Časopis Myslivost

Srpen / 2003

Story jedné nory

Jan RYS
Story jedné nory
Při dolním toku řeky Berounky byly odjakživa ostrůvky divočiny s přírodními břehy a dodnes jsou tam ještě k nalezení. V nich se občas objeví tvor, na nějž by nikdo nepomyslel a druhdy nevěří, že v takové blízkosti člověka může skrytě žít. Zvláště tam, kde zmizí v bujné buřeni úzká cestička schůdná jen pro lidskou nohu. Jak je rok dlouhý nic tu neruší klid; sporadicky pouze vášnivý obdivovatel přírody, který ze zkušenosti tuší, že zde může objevit zvíře, ne zrovna běžně k vidění. Rád prozkoumávám taková místa také a třeba dlouhé hodiny v nich skrytě potichu pozoruji utajený život plachých obyvatel.
Snad skoro před desítkou let jsem takhle seděl v časném jaru u houštiny na břehu řeky pod Humenskou strání a sledoval na bahnitých nánosech táhnoucí modráčky, jak lovili hmyz. Nečekaně mne z podívané vyrušil člověk prodírající se kolem vody. Brzy jsem poznal známého starého "myšaře", v celém okolí vyhlášeného lovce ondater. Obeznával obsazení "myší" kolem řeky. Zastavil se chvilku na kus řeči a první jeho bylo: "S 'myšima' je to tu špatné, vydra má obsazenu svojí starou noru. " Tehdy jsem se poprvé dozvěděl o vydřím doupěti. Abych pravdu řekl, mnoho jsem mu nevěřil, protože už dost let se její stopa neobjevila kolem řeky v zimě na sněhu. Možná má ale pravdu a dychtivě jsem při první příležitosti navštívil popsané místo. Noru jsem opravdu našel a jevila se jako "vyjetá". Mrzelo mne, že byla dobře skrytá a z žádného bližšího okolí se nevidělo do jejího ústí. Z opatrnosti abych místo nezavětřil, jsem ji jen krátce obeznal a usoudil, že jediný nejlepší výhled k ní bude ze vzdálené skály ve stráni. Dal se odtud přehlédnou i malý kousek řeky a také břeh pod norou. Celý jarní čas jsem věnoval vysedávání v úkrytu za skalkou a pozorování buď v šerosvitu rána nebo večer až do úplňku. Po vydře ani známky. Zato jsem zjistil, že o kus nade mnou pravidelné zaléhává na skále pěkný mufloní beran. Tak dlouho mne svou pravidelností provokoval, až jsem se na něj vypravil s metrovým teleobjektivem. Začínal právě červen a krásné počasí mi přálo k horolezeckému výstupu příznivým směrem větříku, tak i osvěžováním. Chtěl jsem vyfotografovat muflona jak šplhá svahem na skalní plošinku. Musel jsem proto zalehnout na nejvyšší hřbet protilehlé rokle bokem, nevysoko nad řekou. Břeh s vodou byl pode mnou v dlouhém úseku jako na dlani. V obvyklou dobu přišel beran a já si ho bez velkých obtíží zvěčnil. Přestal mne zajímat, krásný výhled na řeku z ptačí perspektivy mě udržel na skále a nutil delší dobu k vychutnání. Nečekaně upoutal můj zrak podivný pohyb vody kolem jednoho velkého balvanu zpola vyčnívajícího nad hladinu. Snad jako v pohádce, nebo ještě lépe ve snu vidím ladné vyhoupnutí vydry na kámen. Rozložila se na něj a nějaký malý úlovek si položila mezi přední běhy. Nepoznal jsem co to bylo. Když v ní poslední kousek zmizel, rozhlédla se bystře po řece a v mžiku sjela do vody, bez jediného našplouchnutí. Za chvilku se její hlava objevila u břehu v místě tam, kde o několik metrů výše byla nora. Pomalu se vysoukala do trávy a plazivými pohyby ztratila v husté buřeni u doupěte. Mnoho dní jsem potom sedával poblíž něho ve své skrýši, abych vydru uviděl znovu. Marně, nespatřil jsem z ní ani chlup. Asi v polovině léta, už smířen s tím, že ji nespatřím, se mi náhle mihla před očima znovu. Netušeně vykoukla z trávy nad vodou směrem k mé skrýši, jako by se chtěla ukázat, že tu stále je. V mžiku ale hned zmizela pod břehem a to bylo naposled co se vůbec ukázala. Následující jaro stopy kolem nory nasvědčovaly, že vydře slouží stále, ale já jí na žádné čekané ani nezahlédl. Další rok mi příroda připravila překvapení; blízko nory větší jarní voda podemlela břeh pod starou vrbou a ta padla. Otevřel se mi tím dosti dobrý průhled do ústi doupěte. Zasvitla naděje, pokud tu vydra je, podaří se mi ji vyfotografovat. Jaký údiv mě překvapil, když se v květnu představily před norou lišky. Několik roků potom byla nora zcela opuštěná, zavátá listím. Občas ji sice prohráblo nějaké zvíře, ale na přechodný pobyt. Konečně jedno jaro jsem se dočkal v noře stálého nájemníka. Byla pěkně uklizená a vyježděná.

Abych ji nezavětřil, nesnažil jsem se podle stop zjistit o koho jde. Vsadil jsem radši na čekání v mé pozorovatelně, kdo se ukáže. Posléze jedno pozdní ráno se mi na sluníčku předvedl, ale doslova ze mne opět vyrazil dech. V ostrém světle paprsků mžouravě do okolí jistil psík mývalovitý. Dlouho nejprve v ústí naslouchal a přesvědčoval se o své bezpečnosti. Pak pomalu vypochodoval ven celý, zvolna se stočil do klubka na vyhřátou hlínu a dal se do klímání.

Léto roku 2002 zcela nečekaně zakončilo story této zajímavé nory. V srpnu příroda zabouřila a ukázala takovou sílu, jakou z pamětníků nikdo dosud nepoznal. Přišla velká povodeň, Berounka vystoupila ze břehů do neuvěřitelné výše a zničila vše kolem. Co se jí postavilo do cesty brala sebou, stromy, břehy a samozřejmě i nora vzaly za své. Krajina kolem řeky se změnila k nepoznání. Zůstala jen nostalgická vzpomínka s vyprávěním o utajeném a pohostinském doupěti pro mnoho zajímavých tvorů.



vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...