Časopis Myslivost

Srpen / 2017

K výživě srnčí zvěře

Myslivost 8/2017, str. 59  Pavel Scherer
Správná výživa je neodmyslitelnou součástí péče o zvěř a jedním z klíčových faktorů k dosažení dobré kondice, konstituce a v neposlední řadě zvýšení chovné a trofejové kvality srnčí zvěře. O výživě bylo v mysliveckých časopisech a odborných knihách napsáno hodně, bylo jí věnováno mnoho vědeckých prací a výživa patří ke stěžejním a stále diskutovaným tématům myslivecké praxe.
Navzdory všem těmto skutečnostem se v oblasti výživy velmi často chybuje a mnozí myslivci svojí neznalostí a nevědomostí zvěři spíše ubližují, než pomáhají. Prostřednictvím elektronické korespondence mně často přicházejí dotazy ve smyslu, kdy začít s přikrmováním, čím krmit a kdy skončit. Často také slýchám, zda je nutné či správné srnčí zvěř přikrmovat, zejména když je produktem svého prostředí, nebo zda je nutné přikrmovat v klimaticky mírných zimách s absencí sněhové pokrývky apod. Zaslechl jsem i názory že „přežraná“ srnčí zvěř se málo pohybuje a že „překrmené“ srny mají velké problémy s kladením srnčat apod.
Na tyto a ostatní otázky se pokusím odpovědět ve třetím dílu trilogie Srnčí zvěř III v rozsáhlé kapitole věnované právě výživě srnčí zvěře a zejména vysvětlit všechny souvislosti s problematikou výživy srnčí zvěře spojené. Všechny dotazy a názory však reflektují skutečnost, že myslivce problematika výživy srnčí zvěře zajímá a snaží se v ní získat co nejvíce informací a nových poznatků.
Pro pochopení všech souvislostí s výživou a přikrmováním srnčí zvěře spojených musím hned na úvod konstatovat, že naše krajina a životní prostředí se v průběhu evoluce znatelně změnily. Přírodní biotopy ustupují ve prospěch zemědělství, což nutí zvěř přizpůsobovat se stále novým podmínkám. Velkoplošné zemědělské hospodaření v zájmu vyšších výnosů vytvořilo z kdysi bohaté a úživné krajiny území poskytující kryt a potravu srnčí zvěři velice omezeně a chudobně.
Rychlý proces sklizně obilnin, pícnin a okopanin z velkých ploch s následnou orbou a kultivací pozemků představuje pro srnčí zvěř drastickou změnu v nabídce přirozené potravy.
Z těchto důvodů je srnčí zvěř v naší kulturní krajině odkázána na pomoc člověka. Ve vztahu k výživě musím konstatovat, že drtivá většina, podle mého odhadu až 75 % myslivců, vůbec nezná správné principy přikrmování a svojí neznalostí a nevědomostí zvěři spíše ubližuje, než pomáhá. Ano, to je tvrdá realita naší myslivecké praxe v oblasti péče o srnčí zvěř!
Také je pravdou, že myslivci, kteří to v oblasti péče o zvěř myslí dobře a chtějí zvyšovat chovnou a trofejovou kvalitu srnčí zvěře, stále naráží na odpor a nevůli ostatních, zejména starších kolegů, a velice těžce prorážejí léty tradované a generalizované mýty a dogmata v oblasti výživy, která se po desetiletí předávala z generace na generaci.
V souvislosti s problematikou přikrmování, zaměřenou na její správné principy a význam pro mysliveckou praxi, je třeba uvést, že povinnost přikrmovat zvěř „v době nouze“ ukládá všem uživatelům honiteb zákon o myslivosti č. 449/2001 Sb. Termín či pojem doba nouze ale není přesně stanoven a mohu otevřeně konstatovat, že nikde není popsána jeho přesná slovní definice. Dobu nouze si tedy každý myslivec či uživatel honitby vysvětluje po svém a podle toho pak přistupuje k péči o zvěř v podobě podzimního a zimního přikrmování.
Každý rozumný a problematiku chápající myslivec by měl ale vědět, že pro srnčí zvěř, zejména v polních honitbách, začíná doba nouze sklizní obilovin a následnou podmítkou a kultivací pozemku.
V tomto kontextu bych chtěl ještě zdůraznit, že dobu nouze nelze měřit „jedním metrem“ ani posuzovat jedním úhlem pohledu. Dobu nouze je nutno vyhodnocovat individuálně, a to v kontextu se všemi abiotickými faktory a činiteli ovlivňujícími tento stav. Je ale bezpodmínečně nutné zohledňovat charaktery honiteb, které jsou v různých krajích, jak známo, diametrálně odlišné. Také je nutno přihlédnout k místním podmínkám, geografické poloze honitby, její přirozené úživnosti a v neposlední řadě k charakteru počasí vyhodnocovaného období, který v oblasti péče o zvěř hraje klíčovou roli.
Zažité a zakořeněné způsoby přikrmování je nutno v dnešní kulturní a civilizované době považovat již za anachronismus. Na základě četných diskusí s mysliveckou veřejností nabývám dojmu, že někteří myslivci, myslivecká sdružení, resp. uživatelé honiteb, začínají přikrmovat jadrnými krmivy teprve tehdy, až napadne v honitbě první sníh, pokud sníh nenapadne, tak nepřikrmují vůbec, pokud přikrmují, tak pouze do konce prosince a pak jádro nahradí objemovou pící v podobě nekvalitního a nutričně nevyhovujícího lučního sena apod.
Tyto všechny výše uvedené skutečnosti naprosto kolidují se správnými principy a způsoby přikrmování srnčí zvěře. Vůbec nechápu, jak může někdo přestat předkládat energeticky a nutričně významné jadrné krmivo v produkčně nejvýznamnější době, tedy v době, kdy srncům začínají narůstat parůžky a biologickým matkám se v těle začínají vyvíjet plody. To je podle mého názoru největší zakořeněná, tradovaná hloupost a nešvar současné myslivecké praxe a v neposlední řadě hazard se zdravím srnčí zvěře.
A v tomto období předkládat objemnou píci v podobě sena? Vždyť každý rozumný a problematiku chápající myslivec – praktik ví, že srnčí zvěř jakožto „ortodoxní“ okusovač, který k životu potřebuje pestrou paletu různých travin, bylin a výhonků, „raději uhyne“, než aby seno, většinou nevalné kvality, brala a ještě si s ním vykryla všechny nutriční a fyziologické potřeby.
Objemové píci, resp. její kvalitě, je ve zmíněné knize věnována samostatná rozsáhlá kapitola, v níž dokládám, jak někteří myslivci chápou kvalitu sena a co jsou někteří kolegové schopni srnčí zvěři v době největší nouze předložit.
Je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř je přežvýkavec se složitým zažívacím systémem. Jakákoliv změna v krmném režimu se může negativně promítnout na celkovém zdravotním stavu zvěře a zejména pak představuje velké nebezpečí v podobě acidóz. Musím říci, že i přes veškeré znalosti v oblasti výživy se dopouštíme stále mnohých krmivářských chyb a přehmatů, které u srnčí zvěře nezřídka vedou úhynu či degradaci produkčních schopností, ztrátě kondice a v neposlední řadě oslabení celého imunitního systému.
Srnec obecný si vybírá z našeho kulturního prostředí tu nejkvalitnější potravu, co mu příroda poskytne. Tento aspekt by se měl zohlednit i při výběru krmiv pro podzimní a zimní přikrmování v rámci mysliveckého hospodaření a péče o zvěř. Je nutno si uvědomit, že srnčí zvěř si vybírá z přírodních zdrojů jen potravu, kterou v daném ekosystému v rámci svého životního prostředí nachází.
Srnce obecného tak můžeme z hlediska výživy zařadit do kategorie typu selektivních konzumentů a okusovačů. To znamená, že v přírodě vyhledává a konzumuje jen potravu s vysokým obsahem živin a co nejvyšší stravitelností. Mezi tuto potravu patří zejména nejmladší části dřevin s vysokým obsahem bílkovin (dusíkatých látek), tuku a minerálních látek, byliny či různé druhy trav s preferencí jemných částic.
Je nutno zdůraznit, že příjem potravy z přirozených zdrojů je významně ovlivněn jejich fenologickou fází. To znamená, že čím je porost starší (druhá polovina vegetačního období), tím je srnčí zvěří méně navštěvovaný a ztrácí postupně na atraktivitě. Například odkvetlý luční porost nebo porost v pokročilém vegetačním stadiu není pro srnčí zvěř již zdaleka tak atraktivní jako například šťavnatý porost v první polovině vegetačního období. Trávy ve vyšších fenologických fázích jsou již nutričně nevýznamné a kromě nízké chuťové atraktivity mají i výrazně sníženou výživovou hodnotu. V tomto pokročilém vegetačním období srnčí zvěř zpravidla upřednostňuje okus dřevin, resp. konzumaci produktů zemědělských kultur. Také se postupně přeorientovává na konzumaci přírodních plodů a semen, která obsahují vysokou energetickou a nutriční hodnotu.
Text a snímky Pavel SCHERER
 
 
Kniha Srnčí zvěř III. je výpravná publikace, která se svým pojetím a originalitou zcela vymyká tradičním monografiím o srnčí zvěři. Smyslem vydání je podat komplexní informace o biologii a etologii srnčí zvěře a vyvrátit mýty a dogmata, která se bez kritického zkoumání předávala z jedné myslivecké generace na druhou. Kniha je cíleně zaměřena do nejvíce diskutované oblasti myslivecké praxe – výživě a jejímu významu pro zodpovědný chov srnčí zvěře. Další významná část knihy je věnována fenoménu parožení.
Rozsahem 320 stran a více než 900 autentickými snímky se jedná o historicky nejobsáhlejší monotematické odborné dílo zaměřené na toto téma.
Tato kniha je zatím posledním dílem z trilogie děl věnovaných srnčí zvěři.
Kniha vychází na přelomu července a srpna a již dnes si ji můžete objednat v Knihkupectví Myslivost, Lešanská 2a, 141 00 Praha 4 a nebo elektronicky v e-shopu na www.myslivost.cz za cenu 699 Kč
 
vychází v 7:32 a zapadá v 17:57 vychází v 8:55 a zapadá v 19:12 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...