Časopis Myslivost

Únor / 2019

Lov ve stínu Běluchy

Myslivost 2/2019, str. 46  David DOČKAL & Adam WOLFSBERG
Rok 2018 pro mne byl ve znamení již třetí lovecké výpravy na Altaj. Vše opět organizovala lovecká agentura Wildgame.cz a naším cílem byl lov kozorožců, maralů a sibiřských srnců. Naše výprava byla šestičlenná - pět lovců a jeden nelovící host. Zatímco minulý rok jsme zvolili termín v druhé polovině září, což znamenalo teploty mezi -5 a +8 °C a časté sněžení, tentokrát jsme se rozhodli pro druhou polovinu srpna. To znamenalo přes den příjemných 15 až 18 °C a přes noc snesitelnou nulu. Cesta pro nás začala odletem z Prahy do ruského hlavního města Moskvy. Jelikož jsme si vezli vlastní zbraně, věděli jsme, že nás budou po příletu čekat dovozní formality. Nikoho však nenapadlo, že zaberou celých pět hodin, a že náš navazující let na východ stihneme jen tak tak. Nakonec se však podařilo, a po čtyřech hodinách letu jsme vystoupili v altajské metropoli Barnaulu, staroslavném městě na řece Ob, známém všem milovníkům zbraní podle stejnojmenné místní muničky.
 
Z Barnaulu jsme vyrazili na cestu směrem do vesnice Tjungur. Naše dodávka, obstarožní Mercedes Sprinter, měla sice na tachometru už přes milion najetých kilometrů, ale 900 kilometrů dlouhou cestu zvládla s přehledem. V polovině cesty nás navíc čekala vítaná přestávka v horském sedle, kde místní domorodci prodávali výrobky z kašmírské a jačí vlny.
A úplnou náhodou zde zakoupená kašmírová čepice mne pak věrně provázela celou cestou a pro svou hřejivost se pro mne zejména v noci stala nepostradatelnou.
Po této zastávce už zbytek cesty rychle uběhl a my vjeli do sibiřské vesnice Tjungur. Ta je známá zejména visutým mostem přes řeku Katuň. Konstrukčně připomíná zmenšenou verzi sanfranciského Golden Gate, ale je bohužel v o dost horším stavu. Sice přes něj smějí i auta, avšak prázdná, jen s řidičem. My tak museli jít pěšky.
Tjungur je také známý jako výchozí bod cesty na horu posvátnou horu Bělucha, na které se potkávají turisté a lovci. Turisté míří k jejímu vrcholu, zatímco lovci putují do údolí pod horou na hranicích Ruska, Mongolska, Číny a Kazachstánu. Tam vedla také naše cesta. Ale ještě před ní nás čekala pravá ruská baňa s pořádným vyšleháním březovým proutím. Usínali jsme po ní příjemně unavení a přesto plní nových sil.

IMG_4885.JPG
 
Na cestu jsme se vydali dalšího dne. Postaru, na koních. Tam, kam jsme měli namířeno, by stejně žádné auto stejně neprojelo.
Každý z nás lovců dostal k dispozici dva domorodé průvodce a čtyři koně. Jeden z domorodců sloužil jako lovecký průvodce, druhý jako podkoní a kuchař.
Pak jsme se rozdělili a každý z lovců jen se svými průvodci vyrazil na cestu. Trvala dva dny a vedla nás přes lesy, hory a údolí s ledovými řekami. Čelili jsme prudkému větru a několikrát nás zastihl krátký, ale vydatný liják. V těchto situacích jsem byl šťastný, že mám na sobě nepromokavý komplet Sasta a teplé norské termoprádlo Brynje.
Z nadmořské výšky 800 metrů jsme vystoupali až do 2000 metrů. Teprve v této výšce se totiž vyskytuje ve větší míře zvěř. V nižších polohách se pilně činí místní lovci a stavy zvěře jsou tam silně omezeny.
My však mířili ještě výš. Po horských úbočích a hřebenech jsme další den vystoupali až do 3500 metrů nad mořem, kde nás čekal lov kozorožců. Nešlo však o nijak jednoduchou a přímočarou záležitost. První kusy jsme sice spatřili ještě téhož dne, ale jednalo se o tlupu tvořenou mladými kusy. Jak mi sdělil můj průvodce Karu, staří berani se skutečně výstavními trofejemi chodí samostatně a drží se od mladých kusů dál. Ale netrvalo dlouho a narazili jsme i na ně.

IMG_6353.JPG
 
Hned následujícího dne jsme spatřili skupinu kozorožců včetně statných beranů. Byli na druhé straně údolí, asi pět kilometrů od nás, a jejich počet jsme odhadli na dvanáct kusů. Neváhali jsme a zamířili jsme za nimi.
Do údolí jsme sestoupili na koních, ale později se cesta zhoršila a my museli pěšky. Museli jsme přebrodit řeku a na druhé straně vystoupat kus suťovým polem. Kozorožci leželi ve skalní stěně a měli výborný přehled. Nejblíže jsme k nim mohli na nějakých 500 metrů, a to už jevili jisté známky nervozity, neboť o nás asi věděli. Rozhodl jsem se proto nepokoušet své štěstí a střílet již odsud.
 
Jelikož jsme už ze zkušenosti věděl, že mne na této výpravě čeká lov na velkou vzdálenost, byl jsem adekvátně vybaven. Zvolil jsem kulovnici Blaser R8 v ráži .300 Remington Ultra Magnum v lehké karbonové pažbě osazenou puškohledem March Dillon 2,5-24x50 a dvojnožkou Harris. Dvojnožky jsem vezl dvě - jednu kratší pro střelbu vleže a v kamenitém terénu, a druhou delší pro střelbu ze sedu, když terén či vegetace nedovolují lepší pozici. Střelivo jsme si laboroval sám, ale o tom ještě bude řeč.
Nejprve jsem změřil vzdálenost. Podle laserového dálkoměru Leica byla 520 metrů, po odečtu úhlu potom 460 metrů. Poté jsme s Karuem vybrali, který kus lovit. Nabízelo se šest beranů, z nichž jsme vybrali dva lovné. Pak už jsme jen čekali, až zvěř vstane a otočí se.
Až když se konečně jeden z vybraných beranů vztyčil, neváhal jsem a stiskl spoušť. Vzhledem ke vzdálenosti a ráži jsem neviděl střelu dopadnout, ale zkušený Karu zásah pozoroval, a než jsem stihl přebít, zaznělo jeho hlasité: „Upal!“ – „Je zasažen!“.
To už jsem i já viděl, jak kozorožec poskočil a po patnácti metrech zůstal ležet v suťovém poli. Chvíli jsem ještě pozorovacím dalekohledem sledoval odbíhající tlupu a pak jsme si s Karuem potvrdili, že jsme skutečně vybrali jednoho z nejlepších beranů. Plni nadšení z lovu jsme se přátelsky objali, popřáli si Lovu zdar a vydali se pro ulovený kus. Tím skončil lov a začala práce.
Vzdálenost sice byla již zmíněných 460 metrů, ale díky těžkému terénu a brodění další říčky nám cesta zabrala více než hodinu. V suťovém poli jsem se bál o kotníky, ale lovecké boty Lowa se naštěstí dobře osvědčily. Následně jsme kozorožce „skutáleli“ suťovým polem o nějakých 200 metrů níž, abychom jej mohli stáhnout, vyvrhnout a naporcovat.
Mezítím dorazil na místo také náš kuchař Amarok s koňmi. Obdivoval jsem mistrovství průvodců při zpracování zvěře. Na začátku výpravy jsem každému z průvodců daroval jeden malý zavírací nůž Hubertus Solingen, a teď nastala jejich chvíle. Ač se Karu i Amarok pyšnili mohutnými noži se střenkami z kozorožčích toulců a s čepelemi, podle jejich vlastních slov, ukovanými z pístnic parních lokomotiv, brzy je odložili ve prospěch malých německých zavíráků. Zatímco své nože museli každou chvíli ostřit, solingenské nožíky si po celou dobu držely ostří.
Celá práce nám zabrala asi hodinu. Poté jsme se vrátili ke koním a uprostřed údolí jsme se utábořili. První část výpravy byla úspěšně za námi.
 
IMG_6426.JPG

Další den jsme sestoupili z 3500 metrů do 2000 metrů nad mořem. Po cestě jsem otestoval také kožené kalhoty Carl Mayer, které byly pro jízdu na koni jako stvořené. Ve 2000 metrech jsme se utábořili a vždy ráno a večer jsme podnikali několikakilometrové lovecké vycházky nádhernou horskou krajinou obývanou medvědy, maraly a sibiřskými srnci.
Štěstěna nám zde přála. Hned druhý den našeho pobytu zde jsme potkali napřed laň marala, poté maralího špičáka, a na konci i lovný kus.
Jako první ho spatřil Karu. Stáli jsme na kraji lesa a maral se klidně pásl na druhém konci louky. S pomocí dalekohledu jsme ho obeznali a přečetli jeho paroží - dospělý kus se šesti výsadami. Vzdálenost činila podle dálkoměru 480 metrů. Zalehl jsem, nastavil puškohled, zamířil a vystřelil.
Po zásahu Maral zaznačil a pomalou chůzí ušel asi 50 metrů. Já mezitím přebil a Karu mne vyzval, abych vystřelil ještě jednou. Po druhém zásahu Maral zůstal v ohni.
Bylo to už ale jen urychlení neodvratného - již první rána byla smrtelná. Po úspěšném lovu jsme přivolali Amaroka a ve třech jsme Marala stáhli, vyvrhli a rozporcovali. Jelikož měl hrubým odhadem přes 400 kilogramů, trvala nám práce několik hodin.
 
Dalšího dne jsme se opět přesunuli. Karu nás zavedl do své vyzkoušené lokality, kde se prý vyskytují sibiřští srnci. Po cestě se však změnilo počasí, slunce vystřídal déšť a vítr. Nepromokavý komplet Sasta opět přišel ke slovu. Se sluncem také někam zmizeli sibiřští srnci. Až do konce lovu jsme žádného nepotkali.
Když poslední den vyšlo znovu slunce, odměnila nás altajská příroda alespoň pohledem na tlupu osmi maralů maralů doprovázejících jednu laň, tlupa byla na 280 metrů. Jako by věděli, že už lovit nebudeme, bezstarostně se před námi pásli na horské louce a skotačili.
 
Podívanou na skotačící maraly náš lov skončil. Vrátili jsme se zpět do Tjunguru, kde jsme se sešli s ostatními lovci. Náš lov byl úspěšný.
Během deseti dní nás pět lovců ulovilo čtyři kozorožce, dva maraly a jednoho velkého sibiřského srnce. Velký dík za to patřil nejen svatému Hubertovi a Dianě, ale především našim loveckým průvodcům. Úspěšný lov jsme s nimi bouřlivě oslavili tradičním loveckým „banketem”, a poté jsme konečně svým unaveným tělům znovu dopřáli pravou ruskou baňu. Po deseti dnech mytí v řekách, v jejichž ledové vodě se odmítalo rozpouštět mýdlo, jsme tento zážitek všichni velice ocenili.
Pak už následovala jen cesta do Moskvy, jednodenní prohlídka krás města s ubytováním v Českém domě a let domů.
 
Výprava skončila úspěšně, ale zároveň ukázala, jak důležitá je příprava. Již několik týdnů dopředu jsme všichni testovali střelbu na dlouhé vzdálenosti jak na naší střelnici NaDostřel v Šemíkovicích, tak i na střelnici v Bzenci, nabízející možnost střelby na 700 metrů.
Zároveň jsme ladili nejvhodnější laboraci střeliva pro naše zbraně. V těchto podmínkách se už lovec nevyhne výrobě vlastních nábojů. K tomu jsem využil rad Zdeňka Veselého, několikanásobného vítěze různých soutěží v dálkové střelbě. Zvolil jsem střelu Hornady ELDX 212 gr. Ze zkoušených prachů Reload Swiss a Vihtavuori jsem nakonec zvolil druhou možnost.
Klíčovým se také ukázalo použití magnumových zápalek domácího výrobce Sellier a Bellot. Výsledné náboje dosahovaly úsťové rychlosti 920 m/s (měřeno přístrojem LabRadar) s energií přesahující 6500 Joulů. Na 500 metrů bylo možné soustřel zakrýt táckem od piva.
Jen s touto přípravou jsem mohl dosáhnout výsledku dvou kapitálních kusů ulovených dohromady třemi ranami.
Klíčovou roli však hrálo také vybavení. Jelikož jsme se přesunovali koňmo, bylo nutné vézt s sebou opravdu jen to nejúčelnější a nejnutnější vybavení. Základem bylo funkční oblečení značky 5.11 Tactical a praktický batoh stejné značky, který mne doprovázel na loveckých vycházkách. Obut jsem byl v pevných, ale lehkých loveckých botách Lowa a merinových ponožkách Lasting.
Na lovecké vycházky jsme vyráželi vždy ještě za tmy a vraceli se pozdě večer. Kůň je od přírody vybaven nočním viděním, ale my lidé bohužel ne, výborně se mi proto osvědčil termovizní binokulár Pulsar Accolade, který si i přes vyšší cenu nemohu vynachválit. Pro práci ve tmě mi pak sloužila relativně obyčejná človka Led Lenser.
Důležitý byl také laserový dálkoměr. Po loňské zkušenosti, kdy si dálkoměr zabral pro sebe průvodce, a já sám koukal obyčejným dalekohledem, jsem nakonec vezl přístroje hned dva - jeden Leica a jeden Swarovski. Přesné měření vzdálenosti bylo totiž nezbytné.
A život nám zachraňovala také energetická čokoláda Scho-Ka-Kola, která nám v klíčových chvílích dodávala to správné energetické nakopnutí, a navíc nám úplně nahradila kávu, jejíž příprava se ve vysoké nadmořské výšce ukázala být zdlouhavou a obtížnou.
 
Altaji jsem zcela propadl. První rok mi bylo dopřáno ulovit sibiřského srnce, druhý rok marala, a naposled marala a kozorožce. Kdo ví, co přijde příště. Ale jedno vím jistě - na Altaj se opět vrátím. Tentokrát k městu Abakan, v jehož okolí jsou výborné podmínky pro lov medvědů a sibiřských srnců. Termín už je rezervován. A co vy? Připojíte se?
 
David DOČKAL & Adam WOLFSBERG

IMG_4810-1.JPG
 

vychází v 6:02 a zapadá v 20:01 vychází v **:** a zapadá v 15:12 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...