Časopis Myslivost

Květen / 2017

Farmové chovy zvěře - pohled z druhé strany

Myslivost 5/2017, str. 20  Pavel Forejtek
Článek Martina Mohelského s názvem Farmové chovy zvěře znovu otevírá problematiku živočišných druhů, které jsou v první řadě jako volně žijící organizmy součástí přírodních společenstev, podle zákona o myslivosti jsou zvěří a podle plemenářských a veterinárních zákonů jsou jedinci těchto živočišných druhů, pokud jsou chováni na farmách, označováni jako hospodářská zvířata. Z pohledu historie člověk nejprve využíval většinu živočišných druhů jako cíl svého lovu a teprve až v poměrně nedávné době, kdy se z lovce stal zemědělec, začal také domestikovat ty druhy volně žijících zvířat, u kterých byla domestikace snazší a jejich chov relativně jednoduchý a přinášející očekávané produkty – tedy hlavně maso a mléko.
Těmto požadavkům odpovídaly především různé druhy čeledi turovitých a prasatovitých, tedy předchůdci dnešního skotu, ovcí, koz a domácích prasat. Chov jelenovitých v zajetí byl vždy více předmětem různých atrakcí než hospodářskou činností.
Přesto existují oblasti, kde má i dnes farmový chov jelenovitých jako hospodářská činnost svoje opodstatnění. Jsou to oblasti s vysokými dešťovými srážkami, které zajišťují vysokou a téměř celoroční produkci zelené travní hmoty, která tvoří hlavní součást potravy jelenů či daňků ve farmových chovech, nacházejících se v těchto oblastech.
Jedná se například o farmy na britských ostrovech či na Novém Zélandu, tedy v místech, kde celoroční úhrn dešťových srážek výrazně přesahuje 1000 mm a pro zvířata, chovaná na rozlehlých farmách představuje intenzivní travní produkce velmi kvalitní potravní nabídku.
Zcela odlišná je však situace ve většině středoevropských farmových chovů, v oblastech se srážkami kolem 600 mm, z nichž velká část je tvořena zimními či podzimními srážkami, jejichž vliv na travní produkci je velmi omezený. Přirozená pastevní nabídka je krátkodobá, většinu roku je zvěř odkázaná na farmářem dováženém krmení, jehož kvalita je přímo úměrná finančním možnostem farmáře.
Výjimkou jsou profesionálně vedené farmy jelenovitých v podhorských oblastech, kde jsou dešťové srážky výrazně vyšší a kde především dostatečná plocha farem zajišťuje po většinu roku odpovídající pastevní podmínky.
Smutnou stránkou jsou naopak ohrady, ve kterých je veškerá bylinná i keřová vegetace zdevastována drženými zvířaty, zelené jsou pouze větve stromů od 3 m a výše. Pestrou potravní nabídku většinou zajišťuje seno nevalné kvality, v zimním období potom obdobně „kvalitní“ siláž. Avšak i takové farmové chovy produkují „zvěřinu“, tedy svalovinu jelenovitých, jejíž původ na jídelním lístku restaurace se zvěřinovými specialitami nikdo rozlišit neumí.
 
Ale zpět k článku pana Mohelského. Zcela souhlasím s autorem, že u hospodářských zvířat jsme pokročili opravdu hodně daleko a umíme ovlivňovat jejich životní procesy podle našich představ či potřeb s využitím nejmodernější techniky či počítačových programů, díky kterým si lépe dojící kráva prostřednictvím softwarového programu sama řekne o přídavek ke krmné dávce či o úpravu krmné dávky v zájmu zlepšení její konverze. Pouze škoda, že nám evropská legislativa postupně vyhání tato zvířata z našich stájí a nahrazuje je strategickým dovozem živočišných produktů z jiných zemí společenství.
Poněkud nesouhlasím s tvrzením, že dobrý růstový a reprodukční potenciál zvěře vidíme v oborách, neboť zde je základní rozdíl v cílech, které očekáváme od lovné zvěře (např. jelena či daňka) v honitbě či oboře (ta je také honitbou).
U zvěře chceme mít početnost zvěře odpovídající přirozeným potravním podmínkám honiteb, chceme mít vyrovnanou pohlavní skladbu a chceme, aby kvalitní jedinci vytvářeli optimální věkovou skladbu populace s dostatečným zastoupení dospělé zvěře.
Určitě není cílem chovu zvěře v honitbách selekce na kusy dobře zmasilé s rychlou růstovou křivkou. Obdobně také nechceme zavádět do chovů zvěře intenzivní krmení energeticky bohatými krmivy, a to především vzhledem k následným škodám v oblastech soustředění zvěře, ke kterému právě díky předkládání jadrných krmiv dochází.
Využití jelenovitých k přirozené regulaci porostů je možné pouze v podmínkách oplocených pastvin (tedy v podmínkách farem). Zde však asi není regulace porostů spásaním aktuálním problémem. O regulaci porostů jelenovitými ve volnosti by mohli referovat lesníci, ale mnoho pozitivních závěrů bychom asi neuslyšeli.
Za zcela zásadní považuji autorovu základní a neporušitelnou podmínku faremních chovů zvěře a zcela se s ní ztotožňuji: „Zvěř je chována na farmách a její kontakt s volnou přírodou i zvěří ve volnosti je zcela vyloučen. V profesionálně vedeném chovu by to byl krok zpět a populaci volně žijící zvěře by to nikterak nemohlo prospět“.
 
S farmovým chovem některých druhů naší zvěře se musíme smířit, byť sám jenom těžce snáším pohled na královskou jelení zvěř, stojící u koryt a čekající na svoji „krmnou dávku“. Ale farmové chovy jelenovitých jsou rozšířené po celém světě, a pokud budou ty naše provozovány za podmínek, které uvádí autor příspěvku, bude v nich vyrůstat hospodářské zvíře s názvem jelen či daněk, s viditelným označením, s prokazatelnou evidencí a také s jasným označením výsledného produktu – tedy masa farmově chovaných hospodářských zvířat.
 
Zde musím uvést ještě jednu myšlenku, na kterou asi neumím správně odpovědět. Většina farmových chovů, které jsem měl možnost navštívit, uvádí, že produkcí masa nejsou schopni dosáhnout ekonomického zisku a proto se věnují produkci „chovného materiálu“, který se snaží lépe zpeněžit prodejem.
Ale komu? Kde jsou ty farmy, které skutečně chovají jelenovité na maso? A proč se v mnoha farmových chovech setkáváme s desítkami silných jelenů či daňku ve věku, kdy již nemohou kvalitou své svaloviny konkurovat mladým jedincům?
Selekce farmově chované zvěře, zaměřená na co největší tělesný rámec, který je zárukou hmotnostně nadprůměrného potomstva s výkonným zažívacím aparátem, schopným maximálně využívat přijatá krmiva, je současně předpokladem dobré reprodukční schopnosti a zdravotní odolnost, to vše v podmínkách kvalitní výživy – to jsou faktory, se kterými lze jednoznačně souhlasit.
Také selekce zvířat podle chování, kdy pro farmu jsou žádoucí kusy s minimální plachostí, vznikající především vícegeneračním kontaktem s člověkem-ošetřovatelem či krmičem, zatímco u volně žijící zvěře považujeme plachost za základní vlastnost zdravého jedince.
A jsem moc rád, že se v příspěvku pana Mohelského neobjevila ani zmínka o selekci farmově chovaných jelenů či daňku podle kvality paroží.
Závěrem si neodpustím opakovaní citace, kterou by měli respektovat jak chovatelé jelenovitých na farmách, tak také myslivci: „Perspektiva faremního chovu stojí mimo naší myslivost! Rozhodně nelze obojí slučovat!“
MVDr. Pavel FOREJTEK, CSc.
Středoevropský institut ekologie zvěře o.p.s.
člen Redakční rady časopisu Myslivost
vychází v 7:27 a zapadá v 16:06 vychází v 11:52 a zapadá v 21:16 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...