima.
Mnohé další Vánoce jsme u nás na chatě slavili společně a Jaroslav se Slávinkou byli pro naše děti jako prarodiče. Při stěhování z Prahy natrvalo na chatu do Louňovic, kterou Jaroušek přebudoval k trvalému bydlení, jsme pomáhali a Slávinka dala našemu Honzíkovi figurky z Betléma. Pamatuji se, jak velkou radost měla, když je pak u nás o Vánocích viděla vystavené.
Slávinka dělala jakoukoliv činnost naprosto důkladně. Jeden čas se věnovala šperkařství. Vyráběla přírodní šperky například z pecek. Když založila skalku, pečlivě nastudovala všechny skalničky včetně latinských názvů a způsobu pěstování a stejně tak zodpovědně chovala černé kokry - fenky. Vyhledala si nejvhodnějšího psa na krytí, i když to bylo až u holandských hranic. Jaroušek ji v tom velmi rád a obětavě podporoval a vozil jí na krytí, výstavy i zkoušky.
O jeho vztahu ke kokrům vypovídají i jeho novoročenky, na kterých vždy bylo přesně tolik kokrů, kolik jich právě v rodině měli. Pro Klub slídičů navrhl logo a diplomy, a když byla Světová kynologická výstava v Brně v roce 1990, tak pro výstavu navrhl medaile a diplomy.
Po opuštění ateliéru v Křemencové ulici, našel azyl v podkrovním ateliéru v domě na Karlově náměstí, kde jsme bydleli a kde měl Pavel také svojí pracovnu.
Pamatuji si, jak v době, kdy explodoval reaktor v Černobylu, připravoval Jarda výstavu v Kyjevě. Když se vrátil, tak mi vyprávěl, jak jim nikdo nic neřekl a ani neprojevil snahu učinit nějaká bezpečnostní opatření.  Vše asi dobře dopadlo, ale kdo ví, co bylo příčinou poruchy krvetvorby na sklonku jeho života.
Shodou nešťastných okolností najednou přišli o všechny pejsky. Jaroslavovi bylo kolem 85 let a Slávince o čtyři roky méně. Jednu fenku pravděpodobně zabili divočáci v remízku u Čapčíku a nikdy se nenašla a další dvě dostaly rakovinu. Bylo to velmi smutné období a Jaroslav, vědom si svého věku, velmi zvažoval, jestli si mají ještě pejska pořídit.
S Pavlem jsem jej nakonec přemluvili a slíbili, že se případně o pejska postaráme. Jaroslav se Slávinkou poslední černou kokřici Pegginku vycvičili a jelikož Pegginka nebyla zdatný plavec, učil ji Jarda ve svých 85 letech v rybníku plavat.
Peggi úspěšně absolvovala podzimní zkoušky a ještě pět let dělala Jarouškovi a Slávince radost.
Pegginka se u nás ve spokojenosti dožila 15 let a odešla do nebeského revíru ve chvíli, kdy jsme připravovali „Jarouškovu“ výstavu, jako by čekala, až dojde odkaz jejího „páníčka“ naplnění.
 

mapa.JPG

Inspirace pro život i práci

Ivanka Skálová
 
V letech 1958 až 1961 jsem navštěvovala Lidovou školu umění prof. Machala. Od roku 1960 jsme byla zaměstnána v Lidovém výrobním družstvu, kde jsme se podílela na výrobě školních pomůcek k výuce anatomie a biologie na vysokých školách. V letech 1961 až 1966 jsme studovala při zaměstnání Hollarovu střední odbornou výtvarnou školu a v roce 1962 nastoupila do Krajského ústavu národního zdraví na Karlově náměstí, kde jsme pracovala jako samostatný výtvarník ve zdravotní výchově. Zde jsme vytvořila množství zdravotního výchovného materiálu (letáky, brožury, plakáty, výstavy). Později jsem se podílela na mnoha animovaných filmech.  
Poprvé jsme se s Jaroslavem Bézou, který byl o 26 let starší, potkala při práci v atelieru výtvarníka Sodomy, otce zpěváka Viktora Sodomy. Ten v té době měl pracovnu vedle místnosti Jardy. Tam začalo nejprve pracovní partnerství, které v průběhu času přerostlo v celoživotní blízké přátelství.
V té době jsem jej také přivedla do klubu Paleta vlasti, který tvořil uskupení výtvarníků, filmařů a sochařů. Mne do Palety vlasti přivedla Vlastička Dlouhá, manželka renomovaného výtvarníka Bedřicha Dlouhého.
Jaroslav byl pro takovýto spolek přímo stvořen a hned si našel přátele. Velmi rád se pohyboval v kruhu výtvarníků, umělecky založených osobností, ve společnosti, kde se dodržovaly zásady slušného chování, noblesy a bontonu. Většina osobností byla pravými džentlmeny, pro něž byla morálka, slušnost a galantnost přirozeným způsobem chování. Nevzpomínám si na žádné vulgarity ani, že by kdo z nich řekl sprosté slovo. A Jaroslav tohle vše splňoval měrou vrchovatou.
Klub Paleta vlasti byl založen výtvarníky v roce 1961 jako hokejový klub, ačkoliv jediným aktivním hokejistou byl grafik Milan Stibůrek. Kromě hokejových zápasů pořádal klub také různé recesistické akce, výstavy a představení. Dres navrhl Theodor Pištěk, se kterým si Jaroušek rád povídal především o autech a nášivku s logem Palety vlasti navrhl a nechal vyrobit Jarda.
My jsme se s Jardou a členy klubu potkávali asi pětkrát do roka. Byla to napůl společenská a pracovní sekání, a protože i mezi výtvarníky byli myslivci, tak Jarda coby zkušený myslivec i výborný grafik byl mnohdy požádán o radu. I přes jeho velkou skromnost měl přirozenou autoritu, a pokud byl požádán, vždy rád poradil, nic nezatajoval a nenechával si pro sebe.
Často chodil ke mně na Barrandov, kde jsme pracovali každý u svého stolu. Když jsem si s něčím nevěděla rady, tak on znal vždy řešení. Byl nevyčerpatelná studnice nápadů a já měla pocit, že umí vše. On nepoučoval, ale skutečně přirozeně poradil. Byl nejlepší učitel, kterého jsem potkala, dvěma větami přesně řekl, jak to má být, okamžitě odhalil chybu a navrhl řešení. Pomáhal mi s technikou, s materiály, prostě se vším, co k tomuto řemeslu patří.
Ačkoliv jsem neměla lovecký lístek, tak mne brával na hony a půjčoval svoji flintu. Nejraději jsem měla hony na kachny, kde jsem byla asi dvakrát králem honu. Možná v tom bylo více galantnosti ostatních, ale mně to udělalo radost.
Spolu jsme také několikrát navštívili moji sestru, která žila ve Švýcarsku. Byla to krásná doba, i když ne vždy zalitá pouze sluncem. Pamatuji se, jak mne jednou rozčílil a já mu řekla, ať odejde a hodila po něm budík. Naštěstí jsem minula. On se jen klidně na mne podíval a pak se otočil a šel pryč. Neměl rád konflikty a život i jeho stinné stránky přijímal, jak mu jej osud připravil. Ne poraženecky, ale s klidem a rozvahou a vždy našel slušné řešení jak jít dál.
Ve společnosti byl tichý společník, nesnažil se být středem pozornosti. Když byl spokojený, tak se culil a pozorně naslouchal. Jako chlap o sebe dbal, dobře se oblékal a vyzařovala z něj noblesa, prostě měl úroveň. Co víc dodat.
 
kresba-jeleni-rije.JPG

Myslivec tělem i duší

Vladimír Broukal
 
Když ŠLP v Kostelci nad Černými Lesy neprodloužil v roce 1973 pronájem na část honitby v Louňovicích, tak jsme deset myslivců, a mezi nimi i Jaroslava Bézu, přibrali k nám do Světic. Část honitby jsme pak vyměnili se Školním lesním podnikem, aby hranici netvořilo pole a les, a tím se k nám dostal úsek u chaty Bézů. Jarda tak mohl z chaty chodit se psy rovnou do honitby.
Po čase se spřátelily i naše rodiny, a když mi Jarda navrhl tykání, tak jsem si toho nesmírně vážil. On byl prostě vážená osobnost. Slávinka pomáhala mojí dceři při studiu na ekonomické škole s doučováním němčiny a stýkali jsme se nejen v rámci myslivosti, ale chodil jsem k němu sekat a upravovat zahradu a i další členové mysliveckého sdružení nejednou přišli na pomoc. Všichni si Jardy vážili a u všech byl velmi oblíben.
Jardovi se líbily vysoké černovlasé dívky. Za jednou dokonce neváhal létat na večeři a zpět do Bratislavy za tehdejších 420 Kč.  Ateliér v Křemencové ulici navštívila nejedna krásná múza, ale zdi ateliéru uchovají některá tajemství navždy. A to je dobře.
V 70. letech si pořídil moderní simcu. Luxusní auto, které se prodávalo pouze v Tuzexu a přes Mototechnu pouze 40 kusů, pak peugeota vyšší třídy, prostě na to dobu luxusní auta. V nich pak vozil přátele na hony, aranžérky na výstavy, psy, materiál na stavbu i zahradu a vše co bylo potřeba.
Vím, že zamlada lovil spárkatou zvěř, ale ke stáří raději chodil na společné hony na drobnou. Od České zbrojovky měl párovky s věnováním, jednu samostatnou dvanáctku a druhou s výměnnými hlavněmi.
S flintou uměl zacházet už jako malý. Ve 12 letech jej prý maminka posílala střelit pár koroptviček, aby měli na oběd. Vzal dvacítku lankasterku a šel střelit koroptve. Jen měl od tatínka zakázáno střílet koroptve hřadující na hřebenu na střeše. Tvrdil mi, že tam opravdu hřadovaly.
Byl také častým účastníkem exkluzívních honů v bažantnici v Židlochovicích. Ráno hosty budili trubači, pak bohatě posnídali a bryčky lovce rozvážely na stanoviště. Jarda pro tyto příležitosti zpracovával speciální pozvánky s plánky lečí. Mnohokrát byl i v bažantnici na Konopišti.
Nezapomenu, jak jsme v bažantnici Albertovec stáli ve svahu. Jarda třetí a já za ním. Stál jsem tam úplně zbytečně, protože za Jardu nic nepřelétlo a Jarka, naše spolupracovnice z pojišťovny Halali, mu nestačila nabíjet.
Nebo na kachnách v jižních Čechách. Kachny létaly uprostřed nad rybníkem poměrně daleko od břehu, kde jsme stáli. Loďky, které by nás zavezly blíže, tam nebyly. Jarda si po dvou ranách srovnal potřebné předsazení a pak k úžasu všech přítomných padala jedna kachna za druhou na stejné místo. Byl prostě excelentní střelec, člen Pánského střeleckého klubu a později spoluzakladatel střeleckého klubu Sellier a Bellot ve Vlašimi, pro který navrhl logo a nášivky.
Jednou jsme spolu jeli po silnici u Senohrab a Jarda mi ukazoval most a s jistou hrdostí říkal, tak tohle jsem za války, když jsem byl u firmy Junkers, kreslil já.
Žil plný a dlouhý život naplněný do poslední chvíle prací. Teprve na výstavě jsem si uvědomil, kolik udělal plakátů a letáků na ochranu zvěře a přírody. K nám na hony nosil diplomy Krále honu a také pero s lahvičkou červené barvy a hned na místě kaligraficky králi honu diplom nadepsal.
Když přišel Jarda se Slávinkou na ples u nás ve sdružení nebo do nynějšího Národního domu na Vinohradech, tak přišla honorace. Slávinka dlouhé tmavé šaty a Jarda tmavé sako se znakem Palety vlasti nebo Pánského střeleckého klubu a světlé kalhoty. Už pouze svou přítomností pozvedl každou společnost a dodal jí lesk a noblesu.
Slávinka byla silná kuřačka, která někde bezmyšlenkovitě položila cigaretu a pak si zapálila druhou, a tak se jí třikrát stalo, že podpálila chatu.
Pověstná je příhoda, kdy po požáru Jardovi zavolali, že mu vyhořel dům a on se stoickým klidem odpověděl, že už to má opravené. „No to víme, ale on vám vyhořel znovu!“ Jel tedy domů, Slávinka tam seděla jako hromádka neštěstí a on jí neřekl slova výčitky. Zhodnotil stav a jen lakonicky se stoickým klidem prohlásil: „Tak to postavíme znovu.“ Vlastně nemám jedinou vzpomínku, že by se Jarda rozčílil nebo někomu vynadal. Všechny rány osudu přijímal se stoickým klidem.
Poslední dny svého života byl na pokoji v LDN ve Vojkově s dvěma chlapy. Chodil jsem za ním jednou za dva až tři dny a holil jsem ho. Když jsem tam byl naposled, vypadal unavený a ráno už nebyl.
Pohřeb Slávinky i Jardy byl v kostele v Mukařově a pak manželé Janatkovi zorganizovali rozloučení v restauraci u Sapíků v Klokočné, kde jsme na něj s mnoha přáteli zavzpomínali.
Musím ale na závěr učinit jednu omluvu. Hrávali ve Světicích fotbal Interlov versus Myslivecký svaz a později i Halali. Jednou tam byl Jarda s námi, oblékl si dres a chtěl hrát. Ale já jsem ho do hry nepustil, ne schválně nebo ze strachu o výsledek, na výsledku nikomu nezáleželo, Jardovi bylo kolem 80 let a já měl jen strach, aby se mu něco nestalo. A dodnes vidím, jak sedí zklamaně na lavičce a já mám výčitky, že jsem ho na hřiště nepustil. Chtěl bych se mu za to takto omluvit, i když vím, že opravdu to budu muset udělat, až se tam nahoře zase sejdeme.
 
Remizy-navrh-plakatu.JPG
 
Mistr svého řemesla
Petr Šeplavý
 
Když jsme spolu začali spolupracovat, tak jsem byl elév začínající u Jana Limy na propagačním oddělení Českého mysliveckého svazu a Jaroslavovi bylo necelých 68 let. Tedy věk, kdy ostatní byli v důchodu a vzpomínali na prožité pracovní roky. On však byl plný sil, nápadů a chuti do další práce.
O důchod si zažádal ve svých 80 letech a způsobil pozdvižení na důchodové správě, protože takový případ tam nezažili. Ještě v 87 letech jezdil autem z Louňovic do pražského ateliéru.
Spolupráce s ním byla inspirující, poučná a radostná. Prostě profesionál, který dokonale ovládal své řemeslo.
Setkání s Jaroslavem ovlivnilo moji životní cestu. On mi odhalil taje propagace, výstavnictví a světa tisku a především byl vzorem mravních zásad a poctivosti k řemeslu i sobě samotnému. V paměti mi utkvěla zajímavá vzpomínka Jaroslava Bézy z období dětství na jeho otce.
Jeho tatínek jel na trh prodat koně. Po návratu seděla rodina společně u oběda a maminka se otce ptala: „Tatínku, komu jsi prodal koně a kolik jsi za něj dostal?“
Tatínek na to odpověděl: „Koně jsem prodal nějakému sedlákovi, ale ten s sebou neměl peníze, a tak mi je přinese na příští trh.“
„Tatínku, víš, jak potřebujeme každou korunu a ty dáš koně bez zaplacení a ani nevíš komu. Co když ti nic nepřinese?“ neskrývala své obavy maminka.
„Neboj se, maminko, vždyť jsme si na to podali ruku.“ A skutečně – z příštího trhu otec peníze přinesl. I Jaroslav Béza celý svůj život plnil své závazky bez nutnosti smluv, stačilo mu na to podání ruky.
Bylo úžasné s ním připravovat výstavy, mít možnost pozorovat vznik výstav od scénáře, grafického návrhu, architektonického návrhu až po samotnou realizaci. Dnes technika umožňuje vyrábět podstatně lépe a násobně rychleji než tenkrát a přesto jsou výstavy proti minulosti spíše jarmarkem než skutečnou výstavou. U obchodníků tomu rozumím. V případě organizací si umím představit i jinou prezentaci.
Organizace si mohou dovolit ten luxus neprodávat, ale sdělovat svým členům i návštěvníkům myšlenky, na kterých organizace stojí, a pro které se v ní ostatní sdružují. A to dává prostor tvůrčí práci, která ale i dnes potřebuje čas na přípravu. A my s časem plýtváme, protože hřešíme na rychlost a možnosti výroby. Jenže sebelepší a rychlejší stroje nenahradí prázdnotu ducha a ideí.
Jaroušek oplýval velkým nadáním realizovat jasným a srozumitelným způsobem podstatné myšlenky. Uměl graficky ztvárnit podstatu sdělení. Dodnes mi zůstávají v paměti obrovské mapy, které po krajích prezentovaly výskyt a počty ulovené zvěře. To bylo naposledy v roce 1990 na mezinárodní výstavě v Nitře.
Stejně tak jeho letáky k ochraně zvěře a přírody můžeme dnes vydat, aniž by ztratily cokoliv ze svého poselství. To vše jsem si uvědomoval, když jsme připravovali výstavu ke 100 letům od jeho narození.
Doba se mění, ale přesto věřím, že by i v dnešní době svým optimismem, pílí a poctivostí našel způsob, jak být prospěšný a užitečný a povýšit naše jednání k lidskosti, přirozenosti a radosti.
Jaroslav Béza byl nezdolný optimista. Však do poslední chvíle říkával: „život je před námi“.
vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 15:42 a zapadá v 6:38 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...