Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 4/2012

Moje kamzičí prohřešky

34  Bohumil LHOTA
Je tomu bezmála čtyřicet let, kdy jsme trávili rodinnou dovolenou již po několikáté v Tatrách. Bydleli jsme ve Štöle a denně podnikali túry do hor podle možností čtyřčlenné rodiny s devítiletou dcerkou a pětiletým synem. Jako mladý myslivec jsem kromě krásy Tater toužil poznat i tamní zvířenu, hlavně spatřit kamzíky.
Podle rady místních jsme tentokrát zamířili podél Štrbského plesa přes úpatí Soliska do Furkotské doliny. Hned u plesa nás překvapila zcela krotká veverka, nechala se krmit z ruky. Jak s dětmi bývá zvykem, nebylo to první ani poslední zdržení na naší túře. A já chtěl dojít co nejdál! Po stezce jsme vstoupili do Furkotské doliny a dál šli žlutě značenou stezkou. Pobyli jsme u Furkotských ples a já neustával pátrat, zda spatřím nějakou zvěř. Podařilo se, na malém skalním výstupku vysoko ve skalnatém srázu vpravo nad stezkou jsem uviděl ležícího kamzíka, jak nezúčastněn odpočívá. Se svými pramalými horolezeckými schopnostmi, vybaven jen fotoaparátem bez teleobjektivu, dokázal jsem si ho přiblížit jen dalekohledem. V tom se všichni členové rodiny vystřídali. Po celou dobu našeho nikoliv tichého pohybu své stanoviště neopustil. Byl to sebevědomý, majestátní zjev. 
     Postupovali jsme vzhůru dolinou a po chvíli mne začala lákat levá stráň, skalnatá se suťovými poli. Na jejím vrcholu byly zřetelné zatravněné plochy, kde jsem věřil, že bychom mohli na další kamzíky narazit. Tam ovšem žádná značená ani neznačená stezka nevedla. Bylo těžké a téměř nemožné přesvědčit zbytek rodiny, hlavně manželku, že tím suťovým polem se lze vyškrábat nahoru. Ani nevím, pomocí jakých argumentů se mi to nakonec podařilo. Já jsem vedl synka, manželka dcerku. Zprvu byla trasa s mírnějším sklonem, dobře schůdná. Vybírali jsme kameny, které pod námi neujížděly  dolů a odvážně stoupali vzhůru do prudšího svahu, který zdola nevypadal tak hrůzně, jako asi v polovině našeho výstupu.
     V tu dobu začala manželka s dcerkou naříkat, že dál nejdou, že mají strach, kameny jim ujíždějí pod nohama a ony s nimi. Stejné pocity jsem měl i já, ale pomáhal mi argument, že vrátit se dolů by bylo ještě těžší a nebezpečnější. Vystoupali jsme s Vítkem výš, asi padesát metrů nad dámskou dvojici a já jim nalhával, že tady už se leze líp a nahoru zbývá jen kousek, což nebyla vůbec pravda, ale pomáhala překonat strach. „Nedívejte se pod sebe dolů“, volal jsem na ně.
      Nakonec jsme s Vítkem vylezli nahoru, kde byla skutečně travnatá plošina s vystupujícími skalkami a na odvrácené straně kamenitá pastvina členitá  nad hranicí lesa. Asi dvě stě metrů pod námi jižně začínal klečový porost. Povzbuzoval jsem dívky, ať se nebojí, tady že je už bezpečný terén. Posléze se výstup zdařil. Všichni si ulevovali na můj účet a já se kál, „kdybych to tušil“, a že „zdola to tak zle nevypadalo“ a podobně.
      Došli jsme na vyvýšeninu pod Sedielkom a usadili se asi sto metrů od zlomu a našeho výstupu, zcela vyčerpaní odpočívali, popíjeli a nabírali další díly. Věděl jsem, že dnes už žádné velké výkony nelze očekávat a navrhl, že sejdeme po svahu do údolí, kudy vede známá cesta a po ní se vrátíme do Štrby. Po chvíli jsme spatřili neuvěřitelné: od hranice klečového porostu pod námi vyšla tlupa kamzíků přímo směrem k místu našeho výstupu. Jaká šťastná náhoda! Strašně jsem zalitoval, proč nesedíme ukryti tam, odkud bych mohl kamzíky výborně fotografovat ze vzdálenosti několika metrů. Stačila by prodleva pár minut. Byl jsem přesto u vytržení. Nikdy všechno nevyjde na sto procent, ale tohle jsem opravdu nečekal!. Byli krásní. Zdálo se, že nás vůbec neregistrují.
     Rodil se mi v hlavě další nápad. Kamzíci se zastavili na okraji srázu a klidně popásali. Povídám dcerce Blance: „Nadeběhni obloukem zleva ty kamzíky podél srázu a kryj se, já přejdu tamhle do úžlabiny, kterou přišli a natlač mi je, tak budem  mít parádní fotky.“
      Blanka se přes protesty manželky rozeběhla obdivuhodně přesně podle mé představy jako ten nejzkušenější naháněč. Ztratili jsme ji z očí, kryla se asi správně ve svahu za skalisky. Ale současně jsem dostával strach, co s ní je. Dlouho se nic nedělo, jen kamzíci byli neklidní, jako by se jim zpět nechtělo, tlupa se stmelila. Konečně se dali pomalu do pohybu přesně tak, jak jsem si přál. Po chvilce jsme spatřili, že Blanka za nimi srdnatě vyběhla. Spadl mi kámen ze srdce. Měl jsem obavy, aby při nadbíhání někde srázem nespadla a nesjela dolů. Pravda byla ale jiná. Dle mého názoru se mi podařilo dobře vyfotit ustupující tlupu a sešli jsme se  i s Blankou. Popsala nám svůj zážitek sama, kradla se a kryla mezi skalami ve srázu, až se přiblížíla ke kamzíkům na pár metrů. Pak proti nim vyrazila, ale tlupa se nedala na útěk, naopak se srazila dohromady a jeden, asi vůdce, tlupu obíhal a hrozivě vyrážel háčky proti dcerce. Jak by tento útok skončil, těžko předpokládat. Blanka se naštěstí odmalička stýkala s mými a dědovými loveckými psy a domácím zvířectvem. V tísni toho dokázala využít, nebo ji osvítil Duch svatý, že začala na kamzíky štěkat jako pes, a to zabralo. Sice neochotně, ale přece se dali na ústup před malou dívenkou. Moc jsem ji chválil za srdnatost, ovšem od mé polovičky jsem schytal ty nejhorší běžně neužívané urážlivé přívlastky: „Uvědomuješ si vůbec, co se holce mohlo stát kvůli tvým kamzíkům?!“
     Sklopil jsem uši a chápal, že od nesmírně slušné a oddané ženy jsou všechny vyslovené výtky oprávněné. Následkem toho i vzájemná komunikace vázla. Na můj popud jsme nehledali  žádnou pěšinu, ani tam žádná nebyla a zamířili přímo svahem k hlavní cestě do údolí. Po klečový porost to šlo dobře, ale další úsek asi kilometr dlouhý, byl  trestem za naši troufalost opustit značené stezky. Tentokrát se k manželce přidaly i obě děti. Museli jsme si pomáhat a přenášet je. Každých pár metrů bylo těžce vydobytých a zasloužených. Zcela vyčerpaní jsme dorazili k známé červeně značené cestě od Troch studničiek a vraceli se do Štöly na penzion. Žádné rozmarné a veselé řeči jako na dovolené se cestou zpět nevedly. Smířili jsme se až při další, tentokrát bezpečné túře. Pomalu mi docházelo, že se musím chovat zodpovědněji na dovolené  a brát ohled na ostatní členy rodiny i za cenu, že budu o nějaký ten zážitek chudší.
 
Bohumil LHOTA
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...