Časopis Myslivost

Červenec / 2018

Šakal obecný (Canis aureus)

Myslivost 7/2018, str. 30  Ing. Martin ERNST, Ph.D.
Šakal obecný (Canis aureus) patří společně s liškou, které je nejvíce podobný, vlkem a psíkem mezi psovité šelmy, obývající evropský kontinent a je jediným druhem šakalů, žijícím mimo africký kontinent. Jirků a kol. (2018) ve vědecké publikaci uvádějí, že pozdní pleistocén a historické rozšíření šakala obecného v Evropě bylo omezeno na části Balkánu a Panonské pánve, přičemž od poloviny 20. století dochází k jeho rychlému rozšiřování. Především v posledních dvou desetiletích lze v rámci Evropy hovořit o jeho expanzi dále na sever a západ (Dánsko, Německo, Nizozemsko, Švýcarsko), do střední (Česká republika, Polsko, Slovensko) a východní Evropy (Estonsko, Lotyšsko, Litva, Ukrajina, Rusko).
První neprůkazné pozorování v České republice bylo v roce 1998 v okolí Kropáčovy Vrutice (okres Mladá Boleslav), první průkazné pozorování, kdy byl nalezen uhynulý samec poblíž Podolí (okres Uherské Hradiště), datujeme na 19. března 2006 a první ulovený jedinec v ČR (opět samec) byl uloven společně se samicí lišky obecné 26. prosince 2010 nedaleko Klobouk u Brna (okres Břeclav).
Od této doby postupně přibývají pozorování neprůkazná i průkazná (například zachycení na fotopasti), ale také zástřely, kdy je ve většině případů na šakala stříleno v domnění, že se jedná o lišku.
V neposlední řadě již bylo také průkazně sledováno rozmnožení šakala obecného na našem území v bývalém vojenském prostoru v Milovicích (okres Nymburk), kdy p. Lukáš zachytil 14. července 2017 na fotopasti šest mláďat, která byla následně pravidelně monitorována od poloviny července do prosince 2017 s dospělci i bez dospělých jedinců, což ve vědecké publikaci popisují a dokladují fotografiemi Jirků a kol. (2018).
 
Zajímavostí je, že se na našem území objevil nový druh savce – šelmy, aniž by zde byl vypuštěn. Nezpochybnitelné také je, že Česká republika patří mezi kulturní země, kde člověk ovlivňuje přírodu svou činností zásadním způsobem.
Výše uvedená pozorování jasně poukazují na expanzi šakala obecného do ČR, kam trvale rozšířil areál svého výskytu. Uvážíme-li způsob jeho života, budoucnost predace zvěře šakalem v ČR bude zřejmě jiná, jako tomu například bylo v případě psíka mývalovitého, který však také dokáže způsobit značné škody na zvěři. Například v pobaltských zemích začíná mít velikost populace psíků katastrofální dopad především na tetřevovité.
Šakal však může být do budoucna větším problémem. Například z maďarských statistik vyplývá, že v roce 2011 stoupl lov šakala o více než 4000 %(!), oproti lovu před dvanácti lety. Jedno z pozitivních zjištění balkánských biologů je, že se zvyšujícím se počtem lokálního výskytu šakalů dochází zároveň k poklesu početních stavů lišky. Z hlediska rizika přenosu závažných nebo smrtelných chorob na člověka se však nic nemění.
Pro drobnou zvěř i menší volně žijící živočichy by však tato změna mohla znamenat vyšší nebezpečí, neboť šakali mohou lovit i v párech či rodinných smečkách. Nepochybně větší dopad by také nastal u srnčí zvěře a mladé zvěře daňčí nebo mufloní, na kterých působí nemalé škody především v oborních chovech, což popisují kolegové z Bulharska.
Zároveň je nutné podotknout, že působí také jako tzv. „zdravotní policie“, jelikož požírá mršiny. Tím může likvidovat potenciální epidemiologické hrozby.
Mezi přirozené nepřátele šakala řadíme vlky, jejichž nedávná velmi nízká početnost v Evropě mohla přispět k rozšiřování šakalů, podobně jako globální změny klimatu.
 
Podle mezinárodní úmluvy a evropské směrnice na ochranu přírody nejde v případě šakala o invazní druh, protože se šíří samovolně, nikoli přičiněním člověka. Zároveň mu mezinárodní legislativa nezaručuje ani přísnou zákonnou ochranu a podle statusu ohrožení IUCN se jedná o málo dotčený druh, proto je v řadě evropských zemí loven.
Expanze tohoto druhu v Maďarsku a jeho predační tlak na zvěř vedly k zařazení šakala obecného mezi zvěř od roku 1996 a k stanovení doby jeho lovu od 1. 6. do 28. 2.
Z roku 1997 pocházejí také pozorování a úlovky šakalů z Rakouska a od roku 2009 zařadilo šakala obecného mezi zvěř také Slovensko, přičemž byla vymezena doba jeho lovu od 1. 9. do 31. 1.
Jelikož šakala současně platná legislativa ČR nezařazuje do zvěře, ani mezi zvířata nežádoucí v přírodě, a zároveň u nás není nijak chráněn, je jeho lov umožněn pouze se souhlasem orgánu ochrany přírody. Zajisté není cílem vyvolávat paniku, ani volat po „vybití“ nového druhu šelem u nás, je však nutné situaci řešit s předstihem a rozumem, abychom redukovali včas možné negativní dopady především na drobnou zvěř. Upřímně si řekněme, že situace například se psíkem a jinými podobnými druhy mohla být řešena již dříve, nežli tomu nakonec bylo.
 
Na základě výše uvedených informací je podle mého názoru na místě zařazení šakala obecného mezi zvěř s celoroční dobou lovu, jako tomu je u lišky obecné, eventuálně jej prozatím zařadit mezi živočichy nežádoucí v přírodě. Je pravdou, že naši slovenští přátelé mají dobu jeho lovu omezenou, avšak na základě zkušeností z jiných evropských zemí se nedomnívám, že by možnost celoročního lovu zapříčinila jeho vymizení z našeho území.
Zajisté by měla být také provedena revize možností redukce jiných druhů živočichů - predátorů ovlivňujících zejména drobnou zvěř, resp. biodiverzitu na našem území obecně. V kulturní krajině, kam se řadí ČR, se přece musí i v přírodě hospodařit, ale také ji chránit jako celek vždy s citem a rozumem. Nelze tedy něco chránit více a něco méně (např. koroptev polní) nebo dokonce vůbec.
 
V souvislosti s usmrcováním zvířat v přírodě nežádoucích mi zde dovolte odcitovat z webu Myslivost z archivu právní poradny JUDr. Čechury.
Tazatel položil otázku: „Kdo a za jakých podmínek může lovit druhy zvěře v přírodě nežádoucí a druhy, které nemají stanovenou dobu lovu, např. tchoř?“
Odpověď: Usmrcovat (nejde o lov) v honitbě zavlečené druhy živočichů v přírodě nežádoucí tj. mývala severního, psíka mývalovitého, norka amerického a nutrii říční může (podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o myslivosti) myslivecká stráž, (podle § 35 odst. 3 písm. e) zákona - použit starý pojem" zvířata škodlivá myslivosti) myslivecký hospodář a (podle § 42 odst. 1 zákona) každý držitel loveckého lístku. V § 14 odst. 1 písm. f) zákona je zmocnění pro vydání vyhlášky, kterou by se výčet těchto živočichů rozšířil, v § 42 odst. 2 zákona je nepřesně toto zmocnění opakováno (nepůjde o odlov, nepůjde o rozhodnutí orgánu ochrany přírody, ale o vyhlášku vydanou podle § 68 zákona Ministerstvem zemědělství v dohodě s Ministerstvem životního prostředí). K lovu tchoře existují dva názory - jednak, že jej lze lovit celoročně a jednak, že jej nelze lovit vůbec. Zastáváme názor prvý, poněvadž zákon o myslivosti v § 2 zařazuje tchoře mezi druhy, které lze obhospodařovat lovem, nelze proto ve vyhlášce pro něj nestanovit dobu lovu (totéž se týká špačka).“ Podrobnější vysvětlení je pak v dotazu č. 839.
 
Ze zoologického pohledu je šakal vizuálně podobný lišce obecné (Vulpes vulpes), proto je možná jejich záměna zejména za horších světelných podmínek. Při detailnějším pohledu se od ní svým vzhledem ale odlišuje.
Výraz jeho obličeje a konstituce těla připomínají spíše malého vlka. Jeho postava je vizuálně kratší než u lišky, s delšími běhy, kratší oháňkou a mohutnějším hrudníkem i osvalením celého těla.
Zbarvení je poměrně variabilní, převládá žlutá barva srsti s odstíny zlaté (aureus) až hnědé a černé barvy.
Výrazně odlišné od lišky je zbarvení hřbetu, které začíná na krku, nejširší je v hrudní a bederní části hřbetu a pokračuje na oháňku, kde je kromě dorzálního pruhu výrazně tmavá celá špička oháňky.
Horní části běhů jsou rezavožluté, dolní části běhů, břicho a spodina krku jsou světle šedé.
Dalším rozpoznávacím znakem je odlišné zbarvení zadní strany ušních boltců, které je u šakalů žlutohnědé, zatímco u většiny lišek bývá černé.
V literárních zdrojích je uváděná celková délka těla 70 až 85 cm, výška v kohoutku 35 až 50 cm a tělesná hmotnost 10 až 15 kg. Zřetelná je i kratší oháňka, jejíž délka nepřesahuje 30 cm (u lišky běžně nad 40 cm).
Jedním ze zásadních rozlišovacích znaků jsou srostlá bříška dvou středních prstů na bězích, zatímco u lišky jsou bříška obou prstů zřetelně oddělena.
Rozdíl je také ve stavbě lebky. Anděra, Horáček (2005) popisují rozdíly mezi lebkou lišky a šakala následovně - šakal obecný (C. aureus) je výrazně menší a velikostí lebky spíše připomíná lišku obecnou, od které se liší tvarem meziočnicového zúžení a některých zubů:
· Canis – šířka meziočnicového zúžení je menší než šířka měřená za nadočnicovými výběžky (obvykle nad 28 mm), P2 a P3 vzadu se zřetelným menším druhým hrbolem, přední hrbol M1 (paraconid) je vyšší nebo stejně vysoký jako P4.
· Vulpes – šířka meziočnicového zúžení je větší než šířka měřená za nadočnicovými výběžky (obvykle do 26 mm), P2 a P3 zřetelně jednovrcholové, přední hrbol M1 (paraconid) je nižší nebo nanejvýš stejně vysoký jako P4.
 
Šakal obecný je monogamní druh, vytváří pevné rodinné páry. Jsou známy případy, kdy se společně s rodiči a mláďaty zdržují 1 až 2 dospělí šakali, označovaní jako pomocníci, kteří se v daném roce nerozmnožují a pomáhají rodičovskému páru s péčí o mláďata.
Délka březosti je 63 dní, mláďata fena vrhá v evropských populacích většinou v dubnu až květnu. Mláďata v počtu 2 až 4 (max. 9) rodí samice šakala v noře, jsou slepá, mají živou hmotnost 200 až 250 g a vidět začínají mezi 10. až 11. dnem věku.
Krmí je oba rodiče, přičemž první tři měsíce rodiče přináší a vyvrhují částečně zpracovanou potravu. Od třetího měsíce již mláďata začínají přijímat pevnou potravu sama.
Pohlavní dospělost nastává u samic v 11 měsících a u samců ve 22 měsících. Ve volné přírodě se dožívají 8 až 9 roků, v zajetí až 16 let.
Šakal patří k teritoriálním druhům a jeho lovecké teritorium zahrnuje území o rozloze 2 až 3 km2, které si značí močí (rzí) a trusem.
Patří mezi všežravce s převahou živočišné složky potravy. Zatímco v afrických podmínkách tvoří rostlinná složka až 46 % potravy (především sladké plody), v evropských podmínkách je její podíl výrazně nižší ve prospěch živočišné. Ze živočichů je v potravě zastoupeno široké spektrum druhů hmyzu, obojživelníků, ryb, ptáků a jejich vajec, dále hlodavci, zajícovití, srnčí zvěř, ale také mláďata daňčí a mufloní zvěře.
Šakali loví v párech či velmi dokonale organizovaných rodinných smečkách, a to především v zimním období. Z bulharských honiteb jsou popisovány časté případy stržení mladších kusů daňčí a mufloní zvěře v době nouze, kdy v důsledku vysoké sněhové pokrývky šakalové lovený kus snadno uštvou a následně strhnou.
Šakal je aktivní především v nočních hodinách, z maďarských honiteb jsou však dokladovány i denní lovecké aktivity tohoto druhu.
Ve složce jeho jídelníčku nalezneme také mršiny, jejichž odklízením je prospěšný. Nepohrdne však ani odpadky v okolí vesnic a měst nebo skládkách komunálního odpadu.
 
Jelikož od roku 2010 probíhají postupně také genetické analýzy šakala obecného na našem území, rád bych závěrem poprosil čtenáře o zasílání biologických vzorků (vytržená srst s chlupovými cibulkami nebo zmrazený kousek svaloviny o velikosti asi 1×1 cm) společně s doplňujícími údaji o konkrétním jedinci (např. pohlaví, lokalita, datum nálezu nebo ulovení) na adresu Ing. Martin Ernst, Ph.D., Mendelova univerzita v Brně, Zemědělská 3, 613 00 Brno, e-mail: ernst@email.cz
Podobně provádíme výzkum u losa evropského a bobra evropského a za jejich biologické vzorky budeme také vděční. Děkuji za spolupráci na výzkumu!
Ing. Martin ERNST, Ph.D.

Porovnání šakala s liškou


První u nás ulovený šakal



Tlapka šakala



vychází v 5:52 a zapadá v 20:06 vychází v **:** a zapadá v 8:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...