Časopis Myslivost

Prosinec / 2016

Do vlastních řad?

Myslivost 12/2016, str. 8  Zdeněk Hlaváč
„Stalo se módou sezóny, do nepravostí řádně tepat….“, zpívá v jednom ze svých songů snad nesmrtelný Jiří Suchý. Módním trendem současných masmédií je – tepat do myslivosti. A není to prosím jen záležitost českého rybníka, je to záležitost minimálně evropská. Proč?
V Evropě totiž v současné době žije několik milionů vyznavačů „outdoorových“ sportů (tedy sportů, jež jsou provozovány v přírodě) a neméně menší počet lovců, v našem případě myslivců. Dá se říci, že v posledních letech se ta první skupina (sportovci) rozrůstá přímo kosmickou rychlostí, ta druhá (lovci a myslivci) snižuje své počty. Neumím to vyjádřit matematicky, ale prostě je to tak.
Silná potřeba přírody, kterou pociťuje velká část „nové generace“, způsobuje velké změny v myšlení a náhledu na činnost člověka v přírodě. Ve velké většině je tento náhled děsivý až burcující. Město už není tím prostředím budoucnosti, města se stávají jakýmsi „prostředím“ ekonomiky.
Za takovýchto okolností pak nastává velký „exodus“ obyvatel do venkovských lokalit (satelitní sídliště apod.) a exodus výrobních prostředků za hranice měst (průmyslové zóny, nové výrobní haly apod.).
Ruku v ruce s tímto pak musí nutně dojít k jakési „idealizaci“ přírody – tento hlavní rys současného myšlení zapadá zásluhou všech forem zbožného uctívání zvířat, jimiž je doprovázen, do romantizující vize divočiny.
Lov a myslivost prostě do této vize nezapadají. Totiž, divočina už není tím, s čím je třeba bojovat, ale tím, co je třeba chránit…
To základní neporozumění je ještě znásobeno tím, že myslivec či lovec rozhoduje o bytí či nebytí zvířat, tedy o smrti. A smrt se stala jakýmsi velkým tabu v životě naší společnosti. S tímto postojem velice úzce souvisí i pohled na držení a užívání zbraně. Puška – emblém svobody s málo narýsovanými hranicemi, je schopná snadno usmrtit. Zatím velká většina veřejnosti věří tomu, že lovec či myslivec ji použije pouze proti zvířeti…
A tady narážíme na fakt, že zvíře je považováno za oběť, veřejnost je schopna uvažovat o zvířeti jako člověku. Začíná se zcela otevřeně hovořit o vztahu oběti a popravčího…
Válečné hrůzy 20. století s sebou nutně přinesly i sen o celosvětovém míru, a to i v přírodě. Ono vlastně a upřímně – ani vládnoucím garniturám se příliš nelíbí ozbrojený občan. A tak, ať chceme nebo nechceme, kráčíme v tomto (a nejen v tomto případě) proti proudu, do budoucna však asi bude nutné ony ostré síly protiproudů zmírnit. Rozhodně však k tomu nepřispějí „supermani“, oblečeni do armádních svršků a pohybující se, ozbrojeni, přírodou. Propast mezi milovníky přírody a myslivci prohlubuje i skutečnost, že oni občané se zbraní se považují za „opravdové chlapy“.
Právo výkonu myslivosti je tudíž čím dále více konfrontováno s rozmachem volnočasových aktivit a outdoorových sportů. Chtě, nechtě se budeme muset více dělit o prostředí, které bylo dříve určeno pouze zemědělcům, lesníkům, myslivcům. Společné sdílení přírody bude tudíž, vzhledem k veřejnému zájmu, hodno novému pohledu a přístupu – ale všech stran!
Tak, jako se ochranou přírody v poslední době zabývají různé vlády různých zemí, tak bude zřejmě potřeba věnovat pozornost i dalšímu směřování myslivosti, resp. myslivost (což je specificky český pojem) by měla nahradit dosud značně rozšířený lov. Myslivci budou muset stále více a více dokazovat, že jejich činnost nemíří proti zachování živočišných druhů, ale naopak, že k němu významně přispívá. Podporou ekologických aktivit, které povedou ke smysluplné ochraně přírody a budou sociálně slučitelné s novými pohledy na přírodu, si bude moci myslivost zajistit své další trvání.
Velkou neznámou bude aktivita kulturní. Zatím čerpáme z odkazu svých předků – ať již v umění výtvarném, hudebním, do jisté míry je poplatná starým schématům i literatura. Zde asi bude nutná snaha o vytvoření nového pohledu na činnost myslivce v současné přírodě, a to patrně bez nějaké návaznosti na rozporuplné pohledy na myslivce coby „nevinného anděla“ či „přirozeného násilníka“. Ono totiž nezbude nic jiného, než pojmenovat skutečnosti správnými jmény. A zase, podotýkám, na obou stranách!
Naskýtá se však zásadní otázka. Dokáže snést dnešní „korektní“ společnost takovou výzvu? Pravda, pro mnohé nepříjemnou? Bude to asi otázka jisté tolerance, jistého stupně vizionářství, jisté jasnozřivosti.
Zdeněk HLAVÁČ
člen Klubu autorů při ČMMJ
vychází v 5:00 a zapadá v 20:55 vychází v 6:47 a zapadá v 22:40 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...