Časopis Myslivost

Myslivecké zábavy 4/2012

ŠKŮDNÍK

27  Ladislav HOLEŠ
Poprvé jsem ho obeznal při říjnové čekané na holou srnčí zvěř, když se jako duch vylomil ze smrkové mlaziny a hned se začal pastvit. Dalekohledem jsem se na tohoto srnce podíval a nechtěl věřit svým očím. Na hlavě nesl trofej špičáka, ale impozantní výšky, dle mého odhadu okolo pětadvaceti centimetrů. Odhadl jsem jeho stáří na tři roky. Nemohl jsem pochopit kde se v této lokalitě zvané Bažantnice takový srnec objevil. Vždyť tato místa často navštěvuji a pozoruji zvěř. Mám zde zřízeno vnadiště na černou a tohoto srnce jsem ještě neviděl. Škoda že je již po době lovu srnců, to by byla trofej
 
     Srnec tuto lokalitu i nadále navštěvoval a já se těšil, že až shodí parůžky najdu alespoň jeden jeho shoz. Začátkem listopadu jsem v této lokalitě ulovil přestárlou srnu, která v letošním roce již ani nevodila srnčata. Špičák zde vycházel i nadále a já doufal, že i na jaře zůstane věrný svému novému teritoriu a já budu mít možnost ho ulovit v následující sezoně. Při každém zasypání na vnadiště pro černou, kam se na předkládaný ječmen s ovsem do korýtka naučil chodit i tento na naše podmínky vysoký špičák, jsem v druhé půli listopadu, po té co srnec shodil svoji ozdobu, hledal jeho shozy, ale bohužel nenašel ani jeden. Srnec zůstal ve stejné lokalitě přes celou zimu.
S příchodem jara jsem byl zvědav co naroste mému známému za ozdobu na hlavě a tak už v březnu jsem se vydal do Bažantnice na obeznávání. První čekanou jsem „svého“ srnce ani nezahlédl, přečetl jsem pouze nadějného ročka špičáka a průměrného tříletého šesteráka. Podruhé jsem se do této lokality dostal v dubnu, znovu jsem pozoroval ročka špičáka, mladou čiplenku a plnou srnu. Až těsně před setměním jsem uslyšel v enklávě nesečeného a podmáčeného lada lámání doprovázené supěním srnce, které se přibližovalo. Rychle jsem připravil dalekohled a už vidím jak na kulturní louku vybíhá onen průměrný tříletý šesterák jehož žene starší srnec a v něm poznávám „svého“ impozantního špičáka. Hbitě vyprovodil šesteráka do půle louky a vracel se zpět do krytu. I tak jsem stačil přečíst, že letos má navíc své špice kráčivé.
     Pro letošní rok jsem obdržel povolenku k lovu pro průběrné srnce „jedničky“ a tak jsem mysliveckému hospodáři sdělil jakého srnce jsem obeznal s tím, zda bych ho mohl ulovit. Bylo mi ale řečeno, že zatím nemám tohoto srnce lovit, protože jiný kolega myslivec má lovit „dvojkového“ srnce a má určeno jej ulovit právě v Bažantnici. A tak jsem dočasně přestal lokalitu v níž se špičák nacházel navštěvovat a věnoval se lovu průběrných srnců v jiných částech naší honitby. Do srnčí říje jsem ulovil celkem tři.
     Až poté, neboť mi to nedalo, jsem se znovu vypravil do Bažantnice, abych se přesvědčil zda se tu mnou obeznaný špičák i nadále zdržuje. A skutečně. Tak jako i dříve, těsně před setměním, opustil mlazinu a bral paši.
     Začátkem srpna se konala členská schůze našeho mysliveckého sdružení na níž se mimo jiné probírala situace v odlovu srnců a bylo mysliveckým hospodářem konstatováno, že vázne odstřel starších kusů. Když jsme odcházeli z členské schůze jeden z kolegů myslivců mě požádal, zda bych za něj neulovil jemu přiděleného srnce „trojku“, že sám na tento lov nemá čas. Slíbil jsem mu, že pokud na průběrného srnce v této věkové kategorii narazím, což bude po říji složité, tak že se pokusím o jeho ulovení. Když jsem další den přemýšlel kam se vydám na čekanou vzpomněl jsem si na „svého“ špičáka. Vydal jsem se tedy do „Bažantnice“, ale špičáka jsem ani nezahlédl. S vědomím toho, že srnec se mohl o proběhlé říji přemístit, jsem následující den ráno vyrazil do sousední části naší honitby zvané Pod revírem. Ještě za tmy sedím na kazatelně a čekám na rozednění. Když se začne šeřit propátrávám dalekohledem okolí kazatelny, pozoruji srnu se silnými srnčaty a mezitím se úplně rozednívá. Obhlížím i vzdálenější okolí kazatelny a ve vzdálenosti přibližně tří set metrů vidím srnce. Dalekohledem si ho přibližuji šestnáctinásobným zvětšením a hned poznávám starého známého špičáka. Tak proto jsem ho včera nespatřil v Bažantnici, přesunul se na jinou louku. Přemýšlím co udělat a rozhoduji se slézt z kazatelny a v krytu části louky, která se nesklízí, jelikož je podmáčená se došoulat na dostřel k pastvícímu srnci. Záměr se mi daří realizovat a mě zbývá urazit nějakých třicet metrů k nejbližšímu stromu o nějž bych si opřel kulovnici. K vybranému stromu za loukou se dostávám, ale než stačím připravit pušku k výstřelu, špičák vyráží k houštině a já nevím co se děje. Navětřit mě nemohl, vítr mám dobrý od srnce bočně ke mně, vidět mě také nemohl. A v tom již chápu, od kraje houštiny vyráží mladý srnec, jehož zpozoroval špičák dříve než já a vetřelce hodlal řádně vyplatit. Mladý srnec na nic nečekal a obloukem vyrazil směrem k mému stanovišti.  Špičák-škůdník se zastavuje na rozhraní louky a pomalu se vrací k houštině do krytu. To už jsem rozhodnut lovit a sleduji zatahujícího srnce přes zaměřovací dalekohled. Před vstupem do krytu srnec krátce staví a já tisknu spoušť. Zaburácí výstřel a srnec skokem překonává strouhu a mizí v buřeni u houštiny. Jsem přesvědčen o tom, že srnec leží v buřeni za odvodňovací strouhou.
Po povinné čtvrthodince jdu k nástřelu a nahlížím do buřeně za odvodňovací kanálek, ale srnec zde k mému údivu není. Přeskakuji strouhu zpět a hledám nástřel. V místě kde srnec stál v době výstřelu nenacházím nic, není zde barva, stříž ani tříšť kosti. Popocházím ve směru odskoku srnce, ale ani zde nic nenacházím. Do houštiny nevcházím, již vím, že toto bude práce pro moje psíky i když jsem byl přesvědčen o správném zásahu, teď již o něm pochybuji. Vyrážím k domovu, kde se rozhoduji jít na dosled po hodinové pauze, aby měl případně srnec čas zhasnout po hůře umístěném zásahu. 
            Doma za mnou přichází synovec Pepa , shodou okolností je u nás na prázdninách, a ptá se, jak jsem pochodil na ranní čekané. Povím mu co se ráno odehrálo a synovec mi na to odpoví, že by se mnou rád šel na dosled. A tak se oba připravujeme k dosledu, pušku nechávám doma, neboť vím co za terén mě při dosledu čeká. Na menší smrkovou houštinu do níž srnec odskočil navazuje rašelinné prameniště s potokem zarostlé rákosem a na něj navazují nekosená podmáčená lada s nárostem keřovitých vrb. To bylo dle mého názoru stávaniště tohoto srnce, odkud vyrážel na pastvu. Zbytek práce musí vykonat moji psi, které beru všechny s sebou. Na barvu klidného a prověřeného borderteriéra Arta, pro případné stavění poraněné zvěře fenu křepeláka Afru a nakonec jagdteriéra Čorta, který je jako nejmladší ze smečky teprve ve výcviku a já chci zjistit co bude dělat při kontaktu s čerstvě ulovenou zvěří.
            Před sedmou hodinnou tedy naše lovecká smečka vyráží provést dosled srnce škůdníka. Po příchodu na mnou udávaný nástřel nasazuji borderteriéra Arta na barvářském řemeni a čekám kdy zalehne do řemene. Art ověřuje nástřel, když v tom Pepa vedle mne stojící a prohlížející listy buřeně hlásí, že našel barvu a skutečně na jednom z listů se nachází krůpěj barvy o něco větší než špendlíková hlavička. Ukazuji ji Artovi a ten se zapře do řemene a vyráží porostním okrajem do houštiny, kde po pár krocích ukazuje další barvu, které je již větší stříkanec. Pokračujeme dál smrkovou houštinou a barvy přibývá a já začínám věřit, že srnce brzy najdeme zhaslého. Art je asi jiného názoru a vede mě pobarvenou stopou přes celou houštinu k porostu rákosu. U první stružky s vodou se ztrácí barva, ale Art chce pokračovat dále do porostu rákosu. Volám na synovce Pepu ať jde s ostatními psy za mnou a stavím ho vedle posledního otěru barvy a sám se pouštím s Artem do porostu rákosu v bažinatém rašeliništi. Práce psa na řemeni je v tomto terénu nemožná , řemen se neustále zamotává no rákosu, já psovi nestačím, a tak se rozhoduji pustit Arta na volno s tím, že budu poslouchat kudy se pes ubírá a půjdu za ním. Přepočítal jsem se, pes se párkrát mihne porostem rákosu a již mi mizí z dohledu a já postupuji jen velice pomalu touto džunglí. Po chvilce mě volá Pepa ať za ním jdu, že kolem něho běhají divoká prasata a ostatní psi by za nimi nejraději vyrazili. Vracím se tedy k Pepovi, beru na vodítko připoutaného jagdteriéra Čorta a Afru volně k noze a přecházím i s Pepou do míst vypuštění Arta a vypouštím i Afru, jelikož ta na rozdíl od borderteriéra Arta hlásí a pokud by Art byl u kusu a Afra došla za ním tak se ozve. Netrvá to minutu a Afra hlásí nějakých padesát metrů od nás. Rozbíhám se za hlášením a když se dostávám do těsné blízkosti Afry, dává se do pohybu tlupa černé zvěře jenž tu byla zalehlá a s ní odbíhá i Art, jenž dává lovu prasat přednost před vším. Odvolávám Afru a spolu s Čortem na řemeni se vracím k poslední barvě u rákosin. tam ve zvětšujícím se kruhu hledám další barvu, což se zhruba po necelé půlhodině daří. Ukázal ji Čort, srnec šel mokřadem a vodou, kolem zálehů prasat a proto se barva objevuje až po vyjití srnce z vody. Zde již pevně zaléhá do řemene nezkušený Čort a společně s Afrou, která jde na volno sledují barvu poraněného srnce, již zase na vegetaci přibývá. Srnce jak usuzuji tlačíme před sebou, jelikož otěry jsou čerstvé i když od výstřelu uplynuly zhruba dvě hodiny. Vidět ale není nic, jelikož vegetace je v těch místech vysoká jako dospělý člověk. To ale náhle do předu vyráží Afra a za stálého hlášení vbíhá do keře vrby dvacet metrů před námi, kde to zaláme a proti mně vyrází z keře srnec a míjí mne v patách s hlásící Afrou. Když srnec kolem mě probíhal všiml jsem si, že se mu podél těla míhá přestřelený levý přední běh. Srnec byl zasažen do ramenního kloubu.
     Oba - srnec a za ním Afra - míří zpět do rákosin prameniště, ale hned na jejich začátku Afra srnce staví a hlásí. Okamžitě běžím za hlasem fenky a když vběhnu do porostu rákosin, ukáže se mi obraz na nějž nezapomenu. Afra staví a doráží na srnce, který má hlavu u země, sleduje pohyb psa a snaží se jí výpady vpřed probodnout svými špicemi. Rozhoduji se rychle, z boku se přibližuji k srnci, který mě neregistruje a skáču na něj a spolu se mnou i fena. Čort okamžitě srnce dáví a já mu dávám záraz. Dosled skončil, srnci dávám poslední hryz, vzdáváme mu poctu, děkuji svatému Hubertovi a bohyni lovu Dianě. Všichni jsme unavení a promočení na kůži, ale šťastni, že byl dosled úspěšný.
            Po ošetření zvěřiny prohlížím uloveného srnce a zjišťuji jak byl zasažen. Vystřelená kulka šla hodně dopředu, zasáhla ramenní kloub jenž roztříštila, změnila lehce směr a místo průstřelu hrudní dutiny, pouze roztrhla kůži na hrudníku a šla do země. Takovýmto zásahem, nebyl porušen žádný životně důležitý orgán a bez pomoci svých psů bych srnce asi nedohledal. Srnec na mě při skoku na něj nereagoval proto, že shodou okolností byl na pravé světlo po nějakém úraze slepý. Bylo to již vyhojené dřívější zranění s nímž možná i souvisí vyražení dvou stoliček v horní čelisti. Stáří srnce jsem na základě nestejného opotřebení chrupu určil na čtyři až pět let. Trofej je kráčivá, jelikož v době růstu si srnec jednu lodyhu nalomil dozadu a ta takto zkostnatěla, délka špicí je dvacet tři a půl, resp. pětadvacet centimetrů.
 
Ladislav HOLEŠ
Ilustrační snímek autor
vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
Zpracování dat...