Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 02 / 2006

Krajina srnců

Text i snímky Petr SLABA
Konečně je ta letošní dlouhá zima s velkými přívaly sněhu pryč, je konec března a jaro je tady v plné parádě a síle. Je cítit všude kolem a s lesem to dělá přímo divy.
Za ta léta, co v lese pracuji, to už poznám. A jakmile přes paseku přelétne svým třepotavým letem první žluťásek tak vím, že už je to tutový a že už krom občasných, menších ranních mrazíků bude stále tepleji a tepleji až bude nakonec horko a zase budeme nadávat už aby se ochladilo, no prostě jako každý rok pořád dokola to samé. Ale jaro je jaro a já ho mám asi nejraději ze všech ročních období, třebas i ostatní mají svá kouzla.
      Někdy si připadám, že nejsem normální, celý den jsem v lese, kácíme s Lubošem dříví a navečer místo abych ležel na kavalci a usnul u televize jako hromada jiných, tak sedím v autě a jedu směr Dubá na posed do revíru, kde vykonávám myslivost. Ale co, je pátek, zítra se nejde do práce. Je sice pod mrakem, ale pěkně teplo a měsíc jde do úplňku. Bude možné sedět dlouho na posedu a kulit oči do tmy v naději, že přijdou divočáci. Asi si pojedu sednout dolů na Vrabcov, je to tam samý mokřad a rákosí, možná by tam mohli přijít. Ale nakonec jsem zastavil auto asi kilometr nad Dubou a rozhodl jsem se, že se mrknu na kazatelnu nad Rozprechticemi. Minulý týden mi ji ukázal kolega ze sdružení. Jsem tu novým členem a honitbu teprve poznávám. V okolí kazatelny je konec konců strniště a tak bude při měsíčku i lépe vidět. Nechal jsem auto naproti na poli u silnice a vyrazil jsem. K mé výbavě přibyl ještě digitální foťák, který donesl Ježíšek a který nosím teď na každou výpravu. Nejsem tedy žádný profesionální fotograf, spíše maluji, ale dnešní technika nám poskytuje možnosti, o kterých se takovým mistrům zrcadlovek jako byl Sláva Štochl, Karel Hájek či Jaroslav Holeček a další ani nezdálo. Jsem jen rád, že mohu fotit z posedů a kazatelen jen tak pro sebe a pro zábavu.
      Vyšplhal jsem se na posed, uvelebil se a zjistil, že Martin měl pravdu, když mi říkal, že to je hezké místo. V okolí posedu je nepěstěná louka s tu a tam nalétlou břízou a kolem ní menší políčka se strništi či zelenajícím se, na zimu setým obilím, ohraničená smíšeným lesem a zasazená do úžasného panorama majestátních lesnatých kopců, tyčících se všude kolem.
      Asi třicet metrů od kazatelny je hromádka plev, kukuřičných klasů a tvrdého chleba na přilákání prasat, ale většinou to bere srnčí, kterého je v této honitbě opravdu dost. Aspoň je na co se dívat a pozorovat. Chvíli sedím a rozkoukávám se a vážně nevím, na kterou stranu se mám dívat dřív. Támhle u břízek srnec, támhle jsou dva na strništi, na ozimu se pasou další tři, vzadu na uschlé louce další a na krmelišti zas jeden, rychle foťák . Vidím kolem dokola asi pětadvacet kusů, z toho deset srnců. Podvědomí mi říká: "Je to krajina srnců." Kdysi jsem viděl docela hezký western Krajina střelců, ale byl jen na plátně kina a to je ten hlavní rozdíl, protože krajinu srnců mám přímo před sebou a jsem její součástí. Zešeřilo se a mezi kopci se skrze mraky vyhoupl bledý měsíc, ale mraky ho zase přikryly a nepřály tak dalšímu pozorování či lovu. Bylo ale vážně teplo a tak si říkám, že zkusím ještě chvíli vydržet. Třeba vyjde, pěkně se takhle opřu, na chvíli zavřu oči a budu poslouchat zvuky noci, než se zase ten "bledej lampion" rozsvítí na obloze... Tentokrát zklamal, zůstal za mraky a já spokojeně usnul v té teplé březnové noci, na kazatelně v kouzelné krajině srnců.

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...