Myslivecké zábavy 04 / 2006

Nika

Ladislav MARTIKÁN
Přišel její čas. Nika bezradně a trochu bojácně balancovala na samém okraji dosud jediného pro ni bezpečného místa na světě, hnízda ve statných větvích staré borovice. Časy, kdy Nika připomínala spíše pápěřím obalenou třesoucí se kuličku s bezedným žaludkem a věčně žadonícím zobáčkem, byly pryč. K letu Niku povzbuzovali i rodiče, starostlivě kroužící nad korunami borového lesa.
Už, už se přikrčila, aby se vrhla do prázdna pod hnízdem. Vždy ji však neznámá síla vrhla zpět do jistoty hnízda.
      Teď. Odrostlé mládě káně lesní se vydalo na svůj první let, přivítat živel, který ji bude po zbytek života domovem i jistotou. Zprvu zmateně mávala křídly, aby na několik málo okamžiků majestátně plachtila spolu s rodiči na azurové obloze. Od těch chvil se na své pravidelné lety vydávala se stále narůstající jistotou. Přelétala právě nad pasekou u nedalekého rybníka, když jí něco tam dole zaujalo. Bleskurychle přitáhla letky k tělu.
      Sssss-fuíííí. Vzduch svištěl kolem ní. Prudce roztáhla křídla jen kousek nad zemí, aby jako blesk zaťala ostré drápy do hřbetu nic netušícího divokého králíka. Nastal krátký zápas. Nika tentokrát své síly přece jen přecenila a tak si to po krátké a urputné potyčce ušák pelášil do bezpečí nedalekého mlází.
      Nika sílila a s přibývajícími dny se z ní stávala krasavice a ozdoba lesa i oblohy nad lesy a lukami v předhůří Jeseníků.
      Byla dobrým a rychlým lovcem. Někdy však i hladověla. To nepohrdla ani hrabošem, který se stal hlavní součástí jejího jídelníčku. Tu a tam sedávala Nika po dlouhém, pátracím letu na staré, suché větvi plané jabloně u polní cesty. Právě odtud vždy pozorovala místa, která se přece jen od těch jejích důvěrně známých míst v lesích kolem, trochu lišila. Byla to zejména obydlí nedaleké vesnice, nad kterými Nika čas od času podnikala své průzkumné lety. Kroužila zvolna nad těmi shora podivně vyhlížejícími krabičkami s kouřícími komíny, kde záhy zjistila, že v teritoriu podivných dvounohých hladkokožců není vítaným hostem.
      Jednou v zimě, kdy s přibývajícími neúspěšnými lety za potravou, rostl i hlad, kroužila Nika soustředěně nad vsí. Klesala pozvolna stále níže a níže, kruhy se zkracovaly. Její bystré oči zaznamenaly poblíž obydlí těch podivných dvounožců velké hejno pro ni zatím neznámých opeřenců. Instinkt jí velel, že právě zde se naskýtá možnost tučného sousta. Zaútočila.
      Prudce se bránící slepice tentokrát neměla šanci Niku setřást. Několik navyklých trhnutí zobákem a mohutné sevření pařáty zbavilo za několik chvil třepetající se oběť života. Nika hltavě hodovala, neboť kořist byla příliš velká na to, aby si ji mohla odnést do bezpečí korun lesa.
      Výpady na dvorky v osadě u lesa několikrát úspěšně zopakovala. Musela však být stále opatrnější, neboť záhy zjistila, že tu a tam posílá za ní ten podivný tvor obývající ještě podivnější domy tam dole, podivně svištící roje doprovázené hromem jako za letní bouřky. Umně a s trochou štěstí se vyhýbala ranám z brokovnic. Instinktivně vycítila, že ten podivný hrom z rukou člověka jí může ublížit.
      Přešel čas, kdy nedaleko míst, která Nika znala velmi důvěrně, na ni čekala v hnízdě její vlastní mláďata. Dvě sametové a do nekonečna žadonící kuličky. Měla se co ohánět. Přelétala právě nad pasekou. Její hnědostříbrné letky se kovově leskly v načervenalé záři slunečního kotouče, sklánějícího se stále níže k obzoru. Stála jako by nehybně nad lesklým zrcadlem rybníka u lesní paseky. Pohrávala si mistrně se vzduchem, který jí byl domovem i oporou. Těsně u břehu porostlého řídce rákosem zahlédla Nika nehybný stín. Neváhala a bleskurychle se vrhla střemhlavým letem k hladině. Prudce roztáhla křídla, aby zároveň zaťala pařáty do těla nic netušící kořisti, mladé štiky, slunící se v rákosu u břehu.
      Nika okamžitě pochopila, že kořist je nad její síly. Začal boj na život a na smrt. Voda pěnila a kalila se zběsilým zmítáním těl mladé štiky a statného káněte. Nice se nedařilo povolit křečovité sevření ze hřbetu štiky, která přece jen ve svém živlu měla navrch. V poslední chvíli Nika povolila stisk. Mokrými křídly bušila o zkalenou hladinu u břehu rybníka. Za několik okamžiků se dostala s námahou na břeh. Byla si vědoma, že teď, dokud má letky mokré, je bezmocná. Marně se několikrát pokoušela vzlétnout. Ještě dlouho trvalo, než jí suché peří umožnilo návrat do svého domovského živlu.
      Jak mláďata rostla a sílila, musela se i Nika ohánět. Do hnízda přinesla vždy nějaké to sousto, které by alespoň na chvíli ukojilo neutuchající hlad jejích dvou mláďat. Většinou lovila hraboše, nepohrdla ani vrabci či užovkou.
      Netrvalo to dlouho, co se jednoho slunečního rána, vysoko na obloze nad pasekou u lesa, objevily tři siluety. Honosně v pravidelných kruzích, plachtily nad krajinou, kterou Nika tak důvěrně znala.
      To prvně naše Nika vyváděla svá vlastní mláďata k prvním letům. Ještě dlouho kroužila tato tři káňata po obloze opojená živlem, který jim dává dokonalost, rychlost a krásu. Na oplátku se svému živlu odměňují tito dokonalí letci svojí majestátností v roztažených letkách.
      Taková byla i Nika, vládkyně oblohy nad lesem a lukami v předhůří Jeseníků.

Fotogalerie

vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...