Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 02 / 2006

V ráji sluk

Václav HAVELÍK
Každoročně mne v předjaří vyhání do honitby podivná vášeň, která s přibývajícími roky neslábne, spíše přerůstá v posedlost. Sluky!
V předchozích dvou letech jich přitáhlo nezvykle mnoho a tak jsem tajně doufal, že by tento trend mohl ještě rok dva vydržet.
      Každodenní pobyt v usínajícím lese mne záhy přesvědčil o opaku, na své dlouhozobky jsem čekal marně, stejně jako další kamarádi. Pobytu v přírodě však netřeba litovat, vždy je na co se dívat. Často přitáhne párek kachen, jindy jen jeden pták. V takovém případě se téměř vždy jedná o kačera. Někdy objevíte tajemné vrány či krkavce, na průsecích se večer promenádují stále vzácnější, právě znovu se honcující zajíci.
      Jediným důkazem letošní přítomnosti sluk bylo torzo ptáka, které mi jako pozůstatek kuní hostiny vytáhla mladičká borderteriérka ze skládky surových kamenů.
      Doslova jako na zavolanou se mi objevila ve schránce korespondence od mysliveckého hospodáře z Příbramska, který má stejně jako já pro sluky slabost. Nabídl mi, abych se přijel k němu na tah podívat. Taková nabídka se neodmítá a tak jsem hned druhý den stanul u pana Vopičky v honitbě s romantickým názvem Tok. Navrhl mi menší projížďku částí revíru, převážně porosty založenými po mniškové kalamitě koncem dvacátých let. Na kótu o nadmořské výšce 520 m n. m. jsme vyšli pěšky, již z dálky mezi stromy prosvěcovaly fragmenty kamenného zdiva. Mou domněnku, zda se nejedná snad o zříceninu středověkého sídla nějakých lapků, přítel upřesnil. Naopak rakouskouherští četníci si tu vystavěli základnu, z níž podnikali akce proti pachatelům lesního pychu. Po necelých dvaceti minutách jsme se přesvědčili, že si dávní ochránci zákona s kohoutími pery za klobouky nevybrali místo špatně a jistě ne náhodou. Naším návratem byli zaskočeni zloději dřeva, kteří přijeli na odlehlé místo hned dvěma auty.
      Protože se čas očekávaného tahu sluk blížil, postavili jsme se na kraji dlouhé, svažité paseky. Velice mne tu překvapil úkaz u nás doma neobvyklý. Kmeny stromů jsou zde přímo učebnicově hustě porostlé na severní straně lišejníky, takže později bylo snadné určit, že všechny táhnoucí sluky směřovaly od východu k západu.
      Obrovskou devizou honitby je skutečnost, že se nachází mimo dosah leteckých linek, vzdálený nepříjemný hluk motorů letadel neruší ticho lesa. Proto zde bylo možné slyšet táhnoucí sluky již ze vzdálenosti nejméně dvě stě padesát metrů.
      První čtyři ptáci táhli poměrně rychle, pátá, poslední sluka byla obrovská. Oběma nám bylo jasné, že velké sluky znamenají pokračování tahu i v příštích dnech. Přijel jsem proto nazítří znovu. Jako správný a zkušený hostitel si přítel nechal to nejlepší na závěr. Zatímco včerejší úsek honitby měl spíš horský ráz, lokalita nad vodní nádrží připomíná miniaturu krajiny v Povolží, pouze jedle tu chybí. Lesní kyselou loukou místy nalétlou břízou, osikou i smrkem protéká potok, vytvářející meandry. Specifická vůně bahna se mísí s hořkou vůní olší. Brodili jsme se podmáčenými úseky, místy lehce zapadali do rozmrzlého bahna, překonávali vývraty.
      Postavili jsme se u porostní stěny. První sluky se objevily na obloze dříve než hvězdy. Cítily se tu bezpečně, téměř bezstarostně, byly zde doma ve svém bahnitém, podmáčeném Eldorádu. Nemohl jsem se vynadívat. Za úplného bezvětří kolem nás přetáhlo postupně devět sluk, bylo slyšet i kvorkání sluk táhnuvších mimo náš výhled. Díky panu Vopičkovi jsem se přenesl snad o celé století zpět. Vracel jsem se domů se stejně slavnostním pocitem jako bych ulovil jelena nebo kňoura, tak silný dojem ve mně zdejší prostředí a sluky zanechaly. Euforie z pravého slučího ráje mi vydržela až do podzimu, kdy mě Diana za každodenní pobyt v přírodě odměnila ještě žensky chvilkovou iluzí ráje sluk.
      Mimořádná úroda hub lákala do lesa zástupy houbařů vytlačujících jelení zvěř ze svých stávanišť do porostů kukuřice. Tam nacházela klid, tam probíhala i říje. Bylo čtvrtého října, říje se chýlila ke konci. Celý týden jsem každé ráno sledoval jelení apokalypsu. Tříletý nerovný osmerák měl u sebe sedmnáct kusů holé! Denně jsem marně očekával, že snad tlupu opanuje silnější jelen. Místo toho osmeráček rozšířil svůj harém na dvacet čtyři laní! Lépe se zdržet komentáře.
      Šoulal jsem jako vždy jen v lehké sportovní obuvi, neboť již týden nebyla rosa. Dnes se ale nedalo za zvěří postupovat, vítr se změnil na východní, zradil bych ji. Nezbylo mi než zalehnout do hluboké strouhy a čekat. Před šestou hodinou bylo náhle slyšet táhnoucí hejna hus, později, mnohem níž, přitáhly kachny, poletovaly chaoticky sem tam, vracely se, kopírovaly stěnu lesa, chovaly se tak, jako když jsou zvednuty při prvním kachním honu z rybníka. Již za úplného světla zakončilo tento "letecký den" několik husích klínů.
      Zatímco marně vzpomínám, kdy zde takový tah ptáků byl naposledy, nic netušící vysoká mne obešla a zalehla v mlazině snad šedesát kroků ode mne. Potichu se vytrácím, abych si vyhledal lesní snídani - ostružiny. Během půl hodiny jsem jich nasbíral a snědl nejméně půl kila, přičemž jsem ale zvedl osm sluk!
      Druhý den beru fenku, aby stejná místa "proštébrovala" (proslídila), jak říkali moji myslivečtí učitelé. Samozřejmě tu nebyla ani jedna sluka, jak jsem ostatně předpokládal. Při cestě zpět se tu ptáci sice zastavili, když jim ale naše vyschlé raholiny nabídly pouze půst, rychle pokračovali v návratu.
      Druhá iluze slučího ráje nechala na sebe čekat sedm týdnů. Již sto dvacet jedna dní nepršelo. Déle než tři měsíce připomíná temná skvrna na asfaltce, že vodící srna tu nepřežila střet s pekárenským autem. Šestnáctého listopadu se před pátou hodinou odpoledne objevily na obloze první husí klíny. Tu noc byl úplněk a to bývá malá naděje na lov, zvěř instinktivně hledá stín. Kdo by ale vydržel doma? Celou noc se ozývá husí kagotání, nízké sněhové mraky si však berou hejna pod svou ochranu a nedovolí mi spatřit ani jednoho opeřence. Hodinu po půlnoci se situace mění, padá hustá mlha, pro husy je to povel snížit výšku. V půl druhé ráno (!) pozoruji mohutné husí trupy, proti prosvětlenému pozadí rozeznávám jen očima i jejich vesla. Jako když sleduji černobílý film.
      Někteří ptáci by mohli přistát, napadá mne. Stává se to zřídka, zato však téměř vždy na stejném místě. Mlha se ráno zvedá teprve před desátou. Ubírám se k louži, jak nazývám rozšířené koryto potoka, kde občas husy zastihnu. Musím si nadejít, zase vane východní vítr, chci postupovat proti němu. Ne kvůli husám, ve spleti rákosin, bodláků a lopuchů bývá i černá nebo liška. Dlouho opatrně postávám za barvami hýřícím keřem brslenu. Slunce rozsvěcuje mlhu ulpělou na vláknech pavučin, jichž zde pavouci spředli a rozvěsili tisícovky.
      Podvědomě tuším přítomnost nějakého tvora. Opatrný pohled k patě kmínku vedle stojící vrby odhaluje v ostřici část jdoucí bažantí slepice. Nic zvláštního, uvolňuji se. Malý pohyb stačil na to, aby se z domnělé slepice stala sluka. Ozvala se svým typickým chraplavým hlasem a vzlétla v dvoumetrové vzdálenosti ode mne. Pomalu postupuji k louži. Během snad dvousetmetrového exodu zvedám z rákosin ještě další tři sluky. Jako by se letos se mnou loučily.
      Symboliky však nemá dnes být ještě dost. Vracím se domů velkým obloukem, ve snaze prodloužit si čerstvý zážitek. Přímo ze silnice pozoruji ve výšce asi šesti metrů na místě se poštolkovsky třepotajícího šedého ťuhýka, kterého jsme si v našem kraji přejmenovali na "severského". Otvírá novou kapitolu v nekončené knize o přírodě. Dalšími aktéry budou kvíčaly, káně rousné, možná i brkoslavové a jikavci. Přijde zima, strádání, prověrka zdravotního stavu. Ne všechna zvěř přežije. Nepřežijí však ani všichni její milovníci - myslivci. I v jejich řadách si smrt vybere více než v kterémkoliv jiném období svou daň. Ale ani obávaná vláda zimy nebude trvat věčně. Přijde opět jaro, které všichni přivítají jako vítěze. A jeho poslové jsou právě sluky!
      To je odpověď na nevyřčenou otázku, proč je s každým přibývajícím rokem stále netrpělivěji očekávám.

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...