Časopis Myslivost

Květen / 2010

Vliv člověka na početnost populací

Myslivost 5/2010, str. 106  Vojtěch Škaloud, Oldřich Tripes
Vliv člověka na početnost populací
V krajině utvářené, zdevastované a intoxikované člověkem dochází k zásadním změnám v rozsahu únosné kapacity prostředí pro populace zvěře. Většina menších druhů zvěře (hlodavci, zajíc, králík, ale i menší a středně velké šelmy) trpí zamořením prostředí, takže jejich stavy neustále klesají nebo setrvávají na velmi nízké úrovni a velikost populací této zvěře se nezvyšuje.
Populace některých větších druhů (spárkatá zvěř, rys, liška) pokud nejsou regulovány intenzivním lovem, dosahují v krajině utvářené člověkem vysokých stavů, neboť je výrazně zvyšována úživnost jejich životního prostředí (polní kultury jsou po dobu své vegetace podstatně větším zdrojem potravy, než může poskytnout přirozená louka nebo lesní porost).
Také v zimě zlepšuje člověk potravní kapacitu prostředí pro sudokopytníky záměrným přikrmováním a udržováním jejich vysokých stavů vytváří současně dobrý zdroj potravy pro rysa (živá zvěř) i lišku (kadavery).
Zanedbatelný pro zvyšování stavů těchto druhů zvěře není ani záměrný boj člověka s jejich chorobami (plošné odčervování spárkaté zvěře a vakcinace lišek proti vzteklině). Příkladem může být porovnání únosnosti základních druhů prostředí pro výši stavů srnčí zvěře. V souvislém smíšeném lese, daleko od luk a polí, je optimální hustota zazvěření 2 - 3 jedinci na 1 km2. V případě dosáhne-li počet jedinců srnčí zvěře 10 na 1 km2, není již les sám schopen přirozené obnovy, protože většina semenáčků a mladých stromků bude postižena okusem. V prostředí, kde převažují luční porosty, střídající se s menšími listnatými lesíky, je snesitelná hustota zazvěření srnčím, bez vlivu na poškození vegetace a za předpokladu zimního přikrmování, 20 - 30 jedinců na 1 km2. Na polích osetých ozimy se uživí dokonce 50 - 70 kusů srnčí zvěře na 1 km2, aniž by porosty byly nevratně poškozeny.
U druhů zvěře s velkým akčním rádiem (rys, vlk, los) může za střídajících se příznivých a nepříznivých podmínek docházet k tzv. oscilacím hranic areálu dočasného rozšíření (tj. jeho střídavého zvětšování a zmenšování). To souvisí především se střídavým růstem a poklesem populační hustoty na původním trvale osídleném území. Při zhoršených podmínkách prostředí se rozšíření určitého druhu zvěře začne zmenšovat až na poměrně malé území (tzv. refugium), z něhož se pak po obnovení příznivých podmínek příslušný druh opět šíří do okolních oblastí. Pokud se příznivé podmínky neobnoví, může dojít k vyhynutí tohoto druhu zvěře v určité oblasti.
Při dlouhodobě změněných podmínkách může trvat omezení areálu výskytu až několik set let. Například srnec ve Švédsku setrvával v prostorově omezeném refugiu více než 100 let, než se opětovně rozšířil. Také tchoř, který zcela vymizel z Finska na dobu téměř 350 let, později opět zaujal areál svého rozšíření v jeho původním rozsahu.
Rozšiřování určitého druhu má však často omezení daná místními geografickými poměry. Tak šíření lesních druhů brání rozsáhlejší bezlesé oblasti (např. rys), šíření horských druhů zamezují okolní nížiny a naopak. Zvěř, která přirozeně rozšiřuje areál svého druhu do méně příznivých podmínek (severní nebo horské oblasti) obvykle v nově osídlených oblastech dorůstá menší velikosti a dosahuje méně početních přírůstků. Naopak zvěř šířící se do příznivějších podmínek (včetně umělého vysazování) se intenzivněji množí a tělesně lépe prospívá. To často souvisí i s nedostatkem místních regulačních činitelů jejich početnosti (predátorů a parazitů). Opačná situace vzniká při přenesení horských druhů zvěře do nížinného prostředí (např. kamzíků nebo svišťů do velkoměstské Z00). Horská zvěř ve svém původním prostředí poměrně zřídka onemocní, neboť ve velkých nadmořských výškách se vyskytuje jen málo choroboplodných mikroorganismů. V nížině však mohou být napadena četnými původci ochoření, neboť postrádají ve svém přirozeném prostředí v podstatě nepotřebnou imunitu.
Z našich druhů zvěře došlo k osídlovacím invazím v relativně nedávné době postupně u ondatry, prasete divokého, losa, psíka mývalovitého a rysa. Ostatní druhy, vesměs uměle vysazené (sika, jelenec, muflon, kamzík a koza bezoárová) byly od počátku pod přímou záměrnou kontrolou člověka, a proto se mohly populace těchto druhů zvěře rozšířit jen v souladu s jeho zájmy.
Uměle vysazená ondatra sledovala rozvojem své populace klasický osidlovací princip v prostředí, kde neměla mezidruhově potravního konkurenta. Po dosažení populační nasycenosti prostředí, řešil tento druh svou další expanzi rozšiřováním areálu po Evropě. V současné době je stejně jako další menší druhy zvěře ondatra postižena devastací prostředí, takže její stavy klesají hluboko pod hranici populačních možností.
Prase divoké se rozšířilo rovněž na základě klasického osidlovacího principu, navíc v prostředí, které mu po stránce úživnosti i vegetačních úkrytů bylo značně vylepšeno zemědělskou činností člověka (velkoplošné monokultury kukuřice, obilovin i okopanin a kalamitní přemnožování hraboše polního). Neusměrněný, byť intenzivní lov zaměřený spíše na větší dospělé jedince, zapříčinil reakci v podobě rychlejšího dospívání bachyněk a vysoká potravní nabídka umožnila vícečetné i častější vrhy selat. V současné době je kapacita prostředí pro populaci divočáků zhruba nasycena, vzhledem ke škodám na zemědělských plodinách je však její výše pro člověka neúnosná.
Losí populace se u nás zvětšuje jen pozvolna, neboť její rozsah je limitován požadavkem na vyhraněný, dosti vzácný typ životního prostředí (močálovitá krajina jezerních nebo rybničních pánví).
Psík mývalovitý svou populaci rovněž pozvolna početně rozšiřuje, ovšem její vývoj je jednak pod intenzivní loveckou kontrolou (celoroční odstřel), a jednak potravní nabídka drobných živočichů (kteří tvoří významnou složku jeho potravy) není ve zdevastovaném prostředí příliš vysoká. Současně v jeho případě působí na omezené rozšiřování i vliv mezidruhové konkurence našich původních šelem (liška, tchoř, hranostaj).
Rys, který byl teprve relativně nedávno uměle vysazen a dosud nepodléhá rozsah jeho populace lovecké kontrole, se dostal do fáze rychlého nárůstu počtu jedinců (i když u větších savců není tato rychlost tak intenzivní jako u menších živočichů). Populační rozmach rysa je navíc umožněn enormně vysokými stavy srnčí a mufloní zvěře, které jsou hlavní součástí jeho potravy. V oblasti prvotního vysazení (Šumava) je prostředí pro populaci rysa již plně nasyceno a její další růst se realizuje prostřednictvím rozšiřování areálu druhu do vhodných lokalit s vysokým podílem souvislejších lesních porostů. Po dosažení maxima však již dochází k pozvolnému poklesu stavů rysa.
 
Projevy synyntropie u zvěře
Řada druhů zvěře zvyšuje kapacitní možnosti svého životního prostředí využíváním lidských aglomerací. Toto těsné soužití s člověkem je označováno jako synantropie. Počet synantropních druhů není příliš velký, ale hustota jejich populace je značně vysoká. Některé druhy zvěře jsou jen příležitostnými návštěvníky aglomerací. Jiné tam přicházejí pravidelně v určitém ročním období nebo v určité části dne a jinak se zdržují v okolní přírodě. Tzv. ferální druhy žijí ve vegetační době ve volné přírodě a mimo vegetaci žijí synantropně. Další druhy žijí v aglomeracích nepřetržitě. Z nich část se orientuje na lokality připomínající přírodní podmínky (parky, zahrady) a část žije vysloveně v zastavěných partiích města s minimem rostlinného porostu. Podkroví domu představuje pro ně velkou stromovou dutinu (např. kuna skalní), sklep naopak jeskyni nebo noru (např. ondatra). Prostředí měst a vesnic bývá pro zvěř především zdrojem podstatně většího a soustavně dosažitelného množství potravy, ale i míst, kde je možno se ukrývat nebo vyvádět mláďata. Ve městech je příznivější mikroklima (v zimě tepleji a na podzim sušeji) než ve volné přírodě. Voda zde rychleji odteče, takže nevzniká po déle trvajících deštích rozsáhlejší zamokření, které vadí zejména ještě malým a méně pohyblivým mláďatům. V aglomeracích je také méně přirozených nepřátel. Zvěř žijící v aglomeraci ale musí umět překonat přirozený odpor k nadměrnému hluku, zápachu a nočnímu osvětlení. Vlivem synantropie se mohou měnit i některé fyziologické funkce nebo prvky chování jedinců žijících v blízkosti člověka. Tak např. lasicovité šelmy nebo hlodavci v aglomeracích si vzhledem k plynulému přísunu potravy přestávají dělat zásoby. Synantropní populace solitérních druhů zvěře žijí v daleko větší hustotě i pachově předimenzovaném prostředí, proto musejí častěji a intenzivněji zdůrazňovat svou identitu používáním pachových žláz. Z toho důvodu podstatně více zapáchají než jejich příbuzní žijící ve volné přírodě. Zvěř žijící v aglomeracích, pokud není pronásledována, zkracuje svou útěkovou vzdálenost a stává se relativně krotkou. U stádní zvěře, žijící bez častého kontaktu s člověkem, může začlenění jedince s pozitivními synantropními zkušenostmi do jejich společenství navodit snížení plachosti před lidmi i u ostatních příslušníků tlupy. Naopak jedinec se špatnými zkušenostmi s člověkem může způsobit v celé tlupě přehnané úlekové reakce při zjištění přibližujícího se člověka. Také zvěř vystavená silné nepřízni počasí, povodním, sněhu a s ním spojeným nedostatkem potravy v zimě, se podrobuje přechodné synantropii přibližováním k lidským obydlím a částečnou ztrátou plachosti.
Zvěř využívá aglomerací většinou na okrajích, v těsné blízkosti přírodního prostředí nebo v městských částech s vysokým podílem zeleně (vilové čtvrti, zahrádkářské a chatové kolonie, velkoplošné městské parky, okolí rekreačních vodních ploch, větší sportovní areály a pod.). Z spárkaté zvěře navštěvují u nás aglomerace výjimečně divočáci (rozrytá travnatá fotbalová hřiště nebo travnaté plochy v parcích). Divočáci se zdržují i ve velkých městských hřbitovech. Ve Skandinávii a v Rusku se v noci také běžně pohybují v okrajových parkových částech měst losi. Rovněž jelenec běloocasý díky přemnožení proniká v Severní Americe do městských aglomerací, do parků a zahrad. Z drobné zvěře někdy žijí v neoplocených zahradách u chat a domků nebo i v městských parcích divocí králíci. Běžným obyvatelem městské zeleně bývají veverky a ježci. Ve sklepích domků poblíž potoků mohou mít občas úkryt ondatry. Také svišti se s oblibou zdržují poblíž frekventovaných horských turistických tras a obytných zařízení, kde se od návštěvníků dožadují potravy (taková kolonie se vyskytuje např. u Slezského domu ve Vysokých Tatrách nebo u Výšiny Františka Josefa pod Grossglocknerem v rakouských Alpách).
Ze šelem, jako zdroj potravy i úkrytu odjakživa využívají lidská sídla kuna skalní (sídlící nejčastěji na půdách hospodářských budov), tchoř (v hromadách dříví nebo kamení) a kolčava (ve slámě nebo v seně skladovaném ve stozích nebo stodolách), které v blízkosti člověka loví synantropní hlodavce, ale i drůbež a domácí králíky. Častým konzumentem drůbeže je také liška, která může výjimečně v těsné blízkosti lidských sídel mít i svůj úkryt. V tomto ohledu byl dosti absurdní raritou i jezevec, který žil léta nepozorován ve skladištních prostorách Národního divadla v Praze. Řada šelem se přiživuje na skládkách odpadků hromadících se na okrajích měst a vesnic, někdy tam dokonce současně mají také své úkryty a vyvádí mláďata (typické u lišky). Příležitostné synantropní druhy (liška, mýval) konzumují v aglomeracích často zcela odlišnou potravu od té, kterou se živí v přírodě. Dokáží se dostat do různých obalů a vyzkoušet obsah zcela neznámých předmětů, na povrchu páchnoucích odpudivě. Vrcholným projevem synantropie je zřejmě vybírání zbytků potravin z uzavřených popelnic nebo kontejnerů na odpadky přímo u lidských obydlí, mnohdy v samém „betonovén“ centru města. Tímto způsobem si doplňují jídelníček v mnoha městech USA mývalové, v Londýně lišky. Podobně se chovají také medvědi i když v přírodnějším prostředí hotelů a chat ve slovenských i dalších evropských horách. Mýval dokáže převrátit popelnici a přebrat z ní konzumovatelný obsah, který odděluje od nepoživatelné složky pomocí svých zručných a citlivých prstů na předních bězích. Jinou synantropní pozoruhodností je činnost kuny skalní, která s oblibou překusuje kabely v motorech přes noc volně zaparkovaných automobilů v německých městech. Poškozování motorových kabelů působí většinou osamostatňující se mláďata. Kuny do motoru lákají výpary, které unikají ze silikonových kaučuků, z nichž jsou kabely vyrobeny. Kuny si o kabely také brousí drápy a odnášejí si z nich kousky, jako výstelku do pelechu, který si přes noc často zbudují přímo v motoru. Bylo zjištěno, že poškozování kabelů může souviset i s teritoriálním chováním samců. Kuna sice přespává v motoru auta (mj. tam také kálí) i v zimě, ale tehdy nekouše do kabelů, neboť v té době neobhajuje své teritorium. Většinou jsou na jaře a v létě devastovány motory těch aut, která byla předchozí noc zaparkována na vzdálenějším místě.Tamní kuna cítí z motoru pach jiné kuny z předchozího místa parkování, takže na její značkování útočí. Kuna skalní také v nesoustavně obývaných budovách (rekreační objekty), pokud se dostane na jejich půdu, se z pouhé zvědavosti často prokouše a prohrabe dřevěným stropem do obytného prostoru, který pak prohledává a přitom zpřehází předměty v něm se nacházející. Liška žijící ve městě má vyvinutý cit pro provoz na silnici, takže jí dokáže bezpečně přecházet právě ve vhodný okamžik.
 Zcela mimořádnou zručnost projevil mýval, který si pomocí svých předních tlapek dokázal opatřit krytí své potřeby tekutin při déle než měsíčním náhodném uzavření v kamionu cestujícím z Kanady do České republiky. Kromě v nákladním prostoru transportovaných psích sucharů, kterými se mýval živil, dokázal také otvírat v kamionu umístěné pivní konzervy, jejichž obsahem po celý měsíc hasil svou žízeň. Mýval je kromě medvěda jediným druhem šelem (které se u nás se vyskytují), schopným si předními končetinami podávat potravu do tlamy. Jak se ukázalo dokáže svými prsty otevřít i poměrně složitý uzávěr plechové pivní konzervy. Lehce si také poradí s rozšroubováním závěru na plastové lahvi. Mýval také dokáže otevírat dveře různých budov, které jsou zajištěny vysouvací petlicí.
Opačný jev než je synantropní přibližování se zvěře člověku, představuje zdivočování domácích zvířat. Běžně se tak děje v našich oblastech u domácího králíka, kočky a případně i fretky, v exotických oblastech také u kozy, ovce, koně, prasete nebo psa. Jsou známy případy, kdy uprchlí severští tažní psi se připojili ke smečce vlků a žili s ní celá léta. Většinou, zejména v první fázi zdivočování, působí populace původně domácích zvířat na své přírodní životní prostředí destruktivně. Je např. známo, že divocí přežvýkavci ve svém původním prostředí při pastvě okusují rostliny tak, aby mohly znovu plně regenerovat. Naopak introdukované druhy přežvýkavců a zdivočelí domácí přežvýkavci spásají porost úplně, takže není schopen regenerace. Jedinci společensky žijících druhů, kteří byli vychováni v zajetí se někdy jen obtížně zapojují do skupiny volně žijících druhů zvěře, neboť některé jejich způsoby chování se odlišují. U divokých prasat k podobné situaci nedochází a jedinci ze zajetí se bez problémů začleňují do skupin volně žijících divočáků. Domácí zvířata kromě přímé potravní konkurence představují pro zvěř nebezpečí také zapojením do jejích parazitárních cyklů (shodné přenosné nemoci a společní parazité, případné mezihostitelství parazitů). Introdukované druhy mohou také přispívat k zavlečení nových parazitů (např. s jelencem byla do Evropy přenesena motolice obrovská). Zdivočet mohou snadno i krotká zvířata chovaná na farmách, pokud se jim podaří uprchnout ze zajetí do volné přírody (nutrie, norek, mýval).
Zvěř je také příležitostně chována v zajetí. Přechodem mezi držením v zajetí a životem ve volnosti jsou oborní chovy některých sudokopytníků. Je-li v uzavřeném prostoru obory dostatek místa pro odpovídající počet zvěře, vhodné prostředí a zdroje potravy, většinou není zvěř příliš ve svých životních potřebách omezována. Chybí jí jen možnost přesunů na větší vzdálenosti. Pokud však nejsou pravidelné migrace příslušnému druhu zvěře vrozené a ve volné přírodě jsou vyvolávány pouze vnějšími příčinami, zvěř nemá potřebu opouštět místo svého trvalého pobytu. Pro chov v oboře i jiném typu zajetí jsou zcela nevhodné druhy zvěře, které žijí v určitém ročním období vyhraněně teritoriálně (např. srnec). Podstatně méně příznivá situace pro zvěř (zejména prostorově) vzniká při jejím chovu na farmách. Farmové chovy přežvýkavců (jelen, daněk, sika) a zejména klecové farmy kožešinových šelem (norek, liška, mýval) neposkytují svým chovancům dostatek individuálního životního prostoru. Při takovéto prostorově omezené existenci dochází u zvěře ke specifickému druhu chování - stereotypii. Tyto abnormální etologické projevy se mohou projevovat i u domácích zvířat (včetně psa a kočky) pokud jsou chovány na malém prostoru a nebo v trvalejší izolaci.
vychází v 7:42 a zapadá v 15:59 vychází v 13:47 a zapadá v 0:59 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...