Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 04 / 2006

MYSLIVOST V ZRCADLE POVĚR

II. O divém lovci  Doc. Dr. J. KOVAŘÍK, CSc.
Diví lovci koňmo s lájí, ženou tryskem doly, háji. (Stará lovecká průpovídka)            
Zajímavou postavou mnoha pověstí většiny evropských národů je osoba divého lovce. Četné varianty o něm jsou rozšířeny hlavně v německých jazykových oblastech. U nás a vůbec ve slovanských zemích vznikaly tyto pověsti ojediněle. Pokud se v našich zemích vyskytly, pak téměř jen v pohraničních oblastech a většinou nešlo o pověsti původní; naši vypravěči je však pro svůj poutavý obsah rádi přejímali. Je zajímavé, že v podání se hovoří vždy o "pověstech" nikoliv o "pohádkách". Pověsti mají totiž většinou reálný podklad, i když ústním podáním řadou pokolení zcela přetvořený, bývají poezií s pouhým zrnkem pravdy. Naproti tomu pohádky vyprávějí výmysly lidské fantazie, které se vůbec nevážou na skutečný život.
      Nejstarší stopy pověsti o divém lovci nacházíme již v řecké a římské mytologii. Za divého lovce starověku může být pokládán Orión; po smrti ve dne loví v podsvětí, v noci září jako souhvězdí na obloze. Slavný účastník trojské války Odysseus se s ním setkal v podsvětí, jak líčí Homéros, předpokládaný autor nejstarších řeckých eposů, pocházejících asi z 8. století př. n. l. (Odysseia, zpěv IX, verš 572 - 575):
      "Potom jsem obrovského tam uviděl Orióna,
      po louce květinové jak honí zvířata ona,
      která složil kdys sám, když živ byl, na horách pustých,
      v rukou veliký kyj, jenž býval nezlomitelný."


     
      Bohyní lovu byla u Řeků Artemis (u Římanů Diana), původně pokládaná též za bohyni měsíce. V její lovecké družině byla též Persefoné (Proserpina), pozdější manželka vládce podsvětí Háda. Byla uctívána tancem za noci a zvána Diana nocticula (Diana lovící v noci). Jelikož se prý zjevovala s duchy zemřelých a se psy na křižovatkách v lesích a vydávala zvuky, dostala přízvisko Brimo, tj. řvoucí, rozzuřená, divoká, krutá. Konečně Hekaté (Heeate), původně maloasijská bohyně měsíce, byla v řecké a římské mytologii někdy ztotožňována s Artemidou (Dianou) nebo Persefonou (Proserpinou). Její kult prošel mnoha změnami; nakonec se stala ochránkyní čarodějnic a jako společnice duší zemřelých s nimi pobývala na hřbitovech a rozcestích. Průběhem doby docházelo k záměnám uvedených bohyň a v těchto mytologických postavách můžeme hledat zárodky pověstí o divém lovu.
      Již v dílech starověkých autorů nacházíme o divém lovu zmínky. Římský básník Ovidius (43 př. n. l. - kolem roku 18 n. l.) ve známých "Proměnách" (Matamorphoses) uvádí (kniha XV, verš 783 - 884, 792 -793):
      "Zatím co burácel černý mrak, zvuk řinčících zbraní,
      strašný polnice třesk i rohů byl na nebi slyšen,..."
      "... a v posvátných hájích bylo prý slýchati zpěvy
      a slova, hrozivě znící."

     
      Římský historik Tacitus (55 - 120 n. l.) píše, že Herkules, uctívaný v Parthii (oblast dnešního Íránu), přikázal ve snu kněžím, aby ráno byli od chrámu vypuštěni koně s toulci plnými šípů; večer se vrátili s prázdnými toulci. Další noc ukázal ve snu kněžím místa, kde najdou ulovenou zvěř.
      Oblast germánské, nordické mytologie byla dalším pramenem, ze kterého čerpala pověst o divém lovci. Wodan (Wuotan, apod.) byl nejvyšším germánským bohem, též bohem bouřky; jeho doprovod tvořily duše hrdinů padlých v boji (neboť válka byla tím nejčestnějším zaměstnáním), které se s ním vznášely v oblacích. Severský bůh větru, války a mrtvých Odin byl lovcem; jezdil na osminohém bělouši a provázeli ho vlci. Bohem hromu byl Thór (Donar), kterému byl zasvěcen čtvrtek (Thursday - Donnerstag). Bohyně Hulda (Holde, Holle, apod.) měla na starosti jednak ochranu úrody, jednak jako bohyně smrti se objevovala v průvodu duchů. Doprovázel ji Eckhardt, známá postava germánských pověstí, vystupující např. jako věrný pěstoun v pověsti o bratřích Harlunzích nebo jako člen družiny Dietricha z Bernu. A to je další slavná osobnost hrdinských pověstí, ve které se skrývá postava krále Ostrogótů Theodoricha Velikého (471 - 526). Jako účastnice divoké honby vystupuje také Berchta (Peruchta, apod.), mytologická bytost, která podle pověry chodí kolem tříkrálového dne (6. 1.) po domech a dohlíží na pořádek.
      Křesťanská doba dodala k pověsti některé motivy z bible. Jako divý lovec se v čele tlupy objevuje bratrovrah Kain, ale i Ábel, bratři Makabejští (mučedníci, známí ze Starého zákona), Nabukadnezarův zavražděný vojevůdce Holofernes (kniha Judith Starého zákona), dokonce i Herodias, choť Herodesa Antipy, kterého svedla tancem dcery Salome k vydání hlavy Jana Křtitele.
      Stojí za povšimnutí, že za divého lovce nebyly vybírány jen postavy negativní, nýbrž v řadě případů šlo o vynikající osobnosti. Platí to například i o bájném králi Artušovi, Richardu Sans peur (vévoda normanský Richard I., zv. Bez bázně, před 943 - 996 n. l.) a dánském králi Valdemarovi (čtyři téhož jména ve 12. - 14. sto1.). Konečně plejádu postav divého lovce doplňuje pomístně celá řada skutečných či fiktivních jmen příslušníků šlechty, páchajících ukrutnosti na poddaných a neblaze zapsaných v jejich mysli, jmen či přezdívek různých vybájených myslivců - čarostřelců, apod.
      Ve Francii se všeobecně více uvádí prokletý lovec než divý (Chasseur Maudit). V severní Francii, Normandii, v okolí Perigordu je divým lovcem Kain, král Artuš, Richard Sans peur, Proserpina, Herodias, v Bretaňsku též "létající přízrak" (le fantôme volant) a "červený lovec" (l'homme rouge - míněn ďábel). V Alsasku je divým lovcem Oliferne (Holofernes), v Pyrenejích král Artuš, v okolí Blois znají lov makabejský.
      Ve Španělsku hraje úlohu divého lovce blíže neznámý hrabě Julian, údajně zrádce své vlasti. V Belgii a Holandsku je to Derk mit dem Beer (pravděpodobně Dietrich z Bernu). V Anglii je divým lovcem král Artuš a král Herle, který je snad totožný s myslivcem Hernem; o tom uvádí W. Shakespeare v komedii Veselé paničky Windsorské" (IV. dějství, 4. scéna):
      "Je stará báj, že jeden myslivec,
      nějaký Hern, jenž kdysi tady sloužil,
      prý o půlnoci straší v oboře,
      kol dubu obcházeje parohatý.
      Prý ničí les a hubí skot a brav
      a kravám udělá, že dojí krev,
      a řetězem prý řinčí hrůzostrašně.
      Jistě jste o něm slyšeli a víte,
      že pověrčiví, vrtohlaví starci
      tu pověst o myslivci Hernovi
      nám dodnes dochovali coby pravdu."

     
      V Dánsku je divým lovcem král Valdemar, ve skandinávských zemích znají věčného lovce, zakletého myslivce, divou honbu. Ve Švýcarsku a rakouských zemích se hovoří o divoké jízdě, divý lovec nese zkomolené jméno Wodana, nebo je bez jména. V Rumunsku v sedmihradských horách Hatségských má divý lovec jeskyni, a kdo ho vyrušuje či loví jeho zvěř, toho srazí do hlubin. V Polsku znají nejen bezbožného myslivce, ale i divou lovkyni jménem Dziwica.
      Hlavní doménou divého lovce byly německé země. Neexistuje oblast, která by neměla svého divého lovce. Kromě všeobecného označení "bájný, věčný, pekelný, nebeský, noční, zlý, světoběžný" lovec či myslivec nebo lov, se hojně vyskytuje Dietrich z Bernu (v Lužici zvaný Pan Dietrich, Banaditrich, Dyter bernatowy, apod.), Toller Junker (bláznivý mládenec), Heidut (bezbožník), Blauhütel (modrý klobouček), aj. Ve Švábsku a Francích znají věrného Eckhardta, v Pomořanech a Šlesvicku-Holštýnsku Abela a pod různými názvy Wodana, v Oldenbursku anglického lovce (přichází z Anglie a táhne celým světem) a pana z Esterwege. Památka na krutou šlechtu se zřejmě dochovala též ve jménech rytíře von Schnellerts (Odenwald), hrabat von Jülich (dolní Porýní) a rodu von Rodensteinů. Pomístně se zjevují král Artuš a král Valdemar, rytíř Hans Jagenteufel, diví myslivci zvaní Helljäger, Hassjäger, apod. Nesmíme opomenout divé lovkyně, ke kterým patří pod různě zkomolenými jmény Hulda, Berchta, Herodias, paní Wode či Goode (ženský protějšek Wodana), též Diana, aj. Vůbec nejpopulárnějším divým lovcem Německa, zvláště pak v Sasku, Duryňsku a Vestfálsku, se stal Hans von Hackelberg (Hackelbärend, Hackelblock, apod.). Jde o polohistorickou osobu vrchního lovčího vévody brunšvického; údajně se narodil v roce 1521. Pověst o něm má několik verzí. Nedodržel prý církevní ustanovení a lovil i o svátcích; to je ostatně motiv, který se vyskytuje jako důvod prokletí v řadě jiných pověstí. Podle jiné verze měl jednou, když dlel v Harzu, před lovem sen, že byl zraněn kňourem. Při lovu pak byl zabit bleskem; párák rychle seknuvšího kňoura měl snad být symbolizací blesku. Konečně další varianta vypráví, že byl na lovu smrtelně zraněn kňourem a odvezen do hospitálu ve Wülperode. Když byl k němu přivolán kněz, Hackelberg prohlásil: "Pánbíčkovi nechť zůstane nebe a mně lov..." a proto byl proklet. - Nedaleko vesnice Wülperode, která leží východně od Goslaru poblíže řeky Okar, byl postaven v roce 1672 hostinec zvaný Klöpperkrug (Klöpperova hospoda). Jeho zahrada byla kdysi vesnickým hřbitovem. Dochovaly se zde dva ležící, do země propadlé náhrobní kameny. Na jednom byla vytesána na mezku sedící postava muže s přilbou a s vlajícím pláštěm, v pravici držící válečný mlat, v levici vedoucí psa na řemenu. Zvetšelý nápis, pokud ho bylo možno přečíst, zněl (překlad z němčiny): "A. Domini 1581, 13. března. Zde leží Hans von Hackelberg. Po zranění kňourem zemřel." - Zmíníme se ještě při této příležitosti, že hrob divého lovce lze prý jen náhodně spatřit v hlubokém lese, kde ho ve dne hlídá strašlivý černý pes.
      V našich zemích se pověst tradovala většinou v pohraničí. V oblasti Jizerských hor byl divý lovec slyšen či viděn u Jablonce nad Nisou, u Liberce v Kryštofově údolí i jinde a u Frýdlantu. V Lužických horách u Varnsdorfu, Krásné Lípy a v Lipové se objevoval Banaditrich; pověsti o divém lovci jsou známé i z jiných míst na Šluknovsku. Divý lovec byl spatřen u Děčína, divoké či nebeské vojsko u Ústí nad Labem a Úštěku u Litoměřic. Na Krušnohorsku se divý lovec objevoval u zřícenin hradu Radlštejn u Bíliny, v Merklíně u Jáchymova a u Chomutova. Na Chodsku v oblasti Čerchova píše J. Š. Baar o divoké honbě a J. F. Hruška o divokém myslivci Prunikirklovi. Divý lov bylo slyšet také u Sušice, u Nové Bystřice a u Jindřichova Hradce. Pokud se týče vnitrozemí, pověsti o slyšené či viděné divoké honbě se tradují z okolí Českého Šternberka na Sázavě, Kostelce nad Černými lesy, Mladé Boleslavi a Mělníka. Divý či lesní lovec se objevoval na Broumovsku, v Albeřicích u Trutnova, u Jablonce nad Jizerou a v Krkonoších. Tady ho zastupuje i Krakonoš, jak uvádí spisovatel Prätorius kolem roku 1650: "Rybrcoul je divým lovcem a nočním duchem, o kterém vypráví lid, že v noci loví." Na Moravě jsou doménou divého lovce Jeseníky. Byl viděn, častěji však slyšen u Lipové a Domašova u Jeseníku, u Javorníku, na Osoblažsku a u Vítkova.
      Z rozličných pověstí shrnujeme údaje o osobě divého lovce, složení tlupy, místě a době výskytu, průvodních jevech při honbě a o jejím průběhu. Pokusíme se také o výklad vzniku pověsti. Pomineme-li legendární či polohistorické osobnosti, které vedly divokou honbu v některých oblastech, měl divý lovec nejčastěji vzezření starého myslivce s ohnivýma očima, někdy ale držel hlavu v podpaží. Měl myslivecký oděv šedý nebo zelený, někdy bílý šat, vysoké boty, klobouk, vlající plášť, tesák, lovecký roh, pušku. Většinou jel na koni, seděl i obráceně v sedle. Mohl si odpočinout jen na železe, skály ho neunesly. Jezdil buď sám, většinou ho však doprovázela celá družina. Jeho kůň různé velikosti byl bílý, černý nebo ohnivý, někdy bezhlavý, někdy tříhlavý a třínohý nebo s jelení hlavou. Z očí a nozder koně šlehal oheň, od kopyt mu létaly jiskry a ledová tříšť. Zřídka jezdil divý lovec ve zlatém, stříbrném nebo křišťálovém kočáře, do kterého byli zapřaženi bílí koně, někdy bezhlaví, někdy medvědi i srnci. Byl provázen smečkou psů o různém počtu, kteří byli bílí, černí nebo ohniví. Měli žhavá světla, vydechovali oheň a páru. V některých pověstech se hovoří o jezevčících, chrtech nebo dřevěných psech (vlcích).
      Složení tlupy pohybující se na černých koních nebo pěšky bylo velmi různorodé. Někdy to bylo divoké vojsko duchů se smrtkou a jinými přízraky, s čarodějnicemi proměněnými ve vlky, lišky, kočky, jindy vojsko mrtvých obého pohlaví složené z křivopřísežníků, sudičů, lakomců, pomlouvačů, smilníků, podvodníků, opilců, sebevrahů, apod. Družinu mohly tvořit duše myslivců - čarostřelců upsaných ďáblu, šlechtických lovců, kteří byli krutí k poddaným a holdovali nemírně lovu i ve sváteční dny. Jezdci na koních měli někdy otočené hlavy nebo je drželi v podpaží. V čele letěli jestřábi, sovy, vedoucího tlupy doprovázela krásná paní na bílém koni, často držící v rukou něco podobného měsíci nebo s hořícíma rukama a plačící bolestí. Kolem se vznášeli zajíci, srnci, černá zvěř i ohniví, někdy bezhlaví kozli.
      Divokou honbu bylo častěji slyšet než vidět. Byla doprovázena příšerným hlomozem, křikem, pískáním, řinčením zbraní a chřestěním postrojů, hlaholem lesních rohů, štěkotem a vytím psů, supěním a ržáním koní, údery koňských kopyt, práskáním bičů, střelbou, hvízdáním a skučením větru. Tlupa se pohybovala po zemi, po skalách, po vodních hladinách, proháněla se jako vichřice a bouře v lesích nebo letěla vzduchem jako mračno. Ve Švábsku se věřilo, že divý lovec zachovává své cesty a zvlášť má v oblibě staré římské silnice. V Čechách se prý vracel divý lovec vždy po sedmi letech do téhož kraje.
      Pokud se týče doby divoké honby, probíhá většinou v noci a zvláště ve čtvrtek. Podle některých pověstí objevuje se divý lovec po celý rok, podle jiných má oblíbené termíny. Jsou to hlavně velikonoční údobí, filipojakubská noc (30. 4. - 1. 5., čarodějnice provádějí reje ve společnosti divých lovců), letní slunovrat (21. 6.) popřípadě Jan Křtitel (24. 6.), v Polsku bartolomějský den (24. 8.), Všech svatých (1. 11.), předvečer sv. Huberta (3. 11.), na sv. Tomáše (21. 12.) a adventní noci (4 týdny před 24. 12.). Podle pověr všech národů řádí lesní a jiní duchové obzvláště v tzv. Peruchtiny dny či ve 12 svatých nocí, tj. v údobí mezi Štědrým dnem (24. 12.) a dnem Tříkrálovým (6. 1.).
      Divý lovec buď projíždí svou honitbou bez cíle, anebo většinou pronásleduje se svou družinou nějakou kořist; jen výjimečně je sám pronásledován, prchá před tlupou pekelných děsů. Kořist může být různorodá; záleží to též na složení družiny. Pokud má ráz vojska duchů, bývají štvanou zvěří bludná světýlka - nekřtěné duše, hříšné jeptišky (hlavně ve Francii), toulaví mniši, aj. Pokud je složení družiny charakteru "divé honby", jsou pronásledovány divoženky a jiné lesní příšery, je štvána zvěř - srnčí, zajíci, jeleni; ti mívají mezi parožím uvázaného lotra, který je otloukán o větve do krve. V lese jsou pronásledováni zloději a pytláci. Tlupa zajímá i lidi; buď je ujezdí k smrti nebo je vrátí až sedmý den nemocné, anebo je naleznou daleko od místa, kde byli původně. Tlupou jsou bráni s sebou též koně, nejsou-li dobře ustájeni; a ráno bývají nalezeni zpěnění.
      S divým lovem se setkávali hlavně lidé, kteří měli co činit venku - sedláci, dřevorubci, lesníci, lovci, pastýři, dále venkovské ženy, náhodní pocestní, šumaři, tuláci a jiní "světem jdoucí". Ti souhlasně potvrzovali, že divý lov, jede-li kolem, nesnáší vysmívání a vůbec neuctivé chování, volání či napodobování troubení a štěkotu, pískání; nejlépe je vůbec se nedívat, vrhnout se obličejem k zemi, mlčet, ruce buď zkřížit na prsou nebo je roztáhnout jako kříž. Byla známa i další ochranná opatření - doběhnout ke křižovatce, postavit se na bílý šátek, strčit hlavu do loukotí vozového kola, udělat kolem sebe kolo z posvěcené soli, petržele nebo česneku, aj. Ochranný účinek byl připisován železu, z rostlinné říše hlohu a dobromysli obecné; stavení měla mít na dveřích tříkrálové kříže. Přál-li nějaký odvážlivec při divoké honbě: "Lovu zdar!" nebo žádal-li: "Mně také podíl z úlovku!" se zlou se potkal. Byl "odměněn" kusem zdechliny, páchnoucím zajícem, koňskými i lidskými hnáty a výsměšným voláním: "Chtěl jsi se mnou lovit k zlosti, hryzej proto se mnou kosti!" "Daru" se nebylo možno zbýt, po zakopání, spálení se opět vrátil; pomohlo jedině posypání solí a modlitba. Jen výjimečně některý myslivec pochodil dobře a byl odměněn například čtvrtkou jelena. Byly známy i jiné postihy. Zvědavý tkadlec, který vystrčil hlavu z okna, nemohl ji stáhnout zpět, poněvadž měl nasazeny parohy; pastevec napodobil štěkání a dostal facku až upadl; sedlák šlehl bičem po psu a druhý den onemocněl, aj. Volal-li nebo pískal někdo na psa, bylo nebezpečí, že se pes oddělí od láje, přijde do domu a zůstane ležet celý rok u krbu - ve dne proměněn v kámen, v noci oživlý, strašlivě vyjící. Když tlupa shodila na střechu koňské sedlo, znamenalo to smrt někoho v domě. V severských zemích se o Vánocích lidé pokládali na zem, aby je během roku nepřekvapil divý lovec se svou lájí, a na zahradu házeli zbytky jídel pro jeho psy. Byla známá i kladná pranostika - čím zběsileji ve vánočním dvanáctidenní divý lovec řádí, tím úrodnější bude příští rok. Divého lovce bylo možno i zprostit prokletí - škrábne-li se při své honbě o drápy mrtvého medvěda, po sto letech zemře a je vysvobozen.
      Vznik pověstí o divém lovci byl jistě dávný a podněty byly čerpány z mnoha pramenů. Kořeny tkví již v antické mytologii. Záměnou Artemidy (Diany), Proserpiny a Hekaté se promísily jejich původní funkce - ochrana lovu, někdy nočního, a měsíce, společenství s duchy, pobyt na křižovatkách, hřmot, divokost. Všechny tyto prvky nacházíme v pověstech, stejně jako bouřku, vítr, hrom, smrt, obcování s duchy, bělouše a vlky, čtvrtek jako den divého lovu - v čemž se projevuje vliv germánské mytologie, v té době vůdčí ve středoevropském prostoru. Mytologie jiných národů, křesťanství a historie dodaly další záporné a kladné "hrdiny". Ve složení tlupy se obráží křesťanská víra v potrestání hříšníků, s časovým výskytem během kalendářního roku je spojena celá řada dalších lidových pověr. Pokud se týče lovu jako takového, již z bájesloví je známo, jaké neobvyklé lovecké podniky pořádali bohové a herojové starověku. Lov jako výsada šlechty byl lidem nenáviděn; divoké jízdy ničící úrodu, lovecké roboty, kruté tresty za pytláctví a lesní pych, to vše zůstalo neblaze zapsáno v mysli lidu. Všechny uvedené podněty byly přetvořeny podáním generací a vyústily v pověsti o nadpřirozených bytostech divých lovců a divokých honeb. Lid žil v minulosti v mnohem užším styku s přírodou, a při všeobecně nízké vzdělanosti si samozřejmě neuměl vysvětlit řadu nápadných přírodních úkazů, jako bouře, hrom a blesk, táhnoucí mračna na obloze, vznik mlhy, vzdušných vírů, apod. Živnou půdou pro vznik pověstí vůbec byla obecně panující pověrčivost, vliv měla i zjitřená fantazie. V pověstech jsou při divoké honbě vždy více popisovány zážitky sluchové než zrakové. Obávané zvuky lovu bylo snadno poznat ze zvukových projevů bouře a větru. Zrakové klamy velmi výstižně zachycuje například popis divého lovu z Porýní, kde pověst uvádí "temný mrak, v němž se zdají pohybovat tisíce temnějších a světlejších bytostí, který se jako obrovský roj včel brzy shlukuje, brzy zase rozptyluje". Člověk dnešní doby si okamžitě vzpomene na mlhový opar vystupující nad řekou, čte-li v jiné pověsti, jak byl pozorován v noci průvod lovců - duchů, který táhl přes řeku Mohan a nedotýkal se ani země, ani vody... Poutavě píše v Pověstech z Chodska J. Š. Baar (uvádíme ve stručném výtahu):
      "Na jaře pluje mračno tvaru klínu přes Klenčí k postřekovským rybníkům, je slyšet svist. Lidé se křižují "Meluzina!" Sedlák Vavřík, který je po půlnoci venku: "Divoká honba!" V myslivně nahoře na Výhledech stojí u okna starý myslivec Pavelka: "Divoké husy už táhnou!" (průsmykem mezi Čerchovem a Haltravou z jihu do severních hnízdišť).
      Závěrem se zmiňme o ohlasech pověstí o divé honbě v umění. Některá literární díla jsme již citovali, připomeňme ještě například osmý příběh 5. dne v Dekameronu G. Boccaccia (1348 - 1353) jak Nastagio viděl zjevení divoké honby, a J. W. Goetheho (1749 - 1832) baladu Věrný Eakhart. Jeden z nejvýznamnějších německých básníků 18. století s orientací na lidovou poezii je G. A. Bürger (1747 - 1794) autor slavné balady Divý lovec. Z nové doby uvádíme rakouského mysliveckého spisovatele a vášnivého lovce F. v. Gagerna (1882 - 1947), narozeného v Chorvatsku, který v závěru jedné kapitoly knihy Šoulačky a srnci (1925) uvádí: "Harz má svého divého lovce, Krkonoše svého Rýbrcoula; v Uskokách, mých domovských horách, budu jednou já sám se potulovat jako měsíční přízrak křižovatek, jako horský duch slunovratných nocí, jako větrný jezdec s lájí v mračnech jižních bouří horkého léta i v temném, dešti šumícím podzimu..." Z našich literátů to byli např. Prokop Šedivý (1764 - asi 1810) s vynikající, poprvé roku 1795 uveřejněnou, baladou Ukrutný lovec. Známý divadelník Jiří Frejka (1904 -1957) ve sbírce Myslivecké povídačky (1964) uvádí též vzpomínku "O zakletém myslivci".
      Výtvarná zobrazení nejsou četná. Uvádíme například gotickou kamenickou práci znázorňující divý lov na římse kostela sv. Jana ve Švábském Gmündu a kresby německého malíře, rytce a ilustrátora Ludwiga A. Richtera (1803 - 1884). Oslňujícím hudebním dílem je symfonická báseň Prokletý lovec (1882) skladatele Césara A. Francka (1882 - 1890), největší osobnosti francouzské pozdně romantické hudby.

Fotogalerie

vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...