Časopis Myslivost

Duben / 2011

Všeobecné zásady pro odhad věku živé zvěře

Myslivost 4/2011, str. 33  Josef Drmota
Určení věku živé zvěře v honitbě je poměrně složitá záležitost. Je to dáno specifiky, která tuto činnost provázejí. Odhad se především řídí pevnými vodítky odvozenými od celkového vzhledu a chování zvěře. Je v něm zahrnuto místo a doba pozorování, věrnost stanovišti, sociální vztahy, barva a výměna srsti, tvar a nesení hlavy s krkem, zbarvení obličeje, vzájemné proporce postavy a do jisté (i když značně omezené) míry také stav a vývoj trofejí u samců.
Všechny tyto indicie vycházejí pochopitelně především z okamžitého (často i opakovaného) pozorování živého jedince. Na zřeteli je však nutno mít stále především fakt, že zvěř se při něm pohybuje ve svém přirozeném prostředí, ve kterém je doma a kde reaguje podle svých tělesných i psychických dispozic, charakteru okolí, typu počasí i prožitých zkušeností.
Pozorovatelem je naproti tomu myslivec, který do tohoto prostředí přichází jako rušivý vnější prvek a který musí zjištěné skutečnosti vyhodnotit na základě krátkodobého kontaktu s pozorovaným jedincem.
Odhad věku živé zvěře tak zahrnuje provedení komplexní analýzy velkého množství informací. Tento logicky prováděný postup vedoucí k závěrečnému verdiktu však neprobíhá v klidu. V naprosté většině případů má myslivec k dispozici pouze omezený časový úsek, často je nervově rozrušen a výjimkou nebývají ani zhoršené pozorovací podmínky (obr. 2). Většinou s sebou pochopitelně nemívá ani odpovídající poznámky a musí vše vyhodnocovat pouze na základě zapamatovaných indicií v konfrontaci s vlastními zkušenostmi, případně dřívějším kontaktem se zvěří.
Všechny uvedené skutečnosti činí odhad věku živé zvěře velmi náročným úkonem. Situaci navíc ztěžuje fakt, že vzhled či reakce zvěře popisované v učebnicích, jsou značně odlišné od reality, která závisí na jejím zdravotním stavu, individuálních povahových vlastnostech i dalších neovlivnitelných okolnostech. Může jimi být období říje, kladení mláďat, momentálně nepříznivé klimatické faktory, sezónní rušnost prostředí (sběr plodů, sportovní vyžití, turistika), ale také místní specifické podmínky či zvláštnosti. Při pozorování a posuzování živé zvěře nesmíme rovněž opomenout dosavadní průběh lovecké sezony, který se v určitých okamžicích stává jedním z hlavních faktorů ovlivňujícím chování zvěře. Jinak se totiž bude chovat stejná zvěř na samém začátku období odstřelu, kdy je relativně klidná, cítí se bezpečně a není na ni po dlouhé měsíce vyvíjen žádný tlak. Zcela odlišně se však zachová v okamžiku, kdy se v dané lokalitě začne opakovaně střílet. V tom případě znejistí, odhodí svoje pravidelné návyky a reaguje daleko intenzivněji na veškeré podněty. Je známou skutečností, že obzvláště zkušení jedinci se po prvních výstřelech začínající lovecké sezony na dlouhou dobu téměř a doslova „ztratí“.
Jednu z hlavních rolí ovlivňujících výsledek pozorování tedy hraje především zkušenost a zodpovědný přístup samotného pozorovatele. Vyžaduje dobré znalosti životních projevů zvěře, kvalitní teoretickou přípravu v oblasti její biologie i etologie, následnou dlouhodobou praxi a schopnost zachování vnitřního klidu. I při splnění všech těchto podmínek však není odhad věku živé zvěře snadný a přehmaty jsou poměrně časté. Případná chyba může být na tomto stupni hodnocení věku zvěře navíc značně ošidná a špatné zařazení jedince do věkové třídy znamená obvykle následný chybný chovatelský zásah se všemi nepříjemnými důsledky. Proto se, nehledě na sebelepší teoretickou přípravu, zkušenosti, sebeovládání či zodpovědný přístup myslivců, většinou logicky hovoří ne o přesném určení věku živé zvěře, ale o odhadu jejího věku. Je to vzhledem k výše uvedenému souhrnu více než pochopitelné.
Mezi obecně platné ukazatele vyhodnocované při posuzování věku živé zvěře patří zejména:
Místo pozorování – všeobecně platí, že mladá zvěř je méně opatrná, bez váhání vytahuje na otevřené plochy nebo do přehledného lesa. Naproti tomu starší kusy nevycházejí rády z úkrytu, zdržují se v jeho blízkosti a vyhledávají spíše mlaziny s malými volnými oky (obr. 3). Při protahování po ochozech volí zastíněné partie, svěšené větve, keře nebo stín lesa. Z tohoto i ostatních pravidel existují pochopitelně výjimky, jako je doba říje či shánění potravy v období kladení mláďat.
Denní doba – zde obecně platí, že mladá zvěř vychází večer z úkrytu nejdříve, často ještě za plného denního světla, a ráno se do něj poslední vrací. Starší kusy se naopak objevují teprve za šera a ještě za šera opět mizí. Nejstarší zvěř někdy nelze vzhledem ke špatných světelným podmínkám ani řádně určit. Doba pobytu mimo úkryt je však také závislá na druhu zvěře, souvisí s druhem krytiny, čtyřiadvacetihodinovým pastevním režimem zvěře, denní či noční životní aktivitou, počasím apod.
Chování zvěře – je odrazem individuálních povahových vlastností. Tento ukazatel je snad nejvíce obecný, nicméně i zde platí, že mladá zvěř je méně opatrná, hravá, zvědavější a živější. Na případné vyrušení reaguje ověřováním zdroje ruchu, nerozhodným postáváním a jištěním na místě. Starší zvěř naopak jistí průběžně bez zjevné příčiny, paši přijímá v krátkých časových intervalech, vyznačuje se úspornými pohyby a v případě vyrušení bez jakéhokoliv zaváhání zatahuje do krytu.
Sociální vztahy – mladší jedinci se často ještě i v dalších letech života zdržují ve společnosti matky či sourozenců nebo využívají společně její teritorium. Bývají také mnohem snášenlivější a jejich přítomnost je ze strany ostatních kusů tolerována (obr. 4). S rostoucím věkem se zvětšuje jejich samostatnost a často i roste agresivita. Nejstarší jedinci již obvykle žijí, mimo období zimního nedostatku a období rozmnožování, naprosto samotářským způsobem života.
Celkový vzhled jedince – jedná se o jeden z nejdůležitějších ukazatelů věku živé zvěře. Všeobecně platí, že až do období tělesné kulminace je věk v přímé závislosti na všech prvcích určujících tělesnou kondici. Po období jejího vrcholu následuje poměrně rychlý proces stárnutí a sešlost věkem. Souvisí to s nevratnými degenerativními změnami v organismu, opotřebením chrupu, následným zhoršením příjmu potravy a strádáním. Tento ukazatel je ovšem úzce spjat s genetickým nadáním organismu, jeho celkovým zdravotním stavem i prostředím, ve kterém zvěř žila.
Zbarvení – jedná se o druhově specifické znaky, které ovšem podobně jako tělesná kondice podléhají vlivům dědičnosti, prostředí, klimatu a patologickým změnám. Celkové zbarvení je pouze přibližným vodítkem k určení věku, neboť pouze zbarvení mláďat se řídí jakýmisi pravidly, která zaručují jejich lepší splynutí s okolím (ochranné barevné prvky). Od okamžiku, kdy zvěř dosáhne zbarvení dospělého jedince, již podle srsti nelze usuzovat přesněji na její věk. Přesto se objevují poučky, na základě kterých můžeme ze zbarvení té či oné části těla (především hlavy a obličeje) věk jedince alespoň zhruba odhadnout. Traduje se především to, že s přibývajícím stářím se celkový nádech zbarvení těla i obličejové části zvěře mění od tmavých k šedivějším odstínům (obr. 5). Tato pravidla lze však použít toliko jako doplňující a nejsou v žádném případě bez výjimek průkazné.
Přebarvování – časový průběh výměny srsti je jedním z nejdůležitějších vodítek při odhadu věku zvěře. Spárkatá zvěř vyměňuje srst dvakrát do roka, na jaře a na podzim, v závislosti na průměrné teplotě. Platí, že nejdříve přebarvují nejmladší jedinci, po nich středně staré kusy, zatímco nejstarší zvěř přebarvuje poslední. Doba přebarvování však může být výrazně ovlivněna zdravotním stavem zvěře. I v tom případě je ale významným markantem při vyřazování daného jedince z chovu. Pozdě přebarvující zvěř je téměř vždy zvěří, která by v dalším chovu neměla zůstávat.
Tvar hlavy, krku, běhů a trupu – posouzení jednotlivých detailních tělesných proporcí patří společně s celkovým vzhledem jedince k nejdůležitějším markantům při odhadu věku živé zvěře. U mladých jedinců je hlava menší, užší, s jakoby delšími slechy a zvědavě dětským obličejem. Jejich krk je štíhlý, zdá se opticky delší, je nesen vysoko a vztyčený. Trup mladé zvěře je štíhlý, nepronesený, ve hřbetě rovný, bez výrazné kohoutkové krajiny. Běhy jsou štíhlé, dlouhé a při pohledu zepředu posazené blízko u sebe. Rovněž hrudník těchto jedinců nijak nevyniká rozložitostí. Se zvyšujícím se počtem let mohutní zvěři hlava, vážní výraz a mění se barva obličeje. Krk sílí (obr. 6), je svalnatější, nesený méně vztyčený. Výrazně začíná vystupovat kohoutková část hřbetu, zvětšuje se pronesení páteře, mohutní hrudník a těžiště těla se posouvá dopředu. Přední běhy se při pohledu zepředu rozestupují mimo profil těla a celkově působí zkráceným dojmem. U opravdu starých jedinců je krk nesený téměř vodorovně, vystouplý kohoutek ostře kontrastuje s propadlou páteří nad břichem i se zvýšenou kostnatou křížovou partií. Patní klouby mají tendenci vytvářet tvar X, břicho je silně pronesené, u samic jsou zřetelné kyčelní prohlubně.
Tvar a síla trofeje – přestože by se mohlo zdát, že posouzení trofeje může vést k poměrně přesnému určení věku daného jedince, bývá opak pravdou a nelze se na něj stoprocentně spolehnout. Tvorba trofeje, její vyspělost a členitost je odrazem mnoha vnitřních i vnějších vlivů organismu, a může proto sloužit pouze jako doplňkové hledisko. Umožňuje však celkem dobře odlišit samčí jedince některých druhů nosící parohy až do druhého nebo třetího vývojového stadia, kdy ještě mívají typické tvary (neplatí to například u srnců, kde je variabilita trofeje obrovská). Později již tuto možnost ztrácíme zcela. Částečně se použitelnost tohoto markantu navrací u zvěře přestárlé, která se dostává do stadia degenerativních změn a nasazuje paroží tzv. zpátečníků (obr. 7). Rovněž u dutorohé zvěře lze použít vývoj trofeje pro spolehlivé určení jejího věku pouze asi do tří let.
vychází v 7:44 a zapadá v 16:41 vychází v 8:21 a zapadá v 17:11 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...