Časopis Myslivost

Únor / 2017

Myslivost v trysku staletí

Myslivost 2/2017, str. 5  Zdeněk Hlaváč
Historie myslivosti bývá obvykle prezentována v úzkém kontextu s vývojem společnosti. V poslední době se projevuje více než transparentní odsuzování člověka – predátora, člověka - lovce a je velice snadné tuto transparentnost naroubovat na myslivost. Zkusme se tedy poohlédnout za myslivci minulých i současných věků, resp. za jejich „spolunažíváním“ s tou „okolní“ civilizací…
Myslivci vlastně „vznikli“ coby prodloužená ruka majitelů panství, sloužící k ochraně a lovu zvěře, k extenzivnímu lesnímu hospodářství. Díky své práci, požadovaným znalostem, dovednostem a vzdělání zaujímali poněkud jiné, privilegovanější, postavení, než zbývající poddaní. Kromě toho, že tyto určité lidské svobody či nárok na bydlení, pravidelný plat a naturálie, byly vějičkou pro srdce svobodných dívek (ach jo, kde že ty časy jsou), nebyl názor té „většinové společnosti“ na myslivce zase až tak kladný. Není divu, „panští myslivci“ bedlivě hlídali zvěř v polích i lesích, rovněž tak lesy jako takové, takže vlastně bojovali s pytlačením zvěře či lesními pychy, kterážto činnost nebývala u našich nevolnických předků nijak neobvyklá.
Poněkud se situace změnila po roce 1848, kdy vznikly četné polní a smíšené honitby, vzniklé na základě vlastnictví půdy. „Chodit s flintičkou“ byla výsada těch bohatších majitelů půdy, šlechtické a církevní majetky však zůstávaly prakticky beze změn. Bohatší držitelé či nájemci honiteb na ochranu těchto „majetků“ ustanovovali hajné. Tudíž – opět člověk v „zeleném“ a ozbrojený puškou nebýval nikterak oblíbeným jedincem, a to i přes to, že mnohdy patříval k vesnické smetánce (tu obvykle tvořil starosta, pan řídící, pan poštmistr, pan farář).
Je nutné však říci, že již v tehdejší době lze zaznamenat onen rozdílný názor na chod přírody z pozice dejme tomu zemědělce a myslivce. Právě v tomto období patrně započínají pronikavé změny v české krajině, spočívající v likvidaci rybníků či rozptýlené zeleně. Dnešní „škody způsobené zvěří“ bývaly i tehdy vyčíslovány a hrazeny, vzhledem k výměře polí, skladbě plodin a praktické absenci černé a vysoké zvěře, rozptýlené zeleni, nebyla celková výše těchto škod tak markantní. A hlavně – zvěř byla brána coby samozřejmá součást přírody, s níž je prostě nutné počítat.
Po roce 1948 došlo v české myslivosti ke změnám, které lze s odstupem času hodnotit velice protichůdně. Výkon práva myslivosti byl umožněn opravdu „širokým vrstvám“ obyvatelstva. Na základě široce rozmáchlé kolektivizace všeho vznikala myslivecká sdružení, jejichž stanovy musely obsahovat množství politických proklamací, sdružení musela vznikat v hranicích počínající kolektivizace zemědělství. Z myslivosti byli „odejíti“ mnozí vynikající myslivci, česká myslivost „byla odejíta“ ze zastřešujících mysliveckých organizací.
Názory na myslivce se velmi různily. Mnozí noví členové byli označováni za bývalé pytláky, mnozí za reprezentanty nového vládnoucího režimu (ona ta správná legitimace měla svoji váhu i zde). Postupem času se velmi vžil název „ozbrojení brigádníci“, čímž se jen potvrdila „vedoucí úloha strany“, aneb „chceš chodit s flintičkou – koukej makat na brigádách“! A v intencích kolektivizace byly stanoveny i povinné „dávky zvěřiny na stůl pracujících“.
A tak na základě těchto indicií byli myslivci vystaveni několika vlivům: pro tehdejší „hospodáře“, představované JZD a Státními statky byli kverulanty, kteří by chtěli „jen a jen bordel v krajině“ (rozuměj remízky, meze, malou výměru lánů, nezmeliorované vodoteče apod.), pro tehdejší spoluobčany „zelenými blázny a ozbrojenými brigádníky“, protože myslivost nepřihrávala tu „malou domů“, a ti „zelení blázni“ byli většinou ve sporu s chlebodárci (JZD, Státní statky).
A tak do řad mysliveckých sdružení byli často přijímáni za členy naprostí neználci, ale „dobří brigádníci“, do řad mysliveckých sdružení museli být často přijímáni „papaláši“ (tedy osoby, které významně prospěly politickému profilu členské základny, ale jejich činnost v myslivosti byla značně problematická). A jelikož se postupně ukazovalo, že spoustu věcí, kterou nelze vyřídit oficiálně, lze vyřídit „neoficiálně“, vznikla v řadách mysliveckých sdružení nenápadná sorta tzv. „hochštaplerů“, neboli lidí, kteří „někde mají svého známého“, no a přes ty „známé“ se čachrovalo s hranicemi honiteb, s personálním obsazením vedení MS, se zařazováním nových členů apod.
I přes to všechno však docházelo k nárůstu stavů zvěře drobné (kromě koroptve polní, její smutný osud je dostatečně známý), k nárůstu stavů polní srnčí zvěře. Jako jedni z mála se myslivci na venkově snažili o práci s mladou generací, jako jedni z mála byli ochotní uspořádat kulturní a společenské akce. Názory na jejich činnost byly tedy různé.
Další významnou kapitolou v novodobé historii bylo období tzv. integrace. Ekonomický tlak byl do velké míry příčinou integrace zemědělských podniků (což znamenalo především zvýšení výměry lánů, používání špičkové techniky, zvýšené používání průmyslových hnojiv apod.).
Důsledkem této integrace bylo v podstatě vymizení drobné zvěře z volné krajiny, postupné navyšování stavů spárkaté zvěře (mnohdy organizovaně cílené jako důsledek katastrofálního úbytku zvěře drobné), zničení posledních zbytků rozptýlené zeleně v krajině.
Ruku v ruce s tímto bylo nutné integrovat i myslivecká sdružení. Protože vymizela drobná zvěř, bylo nutné vytvořit „velké“ myslivecké honitby, to abychom „myslivcům zacpali ústa“. Na polích budeme „hospodařit“ tak, jak hospodaříme, a tak jim „povolíme“ nějaké to navýšení stavů spárkaté zvěře, ev. se budeme „zasazovat“ o prosperitu a zavádění druhů nových (daňčí, mufloní, jelenci).
Ze strany myslivců se očekával ten správný „politický“ přístup, čímž měla být prakticky eliminována jakákoliv snaha o myslivecké hospodaření, naoko byla „umožněna“ činnost Svazu ochránců přírody, jeho „práva“ však byla doslova „salonní“. Zde se patrně vylíhla řada těch „snaživých“, kteří za „zklidnění značně rozjitřených“ myslivců pobrali nějaké ty prebendy. Ne, nikoliv peníze, jak by bylo patrně normální v současnosti, ale existoval systém různých výhod, výhodiček, protislužeb, protislužbiček. Tím pádem dokráčela česká myslivost tam, kam dokráčela, tím pádem se formoval názor veřejnosti na myslivost tak, jak se formoval.
O následujícím období přicházející demokracie ani nemluvím. Prostě jsme si žili ve svém rybníčku konzervatismu s pocitem, že všechno bude tak, jak „je dobrým zvykem a jak to bylo vždycky“.
A ejhle, objevili se staronoví či noví majitelé půdy, názor na myslivost a myslivce již není takový „jako to bylo vždycky“. Mnozí se cítí zaskočeni, mnozí nevěřícně kroutí hlavou „cože se to děje“? A ti, kteří před několika lety jásali, že „už nemusí být v nějakém svazu (nyní ČMMJ) a konečně jsou svobodní“, tak právě ti v mnoha případech křičí: „A co na to ČMMJ“? A snaží se i nadále „kout pikle“, jenže svět je již někde úplně jinde, a tak v mnoha případech končí snahy těchto „tvůrců“ konstatováním „po nás potopa“.
Z velice krátkého náhledu a zkratky historie české myslivosti lze vypozorovat, že názor veřejnosti na myslivce nebyl nikterak příznivý, takže jakási negace není jen výplodem „poslední doby“. Skromně bych se odvážil konstatovat, že na stávající „problémy“ jsme si tak nějak „zadělali“ sami. Furiantství bylo vždy tak nějak „zakódováno“ v myslivecké duši.
Obávám se však, že ono furiantoví bylo staletími jaksi překonáno, dnes slýcháme vyjádření o právu, majetku, soudech, korektnosti. Bouchnutí do stolu a silný hlas již prostě nejsou těmi správnými argumenty, o nějaké stranické legitimaci ani nemluvím.
Existuje ještě nějaká možnost „jak z toho ven“?
Asi existuje. Chce to jen a jen trošku skromnosti, trošku sebereflexe, trochu sebeovládání (nějaké výpady vůči myslivcům musíme přijmout s přezíravým úsměvem, nikoliv odpovídat stejným kalibrem), trošku více nadhledu a inteligence, nové a nové nápady, odstřihnutí se od pupeční šňůry konzervatismu.
Zdeněk HLAVÁČ
vychází v 7:27 a zapadá v 18:03 vychází v 5:34 a zapadá v 17:55 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...