Časopis Myslivost

Květen / 2003

Lesní telegrafisté

Jan RYS
Lesní telegrafisté
Blízkost jara nejvíce lidí vnímá zrakem, sotva se v krajině začnou objevovat prvé otužilé kvítky podbělů, sedmikrásek a plyšových kočiček jív. Ctitelé přírody se ale už o něm dozvídají dříve poslechem sovích koncertů za měsíčních nocí. Rodilí zálesáci se ozývají i ve dne podle neobvyklého datlího klepání do suchých ozvučných částí stromů. Zvláště při bezvětří a vysoké relativní vlhkosti vzduchu je zvuk slyšet dobře do dálky a z jeho rytmu i zabarvení poznají, kterému datlovi patří. Dále pak, kde si vymezuje své hájemství hnízdního okrsku. Dá se říci, že je to obdoba zprávy tamtamu pralesního kmene, který sděluje okolí životně důležité zvěsti. Vyznat se v telegrafických sděleních datlů není těžké, chce to mít jen terénní zkušenosti a trochu vytříbený hudební sluch k bicím nástrojům. Rytmy drnčivého bubnování komunikují všichni naši datlovití a mezidruhově se tak v krajině dorozumívají jakousi instrumentální “řečí”.
Nejznámějším a pilným jarním telegrafistou je strakapoud velký. Své zprávy s důrazným zvukovým efektem vyklepává na instrumentální nástroj - suchou větev stromu, která dobře rezonuje. Nenajde-li takovou v revíru, klidně ji bez okolků zamění za dřevěnou ozvučnou část stavby na okraji vesnice nebo města. Nemusí být mnohdy ani dřevěná, hodí se mu dokonce oplechování střechy. V bubnování je neúnavný a zachovává vždy rytmus příslušný jeho rodu. S vrozeným cvikem, jen kmitáním hlavy se stálou úrovní hlasitosti, řídí rychlost úderů pět až dvacet ran za vteřinu v jedné kadenci. Když ho člověk pozoruje, určitě mu přijde na mysl otázka, zda ho po takové činnosti nebolí hlava. Ale kdeže, celý rok si podobnou živností ze 45 % opatřuje potravu vysekáváním ze dřeva, často i tvrdého, a asi ho nikdy nic nebolí. Aby netrpěl takovými trampotami má tomu přizpůsobenou stavbu lebky. Mezi vnějšími mozkovými blanami a vlastním mozkem je malý prostor, který zřejmě tlumí nárazy. Mimo to má mozek houbovitou, ale poměrně velmi pevnou opěrnou hmotu. Také mohutně vyvinuté svalstvo jazyka, hadovitě obepínající celou lebku působí jako tlumič nárazu. Někdy už koncem února zdatný dřevorubec datel černý, velikostí i šatem téměř shodný s havranem - až na červenou kápi hlavy, vyklepává do lesní tišiny oznámení o své přítomnosti a osazení staré hnízdní dutiny. Zpočátku si notně vypomáhá pronikavým hlasem "kli, kli, kli", víc než bušením do rezonujícího dřeva. Když pak ale chytne jak se říká bubenickou "slinu", neví kdy přestat. Jistě ho poznáme podle pomalého rytmu tlukotu do kterého dává energii pohybu celého těla, aby byl slyšet na kilometr cesty. Jindy od něho můžeme slyšet nesouvislé, jen tiché poklepávání do kmene stromu, asi tak tři údery za vteřinu. To už je součást toku blíže hnízdní dutiny, kterou si uvnitř samička připravuje pro snůšku vajec. Samec jí dává vědět o své přítomnosti. Žluna zelená si s hledáním instrumentálního nástroje k bubnování starost nedělá, poslouží jí k tomu kterákoliv část stromu, jen když trochu dutě zní. Zprávu o svém hájemství do světa raději než bušením vyhlašuje zvečera nebo zrána zvučně a temperamentně voláním mnohoslabičných tónů. Některé individuum ze žluního rodu se přece jenom narodí se sklonem k telegrafování a dost se mu věnuje. Rytmem toho ale vždycky vyťuká sotva polovinu co strakapoud.

Nejtišším datlím telegrafistou je drobný, o málo větší než vrabec, strakapoud malý, známější spíš starším pojmenováním - stráček. Rychlost bušení, nejvíce do štěpu suché větve, zachovává v taktu svých větších bratranců, ale jen v krátkých dávkách, trvajících něco kolem půldruhé sekundy. Údery jsou jemné nehlučné, slyšitelné proto pouze do blízké vzdálenosti. Monotónní klepání každou chvíli doplňuje jasným voláním, připomínajícím tlumený pokřik poštolky.

Chrámové ticho horských jehličnatých hvozdů místy sporadicky přeruší vyťukávaný telegram datlíka tříprstého, decentního tesaře v běločerném hávu se zlatožlutou čepičkou. Samička vyhlíží ještě diskrétněji, protože ji postrádá. Datlík je rozený profesionál ve štípání dřeva, vždy z 80 % si musí potravu z něho vysekat. Lákají ho nejvíce odumřelé stromy napadené kůrovcem. Do úderů zapojuje vždy mechanizmus celého těla, aby byly co nejúčinnější a co nejméně namáhavé. Do dřeva nebuší nikdy překotně; přerušuje ho častými přestávkami vyplněnými snad relaxujícím pokřikem ve vysokých jasných tónech krátkých slabik, vyznívajících jako "čig, ig" nebo "kjek". Ve svém hnízdním okrsku není nikdy příliš slyšet, spíše si ho všimneme na jeho toulkách za potravou.



vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...