Časopis Myslivost

Říjen / 2017

Úloha myslivců v současné zemědělské krajině

Myslivost 10/2017, str. 8  Pavel Sekáč
Chtěl bych jako zástupce Ministerstva zemědělství uvést některé pohledy na Společnou zemědělskou politiku, kterou mám na ministerstvu zemědělství na starosti, a zároveň zkusím přinést pohled svůj, mysliveckého hospodáře a člověka aktivně vykonávajícího myslivost. Jsem sám svědkem toho, jak zemědělská politika vypadá v praxi, kde jsou a kde nejsou problematická místa, kde jsou třecí body zemědělství a každodenního mysliveckého života. Nejprve něco málo ke Společné zemědělské politice (ve zkratce SZP).
Důležitou otázkou, před kterou dnes stojíme v celé Evropě, je nastavení nové Společné zemědělské politiky po roce 2020. Možná víte, že se rozběhla poměrně složitá diskuse nad budoucím nastavením této jedné z nejsilnějších politik v EU. Je to o složitější poté, kdy Velká Británie vyhlásila vystoupení z EU. Evropské orgány a instituce v současnosti tuto skutečnost aktivně řeší. Společná zemědělská politika přitom ovlivňuje život mnohých z nás. Ovlivňuje svými dotačními tituly krajinu, hospodaření v krajině a právě proto s sebou přináší mnohé odborně i laicky složité diskuse.
Jedna taková se odehrála na jaře letošního roku v rámci dotazníkového šetření Evropské komise o budoucí podobě Společné zemědělské politiky, resp. představě evropských obyvatel o této politice. Tato diskuse ukázala poměrně silně vnímání a pohled evropských obyvatel a odborných a zájmových organizací na SZP. Celkem 152 nevládních, zejména ekologických a různé zájmy hájících organizací z celé Evropy, se spojilo do „jednoho hlasu“ – iniciativy nebo chcete-li prohlášení a poslalo Evropské komisi silný apel na to, aby došlo k radikální změně Společné zemědělské politiky.
V tu chvíli se názory v Evropě polarizovaly. Na jedné straně stojí organizace prosazující větší financování opatření k ochraně životního prostředí a volající po tom, aby došlo ke změně rozdělování finančních prostředků, které plynou do zemědělství. Na druhé straně stojí ti, kteří jsou z důvodů svých hospodářských a ekonomických aktivit příjemci finančních podpor a kompenzací, a to jsou zemědělci, potravináři, ale i lesníci. Ti co zajišťují produkci potravin a zemědělských surovin.
Hlavním vzkazem výše uvedené deklarace 152 nevládních organizací je změna distribuce finančních prostředků v rámci SZP a právě tlak na větší příklon k zelené zemědělské politice, k více environmentálně šetrnému zemědělskému hospodaření.
Společná zemědělská politika má dva hlavní finanční pilíře. Tím prvním jsou přímé platby, platby na plochu, včetně od roku 2014 zavedeného ozelenění, které výplatu jedné složky těchto plateb podmiňuje splněním podmínek vstřícných k životnímu prostředí.
Druhým pilířem je Program rozvoje venkova. V ČR v současném období od roku 2014 máme směrováno z tohoto programu zhruba 66 % prostředků na agroenviromentální a klimatická opatření, na méně příznivé oblasti, na ekologické zemědělství a v neposlední řadě i dobré životní podmínky zvířat. Tato všechna opatření řeší hospodaření v krajině s vysokou mírou přidané hodnoty ve prospěch životního prostředí.
V programovém období jak z let 2007-2013, tak i 2014-2020 byl a je dán rovněž důraz na opatření realizace pozemkových úprav, aby se alespoň částečně napravil stav pramenící z 50. až 80. let minulého století, kdy došlo v procesu kolektivizace a sjednocování zemědělského hospodaření k drastickým změnám ve struktuře krajiny scelováním pozemků, redukcí krajinných prvků a homogenizací struktury krajiny.
Je rovněž zajímavé uvést, že v ČR je přibližně 4,2 mil hektarů zemědělské půdy, z toho zhruba 3,5 mil zemědělské půdy je pod dotacemi. V katastru nemovitostí je evidováno přibližně přes 3 miliony vlastníků zemědělské půdy, ale na půdě hospodaří pouze 29 500 zemědělských subjektů. Mnozí vlastníci půdy nemají přehled o své půdě, natož aby měli zájem, jakým způsobem se na této půdě hospodaří. Půda je velmi vlastnicky fragmentovaná. Tato vlastnická fragmentace, ale nekoreluje se způsobem hospodaření, kdy jsou obdělávány velké půdní bloky. Česká republika má největší průměrnou velikost farem v EU a to asi 137 ha. Z pohledu myslivosti je tak krajina v době vegetace a pěstování hlavních kulturních plodin značně monotónní a homogenní a pro zvěř, zejména drobnou, těžko prostupná. Po sklizni zase naopak málo úživná a z pohledu životních podmínek zejména polních honiteb i málo pestrá.
Přes uvedená opatření v Programu rozvoje venkova řešíme některé zmíněné negativní faktory v krajině. I do budoucna je třeba nastavit zemědělskou politiku nejen z pohledu struktury a funkčnosti krajiny, ale i z pohledu efektivního udržitelného zemědělského hospodaření, neboť do několika let bude na zemi 9 miliard lidí, kteří zvýší poptávku po potravinách a vytvoří zvýšený tlak na přírodní zdroje včetně půdy.
Jak už bylo řečeno, platby z obou pilířů SZP ovlivňuji hospodaření v krajině a strukturu zemědělské kulturní krajiny.
 
Strukturou krajiny a hospodařením v ní se dostávám k mysliveckému hospodaření a postavení myslivců nejen při nastavování zemědělské politiky, ale i postavení myslivosti do budoucna. Myslivci jsou ti, kdo by se měli aktivně účastnit všech výše zmíněných diskusí o budoucnosti SZP a zároveň to musí být oni, kdo na spoustu otázek budou schopni přinést konstruktivní odpovědi.
V ČR se dnes zemědělsky hospodaří na 75 % pronajaté půdy. Podobná situace je i z pohledu mysliveckého hospodaření. Spousta mysliveckých spolků hospodaří na pronajatých pozemcích. To s sebou přináší situace, kdy musí myslivci komunikovat se zemědělci a vlastníky půdy, jakou formou se bude hospodařit myslivecky, hospodařit ve prospěch a s volně žijící zvěří.
Říkám to proto, že ve chvíli, kdy je tu zájem zemědělce, ale i lesníka, který chce získat finance ze svého hospodaření, a mít svůj zisk z produkce na zemědělské půdě, na svém výrobním prostředku, tak přichází konflikt, s mysliveckým hospodařením  z důvodů mnohdy rozdílných zájmů jak zemědělců, tak i myslivců. V tu chvíli je společná dohoda mezi myslivcem a zemědělcem velmi obtížná, pakliže není mezi nimi společný zájem.
Podobným konfliktům se lze úspěšně vyhnout, je-li myslivcem zároveň hospodařící zemědělec a ještě lépe i vlastník nebo je alespoň veden mezi oběma stranami konstruktivní dialog o představách vzájemného hospodaření. Potom vidíme i velmi rozumně nastavená myslivecká hospodaření, dobře organizované pěstování plodin na zemědělské půdě ve prospěch racionální myslivosti a životních podmínek zvěře. Vidíme dokonce i cílenou a dobrovolnou úpravu krajinného rázu do větší pestrosti.
Z mého výše řečeného pohledu ale vnímám poměrně negativně určitou názorovou nehomogenitu myslivecké komunity a mnohdy i neochotu k zmíněnému dialogu. Stejně tak, jako jsou schopny se jiné nevládní organizace po celé Evropě sdružit a říci konzistentně svůj názor, tak si myslím, že by toto měla udělat i myslivecká komunita. To, že my myslivci přispíváme do našich odborných časopisů mnohdy i velmi vědecké a odborné studie, je sice dobré a potřebné, ale čteme je zase jen my a už je nečte laická veřejnost, která má být seznámena a která nám mnohdy těžko rozumí.
Naše odborné názory a informace o postavení myslivosti ve společnosti a v kulturní krajině se musí více otevřít laickému světu. V moderní digitální době hospodaření v krajině, kulturní krajině se složitými přírodními vazbami, málokdo rozumí a je jednoduché říct radikální soud, že myslivec jen chodí s puškou po lese, střílí a zabíjí zvěř z volnočasové kratochvíle. Ale málokdo již vnímá, že myslivci mohou být odborní manažeři a mají k tomu mnozí i odborné předpoklady, že mají své organizace a spolky, které se mohou vyjadřovat v rámci různých územních studií a rozvojových plánů při výstavbě menších či větších infrastrukturálních projektů. Jednoduše řečeno nevyužíváme jakožto myslivci na maximum šance, abychom ukázali svoji odbornost. Jestliže se nezhostíme role těch, kteří budou edukovat a vysvětlovat potřebnost myslivosti, tak současná myslivost postavená a budovaná na hlubokých historických kořenech, bude čím dál víc na ústupu.
Nejsem člověk, který by chtěl dělat nad myslivostí křížek, ale spíš člověk, který vidí, že myslivost se bude muset zásadně zmodernizovat a své pohledy umět prezentovat a obhájit navenek. Nevidím jako rozumné, že by myslivosti měli udávat směr vášnivě hovořící laici v městském parku a říkat, jak by měla myslivost vypadat, jen pod dojmem, že někde viděli divoká prasata. Tyto názory podpořené mediálním zkreslováním totiž tlačí společnost do rychlých a mnohdy zjednodušených závěrů.
Myslivci by se měli postavit rozhodně do čela pečovatelů o přírodu a životní prostředí včetně volně žijící zvěře. Měli by jednoznačně ukázat, kde je pro myslivost místo, ukázat myslivost odborně podloženou a pro současnou společnost pochopitelnou.
Jsem přesvědčen, že jsme schopni domluvit funkční kompromis mezi hospodařením zemědělců, lesníků a myslivců, to vše  ve spolupráci se státní správou. Budoucnost musí být směřována jednoznačně k tomu, abychom našli tento kompromis mezi udržitelným zemědělským a lesním hospodařením, hospodařením s vodou v krajině, ochranou půdy a myslivostí hájící zájmy volně žijící zvěře.
Měli bychom usilovat o podporu opatření ve prospěch biologicky funkční krajiny a volně žijící zvěře. Z takové funkčnosti krajiny budou čerpat i ekonomické benefity samotní zemědělci a lesníci.
V této souvislosti se myslivci musí stát aktivními manažery krajiny. Myslivci se musí stát aktivní a konstruktivní složkou veřejného života, být součástí společenských struktur, které se budou podílet do budoucna na nastavování podmínek nejen v zemědělském hospodaření.
Pavel SEKÁČ
náměstek ministra zemědělství
sekce pro fondy EU, vědu, výzkum a vzdělávání
 
vychází v 7:22 a zapadá v 18:09 vychází v 13:50 a zapadá v 22:26 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...