Časopis Myslivost

 
Princip usmrcení zvěře pomocí luku a šípu je naprosto odlišný od usmrcení kulovou zbraní. Přesto je určitá část myslivecké veřejnosti stále nedůvěřivá – nedokáží prostě pochopit, jak by mohla okřídlená karbonová tyčka zvěř zodpovědně a eticky usmrtit.
Je to proto, že stále uvažují výlučně v mantinelech hydrodynamického šoku po nárazu kulky a nepřipouštějí si, že by mohl existovat i jiný způsob. Mluví o nedostatečné kinetické energii šípu, ale nevědí, že hemoragický šok po zásahu šípem je způsoben něčím zcela jiným než kinetickou energií.
 
Dramatický pokles krevního tlaku vypne mozek
 
„První nepochopení je v tom, že šíp z hlediska ranivosti řeší kinetickou energii až na nějakém druhém třetím místě,“ vysvětluje bowhunter Alexandr Vrága. Kinetická energie u šípu totiž slouží čistě k penetraci. K tomu, aby šíp prošel tělem zvířete.
„Rána kulovnicí má devastující účinky. Je to předání obrovského množství kinetické energie, náraz, kopanec, zlámaná žebra,“ pokračuje Alexandr Vrága. „Rozsáhlé hematomy, obrovský výstřelový kanál. Myslivci s kulovnicí jsou naučení, když to trochu přeženu, že jediný správný ranivý účinek je obrovská díra, skrz kterou jde vidět. Zvěř pak více či méně rychle upadne a zhasne. Nic jiného nikdy nepoznali, neumějí nebo nechtějí připustit, že může fungovat i jiný princip.“
Kinetická nebo dopadová energie šípu slouží pouze k penetraci skrz tělo tak, aby se ke slovu spolehlivě dostaly další faktory, především bodnořezný účinek loveckého hrotu. „To znamená, že lovecký hrot zabezpečuje, aby hrot prošel tělem skrz, pokud možno až na druhou stranu,“ vysvětluje Alexandr Vrága.
„Hlavní smysl je ale v jeho řezném účinku. Lovecký hrot má minimálně dvě až čtyři čepele ostré jako břitva. Ty při penetraci tělem vytvoří řezné kanály, které se dají porovnávat s chirurgickými řezy. Aniž by docházelo k devastaci zvěřiny, dojde ke komplexnímu přetnutí krevního řečiště, k okamžitému vybarvení zvěře. K tomu přistupují druhotné projevy jako pneumotorax a mechanické poškození orgánů. Ruku v ruce s vybarvením se jedná samozřejmě o dramatický pokles krevního tlaku, což okamžitě vypíná mozek. A to je vůči zvěři milosrdné. Při správném zásahu zhasíná v podstatě okamžitě. I když odběhne, odbíhá v agónii,“ pokračuje Alexandr Vrága. „Dostala impuls, něco ji bodlo. Prvotní projev bolesti, toho bodnutí, tam samozřejmě je, takže zvěř nějakým způsobem vyrazí. Odbíhá, ale maximálně po několika desítkách metrů zpomaluje, zastavuje a zhasíná. Na následky okamžitého vybarvení.“
A veterinární studie potvrzují, že v takto ulovené zvěřině je nulový obsah stresových hormonů.
 
Intermezzo: Medvěd baribal, miliony komárů a neviditelný lovec
(zapsáno podle vyprávění Alexandra Vrágy)
Okolí jezera Ministikwan Lake. Milióny komárů, kanadské husy, spousta divokých kachen. Neuvěřitelné západy slunce, neustále se měnící tvář vodní hladiny. A především medvědi baribalové. Kvůli nim tady jsem.
Teď na jaře se medvědi loví na čekané na újedi. Lovci s kulovnicí mají výhodu – od újedi mohou být podstatně dál. Luk vyžaduje vzdálenost mezi deseti až třiceti metry. Lukostřelec musí jednoduše splynout s okolím, jinak nemá proti ostražitému zvířeti šanci. Musí se vyvarovat jakýchkoliv zbytečných pohybů, být neustále připravený. Medvěd se může objevit kdykoliv. Nehnuté čekání na medvěda může trvat i šest hodin.
Když se objeví, musíte udržet nervy na uzdě. S natažením luku a zamířením je třeba počkat, až bude medvěd v poloze, kdy vás nemůže spatřit. Potom můžete s nataženým lukem čekat klidně i několik minut na ideální polohu medvěda, aby se k vám postavil naširoko, s odkrytou komorou.
To vyžaduje trénink a velkou fyzickou kondici. Na vypuštění šípu máte vteřinu. Ta vteřina musí stačit na důkladné domíření a plynulé vypuštění šípu. Nezvládnete to bez důkladného tréninku a schopnosti bleskově vyhodnocovat situaci.
 
Jediná správná myslivecká rána s lukem
 
Jediným cílem loveckého lukostřelce je zásah na komoru. Přesto může ke zkaženému výstřelu dojít, stejně jako v případě kulovnice. Dají se tyto dva pokažené výstřely porovnat?
„Průšvih je to v obou případech. Jednoznačně,“ říká Alexandr Vrága. U luku vycházíme z toho, že musíme prostřelit hrudní koš. Pokud možno oboustranně. Je to jediná správná myslivecká rána s lukem, cokoliv jiného je špatně, samozřejmě včetně rány naměkko.
„Stávají se i tahle pochybení, nemá cenu tvrdit, že ne,“ pokračuje Alexandr Vrága. „Ze zkušenosti vím, že reakce zvěře je obdobná jako při ráně kulovnicí. V každém případě zvěř zhasne, dřív nebo později. Značení je obdobné, odchází většinou pomalu, tím spíš, že u luku neví, co se stalo. Neslyšela ránu. Šok, bolest, nahrbí se, takto odchází. V tu chvíli je důležité udržet nervy na uzdě a dát tomu čas. Mám zkušenost, že i po ráně naměkko se zvěř dá dohledat. Samozřejmě se musí dodržet základní principy dosledu pro luk.“
Zvěř po zásahu šípem naměkko zalehne často ještě v dohledu lovce, případně vyhledá místo, kde se může zchladit, například v mokřině, močálisku nebo v potoce.
„Dost často se zvěř po ráně lukem po padesáti sto metrech zastaví, sama zalehne a je potřeba čekat,“ popisuje Alexandr Vrága. „V tu chvíli je potřeba nenechat se ukolébat tím, že už je to dlouho. Dokud má zvěř vztyčenou hlavu, je velká pravděpodobnost, že má ještě dostatek sil k tomu, aby vyrazila a utekla hodně daleko.“
 
Jak předcházíme ráně naměkko?
 
Co všechno může kromě špatné lukostřelecké techniky ovlivnit kvalitu výstřelu?
Za prvé je to dlouhá vzdálenost, delší než lovecká. Správná lovecká vzdálenost je individuální, tu si musí každý vyhodnotit sám. Rozhodně by neměla být u kladkového luku větší než třicet metrů.
Dále může výstřel vychýlit překážka v letu šípu, kterou střelec přehlédne. Nebo nárazový vítr. A samozřejmě špatně odhadnutá vzdálenost nebo špatný šíp.
„Spíš by ale nemělo vůbec docházet k tomu, aby lukostřelec za takových podmínek vystřelil,“ říká Alexandr Vrága. „Ale stát se to může a bylo by pokrytecké tvrdit, že se to nestává. Člověk při sebelepším svědomí tu chybu udělat může, prostě třeba přehlídne větvičku. A ta větvička vůbec nemusí vizuálně překrývat komoru zvěře, protože šíp letí po balistické křivce. Lovec má pocit, že má na zvěř dokonalý tunel, jenže na vzdálenost třeba třiceti metrů potřebuje prostor pro půl metru vysokou balistickou křivku. Šíp pak může zrovna nahoře trefit tu větvičku a chyba je na světě. Jde o to, aby byl lukostřelec natolik připravený a vyzrálý, že k tomu docházet nebude. Ale to platí obecně – i pro palné zbraně.“
 
Intermezzo: Medvěd si to míří rovnou ke mně...
Újeď je evidentně medvědy navštěvovaná, ten den jsem se jej ale nedočkal. Stejně jako další dva dny. Zklamaný jsem ale nebyl – až do poslední chvíle před setměním jsem si vychutnával pocit naděje, že medvěd přijde.
Dočkal jsem se následujícího dne. Je čtvrt na osm večer. Každý zvuk z lesa napíná mé smysly, až najednou zaslechnu něco, co do stereotypu zvuků nějak nezapadá. Sto metrů přede mnou zahlédnu černou skvrnu. Srdce se mi rozbuší, adrenalin pumpuje tělem. Velký medvěd si to míří rovnou ke mně.
Sahám pro luk visící na větvi – tak rychle, jak to jenom jde, ale zároveň tak pomalu, aby medvěd nic nezpozoroval. Přichází životní úlovek, teď není čas ani prostor na chyby.
Hlavou mi probíhá dlouhé období příprav, kdy jsem se rozhodně nešetřil. Od desítek loveckých výprav s lukem, tisíců výstřelů při střelecké přípravě až po tvrdý fyzický trénink. Věřím si. Chce to jen štěstí a přízeň Diany.
Medvěd napínal mé nervy přesně hodinu, během které několikrát odskočil do houštiny a já si myslel, že je definitivně pryč. Pak se zase nečekaně zjevil jako duch a začal mě obcházet ve velkém kruhu.
 
Levný a častý lukostřelecký trénink
 
Lukostřelci mají oproti střelcům z kulovnice jednu ohromnou výhodu – možnost časté a levné tréninkové střelby. Procvičují tedy lukostřelci střelbu častěji a intenzivněji než myslivci s kulovnicí?
„Podle mých zkušeností stoprocentně ano,“ tvrdí Alexandr Vrága. „A to z několika důvodů. Za prvé – lukostřelec si uvědomuje tu spoustu chyb, kterých se může dopustit. A pokud je zodpovědný, opravdu trénuje a maká. Jedná se o to, aby byl na vysoké úrovni střelecky i lovecky. Je potřeba tyto dovednosti neustále zlepšovat a pracovat na nich, jinak nikdy nic lukem neuloví. To je jednoduché.“
Když už se bowhunter dostane na velice krátkou loveckou vzdálenost dvaceti třiceti metrů, opravdu musí dosahovat takového mistrovství, aby byl schopen tiše a nenápadně provést všechny činnosti a pohyby vedoucí k výstřelu a pak přesně trefit. Zasáhnout komoru.
Velkou výhodou je, že když trénující lukostřelec dodrží zásadní bezpečnostní pravidla, není svazovaný zákonem tak, jako je tomu u palných zbraní, kde může člověk střílet pouze na uznané a schválené střelnici.
„Lukem se nesmí střílet tam, kde by z hlediska zákona mohlo dojít ke zranění, ohrožení na životě nebo poškození majetku,“ vysvětluje Alexandr Vrága. „V podstatě se může s lukem střílet v místech, kde s ním člověk nemůže nikoho ohrozit. A to nám lukostřelcům dává daleko větší šance. Kdyby lovci s kulovnicí měli možnost střílet kdekoliv v honitbě, dělali by to taky. Ale oni jsou omezeni tím, že musí trénovat na střelnici.“
Levný trénink lukostřelby pak znamená, že se šíp může používat opakovaně. Stačí ale udělat chybu a náklady rostou. Protože pokud trénujete s loveckým šípem potažmo s loveckým hrotem, jediná chybená rána může znamenat zničení šípu klidně za 800 korun.
 
Intermezzo: Král kanadské divočiny vydechl naposled
Stále čekám, až se medvěd objeví. Do paměti jsem si předem vryl všechny orientační body vzdálené ode mne pětadvacet metrů. Rozhodl jsem se, že na větší vzdálenost nevystřelím. A pak to přišlo. Medvěd nabral přímý směr za mými zády. Vnímal jsem ho už jen sluchem, jakýkoliv sebenepatrnější pohyb hlavou by mohl být osudný.
Pak jsem jej periferně zahlédl přes levé rameno. Byl dvacet metrů ode mne a stále se blížil.
Počkal jsem, až jeho hlava zmizí v zákrytu za stromem, abych ten okamžik využil k natažení luku.
Medvěd se posunul o další krok. Přenáším záměrný bod na jeho pravý bok. Čekám, až vykročí pravým během, aby si úplně odkryl komoru. Střílím.
Šíp zasáhl přesně a prošel medvědem skrz. Zůstává zapíchnutý v zemi za ním a medvěd vyskakuje do metrové výšky. Vyráží do houštiny, ale jeho běh, ačkoliv velmi rychlý, je viditelně nekoordinovaný. Běží jakoby mimochodem, vráží do překážek. To je dobré znamení – hemoragický šok mu vypnul mozek, už je prakticky zhaslý.
Mizí v houštině a já napjatě naslouchám. Za chvíli se zvuk lámaných větví začne ozývat z jediného místa. Pak uslyším řev, na který nikdy v životě nezapomenu. Je v něm vztek, zklamání a bolest. Snad i loučení s kanadskou divočinou, která byla jeho domovem. A pak už jen hrobové ticho. Král kanadské divočiny vydechl naposled.
 
Marek KOŽUŠNÍK
člen Rady Klubu lovecké lukostřelby pro osvětu a propagaci
www.bowhunting.cz