Myslivecké zábavy 04 / 2006

Bříza

Zdeněk HLAVÁČ
Stála na okraji rozsáhlého lánu jako memento křivd na naší přírodě. Dívala se do daleka svojí vzdušnou korunou a poněkud spatra zhlížela na sousedku, asi patnáct metrů vzdálenou nevysokou borovici. Byla-li nasycena pohledem na pokroucený rudošedý kmen a temně zelené jehlice, obrátila svoji pozornost k polnímu potůčku sevřenému betonovým korzetem a probublávajícímu neprostupnou rákosovou houštinou.
Bříza i borovice pamatovaly lepší časy, kdy obě vévodily suchopárné mezi, obklopeny loučkami a pruhy políček. Nyní i těch několik metrů mezi nimi rok co rok rozerve radlice velkého pluhu a jejich kmeny nesou rozsáhlé šrámy po setkání s těžkou zemědělskou technikou. Co s nimi také, zrno nerodí a jen narušují celistvou plochu obrovského lánu. Setkával jsem se s nimi každý rok, nejčastěji na počátku srpna. Přicházel jsem za tmy, s náručí po cestě uříznutých jívových klacků. Z nich byla u paty borovice postavena lehká kostra vzápětí pokryta obilnou slámou nebo rákosím od potůčku. Za šedivého šírání jsem vykouřil cigaretu, vlezl do vzniklé boudičky a usednul, opřen zády o rudohnědou rozbrázděnou kůru. Z olomoucké tratě dunívaly těžkotonážní vlaky a zahoukaly před přejezdem, kde trať křižovala polní cestu spojující Lukovou a Rudoltice. Provoz na nedaleké E 43 minutu od minuty houstnul. Nad vzdáleným Lázkem se začala šířit rudá záplava, od potůčku se ozval první rákosník. Mým prvním hostem bývala obvykle káně, usedající na břízu coby na polní rozhlednu. Po chvíli odlétávala vstříc prvním slunečním paprskům a rannímu lovu. V korunách zatikalo hejno stehlíků, z dálky se ozvali rackové. A potom - potom moje ruce sevřely chladivé dřevo a kov pušky, neboť se ozval zvuk modrošedých holubích letek a typické zatlesknutí usedajícího hřivnáče. Byl srpen, čas holubů.

Nerozhodnost?
      Srpnové slunce začíná, po chladivé noci, rozpalovat svoji výheň. Svatá Anna oslavila svůj svátek minulý týden a "chladna z rána" jsou opravdu citelná. Červenec byl suchý a slunečný. Lán řepky, rozprostírající se kolem břízy, je sklizený, hnědá plocha podmítnutého strniště se každým dnem posouvá blíž a blíž k potůčku. Sedím zřejmě na letošní poslední "holubí" čekané. Za chvíli se ozvou čejky a rackové, věrný doprovod pluhů. Ostré sluneční paprsky proniknou škvírami v řepkové slámě maskující jeho kryt. Z protilehlého lánu pšenice za potokem se ozvalo lámání provázené dusotem a luskáním kastanět. Piá..píáá píská srna. Její úzkostně vzrušený hlas slábne a sílí, lká i provokuje, jeho ozvěnou je dýchavičné ale rozhodně panovačné supění červeného parohatého nápadníka. Lámání se vzdaluje a přibližuje v rytmu čarovných kruhů lásky, které neviditelná milenecká dvojice absolvovala, posléze se rozplývá v šumu začínajícího dne.
      Vzpomínky zalétly daleko zpět, do jednoho srpnového večera dětství, kdy jsem byl vybídnut otcem k vyzkoušení srnčí vábničky. Ladění této myslivecké pomůcky bylo významným a důležitým aktem, bylo předzvěstí otcovy dovolené, kterou takřka vždy věnoval lovu srnce a hřivnáčů. Nebylo vůbec jednoduché vystihnout sílu výdechu a jeho délku, potřebnou ke správné modulaci srnčího vybízení ke hrám lásky šálivým. Mirek sledoval celé mé snažení značně skepticky a pobaveně, byl jsem přece jenom mladší a tato výsada mu ještě nikdy nebyla dopřána, o to ochotněji ale asistoval u líčení šlehaček a tehdy ještě povolených vrší na ondatry, u stopování kun a tchořů, významně se podílel na výrobě různých sklopců a truhlíků k lapání zvěře jež byla označována "škodnou". Ovšem, otcova slova "no, tohle už by šlo" mne povzneslo téměř do mysliveckého nebe. Se značným sebevědomím jsem prohlásil, že až otec dovolí a vábničku nebude potřebovat, zašel bych na čekanou zkusit přivábit říjného srnce. Otec se jen pobaveně pousmál: "Můžeš jít třeba hned, vábničku mám ještě jednu, včera jsem si koupil novou". Ono se řekne, čekaná! Zkuste se v devíti letech vracet zšeřelým lesem a nekonečně dlouhou cestou mezi vysokým obilím k malému světýlku označujícím bezpečí domova! Plaše jsem pohlédl na Mirka, ale pýcha z otcovy pochvaly ještě nevyprchala. "Brácha, zvu tě na čekanou na srnce, ale půjdeme jenom k borovici, jo?" V jeho očích zaplály veselé ohníčky. "A kolik těch srnců mi přivábíš, ty náš Děrsu Uzalo? A dojdeš tam vůbec?" No jo, ta moje slovansky tvarovaná postava! Touha po usmysleném je však silnější. Jestli tam dojdu! Odhodlávám se k nebývalému furiantství. "Tak víš co, jestli přivábím srnce, celou zpáteční cestu domů poběžím!" Ač jsem se v následujících letech dost náruživě věnoval atletice, dlouhé tratě nikdy nebyly mojí doménou, titul školního přeborníka v pětiboji jsem určitě získal jen díky tomu, že nejdelší běžecká disciplína měřila 500 metrů. Uběhnout tenkrát kilometr zvlněným terénem - to bylo velké sousto.
      Srpnový večer se loučil krvavým západem slunce a lehkým oparem podél polních potůčků. Prašná cesta nás vedla podél šípky porostlé meze a mezi dosud nesklizenými lány pšenice právě sem, k borovici a bříze. Lehká váha Mirek začal lézt do borových větví a pohodlně se usadil opřen o oranžový kmen. Ale co já? Spásná myšlenka na sebe nenechala dlouho čekat. Kmen borovice se ve výši asi jednoho metru rozdvojuje. Do tohoto prostoru jsem nasoukal své tělo, zpocenýma rukama, nyní ještě přikrášlenýma smolou, jsem vytáhl vábničku a po předpisových patnácti minutách přiložil gumovou trubičku k suchým rtům. Napětí bylo možné přirovnat k napětí před výstřelem. To, co se ale v prvním vábení ozvalo nemělo s hlasem říjné srny nic společného. Snad smítka v kapse, snad mechanické uvolnění trubice či gumového kroužku na kovovém jazýčku způsobily, že z vábničky se linul zvuk podobný spíše zaječímu zavřeštění přerušenému několika pomlkami a nechtěnými trylky. Studený pot na čele a horká vlna v hrudi zápasily v mém těle, Mirek jen kroutil hlavou a postupně se šklebil. To víš, tohle tedy nevzdám! Pevně jsem stisknul oranžovohnědou trubici a vší silou vábničku profoukl. Rozechvělé ruce donesly její opačný konec k ústům a večerem se neslo něco již trochu podobného onomu naléhavě mazlivému hlasu srnčí krasavice. A ještě jednou, a znova.
      Ticho zavanulo z korun obou stromů, viselo v jejich zčernalých větvích, šířilo se mezírkami mezi pevnými stvoly nedaleké rákosiny. Mraky na západě stály proti sobě jak čínští draci, ze sousední pokosené louky vanula tichá odevzdanost. Byla nakažlivá. Nechtěl jsem se jí poddat a proti všem pravidlům vábil dál. Konečně - již opravdu odevzdaně - jsem zastrčil vábničku do kapsy, vdechoval svěží večerní vůně a naslouchal. Jak dusot bájného oře ozvaly se z horní části louky, ukončené mezí porostlou mladými jeřáby, srnčí spárky. Smaragdovou travinou se blížil hnědý stín, postupně se měnil ve skvrnu, v dohledu borovice se přetavil v měděně zářícího starého šesteráka s nádherně perlenou ozdobou své stářím prokvetlé hlavy. Proběhl s nataženým krkem kolem našeho stanoviště a zmizel v rákosí - zřejmě jej zmátla ozvěna. Snad až do samé tmy jsme setrvali na svých místech, neschopni zašeptání či jen hlasitějšího vydýchnutí. Až při prvním Mirkově pohybu - jeho pozice začala být přece jenom trochu nepohodlná - jsme se vrátili do reality a já se zajíkáním spustil stavidla výmluvnosti. V závěru značně samochvalného monologu jsem si však uvědomil Mirkův slib o zpáteční cestě. Ten právě nabyl obrovité skutečnosti okamžikem, kdy bratr lehkým klusem zmizel ve tmě. Ano, již ve tmě, krajina žila už jen z posledního odlesku hasnoucího západu. Romantické povznesení vystřídal běžný dětský strach a i já se dal do klusu směrem k blikajícím světýlkům vesnice.
      Vzpomínky odlétají s poryvy jarního větříku. Uši zachycují známé svištění holubích letek, puška je připravena ve střílně. Tři hřivnáči však váhají se zasednutím a velkými oblouky oblétají břízu. Při jejich sledování však koutkem oka zachycuji něco, co mi zastavuje dech. Od potůčku vybíhá na strniště malá bachyně obklopená šesti šedožlutými selaty. Holubi plachtí, zastavují se ve vzduchu a za urputného třepotání se snaží usednout na vrcholových větvích. Několik vteřin zoufalé nerozhodnosti. Co budu vlastně lovit? Rozhodnutí je tu. Náboj do kulové hlavně, nasazení puškohledu. Jediným máchnutím pravé ruky jsem rozhodil pracně vybudovaný kryt. Divočáci došli na moji úroveň a za jejich hřbety se v dálce míhají, jak stříbrní mravenci, po silnici ujíždějící automobily. Přes záměrnou osnovu vidím rychle se zvedající boky zadýchané matky a jejích potomků. Útlá bachyňka obhlíží svoji rodinu, která čeká jen a jen na její povel. Tichým brouknutím splní jejich očekávání a ryjem jemně dloubne toho nejslabšího potomka, který se vcelku nelogicky ocitl v čele kavalkády. Po několika krocích opět zastavuje, tentokrát před táhlou terénní vlnou, která umožňuje bezpečný výstřel. Malý drobek se otáčí čelem k matce a se zvednutou hlavou se zřejmě opět táže na další trasu. Sklonil jsem pušku. Takový "úlovek" by byl hřích na velký pohlavek. Bachyni se otevřená plocha a denní doba evidentně nezamlouvá a odvádí potomstvo do bezpečné náruče vzdáleného lesa. K bříze zamířil osamělý hřivnáč. Nečekal jej ani shluk vystřelených broků, ani zvuková část výstřelu. Zůstal jsem stát opřený o zbrázděný kmen s pocitem, který mohou pochopit jen ti, kteří jej jednou prožili.
      Bříza postupem let chřadla. Snad se na ní podepsala neurvalost těžké zemědělské techniky, snad průmyslové hnojení, možná nějaká nemoc břízám vlastní. Koruna začala prosychat, olistění řídlo. Její sousedka, borovice, překonávala veškeré nástrahy úspěšně, ale nikdy se nestala holubím odpočívadlem či holubí rozhlednou.

Staronoví usedlíci
      Modravý proužek cigaretového dýmu mizí v jívových větvích mého krytu přitisknutého u kmenu borovice. Ranní proudění vzduchu přináší vůni oroseného rákosí, čerstvých obilních strnišť a vysychajících podmítek. Pohrává si s modrošedými peříčky ulovených holubů u mých nohou a s odkvetlými úbory pcháčů osetů. V dálce zaburácel motor traktoru, vzápětí mu sekundovali rackové. Den je mladý a dychtivý po životě. Na šedé obloze nad Urbanovým lesem se objevilo šest teček rychle se měnících v holubí hejno. Bříza s borovicí, osamělé solitéry uprostřed rozsáhlých lánů, jsou permanentním magnetem na holubích potulkách. Prolétají za mými zády, s tlukoucím srdcem beru pušku do rukou a napjatě sleduji korunu sousední břízy. Hejnko vykroužilo "povinné" kolečko před zasednutím a již je slyšet tleskání letek zasedajících ptáků. Nevím, zda prohlédli můj kryt nebo zpozorovali jiné nebezpečí, pevně zasedá pouze jeden, ostatních pět znovu vzlétá. Posazuji osamělce urychleně na rozkomíhanou mušku a mačkám spoušť. Hřivnáč padá střemhlav z vrcholové větve, ve zlomcích sekund však roztahuje letky a nízkým letem plachtí vstříc rozsáhlému lánu ječného strniště, jež však den ode dne čím dál víc ukusují lžíce obrovských pluhů. Marně vykrucuji hlavu k nenápadným průzorům svého krytu, osudu "úlovku-neúlovku" se nedopátrám. Požitek zapalované cigarety je přerušen sotva slyšitelným zvukem mávajících ptačích perutí. Na holé větvi sedí štíhlý tmavohnědý pták s poměrně vysokými stojáky a delším rýdovákem. S největší opatrností pomalu zvedám dalekohled. Jeho čočky se střetávají s pohledem černých světel umístěných po stranách medově žluté hlavy. Mladý pochop rákosní. Marně vzpomínám, kdy jsem se s tímto dravcem z rodu motáků setkal vůbec poprvé. Ano, snad před čtyřmi lety u opatovských rybníků, při čekaných na ranní či večerní tah kachen. Poté se, bez předchozích četnějších záletů, objevili u nás, v honitbě bez rybníků jejichž rákosiny by měly být i místem jejich hnízdišť a lovišť. Pochopi zahnízdili v obilí a rákosových porostech podél polních potůčků. Jsou k zastihnutí v kterékoliv denní době, typičtí svým potácivým (motavým) letem (odtud rodový název motáci) nad poli a to někdy v bezprostřední blízkosti vesnic. Kdo by to před pěti lety tušil? Kdo by tušil, jak snadno objevím jejich hnízdo. Loni v létě jsem se vracel z ranní šoulačky. Úzký asfalt okresky mne již přiváděl na dohled vesnice, když z řepniště vzlétla pochopí samice. I přes to, že pochop se stal rychle "domácím" ptákem, sáhl jsem po dalekohledu a pozoroval nenapodobitelný půvab jeho letu. Samice přelétla nad silnicí a jala se kopírovat tok potůčku "V olšinách". Nad porostem rákosí o výměře zhruba pěti arů jakoby zkameněla a takřka kolmo zapadla do jeho bíle orosených listů. Srdce se rozťukalo jako při lovu, když jsem rozhrnoval první kloubnaté stvoly prorostlé všudypřítomnými kopřivami. Ještě několik opatrných kroků v rosou promočených kalhotách a byl jsem u cíle. Z kruhu polehlého rákosí na mne zíralo dvanáct velkých černých kukadel šesti bíle ochmýřených stvoření, jež svým zjevem a zlobným syčením připomínala spíš jurské praotce ptačího rodu. Objev nad objevy, kde v tu chvíli byly prožitky z ranního lovu! Ještě dva pohledy a opatrně jsem vycouval z toho dravčího království zpět. Kde ale zůstala samice? Neviděl jsem ji odlétat. Jakoby přivolána touto naléhavou otázkou, náhle se zjevila ve vzduchu a vývrtkou přešla do přízemního letu, mizíc v zeleném olšoví. V hnízdišti opět panoval obvyklý klid.
      Vzpomínky odlétají s kouřem cigarety a hlasitým "kroa" se ohlašuje další znovuosídlenec tohoto kraje. Vyvedená krkavčí rodinka vylétla za snídaní. Čím vším se asi u nás živí? Jejich přítomnost je zatím nenápadná jako jejich příchod v roce 1978. I když - jedno zajímavé pozorování jsem již učinil. Loňský listopad ohlásil svůj příchod sněhem. Toto furiantské gesto však nemělo dlouhého trvání, svatý Martin přesedlal ze šimla na brůnu a až dvacátého teplota výrazně poklesla a kraj se mohl zahalit do bílého. Ráno mne tehdy zastihlo na staré lesní cestě "Nad prameny". Ideální počasí pro lov srnčí holé zvěře mne přinutilo vyrazit ještě za tmy do míst, která byla stávaništěm jedenáctičlenné tlupy. Ta se nyní popásala na bohatém porostu ostružiníku, co chvíli se však nad šedohnědými hřbety zvedla hlava s jistícími slechy a černobílý větrník prověřil pachy přicházející ze všech světových stran. Za příznivého větru jsem si postupně prohlédl všechny členy této ranní sešlosti. Pak už následovalo pomaloučké sejmutí kozlice z ramene a opatrné zakleknutí, pohyby musí být co nejpomalejší a vláčné. Nejslabší srnče vystoupilo z krytu mohutného jedlového kmenu. Ozvěna výstřelu vymrštila pružiny ve štíhlých bězích, bílá zrcadla se roztančila na tmavě zeleném pozadí smrkové houštiny. Lomoz unikající tlupy utichal ve sněhových drapériích, srnčím tělíčkem proběhly poslední vlny života. Přebil jsem zbraň a vydal se k úlovku. Přežití zimy by bylo pro slabého srnečka zřejmě problematické a nejisté. Odložil jsem batoh, dalekohled, pušku i parku a přikročil k vývrhu. Vtom se nad korunami mýtné smrčiny ozvalo ono drsné "kroa-kroa" a nade mnou zakroužili dva černí ptáci. Okamžitě se mi vybavilo vyprávění karpatských lovců o slétání krkavců po výstřelu na jelena. Vida jak fungují podmíněné reflexy i zde, v nepatrném lesním celku na pomezí Čech a Moravy!
      Den se rozžívá víc a víc. Sluneční paprsky připalují, ptačí tah ustává. Sbírám úlovek a po kolenou vylézám z krytu. Na vzdálený konec lánu přijíždí těžký nosič pluhu obklopený bílým závojem racků. U poslední brázdy včerejší orby sedí pochop a zaujatě oškubává jakousi kořist. Krkavčí rodinka důstojnými kroky přeměřuje chudý podzol a bedlivě pozoruje úspěšného lovce. Plný rozechvělého tušení se vydávám směrem k dravci. Ten se však nechce jen tak lehce vzdát své kořisti, neboť mne nechává přiblížit na nejmenší možnou únikovou vzdálenost. Poté jakoby neochotně vzlétá a vzdaluje se podél potůčku směrem k selskému lesíku. Po několika krocích sbírám z oranice napolo oškubaného hřivnáče - můj odlétnuvší úlovek z dnešního rána. V duchu děkuji pochopovi za částečné ulehčení "kuchyňské" práce a za pozorné čestné stráže černofialových krkavců se vydávám na cestu k vesnici.
      Smrt břízy byla poměrně rychlá. Najednou z ní zbyl proschlý pahýl s několika silnými větvemi na nichž bujely kolonie cizopasných hub a dokončovaly tak dílo zkázy.

Ranní safari
      Aniž bych to tušil, vypravil jsem se na svoji poslední čekanou k bříze. Táhly mne tam vzpomínky. Ne na úlovky zvěře, ale na prožitky, které mi byly na tomto místě dopřány. Nezahájil jsem zde tenkrát "holubí sezonu", možná jsem trochu na starou dobrou břízu zanevřel a navštěvoval jiná půvabná místa, je také pravdou, že lov s puškou již pro mne nebyl tou rozhodující podmínkou pro pobyt v přírodě. A tak jsem vykročil do chladného rána, které již oznamovalo létu konec jeho bouřlivé vlády. Lehký opar však sliboval den bez dešťů zrovna tak jako občasné záchvěvy ranního vánku vyloučily obavu z "pařáku". Opět jsem nařezal několik listnatých větví, opět jsem postavil jednoduchý kryt. Ne však pod borovicí, tentokrát jsem jej přitiskl k bílému kmenu mrtvého, pomalu trouchnivějícího dřeva. Přede mnou se ve své kráse tyčila samotářská borovice, úroda šišek prozrazovala její relativně dobré zdraví uchované patrně díky dobrému kořenovému systému. I když mé dlaně svíraly hladké dřevo předpažbí kozlice, netoužil jsem po lovu. Chtěl jsem vědět, zda protahující ptáci změnili své zvyky, zda borovice nahradí svoji dlouholetou listnatou kolegyni. Z dáli se ozvalo káně, borovici ozdobilo hejno stehlíků a zvonků. První sluneční paprsky propíchly modravou mlhu a ozlatily borový kmen. Rozmachy mohutných perutí vytvořily na popraskaném strništi plachtící stín, který přeběhl i po mém úkrytu. Na březový pahýl nad mojí hlavou usedl bílý čáp, ve vycházejícím slunci zrůžovělý jak exotický plameňák. Po chvíli prolétl další a měkce doplachtil na rozhraní pole a pobřežního porostu. S hlasitým fifififi prolétlo hejno holubů, při spatření mého dlouhonohého strážce jakoby ještě přidalo na tempu a pokračovalo v cestě k rudoltickým lesíkům. Slunce stoupalo výš a zalilo krajinu žlutí. Nenápadně uvolňuji větvičky ve výši svých očí a prohlížím okolí po své levé ruce, sníženinu, kterou potůček pospíchá k soutoku s tím Lukovským. Mnu si oči a sahám po dalekohledu. Po obou březích stojí či rozvážně pochází množství čápů bílých! Snažím se je spočítat, končím u čísla sedmdesát tři. Sedmdesát a tři čápi na jednom místě, u jednoho potůčku v lanškrounské kotlině, na konci dvacátého století! Vybavilo se mi dětství, ano, také jsme pozorovali jejich "sněmy", ale ty se odehrávaly na vlhkých lukách, která tehdy dotvářela pestrou porostní mozaiku krajiny. zřejmě jich ale nebývalo tolik. Dva černobílí krasavci se náhle postavili proti sobě a s pozvednutými letkami si cosi vyjasňovali. Další stíny přeběhly azurem oblohy. Poněkud bokem, jako zvláštní kasta, přistála a bělostnou společnost doplnila pětičlenná rodinka čápů černých. Jejich přítomnost přinutila k povstání srnu se srnčetem, o kterých jsem vůbec nevěděl. Pomalým krokem se vydaly k zelené stěně pobřežního porostu, bílí aristokraté jim rozvážně ustupovali. Safari - ano, to je ten správný název pro tento obrázek, který se mi naskytl. A vlastně - za několik dní všechny tyto příslušníky rodu Ciconia to skutečné safari čeká, budou se procházet po afrických savanách, mezi stády exotických sudokopytníků. Silně jsem zazáviděl, ale vzápětí si uvědomil i rizika jejich daleké cesty. Žádná závist, popřál jsem šťastnou cestu a v duchu se začal omlouvat za vyrušení, které jim způsobím svým odchodem. Nebylo třeba. Ranní proudění vzduchu bylo výzvou k jednomu z posledních společných tréninků a tak v několika minutách celá čapí společnost v kruzích vystoupala blíž slunci. Nedalo mi to, po opuštění krytu jsem jim mimoděk zamával kloboukem. Na šťastnou cestu a jako dík za dnešní zážitek.
      Z břízy už nestojí ani torzo silného kmenu, které bylo dlouhé roky obžalobou všech křivd, kterých se člověk v tomto koutu na přírodě dopustil. Rozorání meze, na které stromy stály. Rozorání louky, kterou mez ze dvou stran ohraničovala. Meliorace potůčku. Devastace úpadu "U bříz", který se nacházel za terénní vypnulinou, na dohled od borovice. Sníženina mezi poli porostlá přirozeným lučním porostem se táhla až k potůčku. Strmější východní svah byl terasou úzkého políčka rozdělen na dvě meze. Ta horní, vyšší, byla domovem pro pět ztepilých bříz, jejichž kořeny se nořily do permské červenozemě porostlé řídkou smilkou a málokdy plodícím borůvčím. Další ideální místo k pozorování ptačích tahů a k půvabným lovům hřivnáčů. Na svých jarních toulkách se zde zastavil i tetřívek. Nezůstalo nic, zorané úžlabí odnáší každé jaro tuny cenné ornice do vybetonovaného koryta potůčku v němž žili i mníci. Každé vyprávění o přírodě je zároveň vyprávěním o našem vztahu k ní. Člověk a příroda totiž musí tvořit neporušitelný svazek. Je a musí to být trvalé soužití dvou vesmírů. Ať se od přírody sebevíc vzdalujeme (na což máme poměrně slušný talent), ať sebevíc usilujeme odpoutat se od ní, drží nás pupeční šňůra. Svazují nás tisíce křehkých nitek. Některé jsou napnuté do krajnosti, některé se (bohužel) už zpřetrhaly. Ale zbývající nás spoutávají jako pružná obinadla. Spoutávají tím silněji, čím víc je napínáme.

Fotogalerie

vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...