Časopis Myslivost

Březen / 2017

Jak dále s chovem koroptve polní

Myslivost 3/2017, str. 18  Petr Bury
Tomuto tématu jsem se věnoval ve své bakalářsé práci a nyní bych rád seznámil se svými poznatky zájemce o chov a repatriaci koroptve polní. Nejnovější výsledky sčítání ptáků, prováděného společnostmi Bird Life International a European Bird Census Council ukazují, že v Evropě radikálně ubývá běžných druhů ptáků zemědělské krajiny. Od počátku 80. let do současnosti jsme přišli o 300 milionů ptačích jedinců. Mezi nejohroženější druhy patří koroptev polní (Perdix perdix). Výskyt tohoto ptáka podle výsledků sčítání, které provedla Česká společnost ornitologická, poklesl o více než 80 %.
Pokles počtu polního ptactva je alarmující. Koroptev doplatila nejvíce ze všech polních ptáků na intenzifikaci a chemizaci zemědělské výroby a s tím spojenou ztrátu hnízdních i potravních možností. Koroptve strádaly, hynuly a nakonec z většiny míst zmizely. I v současné době je provedení změn v zemědělství nezbytné, rovněž pracovníci státní správy myslivosti by měli konečně začít kontrolovat vhodnost připraveného biotopu, ve kterém se budou koroptve vypouštět, aby se zabránilo mrhání finančních prostředků vynaložených na jejich repatriaci.
 
Vypouštění farmově odchovaných koroptví do volné přírody
 
Vysazování farmově odchovaných koroptví je finančně i časově velmi náročné řešení, které myslivci považují za téměř jedinou možnost, jak zvýšit stavy koroptví v současné krajině. Bohužel tyto snahy nebývají provázeny úspěchem. Jak potvrzují zkušenosti dr. P. Peciny a Ing. M. Pechy, kteří se touto problematikou zabývají již řadu let, velmi záleží nejen na vhodnosti biotopů, ale také na metodice vypouštění ptáků, správném načasování, věku vypuštěných ptáků i možnosti vysazování na témže místě po několik let (ŠÁLEK a kol. 1995). Významnou roli pro přežití hraje také hmotnost koroptví a jako hmotnostní hranice, která dává koroptvi šanci na přežití, se uvádí minimum 250 gr v době vypuštění (HAVRÁNEK a kol. 1996).
Mezi další způsoby vypouštění koroptví patří tzv. Fostering (systém, při němž šestitýdenní kuřátka adoptuje kohoutek nebo koroptví pár z volnosti), nebo Montebello (systém využívající slepičky z volnosti a odchovaného kohoutka k adaptaci kuřátek v přírodě) a vypouštění koroptvích rodin na podzim nebo párů na jaře (SLAMEČKA a kol., 2014). Jako nejefektivnější způsob vytvoření nové populace uvádí Dr. BUNER (2014) vypouštět divoké koroptve odchycené z podobného prostředí, jaké je to, do kterého koroptve přijdou, nejlépe pak ze sousední honitby. V této honitbě pak hustota populace musí být na podzim min. 25 koroptví na km2 a odchytit se nesmí více než 10 % ptáků, aby nedošlo k ohrožení původní populace.
V letech 2009-2011 proběhla v České republice studie (RYMEŠOVÁ a kol. 2013), která porovnávala riziko zvýšené mortality v závislosti na původu a pohlaví ptáků. Jejím cílem bylo zhodnotit efektivitu vypouštění komerčně chovaných koroptví polní. Celkem bylo použito 111 divoce žijících a 75 komerčně chovaných koroptví, všechna zvířata byla opatřena obojkem s vysílačkou a telemetricky sledována. Do studie byla zahrnuta pouze zvířata v druhém roce života.
Z výsledků vyplynulo, že komerčně chované koroptve měly ve volné přírodě mnohem vyšší mortalitu než koroptve z volné přírody. Žádný z uměle vypuštěných ptáků nepřežil do konce hnízdní sezóny a žádnému se nepovedlo vychovat potomstvo. Nejčastějším způsobem úmrtí byla predace.
Slepičky pocházející z komerčních farem přežívaly více než kohoutci a zároveň preferovaly ošlapování s kohoutky z divoké přírody. Slepičky z divoké přírody se ošlapávání kohoutky z farem vyhýbaly.
Z výsledků vyplývá, že vypouštění koroptví chovaných v zajetí je vysoce neefektivní způsob zvyšování populace koroptví. Tuto metodu je možné použít jako poslední možnost v místech, kde populace koroptví poklesla natolik, že již není schopna přežít. Zároveň vypouštění těchto koroptví může mít negativní dopad na divoké koroptve, jelikož tato zvířata bez přirozených instinktů na sebe logicky upoutávají pozornost predátorů, kteří tak mohou více ohrozit i volně žijící koroptve.
Pro zdárný základ chovu koroptve polní je důležitá i populační hustota. Jedná se o počet jedinců v honitbě na určité ploše, např. na 100 nebo na 1000 ha (HROMAS a kol. 2008).
Dr. Francis Buner, pracovník společnosti Game and Wildlife Conservation Trust z Velké Británie, uvádí limitující hustotu koroptví pro její další existenci dva páry na 100 ha. Pokud je hustota nižší, je třeba populaci doplnit.
V případě, že je hustota vyšší než 2 páry na 100 ha, pak je vypuštění nových koroptví kontraproduktivní a může mít negativní dopad na divokou populaci koroptve v honitbě. Při této hustotě stačí pouze zlepšit biotop a ochránit ptáky před predátory.
V případě vypouštění nových koroptví Dr. Buner doporučuje vypouštět divoké koroptve odchycené z podobného prostředí, jaké je to, do kterého koroptve přijdou, nejlépe pak ze sousední honitby. V této honitbě pak hustota populace musí být na podzim min. 25 koroptví na km2 a odchytit se nesmí více než 10 % ptáků, aby nedošlo k ohrožení původní populace.
Abychom co možná nejvíc eliminovali stres, kterým je pro koroptve vypouštění do nového prostředí, měly by se koroptve vypouštět z malé voliéry postavené přímo v honitbě, kde by si několik dní zvykaly na nové prostředí. Při vypouštění pak koroptve nevyháníme, ale dvířka jim nepozorovaně otevřeme, aby mohly samy v klidu vyjít. V blízkém okolí voliéry by pak měly mít připravené krmítka a napáječky (HELL a kol. 2008).
Podle Dr. Bunera lze považovat projekt vypouštění koroptví za dobrý v případě, že přežije do příštího roku 16 % ptáků. Když však přežije méně, početnost populace se nepodaří zvýšit. Stavy koroptví se nikdy nezvýší, pokud koroptve nemohou vyprodukovat více kuřat, než činí ztráty.
Rozsáhlé zazvěřovací akce, které u nás proběhly v devadesátých letech, nepřinesly očekávaný úspěch právě proto, že se pro koroptve nepřipravilo vhodné prostředí a samotné vypouštění mnohdy probíhalo nesprávně. Takovýmto zazvěřováním došlo pouze k velmi malému a dočasnému zvýšení početnosti koroptve polní.
I zde se tedy ukazuje, jak důležitou roli hraje vhodné životní prostředí. Jak uvádí Olga Růžičková, koroptev je druh s velkými snůškami, který je schopen zvýšenou reprodukcí rychle reagovat na příznivé změny v prostředí. Pokud dojde ke zlepšení podmínek, koroptev je schopna sama ihned zareagovat na tuto nabídku. Vypouštění dalších koroptví do současné krajiny se příliš neprojeví, protože přírodní mechanismy rychle upraví velikost populace na původní úroveň. Proto se vypouštění koroptví z voliérových chovů, které nejsou schopné dlouhodobě v přírodě přežívat a navíc mají nejasný původ, nedoporučuje (RŮŽIČKOVÁ 2005).
Poměrně skepticky se vyslovil k programu posilování populace vypouštěním uměle odchovaných jedinců i veterinární lékař MVDr. Pavel Forejtek, CSc. na semináři v Mojmírovcích v roce 2013, kde prohlásil, že reprodukce odchovaných a vypouštěných koroptví je téměř nulová.
Ovšem téměř nulová neznamená nemožná, jak dokazuje předseda PS Breza Poľný Kesov, Ján Vrba, kterému se v létě roku 2013 podařilo nalézt životaschopná kuřátka z minimálně dvou párů uměle chovaných a vypuštěných koroptví.
K repatriaci koroptve do jejich původních lokalit se kriticky vyjádřil i RNDr. Stanislav Mottl, který uvedl, že nemůže být úspěšný, když budeme setrvávat na tzv. „drůbežárských metodách“, které vychází z komerčních zájmů. Nemůže být cílem dosažení co největší produkce odchovaných ptáků, ale uchování si takových vlastností, které jim umožní přežití ve volné přírodě. Jedná se o problém nikoli technický, ale především biologický – jmenovitě etologický.
 
Snížení predačního rizika
Jak již bylo zmíněno, na úmrtnosti koroptví mají velký vliv přemnožení predátoři. Chceme-li udržet koroptev v honitbách, je třeba radikálně snížit stavy lišek, krkavcovitých ptáků, samozřejmě v mezích zákona a příslušné vyhlášky. V boji s přemnoženými predátory se můžeme inspirovat Anglií, kde je po celý rok povolen noční lov lišek pomocí reflektoru a též jejich lapání do ok a do pastí. Lov lišek má největší význam od dubna do června, kdy koroptve vodí kuřátka (SLAMEČKA 2014). Pasti jsou používané také pro odchyt krkavců, strak, sojek a kavek.
Na odlov predátorů ovšem existují dva úhly pohledu. Některé pokusy jednoznačně prokázaly kladný vliv odstřelu vran a lišek na počty koroptví, jiné však nikoli. Funkce predátora v krajině totiž nespočívá výhradně v pojídání koroptví, ba naopak. Mnozí predátoři patří mezi významné hubitele například hrabošů.
I v tomto případě hraje rozhodující roli uspořádání krajiny. Není-li místní populace koroptví dostatečně potravně a prostorově zabezpečena, i poslední dravec v krajině ji může snadno citelně poškodit (ŠÁLEK a kol. 1995). Má-li tedy koroptev vyhovující prostředí s dostatkem úkrytových příležitostí a potravy, výsledkem je silná populace, která je schopna přežít i v přítomnosti predátorů (RŮŽIČKOVÁ 2005). Šance, že zvíře unikne šelmě je tím větší, čím blíž od místa jeho aktivity se nachází první možný úkryt (HANSEN-CATTA a kol. 2007).
 
DOPORUČENÍ V PRAXI
 
Jak se již ukázalo, nejdůležitější je učinit potřebná krajinotvorná opatření, ve kterých by mohla koroptev polní přežít. Tomu, jak by mělo vypadat ideální prostředí a jak zakládat biopásy, jsme se v časopise Myslivost věnovali mnohokrát. Nyní se však podíváme na pár konkrétních doporučení, které se dají jednoduše aplikovat ve všech honitbách a úspěšně se používají ve Velké Británii.
 
* Vytvoření místa, kde najde koroptev polní dostatek potravy a hmyzu můžeme docílit tím, že se po sklizení úrody provede mělká orba, a co vyklíčí, slouží jako potrava pro koroptve. Pokud se to udělá správným způsobem, vytvořený biotop slouží nejen jako zdroj potravy, ale i jako úkryt v zimě.
* Dostatečné množství hmyzu pro kuřátka získáme tím, že agrochemikálie aplikujeme pouze na střední část biotopu a po krajích necháme neošetřený pás.
* Na velkých polích, kde není koroptev kryta před predátory, můžeme vytvořit jednoduchý biotop, který poslouží koroptvím jako útočiště. Není třeba vytvářet velké a husté živé ploty, ale úplně postačí třeba osamocený keř divoké růže.
* Koroptvím můžeme pomoci také přikrmováním, ovšem krmivo poutá pozornost také nežádoucích predátorů. Krmítka by měla koroptve chránit shora před opeřenými dravci a také ze stran před nepřízni počasí. V blízkosti nesmí být vysoké stromy, ale žádoucí je nízký a hustý remízek jako úkryt (HELL a kol. 2008). Jelikož krmivo přitahuje pozornost zejména potkanů, doporučují se lehká přenosná krmítka, ze kterých se vysype jen minimum krmiva, a které se v případě objevení hlodavců dají snadno přemístit jinam. Krmítko je pak nutné nahradit pastí na potkany.
 
Při regulování predátorů je důležité:
* Zvýšit činnost členů honiteb v odstřelu predátorů, především lišek, černé zvěře, kun a jezevců. Bylo by proto vhodné myslivce k odstřelu motivovat, například vyplácením zástřelného. Klesly by stavy lišek na požadovanou úroveň, to znamená 2 jedinci na 1000 hektarů, snížilo by se riziko vzniku a šíření vztekliny a následně by se zvýšily stavy drobné zvěře. Přispět by mohly také nemyslivecké organizace, vždyť je lepší snížit stavy „škodné”, než dotovat vypouštění koroptví do nepřipravené honitby, což je pouhým zpestřením potravy pro predátory.
* Stavět umělé nory pro lišky a odchytová zařízení pro divoká prasata, na které lze čerpat dotace z Ministerstva zemědělství. Ta by měla být lokalizována nejlépe v jižní lesnaté polovině honitby a dále pak na severu podél toku řeky.
* Klást pasti na hlodavce (především potkany)
* Maximálně využívat dotací Ministerstva zemědělství poskytovány na nákup koroptve polní, na zřizování biopásů a zvěřních políček, na lapací zařízení, napajedla a přístřešky pro koroptve.
Bc. Petr BURY
 
vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 0:15 a zapadá v 13:07 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...