Časopis Myslivost

Duben / 2017

Když se nám podaří pokročit o trochu za pět nebo šest let, budu spokojen

Myslivost 4/2017, str. 20  Jiří Kasina
Jedním z nových členů Myslivecké rady je JUDr. Petr VACEK, věčně usměvavý sympaťák, kterého asi není třeba většině myslivců představovat. Stačí přece říci trubači, svatohubertská mše a vše je jasné. Já osobně si cením pana doktora za dlouholeté přátelství a spolupráci, známe se od roku 1986, kdy jsem nastoupil do redakce Myslivosti, potkávali jsme se v minulosti na mnoha mysliveckých akcích. Cením si ale také toho, že Petr Vacek byl tím, který zažádal o poskytnutí rozhovoru do Myslivosti až po nějakém čase, kdy si na vlastní kůži ověří fungování ve vrcholném mysliveckém orgánu, kdy ještě více nasaje atmosféru ve vedení ČMMJ. Tak jako vždy přistupuje k řešení úkolů svědomitě a rozvážně, s plným vědomím odpovědnosti a služby pro myslivce.
 
Pane doktore, byť se známe už tři desítky let, dodnes vlastně nevím ony základy, které vás přivedly k myslivosti. Kdy vás myslivost oslovila?
Nevím, zda se to dá nazvat myslivostí, ale od devíti jsem začal hrát na lesní roh, takže tam už ten les je. Narodil jsem se na úplné samotě v jižních Čechách, na venkově a pěstoval jsem tam hudbu. A přes hudbu jsem se dostal k myslivosti. V roce 1980 jsem potkal pana Selementa, založili jsme Lovecké trio, v roce 1991 pak Klub trubačů. Láska k přírodě, k myslivosti je od té doby ve mně neustále.
 
A v rodině nějací předkové, rodiče, prarodiče, nebo příbuzní, nebyli myslivci?
Nikdo z rodiny se myslivostí nezabýval, ale tím, že jsme byli z venkova, všichni žili v přírodě, chodili do lesa, na pole, to patřilo k běžnému životu, takže mi myslivost vždy přišla běžnou, normální a přirozenou součástí venkovského života.
 
K lesnímu rohu patří skladby, které jsou lovecké, příroda, zvěř, to vám otevřelo dveře k myslivosti, a nebo vás zasvěcoval spíše Josef Selement? Když se sejdou dvě osobnosti, začal jste poznávat v myslivosti i jiné stránky než ty hudební?
Ptáte se zajímavě, bylo to tak, že pan Selement mě učil myslivost, a to, jak lépe porozumět přírodě, rozvíjel moji lásku k ní, já zase jeho učil hudbu. Když na to vzpomínám, tak to byl vlastně šťastný životní moment, vše se tak krásně protnulo, našli jsme určitou symbiózu a bylo nám to oběma k velkému prospěchu.
Já jsem hrával hudbu, která měla vztah k přírodě a k myslivosti, ale nebyla to ta pravá myslivecká hudba. Teprve až Josef Selement, když jsme spolu začali hrát, mi líčil a otevíral všechna zajímavá zákoutí myslivosti, začali jsme spolu chodit do honitby, ukazoval mi různé myslivecké momenty a dokonce mi nabídl, zda bych si neudělal zkoušky. Já jsem si je rád udělal, ale nejsem ten typický myslivec, jsem myslivec beze zbraní.
 
O KULTUŘE V MYSLIVOSTI
 
Myslivost oslovuje nejen prostřednictvím úlovků a trofejí. Vy jste umělecky zaměřený člověk, jakým způsobem vás oslovují myslivecké tradice? Jak jste vnímal od začátku kulturnost myslivosti?
Jsem přesvědčený o tom, že kultura a tradice jsou vůbec nejdůležitější součástí myslivosti, důležitější než třeba ekonomika, ta je jen prostředkem k tomu, abychom tohoto koníčka mohli provozovat. Rozhodující je vztah k přírodě, emocionální a citová vazba na myslivost, zvěř a přírodu, bez toho by myslivost nebyla taková, jaká je. Čím jsem starší, tím bych na toto kladl stále větší důraz.
 
Takže se asi shodneme, že zapsání myslivosti na seznam národního nehmotného kulturního dědictví je naprosto oprávněné?
Nejen oprávněné, myslím si, že to je vysloveně i nutnost a že to je takto správné. Myslivost je určitý životní styl či postoj, záliba na celý život. A všichni by tak měli k myslivosti i přistupovat, v myslivosti by neměla být prvotní ekonomika a peníze, jedná se především o myšlenky a ideje. To když všichni pochopí a budou se podle toho řídit, tak myslivost má o sebe postaráno na dlouhá desetiletí.
 
Jak vnímáte společenskou stránku myslivosti, na venkově, mimo velká města, to, že přináší do vesnic určitý společenský způsob života?
To máte pravdu. Myslivost lidi sdružuje a měla by je kultivovat. Kromě toho má pro vyznavače myslivosti řadu výhod. Například to, že se udržují v kondici, pohybují se na zdravém vzduchu, tříbí si smysly nebo i to, že mají možnost jíst a upravovat kvalitní zvěřinu, což je skutečně zdravé maso, je to lahůdka. Myslím si, že všechno, když se dobře dělá, s láskou, citem a pochopením, tak to lidi sdružuje, povznáší a kultivuje, a tak je to správné.
 
Souhlasím, že k myslivosti patří čest, morálka a etika a správné jednání mezi lidmi. Myslivost jako taková kultivuje vztahy mezi lidmi…
To určitě a chtěl bych zdůraznit, že vůbec nejdůležitější je morálka, čest, správný pohled. Dnes se to sice moc nenosí, ale k čemu by bylo, že jsme dokonalí, že máme vynikající výsledky ekonomické, že jsme vzorní, že nás dávají za vzor, když bychom byli nečestní? To je daleko důležitější než vše ostatní, všechno okolo jsou jen prostředky, abychom provozovali myslivost poctivě. Ale je pravda, že to je někdy velmi složité, zejména ekonomika nás svádí k různým činům, za něž bychom se v budoucnosti mohli stydět, ale my se nesmíme dát svést.
 
O LOVECKÉ HUDBĚ A TRADICÍCH
 
Pojďme k troubení, za ta léta, co se známe, tak jsme se setkali mnohokrát na různých trubačských akcích. Zavzpomínejte prosím na vývoj Klubu trubačů. Čím byste se mohl pochlubit nebo na co rád vzpomínáte?
Vy jste zmiňoval tradice, jsme hrdi na to, že máme profesora Dyka a jeho odkaz, loveckou hudbu z roku 1936. Pak máme skladby od pana Selementa, které začaly vznikat v osmdesátých letech a máme tak určitou hudební a kulturní kontinuitu. Jsme jediný stát v Evropě, který má takto bohatou vlastní hudební literaturu, všichni ostatní hrají a přednáší na koncertech německé skladby. No, německé, ony jsou vlastně sebrané z celého území Evropy. Ale jen my máme skladby vlastní. Své mají také Slováci, ale ty naše jsou bohatší, tradice je mnohem delší. Co se mi na tom líbí, že od roku 1936 do současnosti existuje návaznost, pořád hudební vývoj pokračuje.
 
Takže vlastně se i vy sám zapisujete do vývoje mysliveckých tradic a kultury…
Zvyky a tradice nikdy nesmí ustrnout. Stává se často, že odborníci na zvyky a tradice se drží určitého období a nechtějí připustit změnu. Já to chápu, zvyky musí mít vždycky určitou historii za sebou, ale pokud by se nedoplňovaly, tak by nastal velký problém. Tradice musí být živoucí.
 
Ale tím, že jsme byli zapsání do seznamu kulturního dědictví, tak jsme povinni tradice udržovat, zachovávat. Vím, že se vše vyvíjí, ale třeba při Jízdě králů mohou těžko dovolit, aby místo kroje měl král na sobě džíny, stejně tak přece ale my myslivci nemůžeme dopustit nějaké radikální změny. Nebo se snad pletu? Musíme přece základy našich krásných mysliveckých tradic zachovat a uchovat je i pro příští generaci.
Pokud bych já mohl volit, vyhýbal bych se radikálním změnám, ty nejsou správné, ale šel bych cestou postupných změn, dobře uvážených. Změny by měly být poměrně malé a neměly by být časté. Ale je to otázka, která je podobná i pro právo. Například momentálně aktuální diskuse ohledně změn ústavy v souvislosti se zbraněmi vyvolaly otázku právníkům, kteří se zabývají ústavním právem, zda má každá generace právo na změnu ústavy. A jeden z renomovaných právníků odpověděl, že podle jeho názoru nemá. Já bych se k tomuto názoru docela i klonil. A kdyby mi někdo položil otázku, kde je hranice tradic a změn, řekl bych co dvě generace, zhruba čtyřicet, padesát roků, je čas na změnu a na ověření, že se tradice osvědčila. Jak jste správně řekl, nesmíme zapomínat na to, že nemáme jen úkol pozměňovat tradice, ale taky tradice udržovat a pečovat o ně.
 
Souhlasím s tím, že změna těch tradic nebo nějaké úpravy by měly asi být, líbí se mi ty dvě generace, že změny musí vycházet ze života a musí projít dlouhodobou diskusí nebo zkoušením či praxí. Tak jako na jedné straně netrváme na tom, že budeme střílet lukem a kuší a máme moderní zbraně a optiku, pronikly k nám například nové výrazy myslivecké mluvy, tak na druhé straně ale přece nemůžeme například připustit maskáče, maskáčové oděvy, to, že bychom se měli chovat jako armáda. Vždyť zrovna tím bychom se dopouštěli porušení tradic, myslivost se léta odlišuje, respektive chlubí, jistým způsobem oblékání.
Naprosto s vámi souhlasím, jen život a čas prověří a zhodnotí, zda určitá tradice má smysl nebo ne, zda je pevná nebo není. Je potřeba k tomu vést diskusi, pečlivě to zkoumat. Například velká diskuse je ohledně klobouků, není potřeba trvat za každou cenu, aby moderní myslivec nosil klobouk, když nechce, proč by nemohl být bez klobouku, těch mysliveckých ozdob je tolik. Ale chápu, že myslivecký klobouk je atributem myslivce, teprve život a čas ukáže.
 
I nenošení klobouku ale musí splňovat tu základní podstatu, že se musí myslivec chovat eticky, mravně, slušně, ctít zvěř, přírodu, připusťme tedy, že i s jinou pokrývkou hlavy se může chovat jako myslivec. A naopak jsou takoví, kteří mají sice na hlavě stylový myslivecký klobouk, ale chovají se tak, že to nemá s myslivostí nic společného.
Podstata věci je v tom, jak se chováme, jak vystupujeme, jak vyjadřujeme vztah k přírodě, zvěři a ostatním kolegům myslivcům. Naše chování je třeba pečlivě zvažovat, ale ta základní zásada je, že by myslivost měla být poctivé řemeslo. Měla by lidi oslovovat právě z podstaty poctivosti, citu, respektu a slušnosti.
 
Vy jste jmenoval slavná jména, ale zcela jednoznačně do výčtu slavných jmen už dnes patříte i vy sám. Jste pokračovatelem, navazujete na hudební tradice, jste jedním z autorů Svatohubertských mší, které se velmi často na různých místech hrají. A vlastně vy sám jste příkladem toho, jak do tradic přišlo něco nového, rozvinulo historii dál. Vaše Svatohubertská mše se líbí, je oblíbená, stala se naprosto neodmyslitelnou a váženou součástí tradic, celá veřejnost, i nemyslivecká, toto akceptovala. Jak dlouho jste vůbec uvažoval o Svatohubertské mši, jaký byl její zrod? Vlastně jsem se vás na toto nikdy nezeptal, přitom jsem měl tu čest být přítomen možná jednomu z úplně prvních veřejných uvedení v jednom malém kostelíku na Vysočině.
Vy mi to nebudete věřit, ale tyto věci trvají vždycky poměrně dlouho. Jak vlastně vzniká tvorba? Odkud to jde? Jestli to jde z člověka nebo z hůry? Kde se to v člověku bere? To obrazně řečeno řadu let chodíte kolem takové myšlenky, a najednou se vám stane, že to ve vašem nitru vzejde v podstatě samo. Někdy ta příprava trvá týden, někdy tři roky, někdy deset let. Takže odpovědí na vaši otázku je to, že konkrétně u Svatohubertské mše ty motivy a melodie nějak samy rychle vytryskly.
Přiznám se, že uvažuji už řadu roků o tom, že bych se pustil do zkomponování nových univerzálních loveckých signálů. Pořád to oddaluji, pořád nejsem spokojen s tím, jak by to mělo být a nakonec jsem se vloni rozhodl, že počkám, až bude stoleté výročí ČMMJ. Že by to bylo hezké období a zkusím něco zkomponovat. Samozřejmě řeším mnoho otázek, jak by měly být signály obtížné, pro jaký nástroj, zda to budou borlice nebo lesnice, aby se skladby dobře pamatovaly, aby byly pěkné, aby nebyly příliš krátké, aby se daly zpívat, aby k tomu byly pěkné texty, atd.. To jsou výzvy, které mě hodně naplňují a moc bych si přál, aby celá ČMMJ měla hodně takových výzev a šla kupředu.
 
To se budu sám těšit, těch sto let bude za chvíli, snad se toho v pořádku dožijeme. Určitě jako autor musíte s radostí vídat v časopise nebo v médiích zprávy o tom, kde všude se Svatohubertská mše prováděla, to musí být nádherné zadostiučinění?
Je to nádherný pocit, je to snad nejhranější skladba z poslechových skladeb lovecké hudby v Čechách. Opravdu z toho mám upřímnou radost a s velkým dojetím vnímám, když mši sami hrajeme, jak se hudba dotkne i myslivců, kteří k víře nemají až tak velký vztah. Snad se povedlo složit skladbu, která oslovuje srdce myslivců i nemyslivců.
 
Tak to musím potvrdit, navíc oba jsme zažili vrchol na Svatopetrském náměstí, když se předával strom papeži, to je zážitek, který se už asi nebude opakovat.
To byl i můj zážitek na celý život, myslím, že i pro všechny trubače a všechny přítomné a věřím, že se to ještě jednou podaří zopakovat. Vánoční strom se dává v určité časové periodě a věřím, že najdeme síly, prostředky a kontakty tak, abychom měli možnost představit naše myslivecké tradice ve Vatikánu ještě jednou.
 
Stejně tak jako časté hraní Svatohubertské mše vás musí těšit, že v době, kdy jsme se poznali, tak bylo jak skladeb, tak trubačů poskrovnu, ale troubení se rozšířilo i díky vám, máme dnes několik stovek trubačů po celé republice, pořádají se soutěže, kurzy a semináře. I to musí být taky velmi příjemný pocit, když vidíte mladé pokračovatele?
V tomto směru jsou dva momenty. Jeden je otázka kvantity a druhý je otázka kvality. Mě velmi těší, že je tolik trubačů a že se začíná při mysliveckých akcích troubit. Ale to, co mi dělá největší radost, je to, jak kvalita trubačů v důsledku pravidelného a systematického vzdělávání jde nahoru. A přitom to není žádné nucení, trubači se rádi sami vzdělávají, je to spontánní a myslím si, že jsme jediná země v Evropě, které se to v takové míře podařilo. Teď se to daří i Slovensku.
Já znám dobře situaci trubačů v celé Evropě a nikde takový rozvoj není. Velkou radost mám z toho, že se do vzdělávání zařazuje řada mladých. Mají celý život před sebou, je na nich, jestli se budou vzdělávat dál a zda u lovecké hudby setrvají.
 
Je ale podle mého názoru také úžasná věc, že se troubení stále drží ve dvou rovinách, jedna rovina je lovecká, ta druhá užitková, a navzájem se obohacují.
Ne všichni mají od pána Boha dané, že mohou být mistři a troubit složité skladby, ale je úžasné, jak se užitková hudba rozšiřuje do mysliveckých spolků. A přitom ti trubači, kteří začínali s hudbou užitkovou, najednou zjistili, že z nich mohou být taky koncertní trubači a mají inspiraci. Obě roviny spolu musí být propojeny, musí spolu komunikovat.
I v užitkové lovecké hudbě lze tvořit a nejen obyčejně troubit, ale pěkně hudbu přednášet jako umění. Profesor Dyk a pan Selement nám zanechali signály, které jsou hudebností bohaté. I jejich signály lze zahrát krásně, až umělecky. A když se takto hezky a procítěně signál zahraje, okamžitě si to publikum na společné lovecké akci uvědomí a cítí, že to je krásné.
 
Není to trochu dáno i tím, že česká hudba je přece jen určitý fenomén v té Evropě a že u nás to není jen bráno jako signály a užitková věc při loveckých akcích, ale že Češi jsou známí svojí hudební malebností, tou kudrnatostí a že se snaží nějak zlepšit nebo opentlit i hudbu? Rozlišuje třeba i toto naší loveckou hudbu od zahraniční, rakouské, německé?
To určitě, česká hudba je okamžitě k poznání. Ale já bych se tady trochu zastal i zahraniční hudby. Ona je také velmi kvalitní. My Češi máme rádi, když je hudba  zpěvná, když má melodii a v tom jsou krásné naše zvyky a tradice, že pasují na naše myslivce, na naši mentalitu. Proto ji máme rádi a proto se nám líbí. Věřím, že i Rakušané a Němci mají rádi svoji ale i naši hudbu a to je fajn.
Řeknu vám zajímavost. Byli jsme nedávno v Berlíně na návštěvě v ústředí celoněmeckého mysliveckého svazu. Ukázali nám jejich statistiku, jaké skladby hrají nejčastěji němečtí trubači. A nebudete tomu věřit, oni rozdělili skladby do třech oblastí - rakousko-české, německé a francouzské a přesně v tomto pořadí mají hudbu nejraději. Němci si na soutěže nejčastěji vybírají hudbu z rakousko-českého prostředí, což mě u Němců trochu šokovalo. Byl velmi mile překvapen.
 
Že by fenomén bývalého Rakousko-Uherska?
Nedokážu si vysvětlit, čím to je, ale velmi mě potěšilo, že naše hudba je tak dobře přijímána.
 
Zmínil jste svoji práci se Slováky a sám vidím a jsem permanentně přítomen tomu, že hudba a trubači je to, co stále Čechy a Slováky spojuje, v lovecké hudbě neexistuje rozdělený stát, jsme stále českoslovenští trubači.
Musím říct, že vztahy se slovenskými trubači, s jejich klubem trubačů, jsou vysloveně nadstandardní. Jsme si blízcí, setkáváme se, ať už formálně nebo neformálně, velmi často, pořádáme spolu národní soutěže, vyměňujeme si skladby, je to jakoby opravdu existovalo skutečné Československo.
 
O MYSLIVECKÉ RADĚ
 
Zatím jsme mluvili převážně o hudbě. Myslivost má ale i jiné významy a vy jste momentálně funkcionář, člen Myslivecké rady ČMMJ. Co dalšího kromě tradic hudby si na české myslivosti ceníte? Na co byste ukázal jako na klad, případně jsou nějaké skutečnosti, které by se měly zlepšit?
Nejvíc si cením toho, že myslivci mají vztah k přírodě a ke zvěři. Pokud by tento vztah obecně lidí k přírodě a ke zvěři neexistoval, přestal by pro mě život mít smysl. Život není o tom, že máme nějaké ekonomické statky, budovy, auta, jedná se o soužití v přírodě, my jsme součástí přírody, a tak to musíme vnímat. ČMMJ musí dbát o naše soužití v přírodě. Má tak důležitý úkol, který někdy lepším, jindy horším způsobem, plní. A já mám v současné době možnost podílet se na těchto úkolech ČMMJ a je rozhodně řada věcí, které je potřeba zlepšovat.
 
Léta jste sice s Českomoravskou mysliveckou jednotou spolupracoval, jste léta v Klubu trubačů, proč jste se rozhodl kandidovat do Myslivecké rady?
Asi vás to překvapí, ale neměl jsem absolutně žádnou ambici tuto funkci dělat. Vzniklo to nějak spontánně, neměl jsem pocit, že bych měl něco zachraňovat nebo pomáhat. Řekl jsem si jenom, jak říkal můj kamarád Pepík Selement, tak přilož ruku k dílu. Tak jsem se ji pokusil přiložit.
 
Sám jste mě žádal, že v rámci představování nových členů Myslivecké rady, že byste chtěl být až na závěr, že byste chtěl poznat zevnitř fungování a práci tohoto vrcholného orgánu. Je nyní více než rok od vašeho zvolení, jak byste ten rok zhodnotil. Co vás překvapilo, ať už pozitivně nebo kladně, jak funguje Myslivecká rada?
Nová Myslivecká rada je ve funkci přibližně rok a čtvrt. Obecně vím ze své praxe, že člověk teprve po roce začne vůbec něco málo o záležitosti vědět. Kdo říká, že to je jinak a že přijde někdo, kdo je připravený a věc vyřeší rychle, takto to v životě není. Po roce teprve zjišťujeme, jaké problémy existují, po pěti letech pak o problematice člověk něco málo ví a po deseti letech se dá říct, že ví už dost a může něco skutečně kvalitně vykonat. Časté změny nemohou vést k ničemu dobrému a takový ten spěch, který někdy slyšívám od veřejnosti, je nežádoucí, jen to myslivosti uškodí. Je potřeba dělat věci s rozvahou, pečlivě, není třeba někam spěchat.
 
V Myslivecké radě jste se sešli tak, že kromě tří členů jste všichni v podstatě noví. Podědili jste stav, který byl reálně daný, bylo potřeba některé věci řešit prioritně a některé později? A jak jste se naučili fungovat společně, jaká je komunikace v Myslivecké radě?
Rozhodně bych nechtěl kritizovat naše předchůdce, každý se určitě snažil dělat práci, jak nejlíp uměl nebo jak mu dovoloval čas a podmínky. Je potřeba taky vzít v úvahu, že práce, styl, priority, se mění v důsledku času, takže to, co mělo velkou prioritu před pěti lety, nemusí být prioritou dnes. Nelze při hodnocení věcí nahlížet na záležitosti z dnešního pohledu, to by byl příliš zjednodušený pohled.
V Myslivecké radě je patnáct členů, každý z těchto členů je určitá osobnost, Myslivecká rada zasedá jednou za měsíc, členové mezitím mezi sebou komunikují, ale osobně se setkávají většinou jednou za měsíc. Jednotliví členové se musí na sebe naladit, musí si na sebe zvyknout, musí být ochotni a schopni přijmout i jiný názor, což se dnes úplně všude nenosí, ale to pak není diskuze, ale diktát. Musíme se všichni naučit žít s tím, že člověk může mít jiný názor a že na tom není nic špatného, naopak. Teprve v kultivované diskusi se zjistí, co je pro ČMMJ a myslivce dobré a co nikoliv.
Zdá se mi, že jsme si po tom roce na sebe dobře zvykli a dobře se společně naladili. Zvykli jsme si na to, jak kdo jednotlivá témata na Myslivecké radě předkládá, jak je odůvodňuje. Toto bych viděl jako dobrý základ pro to, aby mohla spolupráce dál dobře fungovat.
Pokud se jedná o priority, tak myslím, že momentálně převládá způsob spíše ekonomického řízení, což není určitě špatně. Jsem ale přesvědčený, že to není to hlavní, co do budoucna ČMMJ potřebuje. To je jen určitá podmínka, aby ČMMJ mohla dobře fungovat. Ekonomická rozhodnutí, která se nyní činí, se mi zdají racionální, správná, dalo by se říci, že se dělá pořádek, aby vše odpovídalo dnešním administrativním požadavkům. Právní předpisy se mění, ČMMJ nemůže zaostávat za legislativními a ekonomickými požadavky, některá ekonomická rozhodnutí je zkrátka potřebné učinit.
Ale zdůrazňuji, že to není ten nejhlavnější úkol, který mysliveckou radu čeká, ten teprve přijde. Hlavní úkol vidím v tom, aby ČMMJ měla mezi členy dohodnutý směr, kterým chce jít. Musíme nastavit jasný výhled, kam do budoucna chceme směřovat. Ten směr činnosti ale nezáleží jen na myslivcích. Nelze proto hledat shodu jen mezi myslivci, ale je potřeba brát ohled na záměry ministerstva zemědělství, zemědělců, lesníků, ochránců přírody a dalších subjektů. Se všemi nebo s většinou se musí hledat přiměřená shoda. A důležité je, aby se nebojovalo, to nikam nevede, to je jen ztráta času a energie. Musí se zkrátka sednout ke společnému stolu, diskutovat, hledat shoda, určitý kompromis, zkrátka řešení přijatelné pro všechny nebo pro velkou většinu. To bude velký úkol. Zatím se mi zdá, že mezi zájmovými subjekty převládá boj. Chvíli vyhrává jeden, pak zase druhý, každý hledá různé spojence, ale společné řešení se nehledá. Vznikají obrovské ztráty, vítězství jsou krátkodobá a vítězové se průběžně mění. To není určitě dobré, to neprospívá ani ČMMJ.
A ještě jedna věc je velmi důležitá, a musíme se o ni postarat všichni. Je to dlouhodobě dobré jméno ČMMJ a poctivost jednání našich členů. Jen tak můžeme být důvěryhodným partnerem pro všechny. To když se nám podaří, tak nemám vůbec strach o budoucnost ČMMJ. Rozhodně není nejdůležitější to, kterým směrem se vydáme. Když to totiž nebude zcela správný směr, jistě jej vhodně změníme. Opakuji proto znovu, jedná se o jednotu směru činnosti a poctivost konání.
 
Napadlo mne přirovnání z hudebního světa - jako patnáctičlenná Myslivecká rada jste takový orchestr, který by měl zahrát nějakou skladbu a jednotliví členové hrají na jednotlivé nástroje skladbu podle partitury, a teprve v souladu nástrojů vzniká malebná skladba. Jste dnes v situaci, když si myslíte, že se ta společná skladba už vytvořila a je dobře tvořena hrou jednotlivých nástrojů?
Z mého pohledu, tak daleko ještě nejsme. My se ještě učíme spolu hrát, už leccos umíme, ale tu společnou tvář skladby tomu budeme muset teprve začít dávat. A to bude ještě daleko větší úkol, než se zdokonalovat ve hře na samotný nástroj. To se teprve časem uvidí, jestli obstojíme nebo ne. Zda ta výsledná společná skladba bude dobře znít uším velké části posluchačů, ale jsem přesvědčený, že k tomu směřujeme a že se to podaří.
 
Takže už se mnohé nástroje ladí, ale ještě to není zcela ideálně naladěné?
Zdaleka není úplně ideální stav. Znovu říkám, musíme hledat společný směr, kterým půjdeme, vyříkat si, jak to budeme dělat. Musíme hledat správnou prezentaci vůči členům, veřejnosti atd., musíme kultivovat jednání a vystupování, to vše musíme ještě hodně zlepšovat. A pokud nebude soulad, tak se nepohneme příliš vpřed.
 
Nepřipadá vám, že toto vše, co říkáte, a s čím samozřejmě souhlasím, se ale málo dává najevo veřejnosti? Myslím, že nejsem sám, kdo cítí, že Myslivecká rada funguje zatím trochu uzavřeně, že by se měla více otevřít, více komunikovat a diskutovat s členy, ať už formou článků v časopise nebo jinak. Například se zcela vytratily z časopisu zprávy z jednání jak Rady, tak odborných komisí. Vždyť to není jen záležitost Rady, ale všech, členové mají plné právo vědět, jak se které záležitosti projednávají. Nepřipadá vám, že v tomto je pořádá ještě jisté manko?
Určitě máte pravdu, měla by být maximální možná otevřenost vůči myslivcům i vůči myslivcům, měla by být velká transparentnost a měla by být i dobrá prezentace myslivosti a vůbec všech činů a rozhodnutí, které přijímáme.
Problém je v tom, kde na to všechno vzít čas a energii. My jsme se první rok zabývali převážně organizačními a ekonomickými otázkami, a to ještě jen v centru a v obchodních společnostech. Pozornost by se ale měla upřít také na okresní úroveň, bez toho nelze pokročit vpřed, a já věřím, že se nám to podaří.
Asi je na první pohled vidět, že například s panem předsedou Ing. Janotou jsme naprosto rozdílné povahy, máme rozdílné myšlení. Já si ale troufám říct, že po roce společné práce to nevidíme jako nevýhodu, ale naopak jako výhodu, učíme se a naučili jsme se jeden druhého obohatit. Naše výměna názorů se kultivuje a komunikace se slaďuje. Ale na to jsme potřebovali ten rok. To je předpoklad, abychom mohli jít dál. Nedávno jsem panu předsedovi vyprávěl mé zkušenosti ze zahraniční, které mám od trubačů, pozorně mě vyslechl, diskutovali jsme, nalezli jsme společně plno momentů, které by nám mohly pomoci při práci v ČMMJ, Ale opět musím uvést, buďme trpěliví, nic nejde tak rychle jak si člověk představuje, vše potřebuje svůj čas. Vždyť to všichni známe - práce kvapná, málo platná.
 
Myslivecká rada by měla být tím orgánem, který určuje mantinely a směr, ale tu faktickou administrativu s tím spojenou, musí Radě pomáhat zvládnout sekretariát. Volení funkcionáři logicky nemohou dennodenně plnit úkoly, mají přece i svá zaměstnání. Byť se mnohé změnilo k lepšímu, troufám si tvrdit, že sekretariát zatím není zatím tou správnou podporou v činnosti Myslivecké rady. Mělo by tam být více lidí, kteří by pomohli plnit úkoly, pomohli v propagaci, zajistit veškerou administrativu a jednání, které vyplývají z vašich rozhodnutí. V souladu Rady a sekretariátu je přece taky základní moment úspěchu řízení organizace.
Máte zase plnou pravdu. Jenže problém je v tom, že to opět nejde tak rychle. V sekretariátu se vyměnilo několik zaměstnanců, je nová téměř celá Myslivecká rada a předávání úkolů a řízení je složitý proces. Člověk si musí nejdříve uvědomit co chce. Musí to diskutovat, musí vědět, že to rozhodnutí, které přijímá, je správné. Když rozhodnutí přijmeme, musíme ho umět tomu druhému sdělit tak, aby tomu porozuměl. Zaměstnanec sekretariátu musí také chtít to rozhodnutí udělat, a to jde nejlépe, když se s ním ztotožní. Když se neztotožní, tak nastává boj, ztráta času a energie. Ale o tom jsem již mluvil. A toto všechno se průběžně učíme, učí se to i sekretariát, učíme se zkrátka kooperovat.
Asi si řada čtenářů řekne, to přece je samozřejmé, to by měli všichni dávno umět a dělat, proč vůbec to ten Vacek povídá. Věřte mi a přiznejme si poctivě, vůbec to není samozřejmé, málokdo to dělá, a proto je stav takový, jaký je. Stačí se jen trochu pozorně dívat okolo a vidíte rázem realitu. Jen ve společné součinnosti je budoucnost. Žádný boj, žádná náhlá rozhodnutí, výměny zaměstnanců a funkcionářů, nic dobrého to nemůže přinést. My se musíme naučit dohodnout se na společné myšlence i za cenu, že se s ní ne zcela ztotožním a pak táhnout za jeden provaz.
 
Toto platí ale i ve vztazích k okresním mysliveckým spolkům, tady vidím také jistý neuralgický bod, mnohé okresní myslivecké spolky se sice skrývají pod střechu ČMMJ, ale jsou to mnohdy neřízené satelity. Měly by přece taky respektovat a prosazovat společný směr a komunikovat s vámi.
Představme si tu ČMMJ jako mozaiku a my musíme každý kamínek správně vyleštit, naladit a zařadit, aby z toho vznikl krásný a hlavně funkční obraz. Každý jednotlivý kamínek, který nám do toho nebude zapadat, bude centru, ale i okresům škodit. A toto platí i pro obchodní organizace ČMMJ, pro časopis Myslivost, jednotlivé myslivce, trubače, sokolníky, atd. Toto je obrovský úkol sjednocení a jednání to budou mnohdy těžká a možná i vzrušená, to je dlouhodobá práce. Když se nám podaří pokročit o trochu za pět nebo šest let, budu spokojen. Rychleji to nelze, to je jen naivní iluze a nereálné přání.
 
O POJIŠŤOVNĚ HALALI
 
Pane doktore, jste nejen předseda organizačně-právní komise, ale byl jste jedním z členů komise pro řešení záležitosti kolem Halali, dostali jste za úkol zjistit, jaký je stav. Můžeme se tedy prosím trochu vrátit k historii, co se událo kolem Halali a jaký je současný stav?
V komisi bylo pět členů, zástupci Myslivecké rady, Dozorčí rady a OMS. Prováděli jsme poměrně důkladnou revizi záležitostí, které se v Halali v minulém období děly. Těch věcí je mnoho, kvanta dokumentů, jen to přečíst si vyžádalo řadu hodin, natož se v tom vyznat. Myslím, že komise zadání splnila. Ale jen na vysvětlení, komise se nezabývala finančním a obchodním hospodařením z hlediska pojišťovnictví, ale jen záležitostmi kolem domu v Jungmannově ulici.
Tím jsme se zabývali svědomitě v podstatě tři čtvrtě roku. Zjistili jsme skutečnosti, které nás velmi překvapily. Hodnocení jsem uváděl na Sboru zástupců a velmi diplomaticky řečeno, hodnocení nebylo zrovna pochvalné, V každém případě, kdyby existovala otevřenost dřívějších jednání a kdyby se skutečnosti kolem domu průběžně a pravdivě zveřejňovaly, to je ta poctivost jednání, o které jsem se zmiňoval, tak by se mnoho událostí nikdy nestalo. Opět musím uvést, že se prostě nejednalo čestně a otevřeně, nebylo poskytováno dostatečné množství správných informací, informace byly poskytovány nepřesně a zkresleně. Pokud se mnou dotčené osoby nesouhlasí, velmi se jim omlouvám, nejedná se o mé osobní ambice nebo nepřátelský postoj vůči nim, prostě to tak vidím.
 
Váš projev na Sboru zástupců vloni v červnu byl vlastně první otevřený projev a jasné řečení nebo vyslovení toho, co se děje kolem domu v Jungmannově ulici. Sám jsem sledoval údiv v očích posluchačů v sále. Vy jste tedy měli za úkol zjišťovat historii a zjistili jste určité nepravosti, což kromě jiného vyústilo v odvolání představenstva a odstoupení paní ředitelky. Chcete to nějak okomentovat?
S dovolením to trochu opravím. Díky tomu, že se zveřejnil jiný názor, se staly věci, které popisujete. Jsem vždy velmi opatrný v hodnocení, nechci říkat, že názor komise byl jediný správný, ale je přece naším právem názor vyslovit, zejména pokud jsme přesvědčeni o jeho správnosti. Poprvé se tak otevřela veřejná diskuze k domu v Jungmannově ulici a najednou se udály momenty, které byly nebývalé.
Ta nebývalost spočívala v tom, že celé představenstvo pojišťovny ze dne na den odstoupilo. To přece o něčem svědčí, to se neděje jen tak. Proč se odstoupení nestalo již dříve? Jak jsem řekl, stačilo jen některé skutečnosti pojmenovat a zveřejnit a už se to samo hrotilo.
Zdůrazňuji, že komise dávala dostatek prostoru protistraně, aby se vyjádřila. Ale ta vyjádření byla značně nepřesvědčivá, pro mě nesrozumitelná, navíc některé skutečnosti byly dokonce členům komise zatajovány, byly činěny obstrukce. Promiňte nechce se mi o tom mluvit, nebyla to ta krásná hudba, o které jsem se zmiňoval, že je tak potřebná. Řeknu to raději takto – ve vztahu ke komisi se ze strany představenstva spolupráce nekonala. Bylo to tak, že správce, tedy představenstvo pojišťovny, našeho majetku, tedy členů ČMMJ, nechtěl spolupracovat s určeným zástupcem vlastníka, tedy s komisí určenou Mysliveckou radou ČMMJ. To přece nikdy nemohlo pro představenstvo dobře dopadnout, naprosto nechápu ten iracionální přístup. Opravdu jsem neporozuměl tomu odstoupení představenstva, přišlo mi to až dětinské.
 
Vy jste přece nebyli zvoleni jako nějaké trestní komando, ale jako komise, která měla zkonstatovat reálný stav a říci otevřeně o situaci kolem domu členům, protože jsme všichni členové jedné organizace a je to vlastně náš společný majetek. A o tom, že mají členové právo vědět, jak se nakládá s jejich majetkem, asi nemusíme polemizovat. Smutné je, že jste byli první, kteří řekli otevřeně pravdu.
My jsme určitě nebyli žádné trestní komando, my jsme jen měli za úkol zjistit stav, asi tak jako v medicíně vyslovit jiný názor, jak se věc má a jaká je možnost léčení. My jsme názor vyslovili a ten způsobil personální revoluci, došlo k výměně představenstva a odstoupení paní ředitelky. Nevím, zda je smutné, že jsme řekli jako první pravdu, ale pravdu a potřebné informace měli povinnost říkat členové představenstva a také paní ředitelka.
Chtěl bych říci, že nyní se do představenstva dostaly úplně nové osoby a současný stav je změněný jako mávnutím kouzelného proutku. Najednou noví členové představenstva komunikují, podávají ochotně informace, odpovídají na otázky, předkládají doklady a není s tím žádný problém. Proč s tím mělo problém původní představenstvo a paní ředitelka jsem dodnes nepochopil, dělali jsme jen práci o kterou nás Sbor zástupců a také Myslivecká rada požádala.
Nové vedení pojišťovny se tak postavilo na úplně jinou úroveň. Navíc oni vedle nápravy věcí, které se za původního vedení staly, hledají další budoucnost pojišťovny. Pojišťovna má odborně kvalifikované nové vedení, které se o pojišťovnu stará. Nechci říci, že původní vedení pojišťovny se nestaralo, to by bylo příliš zjednodušené. Otázkou ale je, jak se staralo. A když se podle sdělení původního vedení staralo dobře, tak proč se našim myslivcům svou prací veřejně nepochlubilo. Dnes se o věc i nadále zajímáme a mohu s klidným svědomím myslivcům kdykoliv říci, jak se věc má.
 
Chápu to tak, že tím, že nastoupilo nové představenstvo, které se stará o pojišťovnu a táhne káru dál, tak tím role komise skončila? Budete vyvozovat nějaké závěry, budete přijímat ještě nějaká usnesení? Nebo to už necháváte na novém představenstvu?
Komise ukončila svoji činnost, protože už by to bylo nadbytečné. Nedošlo jen k výměně členů představenstva, ale všech členů dozorčí rady pojišťovny. Snažili jsme se do obou těchto orgánů dát odborníky na danou problematiku. Aby to nebyli jen ekonomové a právníci, ale také lidé, kteří se s problematikou pojišťovnictví v životě setkali, aby měli možnost řídit pojišťovnu i z tohoto odborného hlediska.
Pokud se jedná o zástupce akcionáře i zde došlo k posunu vpřed. Mysliveckou radou byly určeny tři konkrétní osoby - pan předseda Janota, místopředseda Červenka a já, abychom z hlediska vlastníka sledovali dění a spolupracovali s orgány pojišťovny a dávali pak informace příslušným orgánům ČMMJ, včetně zástupců přítomných na Sboru zástupců.
Abych odpověděl na vaši otázku, tak je to tak, že uvedení tři zástupci sdělují novému představenstvu co by si vlastník pojišťovny (tj. ČMMJ) přál, aby se ve prospěch pojišťovny dělo, tedy určuje směry činnosti pojišťovny, a představenstvo pak tyto směry naplňuje a zajišťuje. Jednání jsou nyní naprosto bezproblémová, komunikujeme s orgány a zaměstnanci pojišťovny, děláme si vlastní úvahy a rozbory, setkáváme se a vyměňujeme si názory. Řízení pojišťovny pak musí zajišťovat nové představenstvo a kontrolu činnosti pak musí zajišťovat nová dozorčí rada. Představenstvo a dozorčí rada musí vykonávat povinnosti stanovené v zákonech a nesou za svá rozhodnutí a konání odpovědnost. Potřebné závěry a opatření musí tedy činit nové představenstvo, to jinak ani není možné. Zástupci vlastníka nemohou pojišťovnu přímo řídit, jejich úkolem je dbát o to, aby nedocházelo k poškozování zájmů vlastníka a v případě potřeby mohou činit personální opatření, například některého člena představenstva odvolat.
 
Přece jen mi dovolte se ještě ohlédnout do minulosti. Jste člen komise, která řešila situaci kolem domu, ale nadále jste členem statutárního orgánu, zástupce vlastníka a na pojišťovnu je možné koukat dvojím pohledem. Myslím si, že fungování pojišťovny, nabízení produktů, se jednoznačně zlepšilo a i v minulém čísle Myslivosti ze slov předsedy představenstva vyplývá, že se budou snažit nabízet novou paletu služeb. To je správné, uvidíme, jak to posune pojišťovnu dál. Pořád ale zůstává budova v Jungmannově ulici, a její problémy. Jaké je teď řešení jejího dalšího osudu? Je to už jen záležitostí představenstva s tím, že bude informovat Mysliveckou radu a vlastníka, nebo se budete nějak podílet na tom, jak řešit dům v Jungmannově ulici? Je vůbec možné zachovat dům v základním jmění pojišťovny a dál s ním uvažovat do budoucna?
Dům v Jungmannově má momentálně dva právní problémy. Jedním je platnost skončení nájmu společnosti Devclub, s.r.o., které se řeší u soudu a čeká se na soudní rozhodnutí, pokud nedojde mezi účastníky sporu k dohodě, neboť i o tomto se momentálně uvažuje. Důvody této úvahy jsou ekonomické – hledisko hospodárnosti a také se jedná o zachování dobrého jména ČMMJ. Soudní spory určitě nepřispívají k dobrému jménu ČMMJ.
Druhým problémem je otázka nájemní smlouvy a provádění stavebních úprav v domě společností Slug, a.s. Toto je momentálně ve fázi jednání, nájemní smlouva je ale neskutečně složitá a rozsáhlá. Jednání vede představenstvo, podle informací jedná za podpory advokátní kanceláře. Představenstvo nás o prováděných krocích informuje. Jednání jsou teprve v začátcích, smlouva je bývalým představenstvem podepsána a měnit závazky v průběhu trvání smlouvy není jednoduché, strany mají různé představy a zájmy.
 
Takže na závěr můžete slíbit, že myslivci budou informování, jak se bude situace vyvíjet? A snad není situace taková, že by Myslivecká rada nebo představenstvo Halali chtěli něco skrývat…
Za sebe, a myslím, že i za všechny členy Myslivecké rady, mohu slíbit, že myslivci dostanou potřebné podrobné informace minimálně jednou ročně prostřednictvím Sboru zástupců, ale budou je dostávat i na krajských koordinačních radách, na jedníních s OMS a také na neformálních setkáních. Bude také v zájmu všech, aby představenstvo pojišťovny pravidelně informovalo členy i na stránkách časopisu Myslivost. Mohu naše myslivce ujistit, že v tomto směru není vůbec nic tajného a není potřeba nic skrývat, dům v Jungmannově ulici přece patří jim.
 
S poděkováním za rozhovor
připravil Jiří KASINA
vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 0:15 a zapadá v 13:07 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...