Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2006

Bílý srnec

Ing. Antonín EŠNER
Samota „Na Skalkách“ leží u okrskové silnice, která ji spojuje s okolními obcemi a také s civilizací. Za domem je velká zahrada bez oplocení, která plynule přechází do volné přírody, tvořené v tomto případě terasami připomínajícími ve stráni obrovské schody. Ty jsou rovněž zarostlé ovocnými stromy a jeřabinami, vytvářejícími, spolu s šípkovými keři, doubravou a vysokou travou, nepropustný porost. To jsou Skalky.
Kdysi tu rostly chráněné rostlinné druhy a mimo jiné i koniklece a sněženky. Celá oblast byla vedena jako rezervace. Stačilo však několik desítek let, aby lidé přemístili tyto rostliny na své zahrádky a z bývalé chráněné oblasti se stala tato bezvýznamná buš, v některých místech přerušená stržemi a přecházející do volného lesa. Ideální místo pro divoké králíky, které však již dávno vyhubila myxomatóza. Zůstalo zde po nich jen několik nor, mezi nimi též nory po liškách a jezevcích.
      Kromě zanedbatelného počtu několika zajíců a bažantů se zde vyskytuje hojněji pouze srnčí zvěř a dole, v bažinatém porostu rákosí, občas nějaký ten divočák. I tento porost však vzal za své, protože nájemce pozemků ve snaze maximálně využít každý kousek půdy tento pruh rákosí přioral ke stávajícímu poli, takže se divočáci přestěhovali tam, kde mají dostatečný kryt.
      Tmu, hustou jako kolomaz, prořízlo světlo reflektorů osobního auta, které zastavilo u samoty. Z auta vystoupil muž. Podle husté kštice prošedivělých vlasů, přikrytých mysliveckou čapkou, se dalo usoudit, že nepřesáhl věk Abrahámův, ačkoliv vrásky v opáleném obličeji mohly svádět k přesvědčení, že muž je mnohem starší. Byl oblečený jako ten, kdo jde na lov.
      "Jak dlouho tam budeš? Kdy mám pro tebe přijet?" ozval se z vnitřku vozu hlas, patřící ženě asi čtyřicetileté. "Tři, čtyři hodiny. Počítej raději víc. Sejdeme se zase zde, na tomto místě!" zabručel tlumeným basem muž. Zaslechl ještě ženino přání: "Miláčku a lovu zdar!" Auto se dalo do pohybu a zmizelo ve směru, odkud přijelo. Potom se celý kraj ponořil opět do neproniknutelné tmy a ticha.
      Vykročil po paměti, napříč polem, kde tušil, že stojí kazatelna na okraji lesa, v dolním cípu rákosí, kde minul vloni tak nešťastně divočáka. Tentokrát šel bez pušky. Tu měl přinést kamarád ke kazatelně. Rozhodli se tentokrát zkusit lovecké štěstí na srnčí holou zvěř.
      Pro Zdeňka to měla být jeho první čekaná s kulovnicí. Od mysliveckých zkoušek kulovnici nedržel v ruce. Jeho představivost pracovala na plné obrátky. Co když se mine? Co když zvěř pouze postřelí a ona bude trpět? Co když se ztrapní a nerozezná srnce od srny? Kladl si desítky těchto otázek a ačkoliv bylo chladno, čelo měl orosené potem. To, co se mu zdálo kdysi tak jednoduché, nabývalo nyní podoby překážek neskutečných rozměrů. Přesvědčil se nedávno o své nezkušenosti, když si v ranním oparu nebyl jist, zda pozoruje srnce nebo srnu. Zabekání prý může vydat i srna a na tu vzdálenost střapec nerozeznal, ani onu zástěrku, typickou pro srny. Připadal si jako zelenáč a obavami před kolegy nešetřil. Neměl zkrátka to štěstí, aby mu zkušenosti někdo předal. Tušil, že se bude muset ještě moc a moc učit, pokud bude chtít lovit spárkatou. Dnes si tedy měl vyzkoušet kulovnici, kterou chtěl koupit od Honzy.
      Když se domlouvali na tuto čekanou, řekl mu Honza, že to je jeho čekaná poslední. Rozhodl se mysliveckou kariéru ukončit stůj co stůj a nepomohly argumenty, že na svých více než sedmdesát křížků nevypadá. Na rozdíl od Zdeňka měl stále vynikající fyzickou formu, tvář jako vyžehlenou a hlavu mu pokrývaly sice prořídlé, ale stále ještě tmavé vlasy, místy jen lehce postříbřené, typická výzva pro něžnější pohlaví.
      Zdeněk šel jako ve snách. Nemohl se zbavit nepříjemného pocitu, že je sledován křížkem puškohledu z kazatelny, která byla tam někde před ním.
      "Jak je asi zvěři, když se cítí sledována? Bolí to, když je zasažena kulkou? Proč nad tím přemýšlím dnes, když jsem si s tím nikdy nelámal hlavu? Ještě štěstí, že to pole je rovné jako stůl. Jinak bych mohl zakopnout a zlomit si vaz!" přemítal.
      Blížil se k místu schůzky. Přítomnost kazatelny poznal teprve ve chvíli, kdy stál přímo pod ní. Rozhodl se tam stát tak dlouho, dokud se trochu nerozední. Za čtvrt hodiny konečně uviděl první příznaky svítání a rozeznával siluety okolí. Dodržel čas schůzky na minutu, ale Honzík nikde.
      Při pohledu na zbytky rákosu si vybavil znovu poslední hon minulého roku, kdy měl první příležitost střelit divočáka, a to z bezprostřední blízkosti. Vedoucí honu jej tenkrát poslal na levé křídlo, po rovině, protože na tom se zdravím nebyl nějak dobře. Cestou slyšel dřevorubce, kteří na něj halekali: "Jdete už konečně na ty divočáky?" "No to určitě! Ty čekají zrovinka na nás, když tu řežete celý týden!" odpověděl jim nakvašeně. Káceli topoly a vrby kolem blízkého potoka, který protékal souběžně s rákosím. Přitom čistili okolí pálením klestu.
      Konečně stanul na štontě a pozoroval průběh leče. Kousek vedle něj stál Alois se svou fenkou německého krátkosrstého ohaře, kterou ihned po zahájení lovu poslal do bývalého prutníku vyhánět zvěř. Jako vždycky vyletěli z rákosí nějací kohouti. Jednoho se mu podařilo trefit na dost velkou vzdálenost a byl tedy spokojený.
      Konec leče a tím i nepříliš bohatého honu byl na spadnutí, když spolu s Aloisem zpozorovali, jak fenka vyštěkla bolestí a vyskočila z houštiny. Na pánovo zavolání přišla Dorina k noze. "Člověče, ona barví! Podívej se!"
      Skutečně. Zdeněk zpozoroval, že fenka má na hrudi asi třícentimetrovou ránu jako od žiletky. "Sakra, tam je určitě divočák!" zaklel Alois. Nebylo o tom pochyb. Zdeněk domněnku Aloise potvrdil. Jen divočák mohl způsobit takové zranění. Rána sice nebyla dlouhá, ale hluboká a již nyní se její okraje rozevíraly a dávaly tušit, že se rána ještě více otevře a šití bude tedy zcela nezbytné, což Lojzíkovi ihned doporučil. Ten sice nad tím mávl rukou, ale nakonec se ukázalo, že musel dát Zdeňkovi za pravdu.
      Jak už to na honech bývá, když jde o něco výjimečného, jde všechno k čertu a tím více, když jde o "pouhého" psa. I když se někteří zkušení lovci snažili jejich domněnku o přítomnosti divočáka v rákosí zlehčit s poukazem na to, že se fenka zřejmě škrábla o trn, všichni začali hledat po kapsách náboje s jednotnou střelou. Zdeněk byl tak rozčilený, že vytáhl dva a podával je Lojzíkovi: "Vem si je. Já nemám štěstí a ty máš lepšího pana Trefila!" Byl přesvědčen, že má pouze tyto dva, které nosil pro případ v opasku. Zapomněl přitom na další dva, které měl v brašně, což zjistil, až bylo po všem.
      "Jen si jeden nech!" houkl na něj Alois a začal nevědomky organizovat další průběh honu. Skoro beze slov byl vytvořen řetěz naháněčů a zbytek se rozestavil kolem rychlostí, kterou by jim mohli závidět i velitelé vojenských manévrů. Stál tehdy s Lojzíkem v čele leče. Netrvalo dlouho a ozvaly se první výstřely a výkřiky: "Tam je, dělej, střílej!"
      Zdeněk se podíval tam, odkud zazněly výstřely. Samozřejmě, divočák velký jako vrata běžel na druhou stranu. "Člověče, Alois, my máme ale smůlu. Jde od nás a ti volové ho netrefili. To bychom museli mít skutečné štěstí!" procedil mezi zuby.
      Odpovědí mu bylo Lojzíkovo: "Pšš!" a upřený pohled do rákosí, které se zavlnilo. To, co se pak odehrálo, bylo jako ze špatného snu. Téměř jako by klusal na taneční, vynořil se proti nim lončák asi šedesátikilový. Překvapením téměř vyjekli. Vystřelit přímo nebylo možné, protože jen deset metrů za divočákem šla skupina naháněčů. Alois počkal, až se prase ocitlo za kolem a vystřelil. Měl pouze jednu ránu, ale z rozčilení vypálil i druhou - brokovou. Zdeněk musel čekat, až se cíl poněkud vzdálí a udělat několik kroků doprava, aby nezastřelil kamaráda. Těch pár sekund rozhodlo. Rovněž minul.
      Ukázalo se, že v leči bylo pět prasat, ale výsledek byl přesto nulový! Jedno postřelené prase nedohledali, i když prošli několik kilometrů. Ostudu si tenkrát trhli všichni, ale nejvíce výsměchu zažil Zdeněk s Aloisem. "Lepší taková hanba, než mrtvý kamarád!" usmál se vzpomínce.
      Konečně uslyšel kroky v suchém listí na okraji lesa. Ano, takové zvuky kroků mohou patřit pouze člověku. Honza se vynořil z ranního šera jako duch. Mlčky si podali ruce a posunkem se domluvili, že vylezou na kazatelnu, kterou si zde Honza vybudoval jako letní rezidenci. To proto, že byla prostorná, široká a s velkým výhledem. Jejím nedostatkem bylo pouze to, že nebyla chráněna ničím, než přístřeškem a za chladných dnů zde muselo notně profukovat.
      Teprve když vylezli po bytelném žebříku nahoru, když se usadili, pochopil Zdeněk, že protějšku rozhodně nemohl konkurovat v loveckém nasazení a trpělivosti. Jen člověk, zaujatý lovem jako Honza, mohl na stará kolena vybudovat takové myslivecké zařízení a pouze s pomocí syna, jen jemu podobní se mohli pochlubit bohatými úlovky.
      Kdyby si vedl seznam, pak by to byl především dlouhý seznam srnčí zvěře a divočáků. Ulovil je na podobných čekaných, kdy pohodlí domova vyměnil za probdělé noci, ranní chlad a vlhkost.
      Zdeňkovi se zdálo, že se minuty vlečou nekonečně pomalu. Soustředil se však natolik na přítomnost zvěře, že nakonec ztratil pojem o čase, zatímco Honza prožíval poslední čekanou vzpomínkami na mládí.
      Viděl se na jiném posedu. Tenkrát s sebou neměl kulovnici, ale jen kulobrok. Vyšel si již ve dvě hodiny ráno. Přesto, že bylo léto, nad ránem se třásl zimou jako osika. Chtěl to již zabalit, když za svítání spatřil lišku. Určitě by po ní vypálil, kdyby na poslední chvíli neodskočila. Něco ji vyplašilo. Byla to tlupa divočáků. Přeběhli z lesa do hořčičného pole. Všechno se událo tak rychle, že nestačil ani přilícit. Zklamaně vydechl, když ke svému úžasu spatřil přímo pod žebříkem lončáka. Zároveň si uvědomil, že zapomněl nabít kulovou hlaveň a má nabitou pouze brokovou hlaveň nábojem s broky 3,5 mm.
      "Kdybych teď nabíjel, určitě bych se prozradil," blesklo mu hlavou. Ani vteřinu však nezaváhal. Opatrně se vysunul tak, aby dostal mířidla na citlivé místo za pravým slechem a stiskl spoušť. Zdálo se mu, že v tichu lesa to byl přímo ohlušující výstřel. Rána seděla a prase padlo jako podťaté. Ještě čtvrt hodiny se ani nepohnul a pozoroval konvulzívní pohyby padlého kusu, až ustaly docela. Pak se dodatečně dostavila lovecká horečka, sucho v krku a slabost až k zvracení. Zároveň pocítil úlevu z uvolněného napětí a obrovskou radost z mistrné rány.
      To bylo tenkrát závisti! Měl kvůli těm brokům velké problémy. Nezabránily mu však v tom, aby úspěch nezapíjel s jedním kamarádem v zapadlé hospodě jedné malé vesničky u střelnice celý týden. Hospodského podplatil kusem zvěřiny. To byly časy!
      Do reality jej vrátilo Zdeňkovo zasyčení. Ukazoval někam dolů směrem k lesu, odkud vyšla srna se srnčetem. Zdeňkovi se rozbušilo srdce. "Jen ať nepozná, že mám strach, jen ať po mně nechce, abych střílel!" přál si zoufale. Zároveň slyšel, jak mu Honza šeptá do ucha: "Kdyby to bylo na kratší vzdálenost, pak bych ti řekl, abys střílel. Je to slabé srnče. Nepřežije zimu."
      Oddechl si a ani nezpozoroval, jak si Honza schovává ruce do kapes. Nebyla mu zima, jako Zdeňkovi, ale přesto se mu třásly ruce. "Jen ať nepozná, že se mi třesou ruce, že hlavně kvůli tomu chci skončit s myslivostí!" ohlížel se s obavami po kamarádovi.
      Ale Zdeněk se díval dopředu a trochu bezmocně uvažoval nad tím, proč mu Honza pušku nesvěřil do péče v tomto okamžiku, když jej chtěl něčemu naučit. Ještě hodinu se trápili čekáním a chladem, ale již nevyšla žádná zvěř, kromě jednoho osamělého zajíce. Potom Honza navrhl, aby sestoupili dolů a zkusili šoulačku směrem k jeho domovu.
      Vyšli do kopců. Honza jako vždycky vpředu a za ním Zdeněk, tentokrát již s flintou na zádech, aby si prý zvykl, jako budoucí majitel. A jako vždycky měl Honza navrch, protože kráčel do kopců jako mladík, zato Zdeněk, poněkud subtilnější, mu funěl na záda.
      Cestou vyplašili kapitálního srnce. Jinak již nezavadili o žádnou zvěř. Pouze v jedné z úžlabin mu ukázal Honza místo, kde po sobě zanechali stopy divočáci. Porytý kousek pole byl důkazem, že se tu stále zdržují.
      Dlouho mlčeli a teprve když se ocitli na návrší, přerušil ticho první Zdeněk: "Proč toho necháváš, když jsi v takové kondici? Myslíš, že nevidím, jak hladíš pohledem místa, kde jsi toho tolik zažil? Podívej se, tam je tvá svatá Anna, které jsi pokaždé poděkoval, když jsi měl úspěch! Nosil jsi jí kytky. Ještě před rokem jsi byl plný plánů, jak to naše sdružení změníme k lepšímu a teď, já tě nepoznávám!" vyčítal mu Zdeněk.
      "Víš, Zdeňku," začal pomalu Honza, "zdálo se mi o bílém srnci. Říká se, že kdo uvidí bílého srnce, tak do roka zemře. Najednou mi připadá všechno takové marné a už mě netěší střílet. Nemám z toho žádnou radost. Dříve jsem se radoval z každé trofeje a teď mi to paroží připadá všechno stejné, že to jsou zkrátka pouze kosti! Dokonce vidím před sebou všechny ty srnce, srny a srnčata, která jsem ulovil, jako by mi něco vyčítali! A to je nejvyšší čas toho všeho nechat!" řekl smutně.
      Na to Zdeněk neuměl odpovědět. Sešli dolů za stálého vyprávění Honzy. Neustále se zastavoval a ukazoval místa, vztahující se k jeho myslivecké minulosti. Zastavili se až na můstku přes potok, kde ukazoval Zdeňkovi, jak se zbraň vybíjí.
      "V každém případě se o ni dobře starej a vždycky, když přijdeš z venku, tak ji vyčisti!" kladl mu na srdce. Potom pokračoval: "Víš, budeš mít těch padesát. Rozhodl jsem se, že ti tu pušku daruju. Ne, ne, nic neříkej! Budeš mít na mě památku! A abych si to nerozmyslel, tak pro jistotu, tady ji máš, vem si ji hned! Formality vyřídíme příští týden. Všechno je již připravené!" podával mu chvatně pušku.
      "Ale bez tebe to už nikdy nebude takové jako dřív!" vykřikl Zdeněk. "Já vím, ale nedělej mi to těžší, než to je!" loučil se chvatně Honza a přitom se mu v očích objevily slzy. "To už si ani nezazpíváme, ani se nebudeme setkávat?" snažil se jej zadržet Zdeněk. "No, to asi ne, když už nepřijdu na schůzi, ani na hon!" trval na svém Honza.
      Objali se jako bratři a potom se Honza rychle vzdaloval pryč, daleko od loveckého revíru, který tak miloval, daleko od sochy svaté Anny, kterou tak ctil a které děkoval za každý lovecký úspěch. Stála tam u silnice, s tváří obrácenou ke Skalkám, jako by jim žehnala za jejich divokou krásu, jako by žehnala lovcům, kteří v dobrém přicházejí.
      Zdeněk se vracel k místu, kde se ráno rozloučil s manželkou. Auto stálo v ohybu cesty, jak se domluvili. S potěšením konstatoval, že je na manželku spolehnutí. Když pokládal pušku na zadní sedadlo, zahlédl v jejích očích němou otázku.
      Uhnul pohledem do strany, jakoby se bál, že prozradí nějaké tajemství a bezbarvým hlasem jí oznámil: "Musíme se smířit s tím, že jsme Honzu asi nadobro ztratili. Je to úplně jiný člověk, než jsme si až dosud mysleli. Tu pušku mi, představ si, daroval, ale už se nechce setkávat, už nechce žít životem myslivce. Uviděl prý bílého srnce. Rád bych ti to vysvětlil, ale tomu bys asi nikdy neporozuměla."

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...