Časopis Myslivost

Září / 2016

Máme být na co hrdi, pokračujeme v práci několika generací a je to činnost smysluplná

Myslivost 9/2016, str. 16  Jiří Kasina
V rámci seriálu rozhovorů se členy Myslivecké rady ČMMJ asi mnozí čekají na to, až vyjde rozhovor s jedinou a historicky první zástupkyní něžného pohlaví ve vedení ČMMJ. Pravda, dáma by měla dostat přednost, ale vzhledem k angažovanosti a současným milým mateřským povinnostem jsme se dostali k rozhovoru až v prázdninovém čase. O odpovědi na několik otázek jsem požádal Ing. Jiřinu Špálovou, předsedkyni Kulturně-propagační komise.
 
Kdy a jak jste se dostala k myslivosti, byl v rodině nějaký vzor, myslivec, a kdy jste se vůbec setkala s myslivostí poprvé?
Sice to není až tak obvyklé, ale žádný myslivecký vzor z rodiny nemám, u nás v rodině se myslivosti nikdo nevěnoval. Vyrostla jsem v Kamenném Přívoze – v lese, u rybníka, u řeky, prostě v přírodě. S myslivostí jsem se blíž seznámila vlastně díky přístupu několika členů místního mysliveckého sdružení (panové Lacina, Matuška, Prokš a další), kteří vedli zájmový kroužek, který spadal pod celorepublikovou „Zlatou srnčí trofej“. Tam jsem chodila od druhé třídy. S ostatními dětmi jsme se zábavnou formou naučily spoustu věcí a získaly trochu jiný pohled na přírodu i myslivost. Dnes už na mě pánové Lacina a Matuška mohou dohlížet jen z mysliveckého nebe, ale určitě by byli rádi, že mi myslivost zůstala blízká.
 
Kdy a jak jste začala vykonávat myslivost aktivně, kdy jste absolvovala kurz o první lovecký lístek? A po pravdě ani nevím, zda jste studovala myslivost na střední nebo vysoké škole.
Do mysliveckého kroužku jsem chodila celou základku a v devatenácti letech se přihlásila do kurzu o první lovecký lístek. Po složení zkoušek jsem se hned přihlásila a stala členkou MS Posázaví, kde jsem stále. V roce 2006 jsem složila zkoušky pro myslivecké hospodáře a když jsem zvažovala vyšší odborné zkoušky, vlastně hlavně proto, abych se víc o myslivosti dozvěděla, místo kurzu jsem nastoupila na Českou zemědělskou univerzitu v Praze, obor Provoz a řízení myslivosti. Měla jsem pak možnost pokračovat ve studiu lesnictví, ale dala jsem přednost krajinnému inženýrství na Fakultě životního prostředí – přišlo mi, že tím získám širší přehled a zpětně musím potvrdit, že pro mě to bylo rozhodnutí správné. Nyní mám přerušené doktorské studium, také na Fakultě životního prostředí. Kromě toho jsem v Hranicích absolvovala kurz pro vedoucí mysliveckých kroužků a vzdělávací činnost pořádaný pod hlavičkou ČMMJ. A pro myslivost se mi hodí i kurz z andragogiky.
 
Jak a kde vykonáváte současnou myslivost, jakými mysliveckými funkcemi a aktivitami jste prošla.
Jak už jsem uvedla výše, jsem osmnáct let členkou Mysliveckého spolku Posázaví. Máme rozhlehlou honitbu na jih od Prahy, jednu hranici tvoří Sázava, spousty lesů, polí, ale stále se bohužel rozrůstá zástavba, trápí nás vysoký provoz vozidel, velký pohyb chatařů, turistů, sportovců. Několik let jsem zastávala funkci jednatelky a čtyři roky vedla zájmový myslivecký kroužek pro děti pro děti ze základní školy v Kamenném Přívoze.
V roce 2012 jsem stála, společně se současnou jednatelkou ČMMJ Martinou Novotnou, u zrodu Klubu Dámy české myslivosti ČMMJ, z.s. a od té doby jsem i jeho předsedkyní. To je pro mě velká škola. Řídit a motivovat někoho v zaměstnání je někdy složité, ale v organizaci, resp. klubu, kde jsou členky z různých koutů republiky, dobrovolně a když se jim do něčeho nechce…, tak to je úplně o něčem jiném. Ale jsem za to ráda, člověk začne o spoustě věcí přemýšlet jinak, hledá a vymýšlí motivaci, víc plánuje, váží si práce těch, kteří se zapojí a získá více pokory. Díky klubu jsem poznala spoustu úžasných kolegyň, poznala plno nových míst, byla několikrát v zahraničí – na lovech, konferencích.
 
Zapisuji tedy jako domovskou honitbu Posázaví, ale přece jen, je ještě někde jinde vaše zamilovaná honitba, kam byste ráda jezdila a zkusila si tam výkon práva myslivosti?
V Čechách je krásně skoro všude a díky přátelům a klubu jsem se opravdu podívala na různá místa. Tam, kde člověk vyroste, tam to má přirozeně rád a rád se tam vrací, v tom nejsem výjimka. Ale určitě mě okouzlily Krkonoše, Šumava, Podyjí a i naše rybníkářské oblasti mají svoje kouzlo. Upřímně teď ale musím přiznat, že s rostoucím množstvím funkcí a nyní hlavně s „malým myslivečkem“, kterého mám doma, se mi čas na skutečnou myslivost omezil. Jsem ráda za každou příležitost, kdy natáhnu pohodlnou obuv, obleču si zelené, vezmu dalekohled, flintu a vyrazím. Teď vyrážím často na lesní cesty bez flinty, ale s foťákem a kočárkem. Ale to k životu patří, je to přechodné a řešitelné.
 
Jaké máte ulovené trofeje a zda máte nějakou vysněnou loveckou destinaci u nás či ve světě, resp. kam byste se chtěla v souvislosti s myslivostí u nás nebo ve světě podívat.
Díky klubu, spolužákům a kamarádům jsem měla možnost lovit v různých částech naší republiky, podívala jsem se i do zahraničí. Mám ráda hony na kachny, bažanty, i kvůli té atmosféře. Lovila jsem černou, srnčí, jelení zvěř, mám několik lišek. Z těch méně obvyklých snad mohu zmínit křepelky v Srbsku. Určitě bych se chtěla podívat i do Kanady, Ruska, Afriky, ale v těchto destinacích bych se spokojila i s fotoaparátem. Vnímání lovu nemám až tak postavené na trofejích, ačkoliv jsem za ně samozřejmě ráda a vážím si jich. Jsou to fyzické připomínky, díky kterým si vybavuji zážitek spojený s lovem. Připomene zimu, usínání na posedu, kousající komáry, místo lovu, západ nebo východ slunce, stoupající mlhy i déšť.
 
Jak vnímáte postavení žen v myslivosti, jaké je jejich místo a možnosti uplatnění? Má být více žen v myslivosti? A jak by k nim měli přistupovat muži, v čem se mohou muži a ženy doplňovat?
Když se bavím s předsedkyněmi dámských mysliveckých klubů z ostatních zemí, všude se pohybuje počet žen v myslivosti kolem 3-5 %. Podle odhadů je to u nás stejné. Aktivně se pohybuji v myslivosti zhruba dvacet let a dříve jsem během společných lovů potkávala maximálně jednu myslivkyni, ani v kurzu nás nebylo víc než pět. A i to byl jeden z důvodů, proč jsme klub zakládaly – abychom se podpořily, seznámily. Ale přijde mi, že za posledních pár let myslivkyň stále přibývá. Když odbočím opět ke klubu Dámy české myslivosti, ze statistik nám vyplývá, že více než polovina členek se myslivosti věnuje maximálně pět let a dalších asi třicet procent členek 5 až 10 let. Klub samozřejmě nezahrnuje všechny myslivkyně v České republice, ale pro přehled je určitě možné tato data použít. Prostě myslivost začíná ženy zajímat a už jí neberou jako typicky mužský koníček. Pokud mám správné informace, hodně vzrostlo i množství žen, které se věnují myslivecké kynologii.
Ženy se ale v myslivosti pohybovaly vždy, stačí se podívat na staré obrazy na hradech a zámcích, myslivost ovlivňovala i módu, byla nezbytnou společenskou aktivitou šlechty. I z minulého dvacátého století máme plno zvučných ženských jmen z oblasti kynologie, výzkumu, literatury, atd. – Štěrbová, Landovská, Letošníková, Nováková, atd.
A pokud se ptáte jaké je dnes uplatnění žen – ve spoustě okresních mysliveckých spolků zastávají funkce jednatelek, stejně tak v mysliveckých sdruženích. Hodně se starají o finance, máme i hospodářky a předsedkyně spolků, pracují s mládeží a vedou myslivecké kroužky. Často organizačně zajišťují různé akce nebo se i starají o pohoštění.
Přijde mi, že ženy vnáší do myslivosti jemnost, úctu, protože ve většině společnosti, kam jsem přišla, se hned upravil slovník. Myslím si, že ženy jsou obecně přijímány naprosto rovnocenně. Proč také ne. Samozřejmě máme jiné fyzické možnosti, a pokud se muži projeví jako gentlemani, určitě se neurazíme. Ale z druhé strany, také nám nic nedopustí – myslivecké vtípky, mluvu, práci. A to je dobře.
Muži a ženy se prolínají ve všech oborech, myslivost by neměla být výjimka a dnes už ani není. Asi nikdy nebude poměr žen a mužů v myslivosti vyrovnaný, ale osobně nevidím důvod to tímto směrem tlačit. Vše má svůj přirozený vývoj a není vždy nutné do něj zasahovat. Ženy, které se o myslivost zajímají a chtějí se jí věnovat, si své uplatnění najdou. To bychom se mohli ptát, jak pro myslivost získat mladé lidi - to vidím jako mnohem palčivější problém.
 
 
Co vlastně na myslivosti oceňujete, čím vás obecně přitahuje? Na myslivosti se mi líbí, že zasahuje snad do všech oborů a je neuvěřitelně obsáhlá. Stejně tak lidé, kteří se v ní pohybují. Nikdy se mi nestalo, že bych si s kolegou neměla co říct. Vždycky se dá povídat o lovech, o psech, o ochraně zvěře, o zbraních i o problémech, se kterými se všichni ve spolcích setkáváme. Hodně ráda čtu, mysliveckou beletrii, ale i odbornou literaturu a je zajímavé porovnávat některé poznatky, které se mění v čase, nebo i na které mají různí odborníci odlišný názor. Je to pak velká výhoda při diskusích. Čím více argumentů člověk má, tím lépe se mu myslivost obhajuje.
 
Čím se česká myslivost může chlubit a co naopak není dobré? Jak se podle vašeho názoru prezentují myslivci na veřejnosti a jaké je postavení myslivců v rámci společnosti?
Nevím, jestli chlubit je to pravé slovo, ale určitě můžeme být hrdi na naši mysliveckou historii, která je písemně dokladovaná už 1000 let, v našich řadách je plno zvučných jmen různých odborníků ve všech oblastech myslivosti – kynologové, zoologové, pedagogové, střelci atd. Měli jsme vyhlášené oborníky, bažantníky. Naše tradice, úcta k ulovené zvěři, mluva odlišuje myslivost od zahraničních lovů.
Ohromným úspěchem byl zápis Sokolnictví na seznam UNESCO. Sokolníci odvedli kus práce, která má význam i pro ostatní země. Naše myslivost je zapsaná na seznam nehmotného kulturního dědictví České republiky, i to je určitě jeden z důvodů, na co můžeme být pyšní. Stejně tak na práci s dětmi a mládeží. Zlatá srnčí trofej vychovává děti už 42 let. To jsou tisíce dětí, kterým se někdo z myslivců věnoval a kterým ukázal, že myslivost není jen střílení.
A co není dobré? Určitě prezentace myslivců není to, čím se můžeme chlubit. Neumíme prodat, co děláme a neumíme se bránit. Vezměte si, kolik hodin strávíme ochranou a péčí o krajinu, kolik hodin se věnujeme péči o zvěř. Stále funguje velké množství mysliveckých kroužků, chováme psy, procházíme pole při sečích, dotujeme přikrmování zvěře z vlastních prostředků, pomáháme při haváriích, stavíme myslivecká zařízení, myslivost má nezanedbatelný vliv na ekonomiku atd. Ale neprezentujeme to. Ani lokálně, ani celoplošně. Je škoda, že spolky nevyužívají místní tisk, skoro v každé větší obci vychází měsíčník/čtvrtletník, proč se nepřipomenout i v nich. To přece není samozřejmost, že se staráme o životní prostředí. Ale jakmile někdo z našich řad způsobí problém, okamžitě se to začne řešit v médiích. A na naši obranu už většinou „není prostor“. A pokud je, nepoužíváme vhodné argumenty a necháme se ukamenovat, že přece za tu práci máme plné mrazáky. Ale chybou je, že se takových myslivců ani nezbavujeme, dál je trpíme v našich řadách.
 
Co vás vedlo ke kandidatuře do Myslivecké rady, co bylo impulsem a kdo vás podporoval?
Ještě dlouho před volbami se mě hodně lidí ptalo, zda zvažuji, že budu kandidovat. Vlastně mě to překvapilo, protože samotnou mě to ani nenapadlo. Ale po diskusích s kolegy, kterých si vážím, jsem o tom vážně začala uvažovat a kandidaturu řešila i s kolegyněmi v klubu, které mě znají lépe i pracovně a jsou ke mně upřímné. Často jsem z různých míst slyšela, že nic nefunguje, nic se nedělá, Praha nic nedělá. Osobně nejsem takový pesimista a kritik, i proto, že jsem na Sekretariát často chodila za klub něco vyřizovat a řešit. Ono kdyby se nic nedělalo a nic nefungovalo, vypadalo by to úplně jinak. Nemám ráda, když někdo kritizuje bez toho, aby znal pozadí nebo přišel s návrhem na jeho řešení. Ale poučena z klubu jsem si řekla, že jestli chci pomoc, jestli chci něco změnit, na něčem spolupracovat, těžko můžu stát pasivně opodál. Za jejich stálou podporu děkuji i nyní.
 
Jak vnímáte celou Mysliveckou radu jako kolektiv? Jak se podařilo nastartovat fungování nové Rady, kde je většina členů nových?
Za kolegy jsem ráda a myslím, že se složení podařilo. Jsme ze všech částí republiky, s odlišnými pracovními zkušenostmi z různých oborů, a i věkově jsme promíchaní. Většinu kolegů jsem osobně neznala, ale pravidelně se potkáváme, diskutujeme, pracujeme, občas máme odlišné názory, ale to k takové práci patří - zastupujeme širokou řadu myslivců, kteří také nemají na vše jednotný postoj. Je vidět, že všichni chceme pracovat a vycházet si vstříc. Nikdo neřeší, jestli je pátek nebo svátek, prostě když je něco potřeba udělat, řeší se to třeba i po mailech a telefonech. Sice jako komise bojujeme s finančními prostředky a personálními možnostmi, ale nemůžeme všechno změnit během pár měsíců. Změnit to ale musíme, ČMMJ musí mít pevné základy, jak finanční, tak personální. Pokud budeme mít dobré zázemí, budeme mít lepší pozici a více času na jednání s partnery a sponzory, na řešení otázek kolem legislativy, ochrany zvěře i prostředí, pozitivní prezentaci myslivosti i ČMMJ, práci s mládeží a vše ostatní, co se teď řeší, promiňte mi ten výraz, s jazykem na vestě.
 
Jaké z toho vyplývají hlavní priority a úkoly pro práci Myslivecké rady v letošním roce a v celém funkčním období? Co by se mělo řešit hned a co počká? A s dovolením se zeptám i na to, co dobého tato Rada podědila od předchozí, co naopak podědila nedobrého?
Jak už jsem odpovídala k předchozí otázce, je potřeba hlavně získat stabilitu. Bohužel se dnes většina skutečností odvíjí od financí a ani ČMMJ není výjimkou. Máme příjmy z dotací, z členských příspěvků, některých akcí. Ale pro chod organizace, podle představ většiny členů, nejsou tyto prostředky dostačující. Musíme se zaměřit i na jiné možnosti, i jiné dotační programy, než které prozatím využíváme, na obchod. Myslivost zasahuje do různých oborů, ať už je to zvěř, ochrana přírody, vzdělávání, kultura, nebo rozvoj venkova, a její činnost je možné podpořit z různých ministerstev. Ale je potřeba se oprostit od zvyků a zkusit oslovit i další ministerstva.
K té stabilitě patří i dobré jméno. Nenásilně a pozitivně představovat myslivost a ČMMJ laické veřejnosti, oslovovat potenciální členy, ztracené členy, ale to už bych se opakovala.
Jednotlivé komise nastartovaly svou práci, připravují se školení lektorů, školení hodnotitelů, upravily se střelecké i kynologické řády, Sbor zástupců uvolnil Radě ruce v některých činnostech atd.
Narážíme na problém, jak oslovovat koncové členy ČMMJ. Ne každý odebírá časopis Myslivost, kde by informaci mohl získat, každý nemá přístup k internetu a ani okresní myslivecké spolky nejsou ve všech případech schopni své členy napřímo oslovit.
Musíme také rozhýbat práci některých okresů. Není přece možné, aby na některé dotazy, které se odesílají ze Sekretariátu, odpovídala třetina okresů a na upomínku další třetina s tím, že ty zbývající okresy neodpoví vůbec. Na druhou stranu, je spousta okresů, které dokáží komunikovat s veřejností, pracovat s mládeží, získávat finanční prostředky, získávat nové členy – takové je potřeba pozdvihnout, podpořit a i od nich získat rady pro ostatní.
 
Jste předsedkyní Kulturně-propagační komise, zkuste prosím tedy stručně charakterizovat její hlavní úkoly.
KPK má ze všech komisí asi nejširší záběr činnosti, který by dokázal zaměstnat několik lidí na celý rok – výchovu a vzdělávání, působení na mysliveckou a nemysliveckou veřejnost, spolupráci s mysliveckými a dalšími organizacemi včetně zahraničních, práci s mládeží, spolupráci s obchodními organizacemi ČMMJ a činnost klubů. Nebudu tu detailně rozebírat všechny činnosti, to by bylo ještě na další stránky, stejně tak to mají i jiné komise, jen nastíním pár poznámek.
Musíme podporovat jak práci Sekretariátu, tak okresů, spolků i klubů. Sekretariát můžeme úkolovat, u ostatních je to hlavně o dobrovolné spolupráci a domluvě. I finanční motivace je velmi omezená. Naštěstí je v našich řadách stále velká část členů, kteří nečekají na odměny, ale jsou rádi, že mohou pomoct. Na takových lidech funguje spoustu okresů, spolků, klubů.
Jako KPK určitě chceme dál podporovat prezentaci ČMMJ a myslivosti prostřednictvím výstav a veletrhů, a to v zahraničí i u nás. Většinou se na nich představují jednotlivé kluby, které jsou veřejností dobře vnímány a jsou hodně aktivní. Akce můžeme využít i pro různé petice, jednání s partnery, organizacemi. Byla bych ráda, kdyby se zapojovaly i jednotlivé okresní myslivecké spolky a svou činnost tam prezentovaly – třeba i přehlídkou trofejí, která je pro veřejnost vždy lákavá, nebo ukázkou práce kynologů, případně dalších místních předností a úspěchů nebo zvláštností. Ale to je o dobré vůli – protože jak jsem se již zmínila, úkolovat můžeme pouze Sekretariát.
Stejně bych byla ráda, jako většina kolegů, kdyby se začalo více pracovat s mládeží. Základní materiály pro přednášky ve školách i pro vedení kroužků jsou hotové, byly už na okresy distribuovány, případně jsou ke stažení na webu ČMMJ. Organizujeme týdenní kurz pro vedoucí, ale pořád je plno okresů, kde nefunguje ani jeden kroužek. Ano, je to spousta času a dobrovolné práce, možná i nedoceněné, ale pak se nemůžeme divit, že máme málo adeptů, že děti neznají přírodu a neví, čím vším se myslivci zabývají. Máme stovky mysliveckých spolků, tisíce členů. V řadách myslivců je plno pedagogů, zkušených praktiků, je škoda, že práci s mládeží tak zanedbáváme. I hodinová přednáška během školního roku v hodině přírodovědy by byla přínosem, alespoň tam, kde je k tomu pedagogický sbor nakloněný. A to ani nemluvím o tom, že nám úplně vypadla skupina mládeže ve věku 15-18 let, pro které už žádné myslivecké vzdělávací kroužky neexistují.
Je i plno zájemců, kteří by se této činnosti věnovat chtěli, ale neví jak začít, na koho se obrátit. Právě proto je dalším zájmem komise, a to nejen kulturně-propagační, získávat přímé kontakty a začít hledat způsob, jak oslovovat přímo členy.
Je potřeba upravit webové stránky, měly by být více interaktivní, měly by mít svou část pro děti. ČMMJ začalo celkem úspěšně fungovat i na facebooku a twiteru, vznikají různé skupiny, kde se diskutuje, lidé si radí. Nemá cenu řešit, jestli to do myslivosti patří – doba se mění, vyvíjí, je potřeba to přijímat a reagovat. Před dvaceti lety se také nenosily reflexní vesty. A díky těmto médiím můžeme velice rychle a aktivně oslovovat další skupiny veřejnosti.
K činnosti komise patří i vzdělávání. To se prolíná i ostatními komisemi – kynologickou, mysliveckou, ekologickou aj. Nyní už je v běhu školení pro lektory a zkušební komisaře ČMMJ. Hlavním úkolem je sjednocení hloubky znalostí adeptů. Není možné, aby byly diametrální rozdíly při zkouškách a adepti si vybírali okresy, kde bude nejjednodušší kurz a zkoušku absolvovat. Do budoucna se musíme zamyslet i nad systémem, který by snížil subjektivní postoje zkoušejících. Možná využít v prvním kole písemné testy, pak teprve ústní zkoušku. Stejně by se mělo začít přemýšlet o zkouškách pro myslivecké hospodáře, jestli je opravdu u tak významné funkce dostatečný jeden celoživotní kurz. Mění se legislativa, vyvíjí technologie, objevují nové poznatky z chovu zvěře i v péči o krajinu. A nikde nemáme zaručeno, že se minimálně hospodáři dál sami vzdělávají. Myslivost významně ovlivňuje krajinu, při lovu rozhodujeme o kvalitě další populace, proto nemůžeme vzdělání podceňovat. Samozřejmě, že si všichni mohou informace dohledat – na webu, v materiálech, časopisu Myslivost, ale kdo to opravdu dělá. Je to úplně stejné jako se cvičnou střelbou - dříve bylo pravidlem, že spolky měly alespoň jedenkrát ročně cvičné střelby, to je spíš ale téma pro střeleckou komisi.
Myslím, že k sobě musíme být upřímní a musíme si přiznat, že v některých činnostech jsme zaspali. A to nejen na úrovni Sekretariátu, ale i na okresech, v jednotlivých spolcích. Většina ochranářských organizací má tiskové mluvčí, dodává podklady do médií, komunikuje na různých úrovních s veřejností, rozdává materiály, je aktivních, někdy až agresivních, na sociálních sítích. Ale umí svou činnost prodávat, přitom se často nejedná ani o organizace, které by existovaly déle než několik let a měly, stejně jako my, ve svých řadách tolik odborníků. Ten směr jsme měli určovat my, ale zřejmě jsme se spoléhali na minulost, setrvačnost a obecnou formuli „vždyť to přece každý ví“.
Takhle velká organizace by měla být schopna své myšlenky naprosto bez problému šířit. Jedná se nám o zachování přírody pro budoucnost, o zachování tradic. Máme za sebou generace myslivců a jejich zkušeností. Podařilo se nám zapsat myslivost na seznam nehmotného kulturního dědictví ČR, to je opravdu významný úspěch. Velká část myslivecké veřejnosti se podílí na spolkové činnosti obcí - připravuje plesy, dětské dny – a dělá to z vlastní vůle, zpravidla bez nároku na finanční ohodnocení a považuje se to za samozřejmost. Ještě se to teď musíme naučit dávat najevo veřejnosti. Ne kvůli tomu, aby nám někdo plácal po zádech a chválil nás, ale aby se myslivost pro média nestávala pouze zdrojem senzací nebo poukazování na chyby jednotlivců. Problémů máme i bez toho dost – vysoký průměrný věk členů, škody způsobené zvěří, škody způsobené na zvěři a prostředí.
 
Nechci, aby to vyznělo, že všechno je špatně a dělá se málo. Rozhodně to tak ani necítím. ČMMJ funguje už více než devadesát let a tato organizace má za sebou silná jména, spoustu práce, spoustu úspěchů, ale postoj veřejnosti k myslivosti se mění, vyvíjí, a tak se musí rozvíjet i současná ČMMJ a myslivost.
 
Skoro se až v záplavě progresivních myšlenek bojím zeptat, co je třeba prioritně řešit…
Priorita střída prioritu. Jako předsedkyně komise bych si představovala větší aktivitu směrem k veřejnosti. Laické i myslivecké. Chtěla bych, aby pravidelně odcházely zpravodaje, aby se posílaly tiskové zprávy do různých médií, aby se upravily webové stránky, rozšířil e-mailový seznam členů ČMMJ atd. Ale když si vezmu, jaké bylo ještě před pár týdny složení sekretariátu, vůbec jsem svou představu nevyslovovala. V lednu to byl jednatel v pracovní neschopnosti, vedoucí oddělení, dva pracovníci oddělení. Od počátku roku bylo Kulturně propagační komisí zorganizováno několik výstav a akcí – Natura Viva, Silva Regina, Erfurt, Nitra, Národní myslivecké slavnosti na Ohradě, teď je před námi Země Živitelka, máme za sebou dva turnusy tábora ZST pro děti a mládež, čeká nás školení pro vedoucí mysliveckých kroužků v Hranicích, na podzim se zahájí školení pro lektory a zkušební komisaře. Když k tomu přidám povinnosti i činnost od ostatních komisí, prostě nebylo možné na zaměstnance zvyšovat požadavky. A tímto se opět vracíme k problému dostatečných finančních prostředků, které pokryjí další zaměstnance.
 
Jak je z tohoto pohledu vyhovující složení KPK? Není třeba v konkrétních případech přizvávat na jednání další zkušené praktiky?
Standardně má komise 15 členů. Nejdřív jsem si říkala, že je to hodně, že tolik ani není potřeba. Ale vzhledem k záběru komise, pokud bych chtěla pro každou oblast nějakého odborníka nebo nejlépe dva, by se komise rozrostla do mnohem vyššího počtu lidí. Ale více lidí také znamená víc komplikací. Už jen svolat schůzku – minimálně pro otázky který den, kde, v kolik. Takže složení zůstalo menší a na některé činnosti oslovujeme externisty, kteří se v dané problematice pohybují. Naštěstí je v naší myslivosti stále hodně lidí, kteří jsou ochotni pro ČMMJ zadarmo poradit, pomoci. Z toho mám radost a těší mě to, v tom vidím stále ještě tu jednotu.
 
Byť jste to už nastínila v předchozích větách, jak vnímáte jako člen MR a předseda KPK oporu a zázemí v sekretariátu? Vyhovuje personální obsazení, co by se mělo zlepšit?
Pokud budu otevřená, personální obsazení brzdilo práci komisí. Situace se teď začala zlepšovat, protože s nástupem nové jednatelky Martiny Novotné došlo i k posílení odborného úseku, a to opravdu šikovnými a v oboru vzdělanými lidmi. Výhoda je, že hodně akcí se každoročně už několik let opakuje nebo si jsou podobné. To samozřejmě práci ulehčí. Ale stále se nemůžeme porovnávat s minulostí a i tak to optimální není. Komise by měly přinášet požadavky a sekretariát je samostatně plnit. Zatím to tak nefunguje. Do budoucna nemůžeme dlouhodobě od členů komisí očekávat, že budou práci suplovat. Jistě všichni rádi pomohou, ale každý má jiné zaměstnání, které je zdrojem jeho příjmů. Ale jsem optimistka, pokud získáme prostředky, získáme kvalitní zaměstnance.
 
Ještě se vrátím zase k tomu, co už bylo výše naznačeno – jaká je spolupráce s okresy, co by se mělo dělat, zlepšit, jak by se mělo více propojit předávání informací? A taky oba víme, že některé okresy mají málo členů a jsou na kraji schopnosti fungovat. Co by měly jako základní služby členům poskytovat a co by měly případně nabízet navíc?
Teď musím odpovědět trochu oklikou. Opět se musím vrátit k Sekretariátu. Většina členů Rady volá po personálním posílení, protože v našem zájmu je aktivní činnost komisí. A přitom i tak je Sekretariát schopen minimálně pro KPK zajistit spoustu akcí pro veřejnost, členy i děti a mládež. To znamená, že pokud chceme posílit nějaké aktivity, potřebujeme lidi.
 
Potom mě tedy opravdu zaráží, když se dozvídám, že se jednatelům některých okresů zkracují pracovní závazky, aby se ušetřilo. Ano, ono se na první pohled ušetří, ale kde bude ten okres za pět let? Pokud jeho činnost zastoupí Rada okresu, je vše v pořádku. Pokud se domluví, že jednatel bude pracovat bez nároku na odměnu, je to také řešení. Ale okres by měl být ekonomicky samostatný, měl by si umět zajistit finanční prostředky – na krajích, obcích, u místních organizací, ať už se o to stará okresní myslivecká rada nebo jednatel. A že to možné je, dokazuje několik okresů po celé republice. Okres by měl spolkům a členům poskytovat informace, podporu, proto by ho měli zastupovat lidé, kteří se orientují a jsou aktivní. Okres by měl v rámci možností spolupracovat při přípravě lokálních akcí, ať už jsou pro myslivce, veřejnost nebo pro děti. Měl by být spojujícím článkem mezi Sekretariátem a členy, resp. mysliveckými spolky. Jestliže se tato možnost zkrátí na třeba dvě hodiny pracovního úvazku jednatele za týden, kde pak mají členové možnost získat podporu, zázemí? Každý jednotlivý člen se nemůže dožadovat informací a podpory na Sekretariátu, to by tam muselo být opravdu několikanásobně víc zaměstnanců. Možná pak mohou hledat lepší přístup v okresu vedlejším. Podobný je problém okresů s nízkým počtem členů. Není lepší se domluvit a spojit s některým vedlejším okresem? Vždyť není nutné mít jednu kancelář v jednom místě a v době, kdy má auto téměř každý, bych ani v přejíždění nehledala žádný problém.
 
Co by se mělo poskytnout členům, resp. co dělat, aby členové z ČMMJ neodcházeli?
Ano, často je slyšet, proč by řadový člen měl být členem ČMMJ. A opět narážíme na neinformovanost. Jedním z úkolu ČMMJ je přece i spolupráce při tvorbě legislativních norem, zastupování členů organizace a nejen členů. Výhodu členství pociťují i chovatelé psů, i sokolníci jsou řádnými členy. Podmínky pojištění u Všeobecné pojišťovny HALALI, a.s. jsou pro myslivce a spolky také přínosem, vždyť která jiná pojišťovna pokrývá i společné myslivecké akce? Můžeme se rozdrobit na několik organizací, ale kdo pak bude partnerem pro jednání s veřejnou správou, partnerem pro jednání s nadnárodními organizacemi? Kdo bude spolupracovat při vytváření pravidel pro hodnocení trofejí? Ve společnosti je obecně nevole k povinnému členství v čemkoliv, ale ne vždy je to na škodu. I tohle je potřeba si uvědomit. Jednotnost náš postoj posiluje, i proto je „jednota“ v našem názvu.
 
Často se výhrady točí kolem výše členského příspěvku, a co za něj členovi organizace poskytuje …
Ano, vnímám to tak také, otázkou je základní členský jednotný příspěvek 800 Kč. To je částka na 1 rok, takže 66 Kč na měsíc, 2,20 Kč na den. Přijde to někomu přehnané? Přitom v příspěvku je zahrnuté pojištění, příspěvek do hlavního spolku (Sekretariát a fond vzdělávání) a 410 Kč zůstává místnímu okresu. Pokud slyším argument, že okres pro člena nic nedělá, pak je na čase podívat se do vedlejšího okresu, ale není třeba hned opouštět celou organizaci. To je cesta, jak posílit ty schopné. Sami rozhodujeme, který okres podpoříme a máme na výběr z 81 okresů, které pracují různým způsobem.
 
Nechtěla bych končit rozhovor smutně nebo negativně. Myslivost všichni děláme dobrovolně, určitě rádi, bez toho by to ani nešlo. Nenechme si jí znepříjemňovat negativními ohlasy z médií nebo od různých jednotlivců. Máme být na co hrdi, pokračujeme v práci několika generací a je to činnost smysluplná. Braňme i ČMMJ, stará se o naše zájmy už více než devadesát let! A pokud mohu mít ještě na závěr jednu prosbu – dopřejte si víc času pro vaše kolegy. Stalo se zvykem, že po ukončení společné akce každý sedne do auta a pospíchá domů, ale myslivost je také o lidech, sdělování zážitků, humorném špičkování mezi nimi. Vždyť zážitky jsou to, co nám naplňuje život.
 
S díky za rozhovor
připravil Jiří KASINA
vychází v 5:00 a zapadá v 20:55 vychází v 6:47 a zapadá v 22:40 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...