Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 02 / 2006

Lovec František Ferdinand d´Este

Lumír KOTHERA
Když v roce 1875 zemřel František V., arcivévoda rakouský z Este, stal se ani ne dvanáctiletý František Ferdinand nositelem jeho jména a dědicem veškerého jmění. Rázem se tak přiřadil k bohatým arcivévodům. Zdědil paláce ve Vídni, v Římě, v Benátkách, panství v Chlumu u Třeboně v jižních Čechách, peníze v bankách i sbírky uměleckých předmětů nedozírné ceny, zejména jedinečný soubor palných a chladných zbraní, které zůstaly dodnes chloubou zámeckých sbírek na Konopišti.

Cesta kolem světa
      Lov byl totiž tradičním sportem panovníků a šlechty a sotva najdeme Habsburka, který by mu neholdoval. U Františka Ferdinanda se však stal přímo posedlostí.
      V prosinci 1892 podnikl arcivévoda cestu kolem světa. Své zážitky popsal v "Deníku mé cesty okolo zeměkoule". Není to významný cestopis nebo zvláštní literární dílo, dává ale představu o charakteru arcivévodova cestování.
      Velmi mnoho stránek věnuje v knize František Ferdinand své celoživotní vášni - lovu. Lovil opravdu všude a v gigantickém měřítku. Exotické trofeje, které najdeme v expozicích a sbírkách na Konopišti, podávají svědectví o jeho loveckých úspěších. Střílel kdeco: tygry, slony, klokany, pelikány, pštrosy, medvídky koala, ptakopysky, létající ryby. V knize přesně popisuje, kde který lovec stál, zda dobře či špatně, jak střílel i jaká byla kořist. Sám jistě ulovil více zvířat než jeho průvodci. Nejen proto, že byl arcivévoda, ale střílel skutečně skvěle, což dokázal i na dvoře indického mahárádži, kde předváděl své umění "zázračný" střelec, který sestřeloval mince hozené do vzduchu. František Ferdinand se chopil pušky a snadno střelce překonal.
      Bezohlednost, s jakou dokázal střílet vzácná nebo ohrožená zvířata, jistě pobuřuje, ale i mnozí jiní cestovatelé měřili úspěch svých cest počtem ulovených, pokud možno vzácných, zvířat. Lov hejna pštrosů emu arcivévoda popsal: "Složené kusy byly výjimečně krásné a velké exempláře. Jejich ulovení mi bylo o to víc vítané, že se tvrdí, že tento mohutný ptačí druh je blízek vymření". Při lovu medvěda koaly střílel arcivévoda "bezbranné medvídky a opětně žasl nad pasivitou tohoto zvířete, které spadlo ze stromu až po celé řadě výstřelů".

Lov v Národním parku
      František Ferdinand se "svými pány", jak říkal, dorazil během své cesty i na americký kontinent. Konzervativnímu Habsburkovi, ctiteli tradice, který miloval svou říši, nebyla sympatická země bez aristokracie a jak se mohlo ze středoevropského zorného úhlu zdát, i bez tradic. Stýskalo se mu po lesích a loveckých revírech na Konopišti, v Chlumu u Třeboně, Löllingu a po přírodě střední Evropy.
      Jak popisuje v knize, zavítal se svým doprovodem 26. září 1893 k návštěvě Yellowstonského národního parku. Ubytovali se v hotelu v Mammoth Hot Springs. Průvodce, který je měl očekávat, nebyl na místě. Návštěvníci však byli plni činorodosti a lovecké vášně, a protože zbraně neměli (v Národním parku byl lov pochopitelně zakázán), lovili tím, co měli po ruce - holemi a kameny. A byli úspěšní: ubili šest veverek, které musely být krotké, skunka a jedno zvíře, které arcivévoda označil za dikobraza, ale ve skutečnosti šlo o urzona kanadského. Když arcivévodu a jeho doprovod parník Bretagne vezl k evropským břehům, uviděli cestující nedaleko New Foundlandu skupinu asi deseti velryb, které kroužily kolem lodě. Úchvatná podívaná přiměla arcivévodu k toužebnému povzdechu: "Živě jsme litovali, že již nejsme na palubě Alžběty, protože v tom případě bychom uvedli v činnost její rychlopalné dělo s velkou vyhlídkou na úspěch a tak bychom debutovali jako lovci velryb".

Budování vlastní rezidence
      Když František Ferdinand koupil Konopiště, nesplňovalo jeho představy o důstojné reprezentaci. Celé období, kdy Konopiště vlastnil, tj. od koupě v roce 1887 až do smrti v Sarajevě v roce 1914, bylo proto naplněno rozsáhlými přestavbami a úpravami. Kolem zámku vznikl jeden z největších parků v Evropě.
      Bylo zajímavé, jak si arcivévoda - oproti arcivévodovi-lovci - přitom počínal. Sám určoval druh a místo každého stromu, který měl být zasazen. Jen těžce se rozhodoval, když měl být poražen nějaký strom; dovolil to jen tehdy, když stromoví bylo příliš husté nebo když to vyžadovala silueta. Hezký a starý strom byl pro arcivévodu svatý. Odmítal jakýkoliv plán těžby dřeva, nebo jej omezil tak důkladně, že se o rentabilitě nedalo vůbec mluvit. Jeho estetická snaha nekončila ale na hranicích parku. Nechal osázet i polní meze tisíci šípkových růží. Aby růžičky ochránil, nařídil, že kočí musí zastavit pluh už metr od nich, což při rozloze a členitosti polností představovalo velkou ztrátu orné půdy.
      Při přetváření konopišťského zámku, panství, sadů, parků i loveckých revírů v nádherné panské sídlo arcivévody, následníka trůnu a budoucího císaře, hrála rozhodující roli i arcivévodova lovecká vášeň. Úrodná pole byla přeměňována na parky či lovecké revíry bez ohledu na ekonomické ztráty. Neuvěřitelně zní údaj o tom, že František Ferdinand ulovil za život více než tři sta tisíc kusů zvěře. Z dnešního hlediska nešlo přitom vůbec o žádný sportovní výkon, ale o jakási jatka. Jak se vůbec mohl arcivévoda dívat do očí zhasínající zvěře? Jak se asi cítil v blízkosti ohromného množství ulovené zvěře? Zřejmě šlo o určitý záchvat "lovecké vášně", kdy se arcivévoda dostal do tranzu, který vyloučil z funkce jakoukoliv účast lidského citu i soucitu. Roli tu zřejmě měla i dobová móda, kdy hony byly v aristokratických a panovnických kruzích něčím obvyklým. Arcivévodova lovecká posedlost budila i obavy lékařů. Domnívali se, že pravidelné lovecké rychlokanonády poškozují arcivévodovi sluch. A skutečně - s pokročilejším věkem se František Ferdinand stával nedoslýchavým.

Panství se rozrůstalo
      Masivní lovy byly ovšem nákladnou záležitostí; udržování vysokého stavu zvěře v revírech omezovalo hospodářské využívání lesa, početná zvěř působila škody na zemědělských kulturách a snižovala tak výnos hospodaření. Také škody způsobené na polích okolních sedláků musela konopišťská správa nahrazovat. To byl také jeden z důvodů, proč se konopišťské panství neustále zvětšovalo. František Ferdinand se je snažil zaokrouhlit a vykupoval zejména polnosti, které byly vklíněny do konopišťských loveckých revírů.
      Na první místo kladl následník trůnu své osobní zájmy a záliby: reprezentaci, soukromí, estetické uspokojení, lov. Široké okolí zámku, jeho zahrady, obrovské plochy parků a lesů byly pro veřejnost uzavřeny. Podél veřejných cest se objevovaly dráty, a to ostnaté. Do svého království dovolil arcivévoda nahlédnout jen jednou po tři dny, od 15. do 17. června 1914.

Poslední slavný lov
      Každoroční lov na bažanty byl na Konopišti obzvlášť pečlivě připravován v říjnu 1913. Očekávala se návštěva německého císaře a František Ferdinand se chtěl pochlubit jako vzorný hostitel. Už několik týdnů před slavností se chytali bažanti a koroptve a přenášeli se na místa, kde mělo panstvo střílet. Lesní dělníci vysypávali každý den na příhodném místě v lese celý vůz pšenice, aby snad pernatce nenapadlo opustit určené místo, budovaly se posedy, kácely stromy a klestily keře, aby střelci měli dobrý výhled. Byla vybrána místa, kde mělo být podáváno znaveným nimrodům "lovecké občerstvení". Správa konopišťského panství si dokonce vynutila odložení trhu v Benešově, aby jezdící vozy nerušily lovce a zvěř.
      Lov proběhl skvěle. Německý císař ulovil první den tisíc sto osmdesát devět a druhý den tisíc sto bažantů. V loveckém stanu na prostřených stolech se podávala přesnídávka a slavnostní oběd o dvanácti chodech pro čtyřicet šest stolovníků, k jídlu vyhrávala námořnická kapela speciálně k této události povolaná z jugoslávské Puly. Habsburkové nehostili členy císařské rodiny zcela nezištně a nevynakládali ohromné částky, jichž si nákladné hony vyžadovaly, jen tak, bez postranních úmyslů. Věděli dobře, jaký vliv má prostředí honů na úspěch nebo neúspěch různých diplomatických jednání a využívali toho. Co se nepodařilo v politice a v ekonomice prosadit, podařilo se často v příjemném prostředí lesní přírody nebo parku při úspěšném honu, nebo po něm.
      Za necelý rok po tomto slavném honu, dne 28. června 1914, ukončil život Františka Ferdinanda i jeho manželky Žofie atentát v Sarajevu. Na zámku Konopiště po nich zůstala záplava loveckých trofejí, zdobících chodby i schodiště a připomínajících loveckou vášeň někdejšího majitele.

Lovy v Lánech a na Smečně
      Platnost pro měsícAutorPořadíVložilŠčevlíková PavlaDatum vložení28.3.2006    Arcivévoda Ferdinand d'Este býval několik let před první světovou válkou skoro každoročně hostem knížete Fürstenberga v Lánech a hraběte Clam?Martinice ve Smečně, na jejichž panstvích se pořádaly velké hony na zvěř vysokou i nízkou, při nichž se arcivévoda "znamenitě bavil".
      Rozhodující bylo, jak byly následníkovy lovy organizovány. Na Konopišti, které bylo jeho útočištěm i dílem a kde strávil více času než na kterémkoliv jiném místě, byly chovány desetitisíce bažantů, které František Ferdinand sestřeloval asi tak, jako se na střeleckých závodech sestřelují asfaltové kotouče vyhazované strojkem. Desítky naháněčů se seřadili ve tvaru hrušky a hnaly zvěř před následníkovy pušky. Sluhové mu je nabíjeli a podávali, takže jatka se mohla rozvíjet jako na běžícím pásu. Postřílet během třech až čtyř hodin sto kusů vysoké zvěře nebylo pro Ferdinanda nic výjimečného. A jeden lov stíhal druhý. Na Konopišti, v dalších velkovévodských revírech, v revírech státních, aristokraty byl zván na četné lovy po celé říši.
        Jedním z míst, kde arcivévoda býval několik let před první světovou válkou skoro každý rok, byly Lány knížete Fürstenberga a Smečno, které bylo v majetku hraběte Clam?Martinice. Oba pánové pořádali pro arcivévodu velké hony na zvěř vysokou i nízkou, při kterých se vzácný host "výborně bavil". Hrabě Clam?Martinic zorganizoval ve dnech 3. a 4. listopadu 1911 hon na zvěř nízkou, zajíce a bažanty, ve smečenské bažantnici, v lese Skalka a na polích u Slaného a Studněvse, při kterém bylo střeleno pět tisíc šest set šedesát dva kusů zvěře - zajíců a bažantů. Jenom sám arcivévoda zastřelil dva tisíce sto dvacet osm kusů.

Střílel jako o závod
      Při jedné z lečí 4. listopadu měl arcivévoda dokonce tzv. "sólo". Mezi cukrovarem ve Studněvsi a Tuřany byly nataženy sítě a před nimi ve vzdálenosti asi osmdesát kroků byl postaven malý umělý háj, v jehož stínu se ukryl arcivévoda se svou družinou. U slánského nádraží, od okresní silnice vedoucí ze Slaného ke Studněvsi až ke karlovarské silnici, se mezitím v počtu několika set honců vytvořila "fronta". Útěku zajíců do stran měla zamezit tzv. "křídla"; jedno bylo po okresní silnici ze Slaného ke Studněvsi, druhé, čítající více než tři sta honců, bylo podél karlovarské silnice k Tuřanům.
      Na znamení trubkou se "fronta" s oběma "křídly" dali do pohybu. Zajíci nejdříve jednotlivě, později ve velkých skupinách, zmateně pobíhali sem a tam. Lesní personál je ranami na slepo plašil. Účelem této naháňky bylo zajíce nahnat k sítím, před nimiž stál v umělém háji arcivévoda a jeho dva osobní myslivci, kteří jenom nabíjeli pušky. Za chvíli se u cukrovaru ozývaly rány tak rychle za sebou, jako by tu manévrovalo celé vojsko.
      Když po dvou hodinách byla leč skončena, leželo kolem umělého háje osm set šedesát šest zajíců. Arcivévoda spokojen podal po vypálení poslední rány pušku svému myslivci. Bylo na něm vidět, jak jej ustavičná střelba znavila. Přesto vedoucímu lesnímu úředníkovi sdělil, že to byl jeden z jeho nejkrásnějších lovů a první z těch, kdy za tak krátkou dobu zastřelil tolik zvěře.

Opatření pro bezpečnost velmožného pána
      Naposledy hostoval arcivévoda na Lánech a ve Smečně 22. listopadu roku 1913. V té době byl přítomen honu na vysokou v lánské oboře, a ještě týž den odpoledne se zúčastnil honu na zajíce a bažanty ve smečenské bažantnici. V lánské oboře střelil dopoledne devadesát osm kusů vysoké.
      Večer na nádvoří lánského zámku byla uspořádána tzv. "výloha" zvěře. Zastřelené kusy byly položeny do několika řad, aby utvořily čtverec, a panstvo v čele s arcivévodou se po večeři vydalo ze zámku k jejich prohlídce. V bráně zámku stál policajt a vědom si své zodpovědnosti pro bezpečnost arcivévody propouštěl na nádvoří jen "známé" návštěvníky. Kdo se mu nelíbil nebo byl "nějak podezřelý", toho prostě bez udání důvodu k prohlídce střelené zvěře nevpustil. Kolem vyhaslých životů zvířat stáli v řadách lesní úředníci, držíce hořící pochodně a někteří troubili na lesní rohy. Během "výlohy" byl jeden z hostů, mladý Windischgrätz, pasován na myslivce.
      Když byl obřad ukončen, ujal se slova domácí pán, kníže Fürstenberg, a ve svém proslovu lámanou češtinou poděkoval přítomnému lesnímu personálu za prokázané služby při pořádání honu. V hostinci "U Procházků" zábavou "při hudbě" pro lesní personál byla ukončena jedna z lánských mysliveckých slavností. Vypuknutím války rušný život v zámcích v Lánech a ve Smečně zanikl. Po smrti arcivévody Ferdinanda d'Este měli jak kníže Fürstenberg, tak hrabě Clam-Martinic jiné starosti, než pořádání nákladných honů, jak ostatně vyplývá i z oběžníku, který Clam-Martinic poslal v začátcích války z Vídně zaměstnancům smečenského velkostatku: "Mému úřednictvu a služebnictvu panství na Smečně! Jak Vám známo, přihlásil jsem se k službě vojenské, abych též skrovnými silami svými přispěl a abych dal příklad, že každý na svém místě v této vážné chvíli musí vyplniti svou povinnost a nasaditi vše pro vlast, císaře a krále.
      V této vážné chvíli, jak žádný z Vás si ji ani vymysliti nedovede, kde vše od toho závisí, splní-li obyvatelstvo celé říše svou svatou povinnost, srazivše se v jeden šik, abychom mohli odolati všem našim nepřátelům, obracím se k Vám, kteří jste povoláni pracovati doma. Vyzývám Vás, abyste přispěli každý k tomu, by majetek, jenž Váš všechny živí, byl chráněn, a očekávám od každého, že se o to zasadí, abychom, dá-li nám Bůh šťastného shledání, se sešli co možno v zachovalé domovině.
      Očekávám dále od každého, že všude a vždy vystoupí co dobrý, vlastenecký Čech?Rakušan, doufám, že se toho nedočkám, aby někdo z těch, kteří stojí v mých službách, dal výraz sympatií nebo přátelství našim nepřátelům, proti kterým musíme vésti válku, abychom zachránili svou vlast neporušenou. Kdyby přes očekávání v mých službách stojící se něčeho podobného dopustil, bude ihned propuštěn a soudní oznámení bude učiněno. Doufám však pevně, že něco podobného se nestane, a jako jsme učinil opatření, by tak dalece, jak jen možno, o ty bylo postaráno, jichž živitelé musili jíti splniti svou vojenskou povinnost, tož rovněž nezapomenu věrných služeb doma vykonaných. Tož vzhůru k svorné, pilné práci, která jest stejně důležitou pro celou vlast, jako práce vojína. Plňme každý svou povinnost a Bůh bude s námi! S Bohem, a dá-li Bůh, na shledanou! Ve Vídni, 5. srpna 1914. Jindřich hrabě Clam?Martinic."
      Když tento oběžník Clam-Martinic psal, jistě neměl tušení, že tak tragicky pro něho válka skončí, že přijde pozemková reforma, která zasáhne do jeho majetkových poměrů a že jeho přílišná politická horlivost mu znemožní návrat do svého starého sídla na Smečně. A kníže Fürstenberg? Ten jistě nepředpokládal, že po válce bude v jeho zámku v Lánech sídlit první prezident Československé republiky.

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...