Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2006

Když končí léto

Text i kresby MVDr. Zdeněk KOLÁŘ
Lesem táhne svítání. Někde v pasekách se zvedá lehký vánek a hladí chocholy metlic. Stříbřité kmeny jedlí šednou tmavým stojákem a v lukách se válí mlhy. Černá nepřišla. Kaliště v olšinách je prázdné a bláto na podbělových listech je stejně zaschlé, jako malovánky na drbacích stromech. Nic tu celou noc nebylo...
Zrzavé kokří klubíčko oddychuje ze sna a občas mu proběhne od slabin drobounké chvění. Bývaly doby, kdy ti to chvění hrálo chřípím a vytrvalý knoflík nosu "študoval" lesní pachy celou noc. Když v šeru lámala černá, držel jsem ti dlaň na hedvábném slechu, abych ti půjčil trochu klidu, který mi ještě zbyl. A dneska jsi prospal srnčí, které šátralo na dvacet kroků v maliníku.
      Nad korunami sviští kachny.
      "Vstávej, Míško, je čas ranního šoulání!"
      Pes má v srsti rosu, ale ví, že se nesmí otřepat. Kolem může stát zvěř a plácání slechů zní v tichu jako pohlavky. A stálo to pohlavků dost, nač je připomínat?
      Tráva na průsecích studí. Když zastavím, pes po mém boku poslušně sedá. Ale kdybych se podíval lépe, viděl bych, že přičapl pouze na paty. Kdysi bys za to, dědku, dostal prutem přes hřbet. Teď už se raději nedívám... Ani prut nemám. Konečně, stačil by jediný pohled, nebo jemný dotyk boty a sesul by ses provinile do mokra, kořeny slechů bys svěsil málem pod bradu a tvář kokřího gentlemana dostala by pohrdavý výraz: "Blázne, co otravuješ? Nevidíš, že nemám kalhoty?"
      Kdysi jsme uměli ledacos. Při šoulačce postupoval jsi za mnou jako stín, lehal jsi, sedal, plížil a rychle doklusával. Dokonce - a to budilo obdiv - dovedl ses při mém kleknutí odplížit z cesty do příkopu. Jenže to nikdo nevěděl, že do téhle drezury nám nesmí vběhnout zajíc...
      Časem se všechno zjednoduší. Teď už mi stačí, že našlapuješ na vodítku vedle. Nestarám se o tebe, brachu, spíš tě tuším, a všechnu pozornost dávám průzorům mezi kmeny, zákrutům cest a okrajům sečí.
      Přes cestu přešla v noci černá. Pes bere stopu a slabě táhne k příkopu, kde v suchých stoncích odkvetlé vrbovky je promáčknut ochoz. Trochu mu povolím vodítko a popleskám po lopatce. - Pojď zpátky, pojď! Kdoví, kde je jí konec v pichlavém moři houštin.
      Slunce zlatí vrcholy smrčí, tlačí mlhu do travin a cípaté závoje kryjí v pasekách rozhled. Přejdeme do sousedních bidlovin. Rosné korály tu visí v pavučinách a mechové bochánky voní po houbách. V korunách občas pleskne hřivnáč...
      Pozor! - Na dvě stě kroků před námi svitne v šedavých lišejnících plavá skvrna: kus srnčího táhne zvolna k mlazinám a napadá na zadní běh! Nedaleko odtud je hranice a kulhavý srnec byl tady vídán již po jaru. Není čas rozmýšlet.
      Vodítko jde z ramene, ukazovák výstražně lepí psa k jehličí a rychle nadejít doleva. Kus se chvílemi ztrácí mezi stromy, zastavuje se, něco sbírá po zemi a zase belhá k pasece. Daleko na dostřel, ještě moc daleko! Čert nastrkuje pod nohy spadlý klest a občas je třeba strhnout v nehybném pozoru, když srnčí zvedá hlavu a jistí. Konečně zvedám obzorku. - Je to srnec! Parůžky blýskají a zdají se v tmavé kulise nějak silnější, ale není pochyb - je to on! Teď zrovna nakročil a levý zadní běh má zkrácený krok. Ještě pár metrů, ještě pár pídí, jen za támhleten strom a pak už jen najít průlinu k ráně...
      V tu chvíli však větřík, který jsem dosud měl na pravé tváři, zalechtal mě v týle. Chyba! Čert motá po ránu kolem pasek vzdušnými proudy jako v míse a každou chvilku nadnáší pápeří starčků jiným směrem.
      Vpředu to zapraskalo a zabouřilo hlubokým: "Bö - bö - bö!" Plavá skvrna se míhá bidlovinou k prosvětlenému okraji, do pasek a náletových houštin. Přesně však neví o co jde a na pár kroků před houštinou zaráží. Napínáček tikne, palec sune pojistku po štíhlém krku kozlice a černý křížek dalekohledu se chvěje v hnědavém starčku a marně hledá místo na rusé komoře. Jen úzký pruh hřbetu, krk a hlava s korunkou paroží plují v moři starčků.
      Čert sedí za krkem a šeptá: "Střílej! Za pár dnů je konec se srnci, nevidíš že krk již prokvétá šedinami zimní srsti? A po tomhle srnci, zmrzačeném autem - tím podvrhem ďábla, jste pásli už od jara! Zimu nepřežije, střílej, co se může stát? Vždyť máš psa!" A jak se křížek sune půl druhé pídě pod hřbetem, pohladí čert spoušť - a lesem zahučí rána...
      Les ji vrací s výsměchem: "Tos to vyved'!"
      Srnec se kamsi propadl, praská to v suchém starčku a v houští se chechtá čert srnčím basem: "Bö - bö."
      A jak mi z očí padá horkost a větřík ševelí smrčím, zdá se mi, že slyším tichounký, přidušený smích... Není posměšný, spíš vyčítavý a na okraji seče se z mlhy noří postava vysokého starce, zmačkaný klobouk kryje ryšavou hlavu a stíní bledé oči, tvář věčně zkřivená, jako by sála pelyněk. Tu postavu, lehce zalehlou do řemene flinty a v osmém křížku rovnou jako svíce, však žádný sochař nepostaví lépe! Vždycky si připomenu svého učebního pána myslivosti, když vidím staletou, štíhlou a velebnou jedli. Vidím jich však pořád méně... Nikdy mi nevyčítal, jen vysvětloval jakoby pro sebe a já se v divokosti svých sedmnácti let marně snažil napodobit důstojnost jeho gest. Dnes by vám bylo, pane Altrichter, už skoro sto let a já vás slyším cedit skrz cigaretovou špičku: "Dycky ten ánšůs dobře betrachtovat! Kór při takovejch raplšůsech!"
      A pozorně hledám zrakem v záplavě starčku pevný bod, který by mi pomohl zachytit nástřel. Nacházím bukový dvoják a odkládám kabát přesně na místo, kde jsem stál v momentě nástřelu. Na spojnici těchto bodů leží nástřel. Teprve potom se vracím pro psa. Leží nepohnutě jako sfinga, nikdo by neřekl, že dobrých deset kroků popolezl. No, na zkouškách bychom ztratili pár bodů, ale my už na žádné zkoušky nepůjdeme. Ostatně je to taky moje chyba, měl jsem tě uvázat.
      Sedíme na zemi u kabátu, stanoviště je již zalomeno důkladnou větví a cigareta měří čas, než vyjdeme k nástřelu. Kolikrát jsi tak čekal, kdo to spočítá? To bylo vždycky přešlapování, zdvižený nos nabíral vítr od nástřelu a minuty se zdály nekonečné. Teď ležíš klidně na kabátě - kdo ti to vlastně dovolil? - dlouhé řasy přikryly čokoládová světla a chrníš už zase jako poleno! Že jsem tě ráno musel budit klepáním na boudu, to bych ti ještě odpustil, nejsi konec konců hlídací pes, ale spát před dosledem - není to trochu moc? Když tě šťouchnu do žeber, zvedneš hlavu, zamžouráš uslzeným koutkem a zřetelně řekneš: "Co jančíš? Žes střílel? Nejsem docela hluchý! Za chvilku to půjdeme sebrat, no a co...?" A s tichým vzdechnutím, s převahou služebníka, zestárlého v panských službách, kladeš si hlavu znovu na kabát...
      Očima držím směr na bukový dvoják a se psem na dlouhém řemenu postupujeme pomalu kupředu. Starček mi sahá po pás a těžko, těžko budeme hledat nástřel. Dávám ti na řemenu poloviční volno a spoléhám na tvůj nos. - Tady někde už bychom měli křížit stopu... Krátký prut zrychluje vibrace, pysky bublají a řemen táhne doleva. Pes je na stopě a zdá se, že je dobře! Před ním svítí malinový list, ohrnutý stříbřitým rubem vzhůru, ale barvu nikde nevidím. Bodejť, vždyť chybený srnec také nebarví a tuhle proceduru děláme přece jen k zachování myslivecké tradice. Nechám se od tebe za trest protáhnout houštinou asi do těch míst, kde srnec po ráně zabekal, a pak tě odnesu ze stopy... Já vím, nestalo se ti to už dlouho, ale jakáž pomoc...
      Před houštinou zahýbá řemen ostře doprava a zpátky. Počkej, starý, ouha! Do mokré houštiny se ti nechce, ale srnec nešel přece podle stěny. Je tu jen maliník, starček a nízké ostrůvky náletových smrčíků. Kde by se tady schoval? A potom, vždyť bekal v houštině před námi. - Stahuji psa řemenem a pokynem navádím do přímého směru. Znovu napíná řemen, větří vysokým nosem a bezradně se zaplétá v buřeni. Odvádím ho tedy obloukem zpět tam, kam jsem v rychlosti zapíchl zálomek, když poprvé zabral stopu.
      Co naplat, pustím tě tedy volně. Zbytečný povel: "Hledej srnečka!" a pes jede jako jehla, znovu uhýbá doprava, jen za ním suchý starček šustí a bílé pápěří se rozprašuje do stran.
      A teď je ticho! Kde zmizel? Vtom vytřeštím zraky a klobouk mi poskočí v týle: na krok přede mnou hoří na zeleném hedvábí maliníku rubín srnčí barvy! Nedočkavě vybíhám vpřed: "Míško, Míško, kde máš srnečka?" A třicet kroků přede mnou vyskočí z jezera starčků střapatá hlava a zamávají plácačky kokřích slechů. Už mě zahlédl a běží někam zpět, chrastí v náletce, kouká mu z ní jen prut, který vrtí celým zadkem a lízák mlaská kdesi pod větvemi. - Zajedu tam rukou - a táhnu srnce jako ze zelené tůně. Zachytává parůžky a příčí se chromým během, ale je venku a má ránu na vysoké komoře jako vyšitou! Pes skáče kolem, chňape mu po krku, pofrkává štěstím a šklebí bezzubé dásně...
      Když jsem připravil srnce k vyvrhování a opodál šel pověsit pušku na suk, přišel pes za mnou, lehl si pod strom a soustředěně se pustil do úpravy zevnějšku. Tak to dělal vždycky. Jenže než jsem byl s vyvrhováním hotov, už zase spal...
      Srnec visí na suku, aby vykapal a já mu větví odháním smaragdové mouchy z kýt. Slunce už stojí vysoko a mezi kmeny pluje zamlžený jitřní opar, prozářený dlouhými pruhy paprsků. Na světlinách nehybně trčí v průzračném vzduchu mouchy pestřenky a kolem kadeřavých korun plachtí v blankytu černopláštík se zlaceným lemem sametových křídel. Na lukách poletují ještě perleťovci jako v zenitu léta, ale les má už jinou, kořennou vůni... Každým dnem může přijít podzim. Jednou do rána zešedne tráva jinovatkou, nebo se lesy zatáhnou clonou deště...
      Zrzavý kokr pořád spí a tělem mu přebíhá drobounké chvění starců...
      Poslechněte, kdesi jsem četl, že je moc smutné, když vám stárne žena. To nevím - žena stárne jaksi se mnou. Ale poslechněte, lidičky, když vám stárne pes - je to zatraceně smutná věc...
      (Uveřejněno v Ročence ČSMS - klubu chovatelů loveckých španělů, ročník 1968)

Fotogalerie

vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...