Časopis Myslivost

Duben / 2011

Význam keřů v biopásech

Myslivost 4/2011, str. 48  Karel ZVÁŘAL
Dramatický úbytek většiny druhů zvěře v agrární krajině nedává spát spoustě poctivých myslivců. Přestože pravidelně vypouštějí koroptve, bažanty, někde i zajíce, starají se o zvěř pravidelným zakrmováním, při jarním sčítání nemají důvod k radosti. Jako kluk jsem snil o tom, že jednou také obléknu zelenou kamizolu.
Ve třinácti jsem ovládal mluvu jako pilný šprt, protože na žádné hodině v kroužku pana Ševečka jsem nechyběl. Světla, větrník, prut, barva, hlásí…, ještě dnes si z toho něco pamatuji. Hltal jsem knihy Tomečka, Komárka, Kozáka nebo Corbeta. Lesní noviny byly moje bible, Dersu Uzala největší akční hrdina.
V telecích letech jsem otočil o sto osmdesát a začal na svět nahlížet jinak. Však ona příroda se bez člověka určitě obejde, vždyť tu byla dlouho před ním! Tato teorie se mi zdála tehdy velmi přesvědčivá. Čas ale ukázal, že to není tak docela pravda. Kulturní krajina potřebuje systematický citlivý management, nikoliv alibistické nicnedělání. Je totiž obrovskou chybou myslet si, že kdo nic nedělá (nereguluje), nic nepokazí. Čím jsem starší, tím víc mě irituje tento demagogicky sugerovaný blud. Asi stejně jako ten popírající globální oteplování.
Lidský život je dosti dlouhý na to, aby i padesátník byl pamětníkem. Dovede tak porovnat životaschopnost intelektuálských vizí s krutou realitou a posoudit příčiny dnešního tristního stavu. Jestliže jsem se domníval, že po letech kolektivizace dojde alespoň k částečné nápravě škod velkoplošného hospodaření, uplynulá dvě desetiletí ze mě udělala nevěřícího Tomáše.
Ale nevzdávám to, a s dalekohledem v batohu vyrážím do téměř pusté krajiny. Čekám na bod obratu, který je zatím v nedohlednu. A tak sedám ke stolu a ptám se: když mesiáš nepřichází, můžeme něco změnit k lepšímu vlastními silami?
 
Ani živáčka…
 
Stohektarové lány sterilních monokultur, snížení podílu pícnin z 25 % na dnešních 7 %, vysušení všech mokřadů – to aby se traktory nebořily, používání pesticidů a toxických průmyslových hnojiv, časté rušivé a devastující pojezdy těžké mechanizace, okamžité rozorání strnišť, hustá doprava, příliš vysoké počty predátorů, to vše se podepisuje na místy téměř nulových stavech dříve hojných druhů. S většinou antropogenních vlivů obyčejný člověk neudělá nic. To je věcí změny koncepce zemědělství, aktivního přístupu Ministerstva životního prostředí, Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva zemědělství.  
Bláhově jsem se domníval, že změna koncepce přijde se vstupem do EU. Jenže lány se nezmenšují, monokultur přibývá, chov skotu, jakožto garant přítomnosti pícnin v krajině, se nevyplácí. Šťavnatou řepu nahradila nedobrá biopalivová řepka, živelná zástavba požírá volnou krajinu… Je vůbec reálné v nemilosrdném diktátu trhu tento stav byť jen částečně změnit?
Povinností optimisty je se o to alespoň pokusit. Sice jen několika poznámkami, ale dobré snad něco než nic. Silnou organizaci „ozbrojených brigádníků“ vnímám především jako naději pro změnu. Protože je jasné, že pokud si pořádek neuděláme doma sami, na pomoc z Bruselu budeme čekat marně.
Dnešní zprůmyslněné zemědělství v přírodě nehospodaří, ono ji drancuje a znásilňuje. A lze to ještě vůbec nazývat přírodou? Z pojmu kulturní krajina se mi jaksi křiví morda, trochu sarkasticky ji pro sebe nazývám pojezdová dráha pro traktor. To bývá na poli často jediný pohyblivý objekt široko daleko. Už jen pohled na strmý kopec s vysetou kukuřicí, erozními rýhami a splavenou ornicí hovoří za vše…dekadentní krajina. Pravou kulturní krajinu znám ze zažloutlých fotografií první republiky. Tak jako člověk, jakožto duchovní bytost, je dnes lidský zdroj, tak i životodárná půda je zdrojem zisku, ten je nadřazen všemu. Kdo to nebere jako samozřejmý fakt, budí shovívavý úsměv. A nikdo neprotestuje, že pod obrácenou hroudou tiše končí žáby, ježci, sysli a veškerá hmyzí společenství vyskytující se běžně na louce. Na sluncem vysušených skývách zeminy nejsou ani žížaly, ani snítka zeleně. Občas nějaký pavouk a vydrolené zrníčko. Ale to je velmi málo pro zajištění úživnosti většiny zvířat volné krajiny! Takže pojem ekologie zemědělské krajiny je pro mě stejná slovní hříčka jako živá mrtvola.  
 
Není biopás jako biopás!
 
Doposud jsem popsal to, co každý aktivní člověk v té či oné podobě vnímá a s ničím novým nepřicházím. Jako amatérský ornitolog se zaměřením na ekologii a etologii si všímám věcí, kterým běžný pozorovatel nevěnuje svůj čas. Co registrují asi všichni návštěvníci polních prostranství, je nesmělé zakládání biopásů. Chtělo by se křičet hurá, konečně se něco děje! Tyto pionýrské pokusy jsou však většinou projektovány podle jednoho mustru, a to jako budoucí větrolamy. Jen málo nových biopásů splňuje požadavky na ochranu zvířat volné krajiny. Kde beru odvahu pro takové tvrzení?
Nově založený biopás je, resp. mohl by být, ideální útočiště pro většinu zvířat volné krajiny. Kvůli okusu dřevin jsou plochy s výsadbou dokola oploceny, takže ježci, zajíci a srnci do nich nemůžou. Bažant, koroptev nebo křepelka tam mohou nalétnout, skřivanům, strnadům nebo pěnicím oplocení v pohybu nijak nevadí a chrání jejich hnízda před liškou.
Po zesílení mladých stromků je pletivo odstraněno a do biopásu konečně může i ostatní zvěř. Jak stromy vyrostou, jsou vhodnou nikou pro jiné druhy pěvců a také dravců, z nichž nejhojnější je káně. Ta využívá větve stromů jako rozhlednu, ve vidlicích si staví hnízdo. Káně je myšilovný dravec, který v době latence hrabošů může ovlivnit početnost větších obratlovců, jen zcela výjimečně však uloví kořist těžší než 0,5 kg. Je to celoročně chráněný pták, vzhledem ke svému hojnému výskytu není kriticky ohrožený.
Dalším běžným dravcem volné krajiny je pochop rákosní. Kromě hrabošů, kteří v jeho potravě dominují, loví i jiné obratlovce do velikosti koroptve nebo mladého zajíce, podobně jako káně jen málokdy uloví kořist těžší. Pochop loví pomalým krouživým letem nízko nad porostem obilí, řepky nebo nad loukou. Na rozdíl od káně neloví uvnitř skupin stromů ani v lese. Specifikou lovu pochopa je překvapivý útok, kdy kořist „schovaná“ ve vysoké vegetaci o blízkém dravci vůbec neví, zatímco on registruje pohyb klasů a nízkým letem se přikrádá k nenadálému útoku. V kolejovém řádku nebo uvnitř porostu zbývá zvěři k úniku jen omezený prostor, neboť hustá stěna obilí odřízne kořisti cestu. Úspěšnost útoku u pochopa je tudíž relativně vysoká, což mu dodává energii pro fyzicky náročný aktivní způsob lovu. Přestože je pochop rákosní dnes místy velmi početný, je celoročně chráněn a zařazen v Červené knize.
Každý to dobře zná, jaký se spustí humbuk, když se vzpomenou přemnožení predátoři: nechat, nesahat, vše je v nejlepším pořádku! Není-li tedy možné regulovat počty kormoránů, krkavců nebo nejhojnějších dravců, můžeme jim alespoň částečně snížit dostupnost kořisti, tj. drobné zvěři vybudovat potravně atraktivní a přitom relativně bezpečné stanoviště. 
 
Biopás s keři – ekologický superprvek krajiny
 
Biopás založený za účelem podpory zvířat volné krajiny by podle mých zkušeností neměl být osazován vysokokmennými stromy, jako jsou topoly, jasany nebo lípy. Zvěř daleko více ocení ovocné stromy a plodonosné keře, z nichž nejvhodnější jsou šípek, hloh, bez černý a pámelník. Kvůli okusu je nutné výsadbu chránit jednotlivě pletivovým oplůtkem, protože srnci z nechráněných stromů i trnitých keřů vytvářejí přízemní bonsaje.
Při potřebné péči není nutno stromy vysazovat více než na vzdálenost 3 – 4 m, při výsadbě keřů po metru dosáhneme požadovaného výsledku rychleji. Ovoce a plody keřů slouží jako vítaná potrava pro zimující kvíčaly, kosy, brkoslavy, sojky nebo straky, jídelníček si jimi zpestřuje od léta i drobná zvěř. Na nízkých ovocných stromech nebo keřích káně nezahnízdí, převislé pichlavé nadzemní větve keřů jsou nejvhodnějším úkrytem před dravci pro koroptve, bažanty, ale i pro pěvce, jako např. zvonek zelený, strnad obecný, ťuhýk obecný a všechny druhy pěnic. V travním porostu bez keřů se pochop ke kořisti snadno dostane, lov ve vysoké vegetaci je jeho doménou.
V trnitých keřích si ukrývá s oblibou hnízdo ťuhýk obecný, malý lovec brouků, kobylek, pavouků, motýlů a ponrav. V době krmení mláďat dokáže ulovit i mladého hraboše, kterého si napichuje do zásoby na trny. Sameček ťuhýka je celkem pestře vybarven s pirátskou páskou přes oko, samička je světle hnědá. Při procházce po cestě lemovanou keři nemůžete ťuhýka přehlédnout. Kývavým pohybem rýdováku dává najevo rozrušení a varovným ček-ček-ček upozorňuje široké okolí na vetřelce. Podobně se chová při spatření straky, sojky, káně či pochopa. Tito predátoři často plení i jeho hnízdo. Ťuhýk, podobně jako např. sojka, kvíčala, kos nebo pěnice, varuje svým hlasem i kurovité ptáky nebo chřástaly. Ptáci pohybující se po zemi mají omezený výhled, proto pozorně naslouchají dobře známým signálům. Koroptve nebo křepelky tak mají čas se ukrýt pod trsem stařiny nebo pod trnitým keřem, minimálně alespoň znehybní a jsou připraveny uniknout.
 
Kvalitní píce – základ přežití
 
Biopás hustě osázený stromy jako budoucí větrolam vylučuje pěstování kvalitní píce, navíc v prvních letech po založení se býložravci kvůli pletivu k potravě nedostanou vůbec. Stařina tak skýtá úkryt pro všechny druhy ptáků hnízdících na zemi nebo nízko nad zemí. Jakmile stromy povyrostou, tráva ustupuje a větrolam nabízí jen velmi chudý zdroj potravy pro zajíce, srnce nebo ptáky.
Zato jetelo-trávní pás široký 10 – 12 m s linií keřů a ovocných stromů na jedné straně je od začátku ideálním prostředím pro většinu zvířat volné krajiny. Poskytuje nejen úkryt, ale i zdroj pestré potravy. Jelikož se změnami v zemědělské politice došlo k prudkému poklesu ploch pícnin, je nutno zvěři nabídnout sice plošně omezený, ale o to potřebnější zdroj potravy a vody. Voda je vázána jednak v ovoci, vojtěškové a jetelové lístky jsou jejím zdrojem zejména v horkých letních dnech. V tu dobu dozrávající obilniny a řepka jsou vláknité až zcela dřevnaté, a tudíž nepoživatelné. Když vidím vaničku plnou řas s komářími larvami, oceňuji snahu hospodáře pomoci zvěři, ale dosti pochybuji o zdravotní nezávadnosti takového zdroje.
Vděčný a nedoceněný zdroj kvalitní vody je obyčejná řepa. Například u Žeranovic jsem byl překvapen, jak desítky bulev řepy, rozvezené místním sdružením na čerstvě osetá pole řepky a ozimého ječmene, bralo jak srnčí, tak i zajíci, a za týden bylo vymeteno. Jen udupaná zemina a množství stop prozrazovalo, jak tu v noci zvěř bere šťavnaté krmivo. A to byl přelom srpna a září! Řeklo by se, nač krmit ve vegetačním období? Jenže jak se ukazuje, krmit v létě rozhodně má svůj význam. Určitě větší, než bych si kdy pomyslel.
 
Aby biopás plnil funkci jakožto zdroj šťavnaté píce, je nutno nikoliv celoplošně a jednorázově, nýbrž postupně a ostrůvkovitě, několikrát za sezónu provést zsečení přerostlé jetelotrávy nebo vojtěšky. S kosou dnes asi nikdo nepracuje, což je nejvhodnější nástroj pro citlivé posečení porostu. Motorovou sekačkou uděláme práci podstatně rychleji, je však třeba si uvědomit, že zejména v jarních měsících se biopás stane komorou s relativně velkou hustotou hnízd a vrhů. Posečenou píci je nejvhodnější nasušit pro zimní zakrmování. Mladé rostliny na posečených místech jsou zdrojem kvalitní vody a okolní porost poskytuje kryt i v době žní, kdy všude kolem jsou strniště, podmítky nebo čerstvě osetá pole, zkrátka pustina.
Záleží potom jen na fantazii a uvážení hospodáře biopásu, zda do něho začlení záhony řepy, krmné kapusty, zelí, slunečnice nebo obilovin. Kvůli škůdcům je zřejmě nezbytné vzcházející rostlinky chemicky ošetřit. Jak keře vyrostou, je vhodné čas od času ořezat dlouhé větve, jejichž nadzemní výška by neměla přesahovat 2 m, jinak si v něm staví hnízda straky. Ořezáním se keř zahustí, ořez na podzim spálíme nebo vytvoříme pod keřem nízkou stříšku.
Jetelotrávní biopás je rovněž refugiem pro hraboše. Tento zemědělci pronásledovaný hlodavec je dobrodiním pro přírodu. Bez něj si neumím představit fungování ekosystému. Správný ekolog tedy hraboše netráví, ale naopak ho vítá. Dokud jsou hraboši, dravci a šelmy mají oblíbenou kořist a ostatní zvěře si téměř nevšímají. V otevřené krajině není lepší místo na umělou noru nebo kuní zátvor, než je hrabošem zavětřený biopás.
 
A co zahraniční zkušenosti?
 
V Bavorsku a Rakousku považují malou šířku biopásu za kontraproduktivní. Podle praktických pozorování a zkušeností v honitbách například 3 m široký pás údajně usnadňuje predátorům ulovení kořisti. Domnívám, že optimální šířka biopásu je okolo 10 – 12 m, a to hlavně s ohledem na linii do šířky rostlých keřů, jakožto důležitého úkrytu před dravci. Dále v biopásu musí být to hlavní – dostatečný zdroj potravy, tj. mezi keři i dostatek ovocných stromů, pás vojtěšky, políčka s řepou, slunečnicí atp.
Je logické, že nabídka potravy se stane magnetem pro zvěř z blízkého i vzdáleného okolí. Za zvěří se stáhnou predátoři, kteří na vhodnou chvíli k útoku dovedou čekat hodiny. Pokud je tam pouze tráva, pícnina nebo vysokokmenné stromy, je kořist snadno dosažitelná. Jako se myš schová v norce, koroptev nebo bažant se instinktivně skryje pod keřem nebo v houštině.
Je tedy na zvážení, zda je výhodnější vybudovat 5000 m biopásu 3 m širokého prakticky pouze s keři a stromy, nebo 1000 m plnohodnotného biopásu 10 – 12 m širokého. S ohledem na teritorialitu zvířat a jejich trofické a topické nároky je lepší první varianta. Ale úplně nejlepší je třetí, tj. 5000 m biopásu 10 – 12 m širokého s keři a stromy.
Zde nechám trochu zapracovat představivost a vidím, jak podél biopásu liška projde nepozorovaně po ozimu nebo brázdou v oranici, přičemž zvuk pracujících zubů zajíce slyší na několik desítek metrů a po plížení je jedním skokem u něho. Širší biopás se stěnou pichlavých keřů vytváří přirozenou bariéru a kořist má přece jenom větší šanci odskočit po ochozu. Na sněhové pokrývce je zvěř viditelná z dálky, a nemá-li možnost úkrytu v keřích, topinamburech apod., jsou ztráty způsobené dravci v zimním období velmi citelné.
 
Bylo by asi naivní domnívat se, že biopás je pro predátory nedobytná tvrz. Káně nebo jestřáb jsou velmi trpěliví a žrát zkrátka musí, ať je biopás takový či onaký. V případě nutnosti jsou dravci schopni poměrně rychlého běhu a vyšlapání kořisti, takže ani úkryt hluboko v trní není zárukou přežití. Biopás je v první řadě potravní zdroj, přičemž bezpečnostně-stabilizační prvky, tj. nízké trnité keře nebo houštiny se zásypem, by měl každopádně zahrnovat. Stabilní potravní zdroj je pro zvěř předpokladem přežití v tuhých zimách a zárukou dobré kondice, která je nutností pro rychlé únikové reakce před predátory.
Dalším rušivým aspektem, se kterým je třeba počítat, jsou nepovolené vjezdy aut do nových zpevněných míst a znehodnocování rostlinného pokryvu. Někde to může být přiorávání nepozorným traktoristou a tím zužování biopásu. Shrneme-li však pro a proti, musí nám jednoznačně vyjít velké plusové znaménko pro správně obhospodařovaný biopás. A poznámek škarohlídů, kteří na všem hledají jen chyby a „problémy“, je lepší si nevšímat.
 
Nejhorší je začátek
 
To se mi to píše, když jsem žádný biopás nezaložil… Mám toulavé boty a zvídavou povahu, za den obhlídnu letem světem 100 – 200 km, takže mohu porovnávat. Bohužel není mnoho míst, kde oko zálibně spočine na nově založené lince biopásu uprostřed široširé kulturní stepi. Jedna z takových potřebných oáz vzorové soustavy biopásů je vytvořena iniciativou pana Matouška v Němčicích nad Hanou. Určitě se najde více obdivovatelů, ale ne všichni máme chuť a energii popasovat se s molochem. Párkrát jsem zkoušel rozjet svoje pidiprojekty, vždy to skončilo negativním stanoviskem nebo arogantním mlčením. Asi to chce správně vyplnit všechny formality a nenechat se otrávit prvním odmítnutím, protože dotace na péči o krajinu jsou. Kdo dobře zvládne napsat projekt, má z poloviny vyhráno. Před těmi smekám a velmi si přeji, aby měli co nejvíce následovníků! Musí to být úžasný pocit mít v kapse těžce vydobyté povolení a těšit se na vykolíkování kusu dosud strojově vykořisťované země. Zdánlivě bezvýznamného proužku v krajině, který člověk vyrve ze spárů neviditelné ruky trhu, a promění v něco smysluplného a nadčasového.
vychází v 7:52 a zapadá v 16:29 vychází v **:** a zapadá v **:** Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...