Časopis Myslivost

Květen / 2010

Co se všechno může stát

Myslivost 5/2010, str. 78  Jaroslav ŠPRONGL
Co se všechno může stát
Lovečtí psi to vůbec nemají lehké. Do práce musí za každého počasí, pracovní doba na honech je časově neomezená, někteří z nich občas chytí nakládačku od divočáků. Na jedné straně by měli být v kontaktu s vůdcem, aby mu umožnili úspěšný lov, na druhé straně musí umět řešit některé situace samostatně a při dosledu i ve velkých vzdálenostech od vůdce. Výjimečně se jim stane, že zabloudí a ztratí se – i když ve skutečnosti vlastně zabloudí a ztratí se jejich pán. A právě taková situace se stala základem našeho dnešního příběhu.
 
UKRADENÝ NALEZENÝ PES
Inženýr Radek z úřadu jedné pražské městské části a Petra, pracovnice tamního domu dětí a mládeže, vyrazili koncem května směrem na jih, aby upřesnili pár záležitostí kolem tradičního dětského letního tábora pořádaného onou městskou částí. Pravé poledne je zastihlo na obědě v útulné hospůdce na návsi malé jihočeské vesnice, kde domlouvali vše potřebné s místním starostou a předsedou mysliveckého sdružení. To proto, že stanový tábor byl rok co rok postaven v katastru téhle obce a také v honitbě užívané zdejším sdružením. Uprostřed rozhovoru se otevřely dveře a vešli dva myslivci. „Tak jak?“ obrátil se k nim předseda a mladší z příchozích jen zavrtěl hlavou: „Pořád nic.“
Na vyzvání si přisedli k našim organizátorům tábora a když se všichni navzájem pozdravili a představili, vyslechli si Pražáci, oč šlo. Do sousední honitby přijel pravidelný host na srnce, ale před posed mu nečekaně už za světla přišli divočáci. Neváhal, vystřelil, jeden z lončáků značil, padl, ale vzápětí vstal a vzdálil se. Host obeznal nástřel s barvou, správně ho označil a zavolal kvůli dosledu mysliveckému hospodáři, který se za necelou hodinu dostavil i s Pavlem, majitelem pracovně velice schopné fenky slovenského kopova Betyny.
Ta je ochotně a spolehlivě vedla asi půl kilometru po dobře kontrolovatelné barvě k hustému smrkovému, jen těžce prostupnému mlází. Rozhodli se tedy ono místo v mezích možností obstoupit a barvářku pustit dovnitř. Ta postřelený kus opravdu zvedla a vyhnala na hosta. Jenže host opět nestřílel úplně přesně a divočák s hlásícím kopovem v patách zmizeli v lese a rychle se vzdalovali.
Naše trojice – hospodář, Pavel a host – se snažili pokračovat za nimi, ale neúspěšně, protože lončák už téměř nebarvil. Všichni to známe – menší zranění se zatáhne a kus je bez dobrého psa ztracen. Teď ovšem byli ztraceni oba …
Tohle všechno se stalo v sobotu ráno, teď bylo pondělní poledne a Betyna pořád nikde. Zkoušeli všechno – i pokračování v dosledu s dalším psem, ale bez úspěchu.
„Určitě se najde,“ dodávala ostatním optimismus Petra. „A v létě s ní přijdete za našimi dětmi na tábor, to je bude zajímat.“ Pavel sice její jistotu nesdílel, ale pro všechny případy si vyměnili čísla mobilů a také zvědavcům z hlavního města popsal cestu k hájence, kde žije.
***
Pak už se brzy obě skupiny rozjely po svém – Pavel pokračovat v hledání své fenky a organizátoři tábora k rekognoskaci přímo v terénu. Když dvojice Radek a Petra obrátili svůj vůz v pozdním odpoledni zpátky na Prahu, motali se chvíli po úzkých okreskách. A jak projíždějí jednou z upravených vesniček, povídá Petra spíše z legrace: „Hele, Betyna!“ Ve psech se vyznala, protože k myslivosti i lovecké kynologii měla přes své příbuzné blízko, ač sama do Hubertova bratrstva nepatřila. A tak ukázala na psa, který klusal proti nim po druhé straně silnice. „To je fakt ten slovenskej kopov?“ ujišťoval se Radek, který se naopak v nejlepších přátelích člověka dvakrát nevyznal. „No jasně!“ zněla odpověď, právě když psa míjeli. „Tak to zkusíme, ne?“ opáčil řidič, na první křižovatce auto otočil a vracel se. „To bychom mohli!“ souhlasila nadšeně Petra. Když psa předjeli, vyskočila ze zastaveného auta, otevřela zadní dveře a zavolala: „Betyno! Betyno!“ Klusající pes se zastavil, chvilku zaváhal a pak suverénně přijal nabízený odvoz a naskočil do vozu.
„To je paráda, je to ona – teď honem za Pavlem!“ jásala Petra. „Ale opravdu honem,“ přikývl Radek, „protože jestli to není Betyna, tak jsme právě ukradli cizího psa.“ „No – fenka to je,“ pronesla teď už méně jásavě jeho spolujezdkyně: „Proč jsi tedy vůbec otáčel?“ „Petro, mě by ani ve snu nenapadlo, že je taková bláznivá náhoda možná! Že se v hospodě dozvíme o ztraceném psu a právě toho potkáme za tři hodiny o pár kilometrů dál. Chtěl jsem to jen tak zkusit.“ Nicméně šlápl na plyn a hnal to směrem na hájenku, jejíž polohu jim popsal Pavel.
Jeho tušení, že vše nemusí jít hladce, ale bylo správné. Zahleděni do psa, nevšimli si, že kus za ním klusal po chodníku asi dvanáctiletý kluk. Vyděšeně koukal na únos zvířete a celkem zbytečně volal: „Amino! Amino!“ „Co tu řeveš, Bohušu?“ přibrzdil u něj mladík na motorce. „Psa, ukradli mi psa, Milane!“ ukazoval postižený za odjíždějícím autem. „Což ty nějakého máš?“ podivil se motocyklista. „Aminu,“ přikývl v slzách kluk. „Tož sedej!“ vybídl ho jezdec a stíhačka začala.
Silná motorka po chvíli červenou fabii dojela, ale víc než blikat a troubit na pronásledované nemohla. Na nějaké předjíždění a brždění si jezdec s děckem za zády na okresní silnici netroufal – tak jen doufal, že takhle nepojedou daleko. „Hele, policajt! To je určitě kvůli Betyně!“ strachovala se Petra, ale Radek ji ujistil, že na motorce za nimi určitě nesedí policista, za to možná majitel psa, který si trůnil spokojeně na zadním sedadle. „Jediné, co nám zbývá, je dojet k Pavlovi a tam to nějak rozseknout,“ dodal.
Jenže policista na motorce se za nimi nakonec objevil také. A objevil se i před nimi a zastavil je i s pronásledovateli. To bylo tak: dopravní policisté si připravovali stanoviště k měření rychlosti a kontrole, když se kolem prohnala fabie s troubící a blikající motorkou v zádech – a na ní seděl kluk bez přilby! Takže hurá za ním …
„Pane řidiči, jak to, že vezete na motorce takovýho kluka a ještě bez přilby?“ spustil hned strážce zákona. „Protože pronásledujeme zloděje, co mu ukradli psa“, vysvětloval mladík za řídítky. „Jo?!“ opáčil nedůvěřivě policista a pokračoval: „Od chytání zlodějů jsme tu snad my. Ale dobře – tak kde je ten ukradený pes?“ „V autě,“ ukazoval Bohuš. To už Radek taky vystoupil z auta a na tázavý pohled dopraváka odtušil: „Ten pes není ukradenej, ale naopak nalezenej.“ „Nedělejte mi v tom guláš!“ ztrácela trpělivost černá uniforma: „Máte od toho psa někdo papíry? A má vůbec známku?“ „No – nemá i má,“ vložila se Petra s vysvětlováním, proč psi při dosledu někdy nenosí obojek a tudíž i známku, čímž situaci ještě více znepřehlednila.
   Neplodná diskuse skončila po chvíli dohodou, že všichni popojedou k Pavlově hájence a tam se uvidí. Na to přistoupil i ze všeho trochu zmatený policista, který by si rád odškrtl nečekaně se vynořivší případ krádeže psa co nejrychleji jako vyřízený.  
***
Za další chvíli tedy zastavila před hájovnou jak vystřiženou ze starých fotografií malá kolona sestávající z jednoho automobilu a dvou motocyklů. Pavel, který zrovna štípal před domem dříví, šel zvědavě k otevřeným vrátkům.
„Betyno!“ vydechl nevěřícně, když se fenka vyřítila z auta a začala po něm skákat. Pavel se s ní začal mazlit, Petra měla na krajíčku a policista se podezíravě podíval na malého spolujezdce: „Tohle že je tvůj pes? A odkdy?“ „Ode dneška!“ odtušil bezelstně nejmladší ze skupiny před hájovnou a zavolal: „Amino! Amino!“ Fenka se ohlédla, přátelsky zavrtěla proutkem, ale dál se věnovala svému pánovi. „Tak to vyklop, Bohušu!“ pravil rázně Milan. „To teda vyklop, než ti přišiju křivý obvinění,“ přidal se teď už jen na oko přísně dopravák. A všichni začali vysvětlovat.
Bohuš to vzal ze školy přes les a potkal fenku, která se k němu po chvilce váhání a přemlouvání přidala. Došla s ním domů, tam dostala plnou misku vody, plnou misku žrádla a nové jméno Amina. Jenže nevděčnice si po dobrém obídku chvíli zdřímla a pak vyrazila do světa, Bohuš klusem za ní. Dál už to známe.
Radek pak popsal, jak se Betyna dostala do jejich auta.
Motorkář Milan, když vyslechl Pavlovo vylíčení příběhu Betyny a mohl se přesvědčit i o čísle vytetovaném v jejím slechu, se omluvil Radkovi za agresivní styl jízdy, který uplatnil při pronásledování domnělých zlodějů psů.
Nečekaně shovívavý policista se rozhodl řešit všechny přestupky v případě ukradeného nalezeného psa domluvou.
A konečně šťastný myslivec přislíbil, že na dětský tábor přijdou s Betynou kolikrát jen bude Petra chtít, ale pořád při tom kroutil hlavou: „To musej, sakra, přijet Pražáci, aby mi našli a zachránili psa …“
Jakkoli tento (skutečný) případ skončil pro všechny a hlavně pro Betynu šťastně, nedoporučujeme myslivcům ani nemyslivcům nakládat do auta zdánlivě volně pobíhající psy, jichž se jim zželelo. Téměř nikdy totiž nebudou ztracení, ale mohou být třeba v plném pracovním nasazení při dosledu nebo jen tak na výletě za fenkami …
 
Některá ustanovení právních předpisů týkající se případu:
§ 43 (dohledávka zvěře) zákona o myslivosti, § 172 (krádež) trestního zákoníku.
Na motivy skutečného případu připravil
Jaroslav ŠPRONGL
 
vychází v 7:42 a zapadá v 15:59 vychází v 13:47 a zapadá v 0:59 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...