Myslivecké zábavy 04 / 2006

BAROMETR

Píše František Janalík, kreslí Jiří Winter Neprakta
Kamenitou cestou kolem krkonošské bystřiny zvolna stoupali dva vysloužilí lesníci, kteří tady spolu před půlstoletím adjunktovali. Pak se ztratili jeden druhému a teprve nedávno je náhoda svedla dohromady. Zavzpomínali si a dohodli společný výlet do hor, kde oba začínali.
Ten s nazrzlým plnovousem, menší a zavalitý, byl Václav Pochop, bývalý fořt kdesi v Polabí. Vysoký hromotluk s prošedivělým knírem se jmenoval Antonín Havlíček. Na rozdíl od prvního prožil v tomto kraji většinu života. V horách se oženil, v horách byl jmenován fořtem. Teď však už byl jako Pochop téměř deset let na odpočinku a protože ovdověl, bydlel od smrti nebožky u syna, fořtujícího na Královéhradecku.
      "Fuj, to je ale vedro!" postěžoval si udýchaný Pochop. Zastavil se, zvedl klobouk a kapesníkem si utřel zpocenou pleš.
      "Jako v pekle," přitakal Havlíček. "Pojď, sedneme si na vokraji háje do stínu, je tam pěknej výhled."
      "Tak jo," souhlasil Pochop. "Už mám hlad jako vlk! Podíváme se trochu na zoubek našemu proviantu."
      Za chvíli si už hověli v chládku a živili se klobásami a chlebem. Protože se oba shodli v názoru, že "mastnota v žaludku je neřád" vše vydatně zapili kmínkou. Když se posilnili, vytáhli malované porculánky, nacpali je tabákem a spokojeně bafali.
      "Pamatuješ se na tkalce Mlejnka?" zeptal se rozjařeně Pochop. "To byl ale kujón, co?"
      "To tedy byl..." souhlasil Havlíček. Chtěl ještě něco říct, ale Pochop hned spustil: "A pamatuješ, jak dělával hluchýho? To jednou vodnášel, vyčuránek, pořádně velkou soušku z lesa. Křik jsem na něho: ,Hej, Mlejnku, kdo vám to dovolil?' Ale von nic, klidně kráčel dál. Dohnal jsem ho a zeptal se: ,Tak co, jste hluchej?' Zašklebil se a řekl: ,Jó, je úplně suchej!' A šel dál. Zase jsem za ním popoběh, zastavil ho a pohrozil: ,Půjdete se mnou na strážnici a hnedka vás hluchota přejde!' - ,No jo, pane adjunkt,' zabručel a zastavil se, ,já to taky říkám, že na jedný souši nesejde.' - ,Poslechněte, Mlejnku, hnedka ten smrk položte!' řek jsem rázně. ,Nemám na vás čas, musím jít na čekanou.' - ,Tak na shledanou,' řek ten prevít vykutálená a vodcházel.
      Protože jsem tenkrát vopravdu pospíchal a nechtěl se zdržovat, ještě jsem za ním zavolal ,Čert vás vem, chlape! Tak si tu soušku vemte, ale víckrát ať se to nevopakuje!' Trochu povotočil hlavu, jen co mu ten smrk na rameně dovolil a úplně vyléčenej z hluchoty křik: ,Děkuju, pane adjunkt! Já věděl, že jste uznalej.' A začal si pískat do kroku."
      "To jo - to jo, to byl celej von!" smál se Havlíček a navázal nit vzpomínek: "Tenkrát jsem už chodil za Eliškou - jistě se pamatuješ - za svou pozdější ženou. Teďka už je skoro patnáct let na pravdě boží." Pochop přikývl a na důkaz, že mu z paměti nevymizela ani po padesáti letech, pronesl několik pikantností, při čemž ukazoval rukama, jak byla nádherně rostlá. A Havlíček pokračoval: "Šli jsme takhle s Eliškou jednou hájem, každejch pár kroků jsme se líbali a cukrovali jako hrdličky, takže jsme si ani nevšimli, že proti nám jde Mlejnek. Na zádech nes těžkou krosnu s plátnem, a protože bylo horko jako dnes, kráčel zvolna a pot z něho jen řinul.
      ,Pomáhej pánbůh!' řekla mu dobrosrdečná Eliška, když nás míjel. Vodpověděl ,dobrej den', na vokamžik se zastavil a dodal: ,Panbíček mně nepomůže, kdepak! Jak na vás cestou koukám, má teďka plno starostí, aby vás dva uhlídal. Řek bych ale, že je to vod něho dost pošetilý...' Eliška se červenala, já byl jako vopařenej. A víš, že měl pravdu? Zakrátko jsme pak museli kvaltovat s veselkou."
      "Tak na to si pamatuju dobře. Hlídali jsme přeci tenkrát jejího tátu, aby tě nevodprásk jako škodnou," řekl smějící se Pochop. Přihnul si z láhve kmínky, podal ji Havlíčkovi a zalovil v paměti zase on: "Mlejnek měl jednou zavázanou ruku. Zeptal jsem se ho, co se mu přihodilo. A víš, co mně ten lišák vodpověděl? Řek, že to zavinila zvláštní náhoda. Zdržel se prej v hospodě, a když se k půlnoci pomaloučku blížil k domovu, zkřížil mu cestu silnej jelen. Byla tma jako v pytli. Paroháč prej Mlejnka neviděl a šláp mu v hustý trávě, chudákoj, zrovinka na ruku."
      Oba vysloužilí zelenokabátníci se rozchechtali a Pochop pokračoval: "Nebo tenkrát, pamatuješ, jak komediantům utek vosel? Pár dní přece pobíhal po horách a žalostně hejkal. Hajnej Langer a Smejkal se za ním vypravili, že ho chytěj. Vosel k nim přiběh, ale když mu chtěli dát vohlávku, zase utek. Honili ho, nadháněli, vábili na kus chleba... Všecko bylo marný. Dopálili se, a když k nim vosel potom přece jen přiběh, vodpráskli ho. Nachomejt se u toho Mlejnek. Langer se ho zeptal, jestli by na příhodu věděl ňákej citát z bible. Dyť víš, měl jich vždycky na jazyku dost. Mlejnek se na hajný podíval a jejich lovecký hrdinství zhodnotil slovy: ,K svým přišel a svoji ho nepřijali!' Čert ví, jak ty pohotový vodpovědi dycky z paměti vylovil."
      "Von přeci hodně čet a taky si zapisoval, co se kde na horách šustlo," řekl Havlíček. "Pamatuju se na příhodu z pozdější doby, kdy jsem byl už fořtem. Lesmistr mně pověsil na krk jednoho zchudlýho šlechtice, abych ho proved horama. Ten člověk byl dost familiární a jak se říká, rozumu spíš mdlýho. Když jsme potkali Mlejnka, hnedka mu podal ruku a představil se: ,Viktor - jméno mé, svobodný pán z Vrbových hor, vědí?' Mlejnek se ušklíb a hnedka ze sebe vysypal: ,Moc mě těší, že jsem vás poznal. Já jsem zase ňákej Mlejnek, ženatej pán z krkonošskejch hor.' - Tak co tomu říkáš?"
      Pochop, který si právě nahýbal z láhve, vyprskl smíchy a potom zavzpomínal: "Pamatuju se, že vedle tkalcoviny chodil na výpomoc k dřevařům, vím, že taky dělal průvodce vejletníkům. Ale co pytlačina? Už tenkrát, když jsme ještě byli adjunkti, byl přeci podezřívanej z pytláctví. Chytili jste ho někdy?"
      "Kdepák, nikdy," odpověděl Havlíček. "Naplahočili jsme se za ním až až, ale zbytečně. Dycky včas uplách. Několikrát jsme se za ním rozběhli k jeho chalupě, že si na něj jako počkáme. Představ si, von už pokaždý seděl u stavu, hrkal sem a tam a do rytmu posměšně breptal: ,Na cuker, na kafe, na cuker, na kafe...' Bůhví, kterejma chodníčkama se pokaždý dostal do svýho baráku první... Ale pytlačil, určitě!"
      Havlíček už nedopověděl, jelikož se k nim po cestě pomalu blížil snad devadesátiletý dědeček. Byl trochu sehnutý, na chudé horácké poměry dobře oblečený, a opíral se o pěknou vyřezávanou hůl.
      "Hrome, Václave, podívej se! My o vlkoj a vlk za humnama. Dyť je to Mlejnek! Já myslel, že je už dávno pod drnem, a von si špacíruje po světě jako nóbl existence." Havlíček se zamyslel a tiše dodal: "Setkání s ním nebude asi moc příjemný. Kdysi jsem ho nešťastnou náhodou postřelil. Von ale byl přesvědčenej, že jsem po něm kvůli pytlačině střelil úmyslně. Vyplatil jsem mu tenkrát dost tučný bolestný, ale Mlejnek na mě už nikdy nepromluvil a choval se nepřátelsky. Hajný tvrdili, že zaslechli něco i vo pomstě..."
      Mlejnek zatím došel až k nim. Zastavil se, zvedl hlavu a kupodivu s úsměvem zahlaholil: "Ale ale, to je překvapeníčko! Pan fořt Havlíček. Přeju dobrej den."
      "Nápodobně, Mlejnku, nápodobně," odvětil Havlíček a představil mu Pochopa, kterého by po tolika letech sám nikdy nepoznal.
      "A co že jste tak fajnově voblečenej? Snad jste nedědil?" zeptal se ho po uvítání zvědavě Pochop.
      "Kdepak, nedědil! Po kom taky, že jo?" ušklíbl se Mlejnek. "To mě tak dobře zavopatřil na starý kolena tady pan fořt..."
      "Cože? Co to povídáte, Mlejnku?" skočil mu do řeči Havlíček.
      "No jó, ani vo tom nevíte. A přeci je to tak! Nebejt vás, nikdy bych se teďka neměl jako ňákej pán."
      Havlíček zakroutil nechápavé hlavou: "Snad nežijete ještě z těch peněz, který jsem vám kdysi dal?"
      "Houby s voctem! Těch pár zlatek se rozkutálelo ani nevím jak," mávl rukou Mlejnek. "Ale do smerti smerťoucí vám budu vděčnej za ten výbornej a nevomylnej barometer, bez kterýho bych teďka chodil hladově po žebrotě."
      "Jakej, probůh, barometr? Nepamatuju se, že bych vám dal barometr," divil se Havlíček.
      Mlejnek se usmál a dodal: "Pamatujete, jak jste mně nasypal do týhle nohy dobrý dva tucty broků? Felčar je vytahal, ale řek bych, že dva tři bročky v koleně nechal. Když je slunečný počasí, nic necejtím. Když ale má peršet, koleno bolí, mercha jedna, jako kdybych se do něj flák sekyrkou. A to je ten můj zázračnej barometer! Lufťáci, co si říkaj touristi, mě za předpověď počasí platěj. A dobře! Dycky si říkám, že za takový zavopatření nemůžu bejt panu fořtoj nikdy dost vděčnej, že kdyby se nevodstěhoval do kraje, předpovídal bych mu aspoň počasí, aby už nikdy nezmok."
      Havlíček si spokojeně nakrucoval knír a rozpačitě pokašlával. "Tak dobře, Mlejnku, když se chcete vodvděčit," řekl, "povězte nám, jestli dnes vydrží slunečný počasí. Jdeme tady s fořtem Pochopem na špacír a neradi bysme zmokli. Vod západu se ňák mračí."
      Mlejnek několikrát pokrčil nohu v koleně: "Jen jděte, páni fořti, jen jděte! Dneska ani nekápne. Koukněte, jak se mně noha pěkně vohejbá! Vůbec nic necejtím!"
      Když se za chvíli zelenokabátníci s Mlejnkem loučili, chtěl mu Havlíček za předpověď platit. "Kdepak - ne, ne - nevemu ani krejcar!" protestoval Mlejnek. "Co vás to napadá? To bych si radši nechal tu nohu useknout... Jsem rád, že vám to barometrový dobrodiní můžu trošku oplatit."
      Hned nato popřál Mlejnek oběma mužům "pevný zdraví i mocnej dech" a pokračoval dolů k městečku. Pochop s Havlíčkem tedy posbírali zbytky proviantu a vykročili dál do hor. Cestu si krátili úvahami, je-li možné, aby broky v koleně působily jako barometr, zdali je ten starý lišák netahal jenom za nos, kdo prý to může vědět.
      Mudrovali, mudrovali - a vůbec si nevšimli černých mraků, které se za jejich zády zlověstně kupily čím dál víc. Teprve když poprvé zahřmělo a spustil se prudký liják, zůstali překvapeně stát.
      "Sakramentskej Mlejnek!" zaklel Havlíček a obrátil se na zpáteční cestu.
      "Aspoň už víme, jak to s tím barometrem je..." dodal Pochop, ohrnul si límec a pospíchal za Havlíčkem.
      Než dorazili do městečka, kde byli ubytováni, promokli skrznaskrz. Hostinský je už starostlivě očekával, takže zakrátko seděli ve svém pokoji zabaleni do teplých přikrývek, nohy ponořené do škopku s teplou vodou, kýchali a smrkali.
      Jakmile hostinský vyždímal a pověsil jejich mokré šaty, vrátil se k nim s hrncem svařeného vina: "Než jste přišli, byl tady Mlejnek," řekl na vysvětlenou, "a zaplatil litr červenýho. Prej abych ho svařil, že vám brzo přijde k chuti, že takovej elixír budete moc potřebovat. Jó - a taky pro vás nechal tohle psaní."
      Havlíček se zakabonil ještě víc a počkal, až hostinský odejde.
      Pak teprve dopis vzal a nahlas přečetl už trochu kostrbaté, ale stále ještě pěkné Mlejnkovo písmo: "Velectěný pane fořt! Když jsem před Vámi vohejbal svůj barometer, myslel jsem, že se mně bolestí rozpadne. Ale když Vy jste střelil po mně, proč já bych si nevystřelil z Vás. V upřímné úctě Josef Mlejnek."

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...