Časopis Myslivost

Srpen / 2003

Chov zvěře a škody zvěří v lesním hospodářství

Ing. Gustav KOŘÍNEK
Chov zvěře a škody zvěří v lesním hospodářství
Škody, které působí zvěř na lesních porostech a zemědělských kulturách, mají zpravidla rozhodující vliv na možnost chovu určitých druhů zvěře a jejich početní stavy; býložravá zvěř poškozuje lesní porosty a zemědělské kultury přirozenou pastvou.
Lesním dřevinám škodí spásáním listů, okusem větviček a také ohryzem a loupáním kůry stromů. K významnějšímu poškozování lesního porostu zvěří dochází v době vegetačního klidu, když má zvěř o potravu nouzi. V zimě se přes sníh zvěř těžko dostává k bylinnému krytu půdy, je nucena spásat převážně větvičky stromů, výhonky listnatých i jehličnatých dřevin. Zvěř při spásání určité druhy dřevin upřednostňuje, jiné opomíjí - z jehličnatých dřevin je okusem nejvíce poškozovaná dřevina jedle, proto je nutno její sazenice chránit do doby, než odrostou, a to i při minimálních stavech zvěře! Z listnatých dřevin patří mezi nejohroženější dřeviny okusem zvěře například jasan, javor, zatímco dřevinu olše nebo modřín zvěř nepoškozuje.

V zimním období škody, převážně v mladých smrkových porostech, dělá zvěř jelení, případně i zvěř mufloní, výjimečně by mohla škodit ohryzem kůry i zvěř daňčí. Je také známo, že jen některé chovy mufloní zvěře škodí na kmenech stromů. Škody, které působí především jelení zvěř ve smrkových tyčkovinách a tyčovinách jsou nejvážnější škody, které zvěř působí lesnímu hospodářství - poškozené kmeny ohryzem a loupáním kůry časem zahnívají a hniloba se šíří až do výše asi čtyř metrů. Tím dochází ke znehodnocení nejcennější oddenkové části kmene. Pokud procento poškozených kmenů není příliš vysoké a poškozené stromy je možno vytěžit ještě v předmýtním porostu, není škoda tak citelná. Pokud to není možné, a poškozené stromy zůstávají do mýtného věku ztráta na dřevní hmotě a výnosu za dříví značná.

V době vegetace jsou ale škody, které zvěř působí na lesních porostech, proti zimnímu období podstatně nižší, zpravidla málo významné. Tak například zvěř téměř vůbec neškodí v době vegetace okusem na jehličnatých dřevinách. Na jaře může dojít k větším škodám na nově vysazených sazenicích některých listnatých dřevin, jako např. javoru, jasanu - zvěř především ukusuje na nově vysazených sazenicích rašící výhony. Poškozování kůry stromů v době vegetace je známé a dochází k němu jen za určitých okolností - například jeleni ohryzávají v některých lesních porostech kůru buků. Podle zkušeností, které mám z Jeseníků, poškozují jeleni kůru buků v období před vytloukáním paroží. Také mufloni z určitých chovů můžou působit i v době vegetace citelné škody ohryzáváním kůry například buků. Z těchto důvodů byl také zrušen chov muflonů v některých honitbách okresu Opava. K poškozování buků muflony dochází i v oboře Hukvaldy. K ohryzu kůry v této oboře dochází až po vysazení jiného chovu mufloní zvěře. Původní chov mufloní zvěře kůru stromů v žádném případě nepoškozoval, zvěř byla podstatně slabší.

Mimo zvěř spárkatou působí často škody okusem prýtů, nebo i ohryzem kůry zajíci. Známé je časté skousávání bukových sazenic, které bývá přisuzováno srnčí zvěři. I když jsou stavy zajíců v mnohých honitbách velmi nízké a tato zvěř není ani lovena, můžou být škody působené zajíci dosti citelné. K ohryzávání kůry stromů zajíci dochází zpravidla jen když je vysoká vrstva sněhu. Škody, které působí zajíci ohryzem kůry stromků, jsou známé především sadařům na vysazených stromcích jabloní.

Zvěř černá v lesních porostech prakticky neškodí. Výjimečně dojde k vyrytí sazenic tím, že černá zvěř vyhledává v půdě potravu. Pokud se v honitbě vyskytuje černá zvěř, není možné provádět obnovu lesa síjí žaludy. Černá zvěř je lesnímu hospodářství více užitečná tím, že ničí různé hmyzí škůdce, kteří se nacházejí většinou v lesní hrabance.

Škody, které zvěř působí na lesních porostech, úzce souvisejí tzv. úživností honitby. S možností zvěře spásat různé druhy bylin a trav nebo předkládaných krmiv, které upřednostňuje před potravou získávanou okusem větví a kůry lesních zvěřin.

Ke škodám zvěři na lesních porostech dochází i jinou činností zvěře než je obstarávání potravy. Jednou z takových činností je tzv. vytloukání paroží. Vytloukáním paroží škodí především srnci. V měsíci dubnu, když srncům na parůžcích odumírá lýčí, srnci parůžky "vytloukají". Srnec k vytloukání paroží volí určité druhy dřevin, nejčastěji ty, které se v mladém lesním porostě nacházejí jen v malém počtu. Srnec k vytloukání paroží volí často vtroušené stromky modřínu. Modřínky, které si k vytloukání volí, mají výšku přibližně dva metry a sílu kmínku ve výšce půl metru nad zemí asi dva až tři centimetry. Ostrouháváním kůry stromků si srnec značí současně své teritorium. Vytloukáním paroží, nebo označováním svého teritoria, zpravidla úplně odírá kůru stromků, a stromek nad místem poškození usychá. Tyto škody můžou být někdy dosti citelné.

Přirozená úživnost v lesních porostech v době vegetačního klidu bývá nízká. V některých porostech se nachází ostružiník se stále zelenými listy, některé druhy zelených trav, větvičky borůvčí a podobně. Pokud napadne vysoká vrstva sněhu a na sněhové pokrývce se navíc vytvoří tzv. škraloup, je zvěř odkázána hlavně na okus lesních dřevin. Může dojít k neúnosným škodám na lesních porostech a to i když je chován tzv. minimální početní stav zvěře.

Možnosti jak snížit negativní vliv zvěře na lesní porosty mají především majitelé lesů. Škodám na lesních porostech je možno velmi účinně předcházet. Především lesníci by měli pečovat o přirozené zvyšování úživnosti lesních porostů pro zvěř. Tato opatření by měla být samozřejmostí pro každého správce lesního majetku. Například při prováděných probírkách by měly být uvolňovány koruny vtroušených dubů, aby později přinášely větší úrody žaludů. Na vhodných místech - u lesních skládek a podobně by měli lesníci vysazovat kaštany a jiné plodonosné dřeviny. Jak jsem se dříve zmínil, zvěř upřednostňuje při okusu některé druhy dřevin, často dřevin podružných. Podružné dřeviny narůstají velmi často jako přirozené zmlazení na holinách po těžbě a můžou tedy dobře posloužit pro okus zvěři. Stejně tak můžou pro okus zvěři posloužit k okusu i pařezové výmladky jasanu, javoru, dubu apod. Proto je nutné podružné dřeviny a pařezové výmladky na holinách zachovat, nevyklízet je. Také je velmi důležité umožnit zvěři okus větví z pokácených jedlí. S tohoto důvodu je účelné, aby těžba v porostech, kde se těží jedle, byla prováděna jen v zimním období. Na Rožnovsku se dříve běžně kácely pro okus zvěří staré jedle. Těmto pokáceným jedlím pro okus zvěře se říkalo "zvěřáky".

Ve smíšených honitbách, kde má zvěř možnost pastvit na zemědělské půdě, nebývá v době vegetace s úživností honitby žádný problém. K nedostatku přirozené pastvy dochází v těchto honitbách až po silnějších mrazech a když napadne sníh. Proto je nutné, aby pozornost na zlepšování úživnosti byla zaměřena na zvyšování zimní pastvy v lesních porostech a na zvěřních polích.

V horských honitbách, kde jsou převážně souvislé porosty smrčin, bývá úživnost honitby pro zvěř nedostatečná, často i v době vegetace. V uplynulých desetiletích byly lesními závody chovány vysoké početní stavy jelení zvěře. Zvyšování úživnosti horských honiteb a konečně ani přikrmování početních stavů jelení zvěře nebyla většinou věnována potřebná péče. V místech letních stávanišť, kde docházelo k vyšší koncentraci jelení zvěře, došlo její pastvou dokonce i ke změně složení rostlinného společenstva. Tím, že zvěř spásala jen určité druhy rostlin a jiné zásadně opomíjela došlo doslova k "vypletí" těch rostlin, které zvěř vyhledávala. Ty druhy trav a bylin, které zvěř opomíjela, opanovaly v těchto lokalitách stanoviště. Je třeba přiznat, že v těchto horských honitbách jsou zpravidla zanedbány lesní loučky a pastviny, které dříve významně přispívaly ke zvyšování úživnosti honitby.

Uživatelé honiteb mají povinnost pečovat o zvyšování úživnosti honiteb pro chovanou zvěř a tím předcházet vzniku větších škod zvěří na lesních porostech. Přirozenou úživnost honitby především v době pozdního podzimu a v zimě je možno docílit pěstováním takových druhů plodin na zvěřních polích, které může zvěř spásat i v době nouze. Bude se jednat o plodiny, které snášejí mráz. Jsou to například krmné řepky, krmná kapusta apod. Důležité je, aby zvěřní políčka byla v honitbě rozmístěna tak, aby byla přístupná co největšímu počtu zvěře. Významnou plodinou pěstovanou na zvěřních polích je také topinambur. Zvěř spásá listy topinamburu až do příchodu zimy, a v zimě se divočáci přiživují na jeho hlízách. Nejčastější způsob jak snižovat negativní vliv zvěře na lesní porosty v době zimní nouze je promyšlené přikrmování zvěře. Přikrmováním je možno udržet zvěř v zimním období v dobrém zdravotním stavu a v dobré kondici. Stejně důležité je docílit, aby zvěř v době nouze upřednostňovala předkládaná krmiva před okusem krytů hospodářských dřevin nebo ohryzu kůry stromů. Úspěšnost - jak se podaří snížit negativní vliv zvěře na lesní porosty bude záležet na druzích předkládaných krmiv, na rozmístění krmelců a časech, ve kterých bude krmivo zvěři předkládáno. V podzimních měsících nachází zvěř na polích zbytky jadrných krmiv - řepu, brambory apod. V tuto dobu přijímá zvěř na krmelištích zpravidla jen jadrná krmiva. Seno je účelné začít předkládat zvěři až k Vánocům, kdy začínají mrazy a napadne sníh. Pokud je i kvalitní seno dáno do jeslí již koncem podzimu, tak zvlhne, zplesniví a zvěř ho nebere. Aby předkládané seno splnilo také účel odlákat zvěř od poškozování lesních porostů, musí být skutečně prvotřídní. Zvlášť to seno, které předkládáme zvěři srnčí, musí být sklizeno z kvalitní louky. Na takové louce mimo kvalitních trav mají být zastoupeny i různé dvouděložné rostliny. Travní porost musí být pokosen včas, aby rostliny nezestárly. Stejně vhodná je i dobře usušená otava. Usušené seno musí mít správnou zelenou barvu a musí příjemně vonět. Seno usušené z vysoké a tvrdé trávy je pro srnčí zvěř nevhodné. Jelení zvěř a daňčí zvěř není již na kvalitu sena tak vybíravá. Objemové krmivo musí být zvěři k dispozici v krmelci po celé zimní období bez omezení.

Jadrné krmivo poskytuje zvěři lehce stravitelné sacharidy, zejména škrob. Zvěř většinou upřednostňuje před ostatními druhy kvalitní jadrná krmiva. Je nutno zdůraznit, že jadrná krmiva lákají zvěř ke krmelcům. Na základě poznatků odborníků z uplynulých let může přesycení jadrnými krmivy v době zimní nouze parohaté zvěři uškodit, a také bylo zjištěno, že v tom případě dochází k podstatnému zvyšování kyselosti předžaludku a v důsledku překyselení pak k potlačení funkce bakterií a nálevníků. Dochází ke zhoršení rozkladu přijaté vlákniny a dalším poruchám složitého trávení rostlinné potravy za pomoci mikroorganismů. Mezi jednotlivými druhy jadrných krmiv s ohledem na trávení zvěře jsou velké rozdíly. Vhodné jadrné krmivo, které je předkládáno spárkaté zvěři, je oves, nevhodná je např. pšenice. Podávání zrnin musí být prováděno tak, aby v žádném případě v době zimní nouze - v měsících leden a únor, nedocházelo k přesycení zvěře zrninami a tím i k poruchám při trávení. Dobrým lákadlem zvěře ke krmelištím jsou také dužnatá krmiva. Z nejčastěji podávaných dužnatých krmiv je to krmná řepa, mrkve, jablka, výlisky z jablek apod. Dužnatá krmiva přijímá zvěř velmi intenzivně a upřednostňuje tato krmiva před okusem prýtu dřevin. Pro přikrmování zvěře je např. velmi výhodné jablko odrůdy "strýmka". Jedná se o průmyslové jablko nenáročné na pěstování a je velmi úrodné. Jablka jsou dobrá v době sklizně - v měsíci říjnu velmi tvrdá. Tato jablka mají tu velkou výhodu, že je možné je skladovat i v krechtech, kde vydrží až do jara. Dužnaté krmivo musí být podáváno v menších dávkách, aby je zvěř i v době silných mrazů mohla zkonzumovat, aby krmivo nezmrzlo.

Účelem intenzivního přikrmování zvěře je, aby se zvěř v době nouze zdržovala pokud možno stále v blízkosti krmeliště a aby z nedostatku potravy nepůsobila neúnosné škody na lesních porostech. Zvýšené náklady na krmiva při tomto způsobu přikrmování se mnohokrát vrátí ve formě menších škod na lesních porostech a samozřejmě i na síle trofejí parohaté zvěře.

Jak jsem se již zmínil, zvěř některé druhy dřevin zvlášť vyhledává a poškozuje okusem. Takové dřeviny je nutno zpravidla chránit před poškozováním zvěří různými opatřeními. A to jak mechanickou tak chemickou ochranou. Okusem silně trpí např. jedle, z listnatých dřevin bývají poškozovány hlavně jasany, javory, duby. Poškozování určitých druhů dřevin může být v jednotlivých oblastech odlišné.

Nejběžněji používanou mechanickou ochranou lesních kultur je ochrana oplocováním. K oplocování lesních kultur se používá většinou drátěné pletivo, vyráběné pro tento účel. Často jsou tyto tzv. oplocenky zhotovovány z dřevního odpadu z pil (odpadové řezivo). Pokud jsou oplocovány velké plochy, zvěř při poškození plotu často do oplocení vniká a oplocení je neúčinné. Proto je účelné provádět výsadby velmi ohrožených druhu dřevin v menších ucelených skupinách a tyto menší plochy oplotit. Jedle v mládí roste velmi pomalu a trvá to asi deset let než odroste nebezpečí okusu zvěři. Z tohoto důvodu je účelné vysazené sazenice jedle chránit oplocením. Dřeviny jako je javor, jasan je účelné vysazovat jako velmi silné sazenice, odrosty, které když pak chráníme chemickým nátěrem, odrostou během dvou roků okusu zvěře.

Chemickou ochranu lesních sazenic provádíme nanášením přípravku tzv. repelentu pomocí kartáče na terminální pryty. Nátěry se provádějí před příchodem zimního období a mají chránit sazenice před poškozením zvěří do jara.

Proti poškozování kůry stromů ohryzem jelení případně mufloní zvěří se nanáší ochranný nátěr na kůru stromů bodově asi do výše dvou metrů. Tímto nátěrem se chrání zpravidla jen ty kmeny, se kterými se počítá, že budou tvořit později tzv. hlavní porost. Ochrana kmenů proti ohryzu kůry se může provádět také mechanicky a to ovazováním kmenů např. pletivem z umělé hmoty, nebo přivazováním větví ke kmenům, apod.

Proti poškozování kmínku mladých stromků vytloukáním srncem je používána ochrana kmínků opichováním pomocí rozsoch. Sám jsem vyzkoušel nanášet na ohrožené kmínky modřínu pomocí kartáče repelent proti okusu a to počátkem měsíce dubna, než srnci začali vytloukat paroží. V žádném případě jsem potom nezjistil, že by srnec poškodil kmínek, který byl ošetřen nátěrem.

Také ochrana lesních porostů před poškozováním jednotlivými druhy zvěře je odlišná. Aby ochrana lesních porostů proti jelení zvěři byla účinná, je nutno ji řešit v rámci větší oblasti. Jelení zvěř mění svá stávaniště na poměrně velkých rozlohách vzdálených od sebe i několik kilometrů. Je důležité, aby jelení zvěř nebyla zbytečně rušena, aby mohla nerušeně vycházet na pastvu nebo ke krmelišti. Aby se nemusela stále ukrývat v mladších smrčinách ve kterých nemá možnost pastvy. Tato skutečnost bývá často příčinou ohryzu kůry v mladých smrkových porostech.

Jedním z nejúčinnějších způsobů jak předcházet poškozování lesních porostů jelení zvěři v zimním období je jelení zvěř na dobu vegetačního klidu uzavřít do tzv. přezimovacích obůrek. Tyto přezimovací obůrky pro jelení zvěř mívají výměru pět až deset ha. Místo tohoto zařízení musí být velmi pečlivě vybráno. Musí se jednat o klidné místo, přirozené stávaniště jelení zvěře. V místě objektu má být tekoucí voda a musí být dobře dosažitelné. V obůrce by měla být určitá plocha porostlá mlazinami, které poslouží zvěři jako kryt, je zde nutno vybudovat prostory pro uskladnění všech potřebných druhů krmiv. Zvěř je do obůrky lákána již od podzimu tím, že je zde intenzivně přikrmována. Počátkem zimy, když už většina jelení zvěře ze širokého okolí přichází do obůrky pravidelně, vrata obůrky se v jedné noci zavřou. Zbylá zvěř, která ještě zůstala mimo obůrku, je do obůrky vlákána pomocí záskoků apod. Hlavním propagátorem přezimovacích obůrek byl ing. J. Lochman, pracovník výzkumného ústavu na Zbraslavi. Přezimovací obůrky nejsou levnou záležitostí - jak v nákladech na vybudování obůrky,tak i v provozu. Umožňují chov jelení zvěře v oblastech, aniž by docházelo k většímu poškozování stromů ohryzem kůry. První přezimovací obůrky byly stavěny v době asi před třiceti lety. Některé se velice osvědčily a plně slouží svému účelu i v současné době. Jako příklad bych uvedl obůrku v Beskydech-Krásné. V přezimovacích obůrkách bývá uzavřeno i přes padesát kusů jelení zvěře. To znamená, že do obůrky je uzavřena jelení zvěř z okolních honiteb o výměře asi čtyř tisíc hektarů.

V honitbách kde má zvěř možnost pravidelně vycházet na pastvu na pole, jako je tomu ve smíšených honitbách nižších poloh, je možno říct, že je letní úživnost pro zvěř prakticky neomezená. Po sklizni zemědělských plodin a zoráni polí tato úživnost na polích prudce klesá. Zvěř nachází potom pastvu jen na loukách nebo na nezoraných strništích.

V současné době je zemědělskými závody pěstována na velkých plochách tzv. řepka olejná. Jedná se o technickou plodinu, o kterou je stále větší zájem. To je předpoklad, že i v budoucnu bude řepka olejná pěstována na velkých lánech. Zelené porosty řepky v zimním a jarním období lákají téměř veškerou zvěř ze širokého okolí. Je zde možno pozorovat hlavně početní stavy srnčí zvěře. Pokud srnčí zvěř na lánech řepky není rušena, zdržuje se zde téměř trvale. S pohledu vlivu zvěře na lesní porosty je tato skutečnost velice významná. Zvěř se totiž trvale zdržuje a paství mimo les. Snižuje se možnost vzniku škod na lesních porostech. Myslivcům je známo, že když srnčí zvěř spása jenom řepku, zejména za silných mrazů dochází k vážnému poškození zdravé srnčí zvěře. Negativní vliv pastvy na zvěř je možno částečně eliminovat tím, že na řepce, kam se zvěř soustřeďuje, ji také intenzívně přikrmujeme.

Negativní vliv zvěře na lesní porosty není možné samozřejmě úplně vyloučit. A to i za tu cenu, že budou chovány tzv. minimální stavy zvěře. Bez řádné starostlivosti o úživnost honitby a řádné péče o chovanou zvěř bude vždy i při nejnižších stavech zvěře docházet k významným škodám na lesních porostech. Pokud bude prováděna promyšlená biologická ochrana lesa (péče o přirozenou úživnost honitby) a promyšlené přikrmování zvěře také s ohledem na potřebu odpoutání zvěře od okusu lesních dřevin, bude nebezpečí vzniku škod na lesních porostech podstatně nižší. A to i při několikanásobně vyšším početním stavu zvěře než je stav tzv. minimální. Problém sladění zájmů chovu zvěře a pěstování lesa vyžaduje především značný zájem lesníků a myslivců a také dostatečné znalosti v oboru pěstování lesa a chovu zvěře. Pokud však snaha o chov zvěře a potřebné znalosti chybí, je nutno se smířit s tím, že budou chovány jen minimální stavy zvěře a škody způsobené zvěří na lesních porostech budou stejně značné, i při vysokých nákladech vynakládaných na mechanickou a chemickou ochranu lesa.

Promyšlená biologická ochrana lesa proti škodám způsobeným zvěří a péče o zvěř zaměřená na odvrácení škod způsobených zvěří na lesních porostech musí být základním opatřením v ochraně lesních porostů proti zvěři.

Mechanická a chemická ochrana má biologickou ochranu jen doplňovat. V současné době je zatím veškerá pozornost věnována drahé mechanické a chemické ochraně lesa. O možnosti využívat biologickou ochranu lesa se na lesních správách asi ani neuvažuje ke škodě lesního a mysliveckého hospodářství.



vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...