Časopis Myslivost

Červen / 2018

Rekviem za zajíce

Myslivost 6/2018, str. 28  Jan Škarka
Na úvod mého smutného zamyšlení mi dovolte, abych se pokusil o parafrázi poučného rozhovoru Josefa Švejka a jeho bytné ze slavného románu Jaroslava Haška.
 
Tak nám zabili zajíce, řekla posluhovačka panu Švejkovi.
Kterýho zajíce, paní Müllerová, já znal dva a vobou není žádná škoda.
Ale milostpane, přece ty krásný šedohnědý, co běhali po polích.
A to je dobrý a kde se jim to stalo?
No vlastně skoro všude.
A trápili se dlouho?
Dlouho milostpane, tuze dlouho.
A kdo jim to udělal se ví?
Jedni říkají, že to byly lišky, jiný že dravci a další, že auta nebo dokonce sedláci!
I kdepak, zatím stojej chemici, prohlásil Švejk. My sme je holt na ty pole neměli pouštět.
No jo prej v tom může bejt taky nějakej postřikovač.
Některej postřikovač Vám paní Müllerová nezabije zajíce, ani kdybyste se zbláznila. Já bych si ale na takovou práci opatřil ten stroj na vysokejch kolech s obrovskou nádrží a co nejdelšíma ramenama. Tím můžete za pár minut zabít klidně dvacet zajíců, tlustejch nebo hubenejch. Ale von to pan prezident tak nenechá, to ho málo znáte! Zabili jste nám zajíce, tady máte přes ……, vojna s chemikama musí bejt!
 
Tak by se mohl odehrát proslulý dialog v letošním předjaří, ale nesmrtelný autor by jistě dokázal situaci pojmenovat mnohem výstižněji. Je tak mimochodem, nezdá se vám, že Haškovo dílo stále nabývá na aktuálnosti. Dobrovolně jsme se totiž znovu stali součástí něčeho, co nám stále více ztrpčuje život a přitom nás to s sebou nezadržitelně stahuje kamsi do propasti.
Smutná paralela s agonií starého Mocnářství je myslím zcela namístě a u dobrého vojáka Švejka bychom našli řadu návodů, jak na tuto situaci reagovat.
 
Vraťme se ale k zajícům. Nejprve bych si dovolil stručně nastínit současný stav zaječí populace tak, jak ho vidím já. Nemohu bohužel citovat žádné výzkumy nebo statistiky, a vycházím pouze ze svých pozorování. Měl jsem však možnost sledovat důkladně situaci v naší a několika sousedních honitbách. Svá pozorování mohu opřít také o své cesty po velké části Středočeského kraje, především Polabím, kde zajíc býval v minulosti dominantní zvěří.
 
Co se tedy v minulém roce vlastně stalo?
 
Stav zaječí populace klesl podle mého názoru během několika měsíců na méně než polovinu jarních sčítaných stavů a hrozivý úbytek dále pokračuje. Mizení této naší nejohroženější zvěře je nejmarkantnější především v nížinných oblastech s intenzivní zemědělskou činností. V lesnatých nebo smíšených honitbách a vyšších nadmořských výškách není ústup zajíce tak propastný, ale přesto je pozorovatelný i tam.
Zatímco v jarních měsících se ještě jevil stav zaječí populace jako stabilizovaný, nebo dokonce mírně rostoucí, v období žní se začal projevovat úbytek zajíců, který vyvrcholil na počátku podzimu.
Prvním signálem, že se toužebně očekávaný přírůstek zajíců nedostavil, přišel z přírody. Také jste zaznamenali, že počet hnízdících motáků byl neobvykle nízký a ani ostatní dravci se nedostavili v obvyklých počtech? Tito nejnebezpečnější predátoři mladých zajíců totiž jako první zjistili, že nebudou mít dost potravy.
S postupujícím úbytkem plodin na polích, která se použitím moderních technologií v říjnu změní v pouště, bylo stále zřetelnější, že zajíci mizí.
Definitivní představu o rozsahu tohoto procesu udělala až první obnova. I tam, kde byly pro zajíce tradičně příznivé podmínky, se projevil hrozivý úbytek, a to i přes včasné a vydatné přikrmování.
Uvedu příklad lokality z naší honitby, kterou vnímáme jako zaječí komoru a lov v ní neprobíhal desítky let. Ještě v prvních jarních měsících loňského roku se zde pohybovalo okolo 25 zajíců. Současný stav přes příznivou skladbu plodin a zvýšenou péči nedosahuje ani deseti kusů.
Bohužel to není problém pouze naší honitby, ale stejná situace panuje podle mého názoru ve většině tradičně zaječích oblastí.
Přesnější údaje bude možné získat až po zpracování jarního sčítání, i když jeho vypovídací hodnota nemusí být rozhodující vzhledem ke způsobu, jakým je prováděno. Domnívám se ale, že většina myslivců, kteří se v přírodě pohybují, vnímá situaci stejně.
 
Co je příčinou tohoto neutěšeného stavu?
 
O tom můžeme pouze spekulovat. Prováděné výzkumy jsou totiž dlouhodobou záležitostí, a bohužel pokrývají pouze část problematiky. Schází zde totiž vůle řešit otázku úbytku drobné zvěře komplexně a na nejvyšší úrovni. Zatímco kvůli ochraně několika obojživelníků se výrazně opozdí dopravní stavba státní důležitosti a její provedení se prodraží o desítky milionů, nenajde se zlomek této částky na šířeji založený výzkum, který by pomohl objasnit, jaká je skutečná příčina úbytku zajíců. Proč se tak děje má několik důvodů, které nejsou na první pohled zcela zřejmé a vyžadují si hlubší zamyšlení.
Je naprosto nezpochybnitelné, že chemizace zemědělství ve spojení s novými agrotechnickými postupy má na svědomí rozhodující podíl na úbytku drobné zvěře a především zajíců. Bohužel opravdová snaha zjistit skutečný stav věcí a pokusit se situaci nějak řešit stále chybí a je to pochopitelné. Stojí za ní totiž obava, že výsledky výzkumu nevyhnutelně povedou k utkání s mocnou lobby zastánců intenzivní chemizace zemědělství. Tam, kde se jedná o velké zisky, totiž musí všechny ohledy stranou a o moci peněz si dnes již jistě nikdo neděláme iluze.
Ekonomickým zájmům je proto dnes obětován zajíc, zítra nejspíš bažant a pozítří možná i srnčí zvěř.
Z tohoto stavu ale nemůžeme vinit zemědělce na úrovni akciových společností či sedláků. Řada z nich se upřímně i za cenu značných finančních obětí snaží přírodu chránit, jak je v jejich silách možné, ale konkurenční prostředí a nedostatečná nebo vůbec žádná podpora ze strany státu odsuzuje tyto aktivity k nezdaru.
Těžiště těchto snah musí ležet jinde. Chemické přípravky a jejich použití musel přece někdo testovat a schválit. Ten by měl také dlouhodobě sledovat a vyhodnocovat jejich dopady na přírodu. Ale dělá se to? Jak se může stát, že každý rok přinášejí media informace o škodlivosti některého z přípravků pro hubení plevelů, ale přesto jsou tyto používány ve stále se zvyšujících koncentracích? Totéž platí pro techniku a agrotechnické postupy. Ty také musel někdo ověřit a schválit. Ale myslel přitom na zvěř? Vyhodnotil zkušenosti z provozu? Určitě ne. Dnešní stav naší přírody v zemědělské krajině mluví za vše.
 
K tomu všemu se u zajíců bohužel přidružuje i tradičně kritický pohled naší společnosti na myslivost a aktivity myslivců v přírodě. Zajíc je zatím lovnou zvěří a jeho ochrana tedy nemůže mít patřičnou prioritu. Proto také nelze přesvědčivě vyvrátit rozšířený názor, že zajíce jsme si sami vystříleli a teď hledáme viníka.
Ochrana zaječí zvěře proto také není atraktivní pro zviditelnění různých ekologických organizací, a z toho důvodu nemůžeme čekat, že se o osud zajíce bude zajímat někdo jiný než myslivci.
 
Jak se zajícem dál?
 
Bohužel nevím a obávám se, že na účinná opatření je už beznadějně pozdě. Zřejmě nehrozí nebezpečí, že by se české děti na zajíce jezdili podívat do ZOO, ale spatřit toto krásné zvíře, tak typické pro naši krajinu, bude stále obtížnější.
Také jejich lov, pokud nedojde k jeho zákazu, se nevyhnutelně stane exkluzivní zábavou jen na několika výjimečných místech.
Může se ještě stát zázrak? I takové věci se stávají, ale možnost takového vývoje je mizivá. Vše už je tedy zřejmě pouze v rukou Božích a nám myslivcům nezbývá, než litovat, že jsme včas nedokázali účinně bojovat za záchranu zajíců.
 
A tak na závěr přeji všem čtenářům myslivosti, abyste při svých pochůzkách honitbou kromě bobra, vydry, nutrie, vlka, rysa, kormoránů, motáků, krkavců a dalších zvířecích druhů, které v naší přírodě „tolik chyběly“, občas ještě uviděli i zajíce. Bude, doufejme, důstojným doplňkem této pestré a přísně chráněné společnosti.
 Jan ŠKARKA
vychází v 7:53 a zapadá v 15:59 vychází v 13:21 a zapadá v 1:10 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...