Myslivecké zábavy 02 / 2006

SMOLAŘ

píše František Janalík, kreslí Jiří Winter Neprakta
Podél horské bystřiny se ubírali dva muži. Ten hubený s pobledlou vrásčitou tváří byl Valentýn Patníček, vysloužilý profesor a starý mládenec. Oblečen byl podle svého zvyku do širokých pumpek a krátkého tvídového kabátu s kapsami a páskem. Na hlavě měl placatou čepici, v ruce černý deštník, sloužící i jako vycházková hůl, a na zádech batůžek plný skleniček, krabiček, sítěk, špendlíků a dalšího nádobíčka potřebného k úspěšným entomologickým lovům.
Druhý muž, v lesnickém stejnokroji a s ručnicí na rameni, byl Luděk Janda, červenolící padesátník atletické postavy, u kterého se profesor ubytoval, aby měl blíž všechny ty broučky, mušky, motýlky a ostatní drobné potvůrky.
      "Poslechněte, budu velice rád," řekl Patníček cestou lesníkovi, "když mi ukážete okolí, abych snad tady někde nezabloudil."
      "Žádný strachy, profesore! Když nebudete vědět, kudy se vrátit, běžte pořád z kopce. Údolí vás dovede až k hájovně. Dál asi chodit nebudete..."
      "Víte," přerušil ho nedočkavý profesor, "chtěl bych poznat krkonošskou entomofaunu co nejlépe. Vždyť zdejší zástupce horského hmyzu i jiné bezobratlé živočichy znám pouze z odborné literatury. Proto bych nechtěl ztratit ani minutu!"
      "Nebojte se, tý chamradě je tady plno. Ani nemusíte chodit daleko," usmál se Janda.
      "Ano - říkáte chamradě - ano - pravda - to jistě," namítal zmateně Patníček, "ale já bych chtěl studovat především glaciální relikty, tyto památné pozůstatky zvířeny doby ledové. Vám jistě není vzácný pohled na exempláře Nebria gyllenhali nebo Trechus striatus..."
      "Cože? Na co mně není vzácnej pohled?" podivil se Janda.
      "Na jmenované zástupce čeledi Carabidae," upřesnil profesor.
      "Já jsem hajnej, profesore, a né entomolog," řekl na to Janda. "Vím z lesnický školy, že Carabidae by mohla bejt čeleď střevlíků, ale co jsou ty dva jmenovaný druhy, to nemám ani ponětí."
      "Cože? Příteli," žasl zvýšeným hlasem překvapený profesor, "vy neznáte střevlíka Gyllenhalova?"
      "Né! Copak vím, kterej z nich to je?"
      Profesor zakroutil pohoršeně hlavou a dodal: "Ani střevlíčka Trechus striatus? Vzpomeňte si. Je tmavohnědý, tři až čtyři milimetry veliký a pod křídelními krovkami nemá blanitá křidélka, ale pouze malé chitinosní šupinky neschopné letu."
      "Myslíte, že koukám střevlíkům pod krovky? Takový drobotiny tu běhá," mávl rukou Janda.
      "Člověče nešťastná!" vykřikl profesor, až se lekl svého nenadálého vzplanutí. "Vždyť vy neznáte - jak to jenom tlumočit - nezlobte se," bezradně pokračoval, "vy neznáte takové poklady svého domova? Vždyť vy jste - vy jste naprosto promarnil půl svého života!"
      Lesník Janda se rozchechtal: "A jestlipak vy, profesore, poznáte druhy jeleních stop nazývaný mámení a věnčení?"
      "Jak bych mohl? Vždyť jsem jelena v přírodě ještě nikdy nespatřil," bránil se profesor.
      "Tak vidíte," ušklíbl se Janda, "a je velkej jako půl stodoly! A rozpoznat jeho stopy, to je zase můj poklad."
      Chvíli šli mlčky, než Patníček opět spustil: "V Krkonoších byla před více než sto lety objevena velice zajímavá Eisenia submontana... Tedy žížala podhorská. Raději česky, že ano? Já se zase nevyznám ve stopách jelenů. Tak tedy, když je ta žížala podrážděna, vylučuje hlen, který zvláště v noci nápadně světélkuje. Žije prý v humusu ztrouchnivělých pařezů nebo kmenů. Moc rád bych ji viděl."
      "To já taky, profesore!" řekl čtverácky Janda.
      "Ale podívejme se, to je pěkná tůň! Ta modrá voda!" ožil profesor Patníček a šel se podívat na okraj nádrže vybudované ke zkrocení dravé bystřiny. "Co to vidím? Pojďte se rychle podívat!" řekl vzrušeně, když si dřepl k vodě. "Vidíte toho drobného tmavého červa, jak se mrská na okraji kamene? To by mohla být Grenobia alpina, ploštěnka horská, pozůstatek doby ledové. Safraporte, já mám ale štěstí! Počkejte, vezmu síťku a vylovím ji."
      "Pozor, profesore!" varoval Janda. "Ty kameny jsou klouzavý." Patníček se však ve svém loveckém zápalu nahýbal, nahýbal a najednou cák! - byl ve vodě až po bradu.
      "Honem, vylezte! Co tam děláte? Dyť je to studený jako led," křičel Janda na profesora polykajícího andělíčky a bezmocně se plácajícího v hlubině.
      "Já ne - já neumím pla - plavat!" lokal vodu tonoucí Patníček.
      "Člověče nešťastná, vy neumíte plavat? Já jsem podle vás promarnil půl života, ale vy v týhle chvíli celej!" zvolal škodolibě Janda, když mu podal suchou větev a přitahoval ho ke břehu.
      Zanedlouho už seděl profesor v lesníkově hubertusu u plápolajícího ohně, u kterého také osychalo pečlivě vyždímané šatstvo a prádlo.
      "To jsem ale smolař, viďte?" řekl Patníček. "Známí říkají, že jsem rozpačitý nešika, ale já si myslím, že spíše smolař. Víte například, proč jsem se neoženil? Protože moje Blaženka, měli jsme tenkrát před svatbou, našla čtyřlístek, jak se říká, pro štěstí. A to právě byla moje smůla! Blaženka zářila dojetím a štěbetala o našem štěstí, zatímco já jsem se zachoval jako otravný a sucharský přírodopisec, s odpuštěním jako blbec. Řekl jsem, že ten čtyřlístek, který našla v kulturní asociaci Trifolium pratense, je pouhou nežádoucí zrůdou, že listy jetele lučního mají být správně trojčetné, přestože se vyskytují v určitém procentu terratologická individua, tedy zrůdy, které mívají lístky čtyř, pěti až sedmičetné. Blaženka prohlásila, že s takovým sucharským profesorem nebude ani minutu, a bylo po svatbě."
      "Řeknu vám, profesore, to jste kapitálně zvoral," usmál se Janda. "Ale jestli vás nechala jenom kvůli tomu, tak jste asi vo moc nepřišel. Nebo jste jí kazil randíčka i broukama a žížalama?" Patníček přikývl a Janda pokračoval: "Nás lesníky taky zajímá entomologie, ale z ní nejvíc ta drobná verbež škodící porostům. Dovedu si živě vybavit, co by mně řekla žena, ještě když jsme spolu chodili, kdybych ji pozval do háje a ukazoval jí ploskohřbetky, vobaleče, lýkožrouty, mnišky nebo hřebenule. Herdek filek, ta by mě hnala! Ale když jsem ji zaved na čekanou, na tok tetřeva nebo na jelení říji, panečku, to jenom zářila. A víte co, profesore? Teďka mě napadlo, že byste si moh vod tý chamradě krapet vodpočinout a podívat se taky na velký zvířata. Máte přeci rád celou přírodu, nebo né?" Profesor přikývl, a tak mu Janda naplánoval program...
      Hned druhý den Patníček trpělivě čekal v mlazině vedle horské louky na krásného srnce, který tam vždy navečer vycházel na pastvu. Jakmile sluníčko začalo sestupovat za obzor, profesor se konečně dočkal. Srnec po delším váhání vyšel opatrně na louku a začal se popásat. Přestože byl ještě daleko, Patníček zatajoval dech, aby ho nevyplašil. Vtom uslyšel kroky. Nevrle pootočil hlavu. Blížila se k němu štíhlá, nakrátko ostříhaná dívka v odřených džínách. Jednou rukou přidržovala kabelku s třásněmi přehozenou přes rameno, v druhé ruce nesla sportovní tašku. Profesor si uvědomil zbytečnost dvouhodinového znehybnění svých revmatických kloubů během čekání, a proto se snažil zabránit vyrušení srnce stůj co stůj.
      Vystrčil tedy hlavu mezi smrkovými větvemi a sykl. Děvče se zastavilo a překvapeně zíralo na profesora, který ukazováčkem přitisknutým na ústa naznačoval, aby se chovala tiše. "Pojďte sem, slečno, něco vám ukáži!" zašeptal s tajuplnou tváří Patníček.
      "Dědo, co vy mně můžete ukázat?" ušklíblo se děvče a ještě dodalo: "Nemám čas! A začíná bejt zima! Tak čau..."
      "To nevadí, slečno," přesvědčoval potichu profesor, "zabalíme se do mé deky. Nebojte se, nebudete litovat..."
      "Hele, vy dědku jeden voplzlej, nechte si ty řečičky, nebo zavolám policajty, jó!" křikla na profesora a rychle odešla.
      Srnec několika skoky zmizel v lese a profesor se vydal rozmrzele do hájenky. Když lesník Janda vyslechl, co se Patníčkovi zase přihodilo, rozesmál se a konejšivě dodal: "To nic, profesore, v životě se přihoděj i horší trapasy. To víte, mladý holky! Ty na srnce nemyslej! - ale nevadí. Dneska smůla, zejtra štěstí! Natáhnu budíka a po půlnoci vyrazíme na tetřeva. Ukážu vám místo, kde ještě toká jeden starej kohout. Tam budete úplně sám, nikde ani človíčka. Sednete si a budete poslouchat, až se před rozedněním tetřev vozve. To bude pohádka, uvidíte! Jak se tenhle velkej pták probudí, hlučně se votřepe, vypráší se a párkrát mlaskne. Pak spustí svatební písničku, která má čtyři části. Napřed bude pukat: ,klip - klip - klip...' Potom zrychlí pukání do trylku a po něm se vozve vylousknutí, jako když někdo vytáhne špunt z flašky. Nakonec začne tetřev brousit: ,čivši - čivši - čivši.' To trvá jen pár vokamžiků, ale kohout je v tý chvíli hluchej jako poleno. Toho využijete a dycky k němu rychle popojdete tři čtyři kroky. Ne víc! Musíte se ale pořád krýt za kmeny stromů. Když budete mět štěstí, uvidíte ho, jak jezdí po větvi, jak natahuje krk s načepejřenou bradou a roztahuje vějíř; možná, že zahlídnete i tetřeví krasotinky, který si přišly pro trochu kohoutí lásky. Na takový divadlo nikdy nezapomenete."
      Lesník Janda zavedl před svítáním profesora k tetřevímu tokaništi, jak slíbil. Ukázal mu, že půjde už jen dvě stě metrů svahem dolů a bude na místě. Hned nato se rozloučili. Patníček sestupoval podle rady pomalu a co nejtišeji, Janda odešel opačným směrem za svými každodenními povinnostmi.
      Setkali se až před polednem v hájovně. Utrmácený profesor seděl na lavičce před domem ještě s batůžkem na zádech a Janda, který se právě vracel, už od branky zvědavě volal: "Tak co, pane profesore, jakéj byl tok?"
      "Žádný nebyl!" odpověděl rozmrzele Patníček. "Seděl jsem tam ještě, když sluníčko už stálo vysoko nad horami, ale neslyšel jsem ani pukání, ani trylek, ani výlusk, ani broušení - a zahlédnout tetřeva? Nebylo tam ani jeho brko, natož celý tetřev!"
      "Co to říkáte? To není možný!" divil se Janda. "Dyť ten kohout toká jako blázen každej den."
      "Lituji, dnes netokal," sotva znatelně se usmál Patníček.
      "Profesore, vy jste usnul, přiznejte se!" rozchechtal se lesník Janda, když si všiml černých skvrn na okraji jeho čepice i na levém rameni.
      "Ehm - tedy - proč si to myslíte?" zrozpačitěl profesor.
      "Proč? Protože tetřev seděl na stromě, pod kterým jste kliďánko spal. Když vás neprobudil ani jeho tok, poslal mně po vás aspoň svou tetřeví navštívenku."
      "Jakou navštívenku? Co mi to chcete namluvit?" protestoval profesor.
      "Dovolíte?" řekl Janda a obřadně sundal profesorovi čepici s hlavy. "Podívejte se! Vidíte flek vod tý tmavý břečky? Stekla vám až na rameno. Tak to je, milej profesore, tetřeví šprk. Někdo říká smůla, někdo smola, ale dycky běží vo výměšek slepýho střeva. A mejlka je vyloučena!"
      "Tak vidíte, jaký jsem smolař," pronesl sklesle profesor. "Každý smrtelník má obyčejnou lidskou smůlu, jen já musím mít i smůlu tetřeví. A ještě k tomu na čepici."
      "Nic si z toho nedělejte, profesore!" řekl Janda. "Zejtra vás dovedu k napajedlu, kam chodí velká tlupa jelení zvěře..."
      "Ne ne, příteli, nikam nepůjdu!" přerušil ho profesor. "Jak se ukázalo, velká zvěř mi přináší smůlu. Kdyby váš pejsek jenom tušil, že se jmenuji Patníček, určitě by zvedl nohu a pomokřil by moje lýtko. Vy rozumíte jelenům, srncům, tetřevům, lesu. Já zase těm svým exemplářům Nebria gyllenhali nebo Trechus striatus, zkrátka jak vy říkáte, ,tý mrňavý chamradi'. Proto si myslím, že bude rozumné, abych se jako ten švec přidržel svého kopyta. To bude prospěšné jelenům i broučkům."

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...