Časopis Myslivost

Červen / 2018

Obrazy ze života časopisu

Myslivost 6/2018, str. 10  Jiří Kasina
V čísle k pětadevadesátiletému výročí by si zasloužilo vyjít vyčerpávající pojednání o tom, jak časopis Myslivost vznikal, rostl, sílil, jakými etapami vývoje prošel, řádné kulturně historické pojednání. Pravidelní čtenáři si ale jistě vzpomenou, že před pěti lety, v roce kulatého výročí, jsme uveřejnili vícero takových pojednání, jistě se objeví více i při stoletém výročí, kterého se doufám většina z nás dožije.
Nicméně za oněch dvaatřicet let, kdy mám tu čest fungovat v redakci časopisu Myslivost, se nakupilo mnoho zážitků a vzpomínek, z nichž mnohé by si zasloužily samostatné pojednání.
Dovolte mi proto nyní, jako jistý otisk v paměti, napsat na stránky jubilejního čísla Myslivosti, popis několika obrazů, které se nezapomenutelně zapsaly do mé paměti, obohatily můj život a stále mne po letech dojímají.
 
Obraz první – porevoluční
 
Ne, nechci psát, že jsem měl možnost doslova z oken redakce na Václaváku prožít všechny dny Palachova týdne, demonstrací, sametové revoluce i první návštěvu amerického prezidenta. Už to byly samy o sobě nezapomenutelné zážitky.
Po listopadu 1989 se začaly odvíjet i jiné dějiny, kromě mnoha jiných se také začali hlásit Češi žijící v zahraničí.
A tak jsem byl jednoho dne poctěn návštěvou Ladislava J. Haňky a jeho manželky Evy. Láďa Haňka, absolvent několika univerzit, který odešel z vlasti po únoru 48 a žil v městě Kalamazoo v americkém Michiganu, pocházel z Vysočiny. Byl nadšený myslivec, zapálený vlastenec, povoláním vědec, který se celý život kromě jiných zájmů zabýval výzkumem rakoviny a mikrobiologií. Mluvil nádhernou češtinou a byl ohromný vypravěč. Láďu si bohužel v letošním roce k sobě povolal sv. Hubert.
A jeho žena Eva, to je další neskutečné setkání, ona je totiž ta dívenka, která je zobrazena s prezidentem T.G. Masarykem na slavné známce z roku 1938, na asi jedné z nejslavnějších a nejcennějších českých známek.
 
Byl jsem poctěn tykáním, každoročně jsme se s Haňkovými setkávali při jejich cestách do vlasti, Láďovi jsme vydali i knihu povídek S puškou a udicí Severní Amerikou a knihu Lovil jsem v Americe. Na sekretariátu jsou dodnes některé zajímavé trofeje, dnes snad už mohu i přiznat do jisté míry nelegální „dovoz“ kůže polárního vlka, v porevoluční euforii se řešil i dovoz vajec divokých jeřábků z Michiganu na osvěžení našich honiteb. Láďa třeba přivezl na ochutnání čerstvé vlastnoručně ulovené aljašské lososy za to, že mu uděláme našeho zajíce na perníku.
 
Druhým z Čechů, hlásících se zpět k rodné vlasti, byl Jiří Smrčka. Také odešel do zahraničí na protest někdy v padesátých letech. Žil v Pretorii v Jihoafrické republice, působil po revoluci také jako dopisovatel Mladé fronty. Byl povolání strojař, specialista na vodní turbíny, ale také zapálený myslivec, vlastenec, pojilo nás to, že jsem mu trochu pomohl shánět v Praze bydlení. I on uměl nádherně vyprávět o zahraničních lovech, ale vždy zdůrazňoval, že česká myslivost nemá ve světě obdoby.
 
Toho červnového dne roku 1992 jsem věděl, že přiletí Haňkovi, většinou tou dobou jezdili za příbuznými na Vysočinu a vždy předem zavolali a cestou z letiště se stavili v redakci. Seděli jsme ve čtvrtém patře nakladatelství na Václavském náměstí a probírali, co je nového.
V tu chvíli telefon z vrátnice, že prý mám redakční návštěvu, nějaký pán z Afriky, Jiří Smrčka.
Ano, jasně pošlete ho nahoru.
Než dorazil výtah do čtvrtého patra, zrodila se mi v hlavě myšlenka, že budu za světáka. A tak po zaklepání otevírám dveře a s přehrávanou důležitostí pravím: Dovolte mi, abych vás představil, neboť svět se sešel v redakci Myslivosti, toto je pan Haňka z Kalamazoo v Michiganu, toto pan Smrčka z jihoafrické Pretorie.
Oba si podali ruce, zahleděli se dlouze do očí, ve kterých v tu chvíli zablikaly velké otazníky, vzápětí vykřičníky.
Padnutí do náruče, objetí, dojetí. Jasně, Argentina, jo tam jižně od Buenos Aires.... Povídání nebralo konce, návštěva se protáhla, a já jen zíral s otevřenou pusou a tetelil se štěstím, že jsem byl svědkem takového okamžiku.
 
Představte si, že oni dva se po více než třiceti letech setkali v redakci Myslivosti, naposledy se viděli, když J. Smrčka stavěl v Argentině přehradu, L. Haňka sbíral nějaké mikrobiologické vzorky v argentinské pampě a ve volných chvílích spolu lovili jeleny! Přátelství myslivců po letech!
 
Obraz druhý – krásní ohaři i oři
 
Další nezapomenutelné vzpomínky mám na úžasnou, noblesní a společenskou Dámu, paní Blaženu Seifertovou. Byla dcerou známého kynologa Jindřicha Steinitze. Jezdíval jsem za ní do Pardubic, případně na chalupu do Cikháje na Vysočině.
Byla profesorkou na gymnáziu, vládla nádhernou spisovnou češtinou a měla obdivuhodný vyprávěčský talent. Sepsala své vzpomínky do útlé knihy Příběhy krásných ohařů i ořů, kde vzpomíná hlavně na své dětství. Tuto knihu jsme před mnoha lety vydali a nejen já ji považuji za jedno z nejhezčích literárních děl, které jsem kdy četl.
Úsměvné je to, že mi paní Seifertová psala dlouhé milé dopisy, které vždy začínaly oslovením Můj andílku, já ji mohl oslovovat Blaženko. Přitom byl mezi námi rozdíl nejméně jedné generace. Dodnes nevím, a už se nikdy nedovím, jak se mi této cti dostalo.
Pravidelně jezdila za kamarádkou do Prahy a nikdy nevynechala při cestě z nádraží redakci, vždy potěšila novou historkou, novým vyprávěním, Blaženku jsme prostě měli nesmírně rádi a byla to taková naše redakční ovčí babička.
 
Blaženka už také není mezi námi a sám její odchod je více než zajímavý.
Kromě jiných příběhů mi ráda vyprávěla, jaké se jí zdály sny a co znamenají. Jednou mi barvitě líčila sen, že zemřela a při posledních chvilkách na tomto světě jí tleskalo mnoho lidí, že se v tom snu cítila jako opěvovaná operní diva. Měla totiž ráda divadlo a operu, léta si platila divadelní permanentku.
 
Jednoho dne mi přišla černě orámovaná obálka a v ní smutná zpráva. Koupil jsem tedy smuteční kytici a vyrazil do pardubické obřadní síně. Až po kondolencích mi líčila dcera, jak vlastně maminka odešla, a mně se podlomila kolena.
Blažence se udělalo špatně během představení v divadle, dcera s dalšími diváky jí vytáhla na podium z první řady, představení se přerušilo, ale ani doktorka z řad diváků nedokázala překonat sílu přírody a Blaženka Seifertová naposledy vydechla před zraky diváků na podiu ještě předtím, než dorazila záchranka.
A pak že se sny neplní.
 
Obraz třetí – neznáme se?
 
Ladislav Haňka mi vždy kladl na srdce, ať mu do Ameriky posílám všechny myslivecké knihy, které tu vyjdou, ať to stojí, co to stojí, chtěl mít kompletní českou mysliveckou knihovnu i v Michiganu. Všechny knihy zcela jistě přečetl, protože mi vždy buď při další návštěvě osobně, a nebo v dlouhých telefonátech, líčil, co se mu na té či jiné knize líbilo, jaký je podle něj autor, prostě nadšený čtenář myslivecké literatury.
Poslal jsem mu tehdy v jedné ze zásilek také útlé Příběhy krásných ohařů a ořů. Zřejmě okamžitě po dočtení zvedl telefon a nadšeně chválil, ale také se dlouze vyptával, kdo je vlastně autorka, že by jí chtěl poznat.
 
Obraz čtvrtý – setkání v červenci
 
Uplynuly nejméně tři roky, možná pět, opravdu si už neumím přesné datum vybavit, myslím, že byl červenec, dodnes ale cítím teplý slunečný den.
Toho dne hned dopoledne zazvonila u redakčních dveří Blaženka, jela z Hlavního nádraží na oběd ke kamarádce na Žižkov, stavila se jako obvykle na kus řeči. Po nezbytné kávičce a poklábosení jsem ji odvezl autem před vilku kamarádky na druhém konci Žižkova, aby nemusela ve vedru pěšky.
 
Kolem poledne opět zvonek u dveří a za nimi Láďa Haňka, omlouvá se, že nezavolal předem, přiletěl prý jen sám na pár dní bez manželky, jede za příbuznými na Vysočinu. Povídáme co nového v české myslivosti, jak v Americe, na závěr se domlouváme, zda se mu do kufru vejdou další nové tituly knih.
V tu chvíli mě to trklo: Láďo, dopoledne tu byla Blaženka Seifertová, víš, ta co ses na ní před pár lety ptal…
Ano, už vím, ta autorka knížky. Nemohl bych jí vidět?
 
Sedáme tedy do auta a jedeme zase na druhý konec Žižkova, je po poledni, zvoním na zvonek vilky.
Tak to máte smůlu, Blaženka si po obědě dala jen kafe a pospíchala zase na vlak, jela před chvílí devítkou tramvají na Hlavní nádraží.
Autem to snad stihneme, zkusíme jí najít na perónu.
A jak tak jedeme po Olšanské ulici, vtom jsem zaregistroval známou šedivou hlavu se silnými brýlemi v prvním voze devítky.
Láďo, támhle je, zkusím jí na další zastávce dostat z tramvaje!
 
A tak parkuji auto na chodníku u zastávky kousek od redakce, devítka už přijíždí. V poloprázdné tramvaji je deset dvanáct lidí, ospalé letní popoledne. Poprosím jen rychle řidiče, ať hned neodjíždí, že si jen potřebuji promluvit s támhletou paní.
 
Na další okamžiky do smrti nezapomenu. Blaženka sedí na sedadle, otočí hlavu, koukne na mne s překvapeným úsměvem přes silná skla brýlí. Její překvapení se násobí na druhou ve chvíli, kdy zpoza mých zad dveřmi tramvaje vstoupí Láďa Haňka, nevydržel čekat na refýži.
Cestující ztichnou a koukají, co se to vlastně děje. Dva staří lidé udělají každý dva tři kroky doprostřed plošiny tramvaje a do nastalého ticha zazní jen nepopsatelně citově zabarvené dvojí vydechnutí Láďo! Blaženko!
Scéna jak z amerického trháku, oba staříci se obejmou, padnou uprostřed tramvaje na kolena a z očí jim tečou potoky slz dojetí. I nám divákům se derou do očí slzy, nikdo ani nedýchá, v doslova kostelním tichu jsou slyšet jen šťastné vzlyky obou hlavních aktérů scény.
V tu chvíli jsme jen němými svědky nádherného setkání, diváky srdceryvné scény, přitom jen já znám či tuším jádro příběhu.
Jako bychom byli na ostrově ticha uprostřed hluku velkoměsta, snad i řidič tramvaje vše vypnul, najednou nikam nespěchá. Ve dveřích tiše zírají cestující, kteří se obávají nastoupit, nevěda, co se uvnitř děje.  
Po chvíli, která se mi ale zdála doslova nekonečná, a za potlesku osazenstva tramvaje a cestujících na refýži, vyvádím v slzách oba staré lidi z tramvaje ven a vedu je do auta.
 
Ano, byl jsem svědkem neuvěřitelného setkání po letech, obrazy a osoby se propojily. Láďa Haňka měl tušení správné, ale nemohl vědět, že Blaženka je Seifertová příjmením po manželovi, za svobodna Steinitzová, tedy dcera onoho kynologa a veterináře, který sloužil v hřebčíně v Písku za první republiky. A ve stejném hřebčíně pracoval i otec Ládi Haňky. Obě děti, nyní už úctyhodní kmeti, se tedy znali doslova od kolébky, vyrůstali spolu jako děti, v jedné velké koňácké písecké rodině.
A jak je vidět, i na těch pár let společného útlého mládí se nedá zapomenout. Běh života je zavedl doslova na opačnou stranu zeměkoule, desítky let se neviděli. A je naprosto dojímavé, že se během chvilky v pražské devítce poznali. Setkali se po padesáti, šedesáti letech? Sám nevím, a je to vlastně jedno, je to jen číslo.
Do mé mysli se nesmazatelně vryl tento zážitek, který opakovaně vhání slzy do očí, kdykoliv si na něj vzpomenu, přiběh dvou životů, dvou životních běhů, který byl společný jen chvilku na počátku a pak až po desítkách let na samém sklonku života. Ale asi jen okamžik, sám nevím, zda se stihli Láďa s Blaženkou ještě někdy osobně znovu potkat, možná si párkrát zavolali, myslím, že docela záhy přišla nejen mě ta smutná obálka.
 
Epilog na závěr
 
V každé redakci se vyprávějí rozličné příběhy, každá redakce má své nezapomenutelné příhody, neuvěřitelné přehmaty, historicky nezapomenutelné čtenáře a autory. I my v redakci občas sedneme a vzpomínáme. Bylo by to na dlouhé vyprávění!
Nikdy bych ale nevěřil, když jsem v roce 1986 poprvé zaklepal na redakční dveře, že mi jeden myslivecký časopis vytvoří tak dlouhou, tak barevnou a pozoruhodnou profesní zkušenost, permanentní život s časopisem.
Ne nadarmo se říká, že časopis je jako dítě, roste a mění se jako naši potomci. Snad jen s tím rozdílem, že v redakci se nám rodí potomek každý měsíc. A tak jako k dětem se nedá přistupovat jen pragmatickým strohým kalkulem, ale srdcem, tak i k časopisu je potřeba mít srdeční vztah, ne, opravdu to pro mne není jen povolání.
A když si uvědomíte, že se vám časopis odmění třeba takovým příběhem, jaký jsem se pokusil popsat v několika obrazech, pak pochopíte, že je samozřejmě důležité, aby byly zaplacené faktury, správný pravopis a kvalitní obrázky, ale mnohem důležitější je to, že můžete tvarovat organismus, který má vlastně svůj život. Život, se kterým se pojí i takové příběhy, kde hlavní postavou byli Blaženka a Láďa, kdy se propojil doslova celý svět.
Děkuji všem, kteří sdílí jako čtenáři s námi život časopisu, děkuji i těm, kteří nás už sledují od svatého Huberta, i oni dovedli časopis do dnešních dnů a jim jsme také zavázáni do dalších redakčních let.
Jiří KASINA
šéfredaktor 
 
vychází v 7:46 a zapadá v 15:58 vychází v 9:26 a zapadá v 17:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...