Časopis Myslivost

Září / 2016

Vztah k půdě = vztah k přírodě

Myslivost 9/2016, str. 14  Zdeněk Hlaváč
K následujícímu zamyšlení mne tak trochu „poňouknul“ návrh novely zákona o myslivosti, jež v mnoha bodech zákon o myslivosti vůbec nepřipomíná. A proč? Nevěnuje se totiž těm základním problémům, kterým musí čelit nejen myslivost, ale potažmo česká příroda. Neznalý pozorovatel tudíž musí nabýt dojmu, že všichni, kromě myslivců, se snaží pro přírodu činit jen to nejlepší, pouze ti „vrazi v zeleném“ to poněkud hatí. A k tomu ještě „masáž“ sdělovacích prostředků, které většinou „neví, kolikátá bije“, ale na sebemenší negativní zprávu reagují jako supi v africké savaně na tělo uhynulé impaly. Ruku v ruce s těmito atributy kráčí jakési „pokřivení“ současného pohledu na svět, na lidské konání. Preferujeme konzum a nic než konzum.
O základních přírodninách si myslíme, že se dají koupit v našem oblíbeném hypermarketu a zajímá nás pouze – obchod. Tudíž, jakékoliv získávání potravin se nám jeví „neetické“, usmrcování zvířat je považováno za jakousi zvrhlost, za tutéž není považována nabídka vakuově balených poživatin, které svoji podstatu připomínají pouze svým názvem a jakž takž odpovídajícím vzhledem. Pardonováni bývají pouze amatérští rybáři a jejich trendy-heslo „Chyť a pusť“, aniž by někoho zajímalo, jak se ty ryby dostaly do lovných vod, aniž by se někdo pozastavil nad tím, že i ta ryba „může být stresovaná“, aniž by se někdo zabýval poraněním lovených ryb. A jelikož vše souvisí se vším, do celého toho neviditelného marasmu zapadá i vztah vlastníků k půdě.
Ochranu přírody jsme schopni rozeznávat a tušit především v zalesněných a horských oblastech. Sem také směřují snahy tzv. ochránců přírody, kteří masírují širokou veřejnost tvrzeními, že jedinou spásou pro tyto oblasti je návrat velkých šelem, které budou záchranou našich lesů a polí před „přemnoženou“ zvěří spárkatou.
Ano, připouštím, že spárkatá zvěř může být někde přemnožená. Ano, ale souhlasím i s tím, že velké šelmy mohou prosperovat pouze v některých biotopech, jako souhlasím s tím, že by jejich existence měla být rozhodně zachována. Nebude to ale opravdu možné všude.
Nevím, jaké procento naší krajiny tvoří hory a zalesněná půda, ale ta zbývající „většina“ jakoby vypadla z hledáčku ochránců, byť právě zde dochází k největší destrukci přirozeného přírodního prostředí či k největšímu úbytku živočišných druhů. Jestli ono to nebude tím, že velká většina těchto biotopů má svého privátního majitele, jestli ono to nebude tím, že jakési „došlápnutí si“ na výrobce potravinářských komodit není až tak jednoduché a populistické, jako „došlápnutí si“ na prosté myslivce.  
Jestli ono to ale nebude hlavně tím naším prazvláštním vztahem k půdě, který se tak hluboce a diametrálně liší od vztahu k půdě u jiných národů či společenství. Ještě teď slyším ty hrdinné řeči: „toto je moje půda, na té si budu dělat, co uznám za vhodné, je to rodinné stříbro a zlato dohromady“, ještě teď slyším ta hrdinná ujištění, že teď, právě a díky tomu návratu vlastnictví, se příroda v podstatě vrátí ke svým bývalým funkcím, kulturní polopoušť opět bude plná roztroušené stromové či keřové zeleně, pronikavě se zvednou stavy drobné zvěře a hospodařit se bude jen a jen v souladu s přírodními rytmy…
Jak to dopadlo, víme snad všichni. Rodinné stříbro a zlato bylo mnohdy prodáno. Vidina nového vozu, nového domu či exkluzivní dovolené byla prostě silnější. Rodinné stříbro a zlato bylo přenecháno „novým hospodářům“, hlavně aby se o něj někdo staral a ještě aby zacinkal nějaký ten groš za pronájem. A jak se na mém „rodinném stříbře a zlatu“ hospodaří, to už není moje starost.
A tak „noví hospodáři“, povětšinou však „staronoví“, počali páchat ještě větší zvěrstva. Na sloučených slučovaných lánech se střídají „ekonomicky výnosné“ plodiny, z našich polí většinou zmizely brambory, řepa, mák, hrách, zmizely „divoké“ louky, mokřady, jakákoliv zeleň je nemilosrdně likvidována, za jediný možný povrch naší krajiny je považována ornice, vzešlé osení, bujný porost řepky olejné, Všechno ostatní je „bordel“, který prostě do krajiny nepatří.
Zákony? Ale jděte, kdo by je dodržoval, kdo by je kontroloval!
Při této příležitosti si musím vzpomenout na jeden nedávný zážitek. Jménem jisté organizace jsem psal dotaz na odbor životního prostředí místního městského úřadu ohledně dalšího osudu vzrostlých topolů lemujících protékající říčku, které jsou proschlé a mnohé z nich evidentně napadené hnilobou. Bylo mi odpovězeno, že topoly jsou výrazným krajinotvorným prvkem a případná péče přichází v úvahu tak za tři roky. Co se stane, až spadlá větev trefí zaparkovaný automobil či, nedejbože, člověka, co se stane, když mohutný strom podlehne poměrně silným nárazům větru – to již odpověď neobsahovala. Přesto však zřejmě zahlodal červík pochybnosti a topoly byly „dendrologicky ošetřeny“, tzn. jejich štíhlé koruny byly pokráceny motorovými pilami. Na řezných plochách se černala oka vnitřní hniloby, kterou je zřejmě strom prostoupen.
Nu, nejsem dendrolog, používám pouze selský rozum. Pak ale nevím, co si myslet o skutečnosti, že v působnosti téhož OŽP a vlastně na katastru města, jsou vcelku nevybíravě „ošetřeny“ břehové porosty vodotečí, protékajících polnostmi. To se za traktor zapřáhne taková nestvůra – jakýsi vertikálně situovaný velký pilový kotouč, který z rozevlátého porostu vytvoří ideálně rovnou stěnu, která ani jednou větvičkou nezavadí o projíždějící traktor či jinou zemědělskou techniku. Ten břehový porost je možná „krajinotvornějším“ prvkem než zmíněné topoly, ale jeho primární ochrana je patrně v nedohlednu.
A takový je osud veškeré rozptýlené zeleně v krajině, ta jaksi podléhá zvůli lidí, kteří tvrdí, že v oné krajině „hospodaří“. Hospodaření = odstranění a vymýcení každého toho „bordelu“, který přece tu krajinu tak hyzdí. Že v ní není místo pro hmyz, obojživelníky, ptáky, savce? No dovolte, přece v továrně taky podobnou „havěť“ nestrpí!
Ruku na srdce – která společnost či společenství lidí by tolerovala takové přístupy? Určitě si mnozí pamatujete na hromadné zájezdy myslivecké veřejnosti do Dolního Rakouska. Za jakým účelem? Někdo totiž zjistil, že drobné zvěře je v oněch lokalitách tolik, co u nás v „dobrých časech“ pro tuto zvěř. Účastníci zájezdu si prohlédli větrolamy, meze, polní cesty, pole se střídajícími se plodinami. Výsledkem bylo jen povzdechnutí, že péči o zvěř máme možná lepší a propracovanější, kdežto péče o krajinu pokulhává a zaostává tak, že kýžená náprava opravdu není v rukách a možnostech myslivců.
Totéž lze tvrdit i dnes, kdy je stále ještě na stole novela zákona o myslivosti – která vlastně myslivost ani tak moc neřeší. Chtěl bych jen vědět v čím a jakém zájmu je udržován tento tristní stav, zda v tomto státě má někdo představu, jak se česká krajina, ohrožovaná větrnou i vodní erozí, či absolutní sterilitou, bude vyvíjet dál.  
Zdeněk HLAVÁČ
vychází v 6:53 a zapadá v 17:34 vychází v 5:37 a zapadá v 15:16
 
Zpracování dat...