Časopis Myslivost

Leden / 2017

Krušné hory – jedno pohoří, dva přístupy k lesu i zvěři

Myslivost 1/2017, str. 52  Lukáš Linhart
Velmi zajímavá konference zaměřená na management lesa a zvěře, zejména škody způsobené zvěří, se uskutečnila 6.-7.října 2016 v Božím Daru a okolních lesních porostech včetně německé strany. Akci zaštiťovala organizace Pro Silva Bohemica, pobočný spolek České lesnické společnosti, který sdružuje lesníky prosazující přírodě blízké hospodaření. Svým společným cílem, tedy předání stabilních a zdravých lesů dalším generacím, se snaží v pozitivním slova smyslu „nakazit“ co nejširší lesnickou veřejnost. Do svých představ také jasně implementují návrh hospodaření se zvěří. A jak si to vše představují, to se dozvíte v této reportáži ze setkání pořádaného na pohraničí Čech a Německa.
 
Jako na každé podobné akci, také v Božím Daru se začínalo přednáškami, které položily teoretický základ následným diskuzím při exkurzi v terénu.
Dopolední sezení uvedl Ing. Milan Hron, předseda české pobočky Pro Silva, který představil základní společné principy založené na plném využití přírodních sil ve prospěch hospodaření v lesích. Osvětlil, proč se setkání koná právě v této lokalitě a poukázal na možnost místní inspirace. Neopomenul také vyhlídky klimatických změn a potřebu přizpůsobení lesnického hospodaření při měnící se ekologické valenci důležitých dřevin, která přímo souvisí se stabilitou porostů. Zdůraznil limitní roli zvěře při obnově lesních porostů a potřebu legislativních „posunů“ v ČR.
Tolik úvodem, nyní se věnujme jednotlivým příspěvkům a představám prezentujících odborníků.

 

Vliv zvěře na lesní ekosystém Krušných hor

Zástupcem Ústavu pro hospodářskou úpravu lesa byl Ing. Miroslav Sloup, který se dlouhodobě věnuje hodnocení škod zvěří. Představil metodiku hodnocení vlivu zvěře na lesní ekosystémy na základě Národní inventarizace lesů, která předpokládá stanovení plánu lovu podle zjištěného poškození porostů, nikoliv stavů zvěře.
Po zhodnocení okusu a vytloukání, loupání, ohryzu a poškození mající vliv na biodiverzitu, by měla být šetřená oblast zařazena do jedné ze čtyř kategorií od regionu s bezvýznamnými škodami až po region s neúměrně vysokými škodami, kde je potřeba okamžitých opatření pro snížení škod, tedy zejména odstřel zvěře.
Regionem se rozumí území nejméně tří honiteb u druhů zvěře sezonně migrujících pro plochu asi 5–30 tis. ha, pro které by měla být také stanovena výše odstřelu na základě výsledků.
Šetření by se mělo provádět jednou za pět let, držitel a uživatel honitby by po předložení závažných důvodů mohl žádat o revizi již po třech letech platnosti posudku. Je důležité připomenout, že příspěvek pojednával prioritně o stavech zvěře v honitbách s významným zastoupením lesa.
 

Úspěšná tvorba smíšených lesních porostů prostřednictvím důsledné myslivecké strategie na LS Eibenstock

Přednáška Stephana Schussera upoutala české posluchače zřejmě nejvíce. Nejprve obecně charakterizoval přírodní podmínky na lesní správě, kterou řídí. Dále pak postupně představil vize a ideologii hospodaření, kterou místní lesníci prosazují.
Lov s hosty jako priorita, 8 kusů jelení zvěře na 100 ha, masivní škody loupáním a okusem, holoseče, obnova pouze smrkem a občanské protesty proti zvěři. Takový byl výchozí stav před rokem 1990, než se myšlení a přístup k hospodaření změnily.
Jak Němce známe, dobře počítali a vyhodnotili, jak enormní ekonomické ztráty tento špatně obhospodařovaný ekosystém přináší. Mezi nejzávažnější problémy se řadilo poškození zvěří, drahé oplocování kultur a zvýšení náchylnosti lesa k dalším negativním abiotickým (vítr, sníh) a biotickým (kůrovec) činitelům vlivem nevhodné volby dřevinné skladby.
Zástupce LS Eibenstock také zdůrazňoval potřebu plánování na základě předpokládaných klimatických změn, jelikož smrk budeme podle prognóz moci pěstovat pouze v nejvyšších polohách a jedle se stane obecně vhodnější dřevinou.
V tomto příspěvku zazněla také myslivecká strategie, která systematicky doplňuje přeměny v lesnickém hospodaření.
Hned úvodní informace byla překvapující. Přednášející konstatoval, že prvním krokem bylo zastavení jakéhokoliv přikrmování, které se projevilo v okamžitém a razantním snížení výskytu škod loupáním. Místní přistoupili také k výrazné redukci populace jelení zvěře.
Nižší stavy samozřejmě znamenají menší pravděpodobnost úspěchu při lovu. V současné době na tuto skutečnost reagují snahou zatraktivnit myslivost na základě její kulturní roviny. Častá setkání, posezení, společné čekané, časté společné lovy, atd.
Na závěr referátu zazněla důležitá poznámka, a to že myslivost je potřeba vnímat nejen jako koníček, ale zároveň jako službu pro pěstování lesa a řemeslo, které je potřeba důsledně zvládat. Zásadní je tedy dobrá myslivecká infrastruktura (posedy, budování naháňkových území), průběžné vzdělávání včetně tréninku střelby a použití moderních technologií při lovu.
 

Systém provozování myslivosti u státního podniku Staatsbetrieb Sachsenforst

Příspěvek Dr. Eisenhauera se do značné míry prolínal s předchozím a detailněji popisoval pravidla mysliveckého hospodaření v státních lesích Saska.
Přednášející nejprve určil přeměnu smrkových monokultur ke stanovištně vhodným kulturním lesům jako směrodatnou při veškerém plánování. V minulosti kvůli nedostatečnému odstřelu samičí vysoké zvěře významně vzrostly její stavy a tento fakt velmi negativně ovlivňoval investice do přestavby lesa. Cílem byla obnova porostů bez aplikace ochranných prostředků.
Přednášející následně popisoval, jak důležitá je pro saské státní lesy motivace myslivců, na základě čehož provedli několik změn v pravidlech odstřelu zvěře. Mezi ně patří lov srnčí zvěře bez omezení jelení zvěře do hmotnosti trofeje 3 kg pro každého, trvalí hosté jsou odměňováni možností lovu větších jelenů na základě výkonu, tedy odstřelu holé zvěře. Pro vedoucí pracovníky lesní správy je lov součástí pracovních povinností.
Velmi podporovanou skupinou jsou zde také psovodi. Lesní správa hradí z poloviny kupní cenu psa, majitel dostává základní poplatek za trvalé držení lovecky upotřebitelného psa, náhradu při jeho ztrátě či poranění, dále pak obdrží podporu na technické vybavení.
Zásadou je pro lesní správu mít vše ve svých rukách a s přidruženými myslivci tvořivě spolupracovat, tedy něčeho společně dosáhnout. Velké úsilí je soustředěno do nácviku střelby, školení a udržení dobrých vztahů vzájemným uznáním.
Na konec referátu pan Eisenhauer zmínil reakce státních úředníků na nově navrhnutý systém mysliveckého hospodaření. Označili ho za ucelený, důsledný, systematický a v souladu se zákony. Zazněla jediná kritická otázka, a to proč byl zaveden až v roce 2012.

Přechod k nepasečnému hospodaření v oblasti s tlakem jelení zvěře – ML Boží Dar

Poutavým povídáním o své práci obohatil posluchače místní lesník Ing. Karel Picura, který má na starosti téměř 450 ha lesních porostů města Boží Dar. Jeho revír se nachází v nadmořské výšce kolem jednoho tisíce m. n m., tudíž se potýká s mnoha významnými faktory ohrožení lesa včetně tlaku zvěře. Další výzvou pro něj byl stav, v jakém lesy po předchozích správcích převzal.
Osvícené myšlení a podpora města umožnily panu Picurovi vyhnout se obnovování lesa způsobem, kterým by nikdy nedosáhl stability porostů a naopak by se neustále potýkal se stejnými problémy. Od roku 2002 se přihlásil k principům Pro Silva, maximálně využíval přirozené obnovy, vnášel meliorační a zpevňující dřeviny, uplatňoval strukturalizující prořezávky, snažil se o diferenciaci porostů, dokonce zavedl těžbu jednotlivých stromů výběrným způsobem a konečně se mu podařilo dosáhnout milníku poklesu nákladů pěstební činnosti z 2,5 mil. Kč v roce 1995 na 0,3 mil. Kč v roce 2011.
Jako výhodu také označil možnost podílení se na redukci stavů spárkaté zvěře, která velmi komplikovala vnášení různých druhů dřevin a dále decimovala původní porosty smrku.
Při nynějším stavu, kdy populace zvěře byla snížena na únosnou míru, jsou vyhlídky v pěstování lesů na Božím Daru světlejší. Pan Picura však zdůrazňoval potřebu zvyšování úživnosti honiteb správným lesnickým hospodařením. Na otázku, jaké jsou podle něj optimální stavy zvěře odpověděl jednoduše a věcně: „Takové, abych zvládl zajistit kulturu“.
 

Krátký komentář, aneb stačí otevřít oči

Z nynějšího stavu můžeme nabýt dojmu, že škody způsobené zvěří ať na lesních porostech či zemědělských kulturách, budou vždy horkým tématem. Tak by tomu ale být nemuselo. Tento konflikt totiž vychází z nepřizpůsobivosti člověka a jeho touhy mít ze všeho maximální výnos, a to na úkor jak životního prostředí, živočichů a flóry, tak nakonec jeho samotného.
Recept je jednoduchý a na německé straně ho již pochopili. Jedná se o to s přírodou spolupracovat a hospodařit v krajině způsobem, který je šetrný a zároveň trvale udržitelný. Samozřejmě je zapotřebí polevit v nárocích na ekonomickou stránku věci, avšak jedná se také o budoucnost dalších generací, do které je bez pochyby potřeba investovat.
Stabilita ekosystémů a životního prostředí je na většině České republiky značně oslabena a bylo by záhodno tuto lidskou chybu napravit. Jedná se o úkol nelehký, zároveň ale řešitelný, neboť příroda nám sama ukazuje, kde děláme chyby. Stačí její reakce na naše hospodaření pečlivě pozorovat a učit se.
Na základě této nestability začaly kromě jiného růst stavy spárkaté zvěře, zejména v zemědělských kulturách. Je známým faktem, že velkoplošné hospodaření poskytuje zvěři kryt, téměř nekonečný zdroj potravy a znemožňuje efektivní lov. Sám jsem letos při letním čekání u pšenice černou zvěř viděl téměř pokaždé, k zodpovědné ráně jsem se ale nedostal.
Někteří zemědělci ovšem stále sledují pouze své ekonomické zájmy a velmi málo přemýšlí v hlubších souvislostech. Taková už je bohužel lidská povaha. Na druhou stranu pokud jim to je umožněno, nemůžeme se divit.
 

Poznatky ve vztahu ke zvěři

Při cestě na tuto konferenci jsem při pohledu na naši krajinu uvažoval nad monokulturním hospodařením jak na polích, tak v lesních porostech. Jak je možné, že v současné době stále najdeme v odborných lesnických časopisech články od univerzitních profesorů, kteří takový přístup schvalují, ba co víc propagují?
Smrková či jiná homogenní lesní společenstva sice neposkytují velké množství potravy, a proto neumožňují zvěři se nekontrolovatelně přemnožit, ale přímo vybízejí ke vzniku škod. Jediná fáze vývoje porostu, při které se v takovém lese zlepší potravní nabídka zvěři, je čerstvě zalesněná kultura. Zvěř takto velmi jednoduše nalákáme do paseky, kde ještě vylepšíme jídelníček pár tisíci sazenic. Další stádia takových porostů již bylinné patro vytlačují, a proto zvěři nezbývá, než se pustit do ohryzu a loupání. Ostatně není divu, když zvážíme, že trávicí soustava přežvýkavé zvěře se po staletí formovala pro příjem vlákniny.
Důležitá je také informace o lokálním charakteru zvýšené koncentrace spárkaté zvěře. Tu mnoho subjektů, které populace těchto druhů zvěře zkoumají a následně se k jejich stavům vyjadřují, naprosto vypouští.
Je velké množství území, resp. honiteb, kde jsou normované stavy dodržovány a myslivecky se hospodaří správně. V opačném případě v regionech, kde je management zvěře profesně nezvládnutý, není z mého pohledu možné připustit naprostou „genocidu“. Početní stavy, jako například pět kusů jelení zvěře na tisíc hektarů honitby, jsou naprostou mysliveckou utopií. Opět se musím vrátit k tomu, že životní prostor sdílíme, nikoliv ovládáme. Alespoň mně se zdá takové panovačné smýšlení poněkud necitlivé a pro dnešní dobu nepatřičné.
Hledáme tedy způsob, kterak dosáhnout stavu vysoké úživnosti honitby, všem tak dobře známého termínu. Jak naši němečtí kolegové zdůrazňovali, šetrnějšími a přírodě bližšími způsoby hospodaření nedosáhneme pouze stabilnějších a odolnějších lesních porostů, ale kromě jiného i zlepšení životních podmínek zvěře a dalších živočichů.
Je zapotřebí pochopit, že myšlenka absolutního finančního výnosu z lesa bez ohledu na budoucnost je ve 21. století passé. Opravdu nejsme jediní uživatelé tohoto životního prostředí. Potřebu změny myšlení a následně přístupu k hospodaření v lese nám v současné době demonstruje třeba situace na území Libavé či severní Moravy (kůrovcové gradace, rozpad stanovištně nevhodných smrkových monokultur).
 

Mysliveckému hospodaření často chybí profesionalita

Aby byl tento příspěvek objektivní, nemohu nezmínit nedopatření na straně nás, myslivců. Samozřejmě existují regiony se značným zvýšením koncentrace spárkaté zvěře, které má na svědomí nedokonalý management jejích populací.
Poměrně zajímavou cestu, kterou se lze ubírat v problematice plánování lovu ve státních honitbách, nalezneme u kolegů ze Saska – viz. příspěvek Dr. Eisenhauera. Na metodách, které praktikují na místních lesních správách, lze vyzdvihnout fakt aktivního zapojení zdejších myslivců, kteří mají velkou výhodu znalosti dané honitby. To je předurčuje k vysoké efektivitě při lovu a navíc si na povolenku mohou jednoduše vydělat zástřelným.
 
Během celé historie myslivosti bylo úspěšně aplikováno mnoho dalších opatření, která by nám mohla pomoci ke zmírnění škod zvěří na lese. Ať se jedná o tzv. pastevní klid, tedy vynechání lovu na loukách, vysazování plodonosných dřevin, nebo zakládání mysliveckých políček, cesty můžeme hledat v literatuře či na odborných seminářích. Na některé dokonce můžeme čerpat finanční podporu státu. Ruku na srdce, kolik z mysliveckých spolků se ale takovým aktivitám věnuje?
V táboře myslivců a lovců nacházím prostor ke zdokonalení managementu zvěře také ve zlepšení znalostí jejího života a výživy. S principy a původními zásadami myslivosti už se velmi rozchází idea tzv. „hromadnictví“. Těžko asi hledat nějaké vnitřní naplnění z úspěšného lovu. O negativních vlivech na trávení přežvýkavé zvěře, která k těmto nepřiměřeným vnadištím má přístup, se snad již ani nemusím zmiňovat.
Zásadním problémem je nedodržení principu vnadění, při kterém má být podle původního výkladu použito pouze velmi malé množství vysoce atraktivní potravy. Navíc uvažujeme-li zvýšení reprodukčních schopností černé zvěře díky předkládání nekonečných zdrojů potravy v zimním období (tedy v době chrutí), zřejmě v konečném důsledku populace takto lovené zvěře ani neregulujeme, naopak spíše rozmnožujeme.
Jsou i momenty, kdy škodám bráníme jen těžko, a to bez ohledu na početní stavy zvěře. Jedná se o etologický problém, kdy pokud se v době strádání pohybuje v blízkosti stávaniště mnoho turistů či houbařů, stresovaná zvěř dokáže napáchat významné poškození lesa ve velmi krátkém čase. S omezením návštěvnosti lesa bychom ale zřejmě u širší veřejnosti neuspěli. Naskýtá se proto otázka, do jaké míry v této situaci hraje roli lesnické hospodaření.
 C
esty k lepším zítřkům nacházím tedy v kompromisech a zároveň uplatnění znalostí, které jsme již o přírodních zákonitostech načerpali, či v budoucnu ještě získáme. Znovu si dovolím zdůraznit, že pouze managementem, který sleduje potřeby a nároky lidí, ale zároveň zvěře a lesa či polních společenstev, je možné se přibližovat ideálnímu stavu, kdy nebudeme muset neustále řešit škody. Vynechat lze následně také vývoj nejrůznějších metodik hodnocení stavů zvěře, které většinou stejně selhávají vlivem lidského faktoru. Svůj čas pak můžeme investovat do pečlivé a promyšlené tvorby životního prostředí, které budou moci ocenit další generace.
Lukáš Linhart
linhart@cmmj.cz
vychází v 6:49 a zapadá v 18:54 vychází v 11:08 a zapadá v 21:12 Nákupní košík 0
Zpracování dat...