Časopis Myslivost

Leden / 2017

Zachráníme sýčka?

Myslivost 1/2017, str. 38  Karel Zvářal
aneb O potřebě regulace predátorů Nebylo snad dne, abych se o letních prázdninách při podvečerním návratu domů nepotkal se sýčkem. Stačilo se zadívat do míst, kde v keřích pod střechou kravína hrčivě varovali vrabci, jindy zase dorážející vlaštovky a konipasi dávali průchod svému rozčílení. Skryta za komínem či hromosvodem se na své rozhledně vyhřívala kropenatá kulička, jen o trochu větší než kos. Mžouravě mě sledovala a neprojevovala velkou plachost. I bez dalekohledu jsem poznal malou sovu, sýčka. A bez dalšího zájmu jsem pokračoval v cestě. Nepovažoval jsem tehdy tohoto pověrami opředeného sympaťáka za zajímavého. Dokonce jsem byl tak hloupý, že to byl pro mě téměř plevel… Vždyť hnízdil prakticky na každé farmě, párkrát jsem ho našel v duté šikmé jabloni starého sadu. Nervózně pozoroval kontrolu svého příbytku, poletoval okolo, pitvorně se ukláněl a natahoval. To však bylo před padesáti lety...
 
Z nejpočetnějšího druhu nejvzácnějším
 
O sýčkovi dnes již neplatí, že je obecný, tj. u nás v Česku hojně rozšířen. Jak se vůbec mohlo stát, že z všudypřítomného druhu je během krátké doby ornitology ostře sledovaná rarita?
Ze sovy, jejíž početnost se pohybovala ještě nedávno řádově mezi deseti až dvaceti tisíci párů, je dnes kriticky ohrožený druh s pouhými těžko uvěřitelnými 50 až 80 páry!
Jeho úbytek byl pozvolný, ne tak do očí bijící, jako například u myxomatózou stiženého králíka divokého. Důvody vymizení sýčka, jak vyplyne z následujícího, jsou podobné jako u zajíce, koroptve, kavky, čejky či chocholouše a jiných druhů.
Kromě drastických změn v zemědělsky obhospodařované krajině to byl nepochybně enormní nárůst predátorů, tj. především prasat, lišek, krkavců a kání. Avšak ptáky hnízdící v dutinách vrb a starých stromů u potoků, ve stromořadích a sadech nejvíce ohrožuje kuna skalní. Tato štíhlá, lezecky disponovaná a dokonale synantropizovaná šelmička, jejíž stavy vzrostly v průběhu třiceti let asi o jeden řád, je pověstná svým zabijáckým instinktem zejména chovatelům holubů a drůbeže. A jestliže stavy skalačky šly strmě vzhůru, souběžný logický ústup menších lasicovitých šelem, tj. tchoře, hranostaje a kolčavy, má stejnou příčinu – silnější konkurence vítězí.
Sýčka také nepřímo limitují hojné druhy dravců, převážně myšilovné poštolky a káně, kterých dříve byl zlomeček v porovnání s dneškem. I v tomto případě byl patrný protisměrný trend početnosti, a to zejména díky uzákoněné ochraně dravců, ale také díky jejich lepším letovým a loveckým schopnostem i odlišnému způsobu života, například při výběru hnízdiště.
Pro mne byly změny posledních padesáti let názornou ukázkou přírodního boje o životní prostor, kdy přizpůsobivější druhy postupem času dominují. V tom spatřuji jako praktický ochranář nedomyšlenost některých legislativních opatření, a současně výzvu snad nejen pro sebe tyto věci alespoň částečně napravit. Vím, že mnoho teoreticky laděných ekologů se mnou nebude souhlasit, protože podle nich predátoři, tj. nejen šelmy a dravci, ale i prasata a krkavcovití „přece v přírodě udržují rovnováhu.“ Také jsem kdysi sdílel podobný názor, jenže dramatické ekologické změny v relativně krátkém čase mě z tohoto omylu vyvedly.
 
Líbivé klišé o rovnováze platí jen do určité míry
 
Toto líbivé zažité klišé o rovnováze totiž platí jen do určité míry. Jinými slovy: ne vždy, ne všude, a ne pro všechny druhy stejně. Někdy opravdu stačí „pouhý“ predační či konkurenční tlak, který je však tak silný a dlouhodobý, že pro zranitelné druhy může být – a také bývá, likvidační.
Predátor při lovu nemyslí na udržování rovnováhy a nepřekročitelnost minimálních stavů. Loví, dokud má co, resp. dokud je kořist dosažitelná. Potom se buďto přesune jinam, nebo svádí teritoriální půtky s konkurencí, při kterých může i zahynout, eventuálně vážně se zranit, v důsledku čeho ztratí schopnost lovit. Přestože i jeho početnost se časem přirozeně sníží, vyhubené druhy se zpět jaksi nevrací.
A jaký že mám ke svému tvrzení důkaz? Velmi prostý: podobu krajiny, resp. vhodných biotopů dříve a dnes, oficiální statistiky stavů zvěře a svou paměť. A také desítky příkladů ze světa s tzv. invazními druhy (např. kočka, prase, potkan, kapr, skokan volský), které během krátké doby zcela zlikvidovaly kořist s nedokonalou obrannou strategií, resp. silně zdecimovaly populace slabších konkurentů. A pozor – v jejich původním, naprosto nedotčeném prostředí!
Jsem proto přesvědčen o tom, že i některé přemnožené druhy původních predátorů, které dnes nejsou dostatečně regulovány člověkem, a jiné, které jsou nesmyslně chráněny i přes svou vysokou početnost – a jelikož nemají v místě přirozeného predátora, dokážou svým loveckým tlakem způsobit vymizení některých zranitelných druhů svého širokého potravního spektra.
Pochopitelně, že predace není jediným důvodem úbytku drobné zvěře v posledních desetiletích. Dnešní zprůmyslněné zemědělství nepochybně dává přírodě pořádně zabrat, a na dnešních bioplynkových akciovkách nenechávám niť suchou.
Ale svádět vše na jeden, byť velmi důležitý faktor, je krátkozraké, demagogické, ohlupující. Protože ne všude byla krajina změněna k horšímu! Někde zůstala v podstatě stejná, jinde se dokonce změnila k lepšímu. A snad právě tyto příklady, neuváděné, resp. notoricky neopisované v žádných skriptech či učebnicích, pomohou otevřít oči i těm nezaujatým, kdož chtějí vidět.
 
Zatravněné je, koroptve a sýčci chybí, zajíců minimum…
 
Krajina Valašska se vždy vyznačovala vysokým stupněm zatravnění. Na strmých svazích provádět orbu lze jen na úzkých terasách, aby silný déšť cennou humózní vrstvičku nesplavil. Proto velká část neúrodných pozemků byla tvořena loukou, která sloužila pastvě hospodářských zvířat, na jiných se zase sklízelo seno pro zimní krmení. Takto udržovaná krajina vyhovovala spoustě divoce žijících druhů, protože zde nacházely potravu. Kromě drobné zvěře, tj. zajíce, koroptve a bažanta, to byly i všechny druhy dravců a sov včetně sýčka. Nejinak tomu bylo v okolí Zlína a Vizovic, dvou míst, která mám v dobré paměti a která snad nejlépe ilustrují nastíněnou problematiku.
Zajíc polní a koroptev polní jsou původně stepní zvěří. Ovšem člověkem v minulosti vytvořený systém hospodaření s mozaikou malých políček a přilehlých luk jim převelice vyhovoval, jelikož zde celoročně nacházeli pestrou potravu i dostatečný kryt. V neposlední řadě i klid od predátorů, které člověk na svém skromném a pracně obdělávaném hospodářství nestrpěl. Proto také zajíc a koroptev byli hlavní lovnou zvěří v polních honitbách, a leckdo se mohl domnívat, že to tak zůstane navěky. I skromnému sýčkovi stačilo často několik málo hektarů louky s hrabošem a hmyzem, aby uživil sebe i svou rodinku.
S tím, jak přibývá lidská populace, její technické možnosti, nároky na konzum a odtržení technokratů od přírody, mění se i tvář zemědělské krajiny. Bohužel, většinou k horšímu. „Moderní“ agronom hnaný vidinou maximálního zisku má myšlení zcela jiné, než racionálně uvažující sedlák vázaný na půdu, na níž byl po generace závislý. Dnešní obrovské lány řepky, kukuřice a obilovin při absenci mezí a minimální ploše pícnin představují pro polní zvěř chudou monodietu, která ani v tom nejmenším nesplňuje její potravní nároky, o dostatku zimní krytiny nemluvě.
Zatímco na většině polí intenzivně obhospodařovaných není ani zbla travnatých ploch, resp. alespoň úzkých mezí, svažité kopce našeho regionu jsou pokryty travním porostem celoročně. V luční půdě nerušeně žijí vývojová stadia hmyzu, četná jsou mraveniště více druhů mravenců, kteří slouží jako potrava pro kuřata koroptví a bažantů, ale také pro žluny, krutihlava a další druhy ptáků. Také savci nacházejí na louce vhodný biotop, hrabošem polním počínaje, přes krtka, rejsky, ježka, králíka, zajíce, až po zvěř spárkatou.
 
A ptám se tedy všeznalých teoretiků – jak je možné, že v krajině téměř stoprocentně zatravněné, zčásti spásané, zčásti sečené, s pásy keřů a menšími sady, žije jen nepatrné procento dřívějších stavů zvěře?! Kde je kdysi hojná koroptev, kde je nenáročný a otužilý zajíc?
Připusťme, že koroptve v tuhých zimách s vysokou sněhovou pokrývkou se neprohrabou k potravě. Ale nevěřím tomu, že by zajíc se svými silnými běhy a zuby schopnými okusovat kůru vyhynul na nedostatek potravy.
 
Zásadním důvodem, který limituje stavy drobné zvěře, je lovecký tlak přemnožených predátorů!
 
Problém dramatického úbytku drobné zvěře v harmonicky a tradičně udržované krajině – bez chemizace(!), vidím někde jinde než v tuhých zimách. Budu se opakovat, protože se mi to dosud nikdo ani nepokusil vyvrátit, ale tím zásadním důvodem, který limituje stavy drobné zvěře, je lovecký tlak přemnožených predátorů. Pojem přemnožený je stejně diskutabilní a relativní, jako škodlivý a užitečný. Nehodlám zde slovíčkařit, mne zajímá výsledný efekt zásadních změn v počtech predátorů a jejich zákonitý dopad na stavy dříve hojných druhů drobné zvěře žijící v biotopech, které jsou topicky i troficky blízké optimu.
 
Příklady lokalit Příluky a Vizovice
 


Před padesáti lety se na horní farmě (na připojeném leteckém snímku označeno číslem 1) v Příluku choval skot a prasata, kolem byly rozsáhlé hony s jetelem a pastvinami, kde nejpočetnějším savcem je hraboš polní. Na dolní farmě (2) se chovali plemenní býci, kolem byly sady a louky. Tedy ideální místa pro výskyt sýčka, a ten zde také pravidelně hnízdil.
S likvidací chovu skotu zmizeli i sýčci, přestože okolní krajina se i dnes vyznačuje velkým zatravněním a starými sady.
V sousedním katastru hnízdil sýček ve velkém sadu pod Juré (3) s pastvinou. Tam se nic v podstatě nezměnilo, pase se stále, i duté stromy tam zůstaly, ale už bez této sovičky. Nejen sýček vymizel, zajíc je ani ne na desetině dřívějších stavů, koroptev žádná, několik málo bažantů dříve vypuštěných ještě přežívá. Prasata a kuny jsou zde relativně početné, lišky méně.
Podle slov B. Holíka hnízdily začátkem sedmdesátých let jen v západní části vizovického katastru 4 páry sýčka na farmách Těchlov (4) a Razov (5), na zámku (6) a v sadu v Čamínce (7).
Zde se v devadesátých letech biotop měnil k lepšímu: vznikly nové švestkové sady, pase se skot, neorá se, otevřená krajina s pásy křovin je téměř stoprocentně zatravněná. Přesto zde nežije ani jeden pár sýčka, i když vhodných stromů s dutinami je tam dostatek.
Zajíců je rovněž velmi málo, neloví se, v minulosti se lovilo asi 200 ks. Za dvě hodiny chození po loukách s otavou žádný neviděn – nalezen jen trus v nižší vegetaci, koroptev chybí. Kvůli elektrickým ohradníkům a spíše extenzivní pastvě skotu je relativně málo i srnčí zvěře, za půlden pozorováno 5-6 ks. Na cestách nalézány četné značky od lišky a kuny, z dravců přítomny káně a poštolky, které na loukách pátrají po latentních hraboších, zvědaví krkavci se svistem letek kontrolují bystrým zrakem vše podezřelé. Louky jsou bohaté na hmyz, četná mraveniště jsou předpokladem pro hojný výskyt obou druhů žlun. Místy patrné pobytové stopy od prasat, tj. nepříliš poryté louky.
 
Jiné příčiny mortality sov
 
Jako pták lovící z nízkého posedu hraboše, hmyz a žížaly, hyne sýček často vlivem dopravy, zejména mladí ptáci posedávající na zemi. Ti také často propadnou po špatném přistání dovnitř, či nevylezou zpět po vědomé prohlídce z komínů a šachet, proto jim je někde dobří lidé zakrývají pletivem. Zní to až neuvěřitelně, ale například v jedné zapomenuté odstavené rouře od fukaru bylo nalezeno 37 koster sovy pálené, v jednom komíně lesní chaty zase 25 puštíků!
Otázka ptačích, resp. sovích vertikálních pastí, tj. komínů, šachet, okapů, sloupů apod., stále čeká na striktní stavební normu, která by těmto krutým útrapám zabránila. Proto máte-li komín na chatě nebo doma bez stříšky či mřížky, je na vás, jak se k problému postavíte.
Také odkryté bečky a nádrže s vodou, močůvkou, oleji, melasou apod., jsou příčinou utonutí velkého množství ptáků včetně sov. Také zde chybí zákonná norma, která by řádně ošetřila tento přehlížený problém (víko, pletivo, síť).
Avšak predace je, podle mého názoru, hlavní příčinou lokálního vymizení nejen sýčka, ale i mnoha dalších druhů ptáků i jiných živočichů, včetně drobné zvěře. Tento faktor spousta ekologů odmítá, resp. bagatelizuje. Jistě ve svém okolí také znají lokality s vhodným biotopem pro daný druh, jenže ať hledají, jak hledají, najít nemůžou. Přesto budou vyjmenovávat všechny možné příčiny, jen problém predace nevzpomenou (viz. např. Červená kniha u tetřeva, koroptve, pilicha, sýčka, chocholouše aj.).
Ekologové vytrvale hájí školometskou frázi, že predátor kořist vyhubit nemůže. Jak dnes již víme, byla tato fikce vyvrácena na desítkách příkladů s invazivními druhy.
Jsem proto přesvědčen, že nadešla doba seriózně uvažovat i o racionální regulaci dosud chráněných hojných původních predátorů, kteří stojí za vymizením dříve běžných druhů ptáků.
 
Regulace predátorů – věčné téma
 
F. Libosvár v Myslivosti 9/2016 názorně dokládá, jak se měnil v čase pohled myslivců na jednotlivé druhy tzv. škodné. Osobně se tomuto pojmu nevyhýbám, protože čeho je přes míru, zpravidla nějakým způsobem škodí. Jak známo, už dávno padl mýtus, že lovem není možné druh vyhubit, viz. osud divokého koně, pratura, zubra, velkých šelem a orlů, tj. zvěře, která se po mnoha desetiletích pozvolna zdárně navrací do naší přírody.
Bylo by smutné se dnes dopouštět stejných omylů a nelegálně ji lovit, protože tito majestátní tvorové do přírody patří. Stavy spárkaté zvěře jsou na rekordní výši, proto by velké šelmy o potravu neměly mít nouzi. A dokud státní správa bude mít dostatek prostředků na náhrady škod za stržený pasoucí se dobytek, kterému například vlci dávají přednost, budou stavy šelem pozvolna růst.
Co však považuji za potřebné, je stanovit nějakou hrubou představu rozšíření či oblasti výskytu apod. s uvedením rozumných cílových stavů. Aby to nedopadlo třeba jako u bobra, kde po vyřčené vizi s 24 tisíci bobry v Česku se mi protočily panenky: Kde budou žít, a kdo ty škody bude platit!? Zanícený úředník agentury? To bych rád viděl!
 
S loňským rekordním úlovkem lišky a prasete je zřejmé, že silný predační tlak na drobnou hned tak nepomine. Započteme-li do mortality i ztráty na silnicích při dnešní husté dopravě, máme zde stavy predátorů, které poctivým myslivcům přidělávají vrásky na čele, protože představují vážný ekologický problém. Zatímco někde škodnou intenzivně loví s plnou odpovědností, jinde je to pouze příležitostně, nebo také vůbec – s poukazem na situaci, že „drobná stejně není“.
Za daných okolností uvažovat o regulací například káně není namístě. Dokud se nepodaří snížit stavy těchto nejpočetnějších středně velkých a velkých (všežravých) predátorů na přijatelnou mez, dejme tomu z dob šedesátých – sedmdesátých let, je předčasné chtít regulovat lovem převážně myšilovné dravce. Sice i liška je dnes převážně myšilovná, ale její predační vliv na drobnou bývá podstatně větší. Podařilo-li by se přece jen snížit počty prasat a lišek na kýžený stav (a toho bez návratu vztekliny těžko půjde dosáhnout), zvedly by se zákonitě stavy dravců a krkavcovitých díky zvýšené potravní nabídce. V zájmu ochrany koroptve, zajíce a jiných druhů bych potom i souhlasil s přiměřenou regulací hojných pernatých predátorů (krkavec, káně, pochop). Do té doby snad jen na výjimku na stanovené ploše a jen pověřenými osobami v rámci porovnávacího projektu, například pro oblast s chovem koroptví.
Je-li považována za optimální normu jedna liška na 500 ha, dovedu si představit podobnou i pro jiné hojné druhy. Bylo by navýsost nespravedlivé a nesystémové jeden druh radikálně omezovat, a jiným dopřávat naprostou ochranu navzdory prokázané sezónní či lokální škodlivosti.
Zdůrazňuji ale, že vzácné dravce a šelmy je nutné přísně chránit vždy a všude! A naopak, už dnes jsem proti podpoře hojné poštolky plošným vyvěšováním hnízdních budek, pozornost a energii by měli ornitologové napřít k vzácným druhům, které v kompetičním prostředí prohrávají. Druh s početností nad 10 tisíc párů hnízdící běžně v lesích (puštík), nebo ve městech či hnízdech strak (poštolka) žádné budky nepotřebuje! Zatímco například sýček a sova pálená s početností v řádu kritických několika desítek párů se již neobejdou, bohužel, bez pomoci člověka a jím instalovaných bezpečných (protikuních) budek.
 
Budka pro sýčka
 
V minulosti hnízdil sýček převážně ve stromových dutinách, jen 17 % hnízd bylo nalezeno na budovách (Hudec a kol. 1983). Proč dnes hnízdí poslední páry výlučně na relativně nepřístupných budovách, je zřejmé z výše uvedeného. Sýčka hnízdícího v dutinách stromů, podobně jako kdysi i početnou kavku, má na svědomí přemnožená kuna skalní. Například naše nejmenší sovička, kulíšek nejmenší, hnízdí v těsných dutinách po strakapoudovi – tam za ním kuna nemůže. Sýc rousný a holub doupňák zase v dutinách po datlu černém výhradně na buku s hladkou kůrou, kde kuna nenachází oporu pro drápy. O hodně větší puštík se silnými pařáty je schopen kunu zahnat, pokud o jejím záměru ví podle škrabotu na kůře lípy či dubu. Chytrá kuna ale ráda plení hnízda sov v silném větru, který vytváří zvukovou clonu pro její loupežnou výpravu. Proto je nutné budky proti ní na bocích oplechovat a hladkou střechu udělat s velkým přesahem.
Německý typ budky s důmyslnou chodbičkou proti kuně u nás sýčci obsazují velmi málo, zato vyhovuje vrabcům a špačkům, kteří svým hnízdem budku ucpou.
Více se osvědčila budka („roura“) bez této prolézačky, umístěná nikoliv na strom, nýbrž na (za) hladké a bezpečné stěny budov, kam se kuna nedostane. Proto víte-li u vás o hnízdění sýčka za trámy, zkuste mu poblíž na hladkou (plechovou, cihlovou) stěnu takovou budku nabídnout. Je třeba ale počítat s tím, že konzervativní sýček bude i nadále hnízdit na půdě. Proto je lepším řešením půdu znepřístupnit kunám i kočkám. A ještě lepším krokem je kunu i toulavé kočky odlovit.



 
Problematika synatropních predátorů
 
Zde se konečně dostávám k problému, který měl být řešen již dávno. Synantropní kuna skalní a zdivočelé kočky páchají v zastavěných oblastech velké škody na ptactvu a drobné zvěři. V případě koček je to celosvětový problém. Na většině družstev u nás, kde sýčci hnízdí, se tráví hlodavci rodenticidy, takže desítka, a často i více koček, zde prakticky nemá co lovit, kromě ptáků. I když jsou krmeny mlékem a granulemi od soucitných lidí, kočky v noci často polaří na přilehlých honech. Přitom někde v oplocených areálech družstev se vyskytuje více zvěře (zajíc, bažant, koroptev), než lze vidět ve zbytku honitby. Čehož si myslivci také všímají a zvěř tam přikrmují a chrání.
Mláďata sýčka se v prvních dnech po opuštění hnízda zdržují na zemi ze všech sov nejvíce, kde se stávají snadnou kořistí koček. Zatímco mladí kalousi, puštíci či sovy pálené instinktivně hledají co nejdříve bezpečí na vyvýšených místech, mladí sýčci doplácejí na svou naivitu a „pozemskost“. Je to svým způsobem evoluční selekce, ale vzhledem k přítomnosti jiné zvěře na těchto nehonebních pozemcích je žádoucí, aby se problematice přemnožených bezprizorních koček a synantropních kun věnovala adekvátní pozornost.
Zastávám názor, že by měl být povolen lov a utracení dosud tolerovaných predátorů (eventuálně umístění v útulku), přírodě by to velmi pomohlo! Je to snazší a rychlejší, když se tomu budou věnovat místní myslivci, než třeba specializované firmy (KVS), kterým na výsledném efektu nemusí tolik záležet.
Řešení tohoto problému vidím jako společný zájem myslivců a státní ochrany přírody. Pro rádoby ekology a milovníky koček možná nepředstavitelná věc, pro mne nutná a efektivní pomoc přírodě. Protože pokud se někdo bláhově domnívá, že stačí napsat Červenou knihu a plamenně hovořit o nutnosti dodržování zákona – to koroptev, čejku, chocholouše ani sýčka do naší krajiny věru nevrátí!
Doba se změnila, obraz naší přírody je dozajista zcela jiný, než tvůrci zákona při jeho sepisování měli na zřeteli. Je třeba celý průběh změn vidět bez růžových brýlí a učinit taková opatření, která nezůstanou jen na papíře, ale budou mít viditelný přínos pro stav naší fauny, zejména ve vztahu k ohroženým druhům.
Karel ZVÁŘAL
vychází v 5:54 a zapadá v 20:12 vychází v 1:56 a zapadá v 17:49 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...