Časopis Myslivost

Říjen / 2017

Osvěta o srnčatech, ale i o agresivních srncích

Myslivost 10/2017, str. 68  Pavel Scherer
V souvislosti s reprodukcí a kladením srnčat bych si dovolil v tomto čísle udělat osvětu na téma „opuštěných“ srnčat, byť z hlediska roční doby to není téma zrovna nejaktuálnější. Ale v souvislosti s dospíváním srnců v prvním roce života bude tento článek pro některé „chovatele“ možná právě nyní velkým mementem blížícího se rizikového období.
Každoročně se z přírody odnáší tisíce srnčat v domnění, že jsou opuštěná. Navzdory skutečnosti, že principy správného chování a všech přírodních zákonitostí se vyučují už na základních školách, veřejnost stále věří mýtu, že jakékoliv nalezené srnče či mládě jiného druhu zvěře je opuštěné a je ho třeba za každou cenu zachránit.
Aby k těmto početně významným ztrátám nedocházelo, je třeba této problematice věnovat velkou pozornost a všem laikům opakovaně vysvětlovat, jak to s těmi „opuštěnými“ srnčaty ve skutečnosti je. Tímto bych chtěl apelovat na všechny myslivce, aby této problematice věnovali velkou pozornost a v základních školách, nebo už i školkách, ale zejména mezi laickou veřejností, dělali na toto téma patřičnou a velice záslužnou osvětu.
Ve vztahu k snižování stavů srnčí zvěře a problematice srnčat, která se z přírody odnášejí v domnění, že jsou opuštěná, je nutno všechny děti, žáky a rodiče informovat o principech správného chování v přírodě a předat níže uvedené informace.
Je nutno vysvětlit, že srnčata opuštěná nejsou, přestože se to tak může na první pohled někomu jevit! Procházíme-li polem, loukou či lesem a nalezneme zalehlé, resp. stojící srnče, nesahejme na něj a toto místo co nejrychleji a v naprosté tichosti opusťme. Jedná se o místo, kde srna jen odložila svého potomka, ale neopustila ho!
Je nutno stále dokola vysvětlovat, že srna odkládá srnčata účelově a sama u nich nikdy nezaléhá. Jedná se o zcela přirozené chování a sociální vztah mezi matkou a potomkem. Srna nechce svojí přítomností na srnčata upozorňovat případné predátory, jako je například liška, jezevec či divoké prase (případně rys, vlk...), pro které je malinké srnče vítanou živočišnou bílkovinou a zpestřením jídelníčku.
Srna je však se svými potomky ve vizuálním a pachovém kontaktu a přichází k nim v určitých časových periodách za účelem nakojení a provedení nezbytných hygienických úkonů.
Když jsou srnčata odrostlejší a schopna rychlého běhu, doprovází již svoji matku při vycházkách a toulkách přírodou.
V útulcích, záchranných stanicích a našich domácnostech končí tímto způsobem (pouze z neznalosti) tisíce srnčat, která se již nikdy nemohou vrátit zpět do přírody.
Tato osvěta se nevztahuje jen na srnčata, ale i mláďata ostatních živočišných druhů naší fauny, jako jsou zajíčci, ptáčci apod.
V souvislosti s odchovem srnčat musím sdělit, že spousta potenciálních chovatelů z řad laické veřejnosti ani neví, jak srnče správně odchovat a zejména jaké pohlaví si z přírody odnesli. Srnce obvykle identifikují až v době, kdy se mu začnou vyvíjet pučnice, resp. vyrůstat první biologické parůžky.
Se zjištěním, že se jedná o srnečka, nastanou chovateli velké problémy. Dosažením pohlavní dospělosti, což je v prvním roce života, začnou být srnci agresivní a svého chovatele, resp. členy jeho rodiny fyzicky napadají.
Každoročně mi volají chovatelé z řad laické veřejnosti a popisují případy, kdy jejich miláček, kterého odchovali na kozím mléce a který s nimi jako malinký spával v posteli, je nyní agresivní a celou rodinu fyzicky napadá. Opakovaně všem vysvětluji, že je to naprosto normální a přirozené chování, které s jejich výchovou nemá nic společného a které souvisí s pohlavní dospělostí jedince, teritorialitou a progresivně se zvyšující hladinou testosteronu v důsledku blížící se srnčí říje.
Opakovaně všem vysvětluji, že srnec je přísně teritoriální zvíře, které se nechce s nikým o své území dělit. Jakmile si totiž srnec čelní pachovou žlázou označkuje svoje teritorium, což v případě domácího chovu bývá obvykle zahrada, resp. dvorek, nikoho tam již nechce pustit a proti potenciálním „narušitelům“ si ho brání. Svého chovatele pak začne považovat za nepřítele, který mu chce narušit pohodu a životní prostor.
Všem laikům také opakovaně vysvětluji, že jediná cesta, jak agresi srnce „ustát“ a odchovat ho do biologického stáří, je separace srnce do vlastního výběhu a v časovém úseku od vytlučení parůžků až do shození k němu vůbec nechodit.
Někteří chovatelé se snaží řešit agresivitu tím, že srnci odřežou parůžky. Tím sice eliminují potenciální vážná poranění způsobená parůžky, ale chování srnce tím rozhodně nezmění. Srnec zůstane agresivní dál s jediným rozdílem, že rány začne zasazovat odřezanými konci parůžků. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že i tyto rány jsou velice nebezpečné a bývají dosti bolestivé, zejména když se srnec „trefí“ do lýtkové kosti či kolene.
V období růstu parůžků, kdy je hladina testosteronu na nejnižší úrovni, jsou srnci obvykle hodní, mnohdy i přítulní a na nikoho tou dobou neútočí. Toto chovatelsky klidné období vydrží po celou dobu růstu parůžků.
Jakmile však parůžky začnou fyziologickou cestou mineralizovat a lýčí začne z důvodu ztráty výživy a deaktivace cévního a nervového systému odumírat a sesychat, je nutno dávat pozor a k srnci raději již nechodit. Jeho agresivita se bude exponenciálně s blížící se říjí zvyšovat.
Z myslivecké praxe znám ale i případy, kdy byli srnci nesnášenliví a jevili známky agresivity po dobu růstu parůžků. Z důvodu citlivé inervace a vaskulárního systému parůžků útoky však pouze simulovali.
V oblasti agresivního chování je ale zajímavá jedna skutečnost. Pokud byl srneček odchován v zajetí svojí biologickou matkou, která ho fyziologicky kojila a měla ve své mateřské péči, nejeví v dospělosti známky agresivity. Svého chovatele respektuje a většinou před ním utíká. To ale platí pouze za předpokladu, že nebyl v postnatálním vývoji rozmazlován, brán do rukou a v bližším fyzickém kontaktu s člověkem.
Bohužel, musím konstatovat, že až 95 % odchovaných srnců na láhvi končí v prvním roce života utracením. Málokterý chovatel by chtěl riskovat napadení svých dětí či rodinných příslušníků, která mohou skončit velice vážným poraněním. Znám mnoho případů, kdy chovatelé, resp. členové jejich rodin, skončili s vážnými poraněními v nemocničních zařízeních.
A ten, kdo si myslí, že srnec odchovaný v zajetí nemůže smrtelně zranit člověka, je na velkém omylu! Osobně jsem přesvědčen, že kdyby srnec dostal příležitost k napadení tohoto charakteru, dokázal by klidně usmrtit i dospělého člověka, natož pak malé dítě. Záleží pouze na tom, do kterých míst těla srnec zasadí smrtelná zranění a zda bude nablízku okamžitá první pomoc.
Znám několik případů, kdy srnec odchovaný v zajetí (na láhvi) usmrtil srnu, kterou předtím pokládal a žil s ní společně v jednom výběhu. V tělech usmrcených srn bylo nalezeno několik desítek hlubokých bodných ran různých rozsahů a charakterů, z nichž některé byly přímo smrtelné. U srnce je totiž naprosto běžné a normální útočit na ležící tělo tak dlouho, dokud se hýbe a jeví známky života.
Útočné agresivní chování, končící smrtelným zraněním, je možné pozorovat i ve volnosti u dospělých srnců, zejména v období srnčí říje či období vytváření, resp. obhajování teritorií.
Srncovo chování, zejména u jedinců v zajetí, je nevyzpytatelné a nikdy nemůžeme předem vědět, co udělá.
Z důvodu eliminace těchto vážných poranění se na toto téma snažím dělat osvětu (televize, rozhlas, tisk) a laické veřejnosti vysvětlovat, jak to s „opuštěnými“ srnčaty ve skutečnosti je, aby je z přírody neodnášeli a výchovu nechali na jejich biologických matkách.
Na závěr tohoto článku uvedu několik autentických případů, které zcela výstižně reflektují skutečnost, jak nebezpečné je chovat srnce v zajetí.
 
První příběh, který popíši, se odehrál u mého dlouholetého přítele nedaleko jihomoravské metropole. Tento příběh by měl být velkým ponaučením a zároveň i varováním pro ty, kteří si chtějí sami bez patřičných zkušeností a znalostí odchovat srnce a věří, že s ním budou v klidném a harmonickém soužití.
Jednoho krásného červnového dne přinesly děti mého přítele z lesa domů malé, přibližně týden staré srnče – srnečka. Protože rodina doma chovala kozu, odchovali nalezence na nutričně významném kozím mléce.
Srneček dostal jméno Šmudla a hned se stal miláčkem celé rodiny a všech jejich blízkých přátel. Svoji rodinu doprovázel na vycházkách přírodou, byl pozorný, přítulný, na zavolání vždy přiběhl a dožadoval se něčeho dobrého.
Rodina v obci provozovala hostinskou činnost. Vlastnili zde veliký dům, jehož součástí byla také restaurace s letní zahrádkou. Protože se srneček pohyboval volně po celém domě, zahradě a jeho bezprostředním okolí, dovolili mu přístup také do restaurace. Brzy zjistili, že lesní, domestikované zvíře v hospodě funguje jako dobrá atrakce a promenáda srnečka po „place“ přitahuje zákazníky. Tržby se začaly rázem zvedat, a tak se milý srneček stal nedílnou součástí jejich podnikatelské činnosti. V březnu následujícího roku začal srneček nasazovat parůžky, které koncem dubna dorostly v přibližně 14 cm dlouhé špice.
V květnu jsem přijel za rodinou na návštěvu. Při pohledu na srnce a jeho čerstvě vytlučené parůžky vysokého špičáka, pobíhajícího volně po restauraci, mi doslova běhal mráz po zádech. Srnec se choval jako by mu restaurace patřila, hned byl mezi hosty v jídelně, hned zas defiloval v kuchyni či letní zahrádce.
Přítele jsem důrazně vyzval, aby srnce okamžitě, než se stane neštěstí, odvedl a někam ho zavřel. Jako laikovi, který dosud neměl s odchovem pohlavně dospělého srnce žádné zkušenosti, jsem vysvětlil, že se jeho miláčkovi začne výrazně měnit chování, což bude souviset s pohlavní dospělostí, teritorialitou a primárně zvyšující se hladinou pohlavního hormonu testosteronu v důsledku blížící se srnčí říje.
 Zdůraznil jsem, že srnec začne být agresivní a může vážně poranit členy jeho rodiny, zaměstnance či návštěvníky restaurace.
Poradil jsem mu, aby srnci udělal na zahradě vlastní výběh, aby ho do něj zavřel a nikoho k němu nepouštěl. I když vše poslušně odkýval, na jeho pohledu bylo vidět, jako by se ho to netýkalo.
Od návštěvy „srnčí restaurace“ neuběhly ani dva týdny, když mi zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno mého přítele.
„Kdybych Tě, Pavle, já hlupák, tenkrát poslechl…,“ zaznělo v telefonu hned na uvítanou. A hned mi přítel začal líčit tragédii, která se odehrála týden po mém odjezdu.
Na letní zahrádku jeho restaurace se na občerstvení stavila čtyřčlenná rodina s dětmi. Srnec se prý již od rána choval divně a v kuchyni napadal kuchařku. Přítel si vzpomněl na moje varovná slova a chtěl srnce odvést, když vtom zaslechl děsivé výkřiky, které se ozývaly z letní zahrádky.
Když přiběhl, uviděl srnce, jak zběsile útočí na mladou dívku nově příchozích návštěvníků. Než se mu za pomoci personálu podařilo útočícího srnce zpacifikovat, měla dívka několik hlubokých bodnotržných ran v oblasti lýtek a silně krvácela. Na místo tragédie okamžitě přijela záchranná služba, která dívku odvezla do nedaleké nemocnice. Léčení si vyžádalo několik dní hospitalizace…
Napadení člověka zvířetem šetřila také policie. Protože přítel neměl povolení k chovu srnce obecného, který je navíc zařazen do kategorie nebezpečných zvířat, a srnec v hospodě neměl co dělat, hrozil velký průšvih a odebrání licence.
Aby případ neskončil u soudu, nezbývalo nic jiného než se s poškozenou stranou mimosoudně vyrovnat. Újmu na zdraví a bolestné nakonec spravila tučná finanční „náplast“.
A kde myslíte, vážení čtenáři, že milý srneček Šmudla skončil? Podle slov chovatele chutnalo srnčí na smetaně návštěvníkům restaurace výtečně…
 
Ani nevím, jak začít druhý příběh, který mi velice emotivně vyprávěl můj dlouholetý kamarád z Vysočiny. Na jedné straně se jedná o osudové setkání dvou lidí, kteří by se za normálních okolností nikdy nesetkali, na straně druhé o vážná poranění způsobená srncem. Také v tomto příběhu hrál hlavní roli srneček, který byl odchován v zajetí a který před dovršením pohlavní dospělosti začal jevit známky agresivity.
Původní paní chovatelka si s ním nevěděla rady a z obavy před fyzickým napadením se rozhodla, že ho někomu zkušenému a problematiky znalému věnuje.
Srnce Filipa, jak se jmenoval, si odvezl na lesní samotu zkušený chovatel z řad myslivecké veřejnosti. Ten měl zájem sledovat genetický a parožní potenciál a systematicky evidovat parůžky vyprodukované srcem v průběhu života. Chovná hodnota jedince se zdála být velice dobrá, což reflektovala skutečnost, že jako roček nasadil relativně silné a dobře perlené parůžky nerovného šesteráka.
Srneček se do nově vybudovaného výběhu lesní samoty, plného rozmanité keřové a stromové vegetace, velice rychle adaptoval. Po dvou měsících od převozu se však stala nemilá záležitost.
Srnec se z ohrady dostal ven a utekl do lesa. Bylo to zapříčiněním cizího srnce z volnosti, který si s ročkem přišel měřit síly a ukázat, kdo je tady pánem. Při fyzických potyčkách se plaňky dřevěného plotu uvolnily a srnec se z výběhu dostal ven.
Při zjištění, že Filip není v ohradě, nastalo veliké zděšení. Ochočený srnec ve volnosti je jako neřízená střela, která dříve či později napáchá velké škody. Majitel proto vyrozuměl okolní myslivecká sdružení, aby této záležitosti věnovala velkou pozornost. V této chvíli více udělat nemohl. A pak již netrpělivě čekal, jak vše dopadne. Cílem bylo srnce odchytit a vrátit zpět do výběhu.
Po srnci se jakoby slehla zem. Dva měsíce ho nikdo neviděl, ani o něm nikdo neslyšel. Srneček byl totiž místními teritoriálními srnci zahnán do vzdálenějších honiteb, což výrazně ovlivnilo jeho chování a zejména skutečnost, že se fyzicky nikde neprojevoval. A tak se stalo, že se z Filípka stal tulák odháněný místní srnčí elitou. Ale pouze do chvíle, než se usadil a vytvořil si svoje vlastní teritorium. Protože se nebál lidí, vybral si za svůj domov jednu lesní chatovou osadu. A průšvih na sebe nedal dlouho čekat.
Blížila se srnčí říje, tedy doba, kdy se u srnců výrazně zvedá hladina pohlavního hormonu testosteronu, která fyziologicky iniciuje agresivitu, výbojnost a nesnášenlivost. A na to milý srneček Filípek čekal.
Na paškál si bral postupně obyvatele chatové osady, kterým ukazoval, kdo je v této lokalitě pánem. Jeho agresivnímu útoku čelila jedna starší důchodkyně, které způsobil vážná bodná poranění v oblasti dolních končetin a jeden mladík, kterému zasadil několik hlubokých tržných ran v oblasti lýtek a hýždí.
Po těchto vážných incidentech nastal alarm nejvyššího stupně a byl vyhlášen „stav nouze nejvyšší“. V chatové osadě, kde k těmto tragickým událostem došlo, byl nastolen zákaz vycházení a chataři z vlastní inciativy rozvěšovali po okolí varovné informativní cedule. Místní myslivci se scházeli v hospodě a spřádali plán, jak agresivního srnce zneškodnit.
A nyní se odehrál onen krásný příběh setkání dvou lidí, kteří se nikdy neviděli, přestože bydleli pár kilometrů od sebe.
Jeden z místních myslivců šel tou dobou na večerní čekanou na divočáky. Byl dobře obeznámen, že by se v této oblasti mohl vyskytovat všemi avizovaný srnec – agresor. A tak se stalo to, co by nikoho ani ve snu nenapadlo a žádný scénář nenapsal.
Při slézání z posedu uslyšel myslivec podezřelé zvuky a periferním viděním spatřil siluetu nějakého neidentifikovatelného předmětu. Ve svitu baterky pak uviděl srnce, jak zuřivě hrabe a připravuje se k útoku. Než se stačil vzpamatovat, měl srnce „na sobě“. A nastal urputný boj na život a na smrt.
Ten, kdo měl možnost si měřit síly s agresivním srncem odchovaným v zajetí, dobře ví, že srnec je navzdory jeho subtilní postavě a nižší tělesné hmotnosti mnohem rychlejší, obratnější a hlavně zákeřnější. Z toho důvodu měl většinou navrch srnec, který se snažil svého soupeře nabrat parůžky a zasadit mu pár bodných ran.
Když už souboj nebral konce a oba byli fyzicky zcela vyčerpáni, podařilo se myslivci srnce uchopit za parůžky a za pomoci dlouhého hubertusu a několika provazů ho zpacifikovat.
Myslivec s vypětím všech sil vytáhl z kapsy mobilní telefon a zavolal o pomoc kamarádovi. Ten během krátké chvilky přijel. Když uviděl zcela vyčerpaného a potrhaného kolegu a vedle ležícího sípajícího srnce, zamotaného do hubertusu a několika provazů, chtěl celou situaci řešit radikálně, a to usmrcením srnce formou zárazu.
Myslivec „zachránce“ mu to však nedovolil, a tak začali telefonicky shánět majitele srnce. To se také po nějaké chvíli podařilo. V pozdních večerních hodinách přijel šťastný majitel a s vřelými díky si srnce odvezl domů. A tak vzniklo krásné přátelství dvou myslivců, kteří se předtím neznali, přestože bydleli pár kilometrů od sebe.
 
Další autentické příběhy a mnoho jiných snímků je možné nalézt v publikaci Srnčí zvěř III.
 
Pavel SCHERER
člen Klubu autorů,
člen Myslivecké komise
www.scherer.cz, tel. 724 218 513
vychází v 4:51 a zapadá v 21:13 vychází v 14:02 a zapadá v 1:41 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...