Časopis Myslivost

Prosinec 2017

Předvánoční rozjímání…

Myslivost 12/2017, str. 110  Oldřich Koudelka
V Písmu svatém se píše, že Bůh stvořil přírodu pro lidi. Proto by se k ní a všemu co ji naplňuje životem, měl člověk chovat jako ke Stvořiteli. S úctou, pokorou, vědomím zodpovědnosti a nezastupitelnosti ve stejném kontextu vyjmenovaných morálních hodnot. Kněz a myslivec v jedné osobě, Otec PhDr. Mgr. Th. Lic. Jan Kornek Lic. S. L. s tímto vědomím vykonává kněžské řemeslo již více než čtvrt století. Ve své farnosti v hanáckém Dubu nad Moravou letos zorganizoval již desátou, jubilejní Evropskou mysliveckou pouť.
Za ta léta se jí zúčastnily tisícovky myslivců z celého středoevropského prostoru a stala se pro ně jakýmsi nepsaným svátkem a prostorem k rozjímání. My jsme této jedinečné akce využili k tomu, abychom si s otcem Janem na prahu letošních Vánoc a nového roku popovídali. Nejen o myslivosti…
Když se v polské vesničce Folwark nedaleko Opole Otec Jan Henryk Kornek před třiapadesáti lety narodil, vše nasvědčovalo tomu, že bude v duchu rodinné tradice rolníkem. Již v dětství jeho vnímavá a citlivá duše poznala, jak nelehké je vydobýt z půdy chléb a jakou magickou sílu má příroda. A když si pak na tabuli ve škole přečetl verše z Moudrosti otcovské „…k přírodě rtům nakloň sluch, v knihách mluví jenom lidé, v přírodě však mluví Bůh…“, věděl hned, že za školními okny uchystává svět každodenně nějaká překvapení – kvetoucí les, zpěv ptáků, kytičku sněženek, bludného motýlka, ladnost srnčích a jeleních linií a harmonii barev čtyř ročních období. Položil si tedy otázku: je-li krásná příroda, jak je krásný její Stvořitel?
Znát přírodu mu tedy bylo málo. Třeba ji milovat a ukazovat například čistotu včel. Upozorňovat, jak poslouchají matku, královnu, dávat je za vzor úcty, pracovitosti, píle, pokory a učenlivosti. Proti vůli svých rodičů proto utekl do kněžského semináře, kde studoval čtyři roky. Poslední ročník dokončil v hanácké Olomouci, kde byl také vysvěcen za kněze.
Na Moravě Jan Kornek působí již čtvrt století. Nejprve v Kyjově, Frýdku-Místku, poté přišla slovácká Březová a Dub nad Moravou. Našel zde druhý domov. Vystudoval teologickou fakultu a po studijním pobytu v Římě se před patnácti lety stal vůbec prvním nositelem titulu římské Univerzity svaté liturgie na území bývalého Československa. Dosáhl nejvyššího církevního vzdělání, aby si je následně rozšířil o doktorát filozofie.
Otec Jan má mnoho věrných farníků, osobních mysliveckých přátel, ale dokonce i ctitelek. Jedna z nich namalovala jeho lovecký portrét, který zdobí jeho lovecký salon ve farní dubské rezidenci. Kněžskou profesi zde vykonává po tragicky zesnulém předchůdci, který zemřel krutou rukou vraha. Jan Kornek člověkem lásky, víry, otevřeného a upřímného srdce. Veselý, přímý, pohostinný, kamarádský, s klukovským úsměvem na rtech.
Myslivecké zkoušky složil ve čtyřiadevadesátém roce ve Strání na moravsko-slovenském pomezí. Jeho děd, otec, strýcové byli a jsou myslivci. On sám je členem Mysliveckého sdružení Horní Němčí. A pokud se snad někomu zdá, že jsou myslivost a lov neslučitelné s kněžským povoláním, tak hned vše uvádí na pravou míru: „Když při zabíjačce jde na porážku prasátko nebo jehně, králíci či husy, nebo kachny, nikdo z přítomných se hned nejde zpovídat za knězem. Tak je to i s lovem. Když jdete do lesa s rozmyslem, vědomím všech svých práv a povinností, je to v pořádku i před Všemohoucím. V Písmu svatém se dokonce píše: Zabíjej a jez! To není nic rouhavého. Vždyť i Petr a všech dvanáct apoštolů byli lovci, rybáři, také lovili, usmrcovali a jedli ryby. Nesmí se ale lovit pro potěchu ze smrti, ze zabíjení, z utrpení. Ale jen a pouze s úctou k přírodě. V lese se musí meditovat, pokochat se jejími krásami, člověk ji musí znát, ctít, vstřebávat do sebe to, co Bůh stvořil. Vždyť i na pasovacím listu myslivce je napsáno – Co Bůh stvořil, to myslivče opatruj, to buď první zákon tvůj…“
Svatohubertský kult bere otec Jan Kornek jako uctivé vyjádření skutečnosti, že v myslivosti jsou si všichni před Bohem rovni. Uctívání patrona či patronů chápe jako vyjádření vztahu myslivců k historii, kultuře a tradicím, k přírodě. Jako něco, co myslivcům dává morální nadhled na veškeré dění v přírodě. „Pochopitelně nejde jen o legendy. Myslivci jsou zde proto, aby v přírodě rozumně a citlivě hospodařili, ostatně sami jsou nedílnou součástí přírody. O svěřené honitby se starají z pokolení na pokolení a jsou po svých dědech či otcích v lesích, horách, stráních i remízcích Božími zástupci na zemi. Samozřejmě, že to dvojnásobně platí o kněžích – myslivcích. Rozměr jejich práce je ještě mnohem větší, musejí umět hospodařit i v lidských duších. Dlouho jsem byl jediným kněžím-myslivcem v České republice, dnes už je nás přece jen víc. Myslím si ale, že podobně zacílených božích služebníků bude v blízké budoucnosti přibývat. S myslivci jsem se totiž například setkal při studiu teologie v Římě. V Polsku dokonce před časem primas vydal významný dekret, jak se mají kněží na mysliveckých akcích chovat a jak přistupovat k Boží svátosti v lovecké společnosti.“
Na základě těchto zkušeností nebylo tedy divu, že otec Jan stál v roce 2008 u zrodu Evropské myslivecké pouti, na kterou se rok od roku sjíždí víc a víc poutníků prakticky z celého středoevropského regionu i dalších zemí. Pouť je jakési jeho dítě.
Evropská integrace je zde, v Dubu nad Moravou, vždy hmatatelně znát nejen z hlediska podobnosti mysliveckých zvyků a tradic, ale i chápání postavení člověka v přírodě, postavení myslivců v moderní společnosti a v neposlední řadě v aktuálním chápání víry a utužování svatohubertského kultu. Ten k myslivcům neodmyslitelně patří i na prahu jednadvacátého století, neboť je podle Jana Korneka symbolem etiky a nejvyšších kulturně společenských hodnot myslivosti.
Otec Jan Kornek, který umí pojmenovat snad všechny zvířecí a ptačí obyvatele lesa, o každém z nich ví něco pěkného a zajímavého, má stejnou povědomost o svých farnostech a farnících – té minulé, v Březové na moravsko-slovenském pomezí i té dnešní, dubské. „Oddal jsem dvě stovky manželských párů, pokřtil stovky dětí, dokonce jednoho malého Huberta, nositele jména patrona myslivců, ale také jsem na poslední cestu vyprovodil mnoho myslivců i nemyslivců. Všechno je pomíjivé, jen víra ve Stvořitele je věčná. Pomíjivý je i pozemský čas, který žijeme, což bychom si každý z nás měli uvědomovat právě v okamžicích, kdy se končící rok proměňuje na drobné. Více bychom si měli vážit jeden druhého, všech tradičních hodnot, více ctít odkaz předků, více se na sebe usmívat a navzájem si pomáhat. A nezapomínat přitom na pokoru a slušnost. S novými dny nového času přicházejí i nové povinnosti, radosti i starosti. S jejich nástrahami a trním se musí každý člověk, věřící i nevěřící, myslivec i nemyslivec, umět vypořádat. Ne nadarmo se říká, že čím větší a těžší kříž, tím blíže k Bohu. Ale i tak se radujme z každé drobnůstky, z každého nového jitra, z každé návštěvy lesa, z každého mála, a sami z nich rozdávejme každému, koho na své cestě životem potkáme. Dobro oplácejme dobrem a hřejivou útěchou. Zvláště nyní, v čase předvánočním a novoročním.“
Text a snímky Oldřich KOUDELKA
 
vychází v 5:17 a zapadá v 20:55 vychází v 17:25 a zapadá v 1:55 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...