Časopis Myslivost

Leden / 2018

Kamzík ze Štýrska

Myslivost 1/2018, str. 92  Dušan Pořízka
Do Rakouska jezdím celý život velmi rád. Tato země je pro mne jakýmsi vzorem téměř ve všech směrech a kdybych nežil u nás, rozhodně bych chtěl žít tam. Mám zde i spoustu mysliveckých přátel ještě z doby, kdy jsem doprovázel první porevoluční lovecké hosty na Libavé. Byli to právě Rakušané a byli skvělí. Na nic si nehráli a chovali se k nám naprosto přátelsky a korektně.
Svého prvního kamzíka v životě jsem ulovil ke svým třicátým narozeninám a byl to společný dárek od zmíněných loveckých hostů za mou péči o ně v době lovů u nás. Tehdy to bylo v opravdových horách, v Alpách, nedaleko od Salzburku.
Od té doby uběho víc než dvacet let. V létě letošního roku se mi ozval můj přítel Adolf s nabídkou, zda bych si nechtěl ulovit kamzíka v regionu Mariazellu. Dostal tam od známého za nějakou protislužbu povolenku. Sám ji ale nevyužije. Jednak má sám již v životě uloveno přes dvacet kamzíků a jednak ve svém věku již není schopen příliš běhat po horách. S nadšením jsem tuto nabídku přijal.
 Na první spíš seznamovací návštěvu jsme tedy vyrazili společně již začátkem září. Musím říci, že místo samotné mě zcela uchvátilo a nadchlo svou krásnou krajinou, místními vzhlednými podhorskými vesnicemi a úžasnou přírodou. Vše umocňovalo krásné počasí počínajícího podzimu.
Mariazell je město ležící v rakouské spolkové republice Štýrsko. Je to největší poutní místo v celé zemi i střední Evropě a váže se k němu bohatá historie. My jsme však jeli za zcela jiným účelem.
Kamzík se loví v naprosté většině případů přes den a tak jsem tehdy absolvoval s průvodcem velmi náročný několikahodinový pochod po stezkách místních hor, dosahujících místy výšky kolem 1600 metrů. Teplota přes den byla kolem třiceti stupňů a horko nepolevovalo ani ve vyšších nadmořských výškách. Snaha byla, ale naděje minimální. Kamzíka jsme nikde ani nezahlédli. V odpoledních hodinách jsme lov vzdali a v neděli jsem odjížděl domů sice se skvělými zážitky z horské turistiky plné nádherných výhledů, ale bez úlovku. Domluvili jsme se, že další návštěvu uskutečníme někdy v listopadu, v době kamzičí říje.
Proběhla úspěšná jelení říje, kdy se mi podařilo doprovodit na prvního jelena svého přítele Vasku a pak sám ulovit na Slovensku slušného jelena. Absolvoval jsem také dančí říji na druhé honitbě, avšak bez valných úspěchů. Netrpělivě jsem tedy tentokrát očekával dobu, kterou normálně nemám rád. Měsíc listopad, pomineme li vrcholící loveckou sezonu je dobou nehezkého počasí, krátkých dnů a brzké tmy. Konečně zavolal Adolf a stanovil termín návštěvy rakouského revíru na polovinu měsíce listopadu. Přehodnotil jsem všechny plánované akce a v pátek po práci usedl do již připraveného auta a vydal se na cestu. Po cestě vyzvedl Adolfa a už jsme si to frčeli do malé vesničky kousek od Mariazellu. Od našich hranic celou trasu panovala hustá mlha a tak jsem se utěšoval, že snad na horách tomu bude jinak. A naštěstí bylo. Sobotní ranní snídaně, kávička a ještě i malé pivo na cestu nás nastartovalo k denní aktivitě. Nájemce honitby a průvodce přijel přesně v devět a ještě chvíli s námi povídal o jeho úspěšné sezoně a úlovku dobrého jelena. Já jsem však už byl jako na trní a čekal na to až konečně vyrazíme do hor. Vymínil jsem si, že chci ulovit kamzíka pouze na šoulačce, nikoliv při čekané z posedu. Takový úlovek je pro mne mnohem větším adrenalinem a podstatně větší hodnotou. Snažím se tak lovit veškerou zvěř. Průvodce se zpoceným čelem a vidinou celodenního šlapání nakonec mou žádost akceptoval. Nafasoval jsem tedy úžasnou jednorannou zlamovací kulovnici značky Merkel ráže 7x65 R a lískovou hůl jako oporu k případné střelbě i jako oporu pro bezpečný pohyb mezi skalami. V deset hodin tedy vyrážíme po loveckém chodníku z údolí a směřujeme k prvnímu skalnímu masivu. Máme ještě dostatek energie a tak první část kopce šlapeme v poměrně slušném tempu. Dva odskakující kusy srnčího a jinak nic víc, jsou výsledkem první půlhodiny našeho snažení. Začíná foukat nepříjemný a silný vítr, který se navíc v údolí točí do všech stran. Průvodce ukazuje nahoru a kroutí hlavou, z čehož jsem pochopil, že to je pro naše šoulání špatné znamení. Nicméně pokračujeme dále. Druhý skalní masiv obcházíme a před námi se rozprostírá krásná osluněná plocha porostlá vřesem a řídkým porostem borovice. Tady se zastavujeme a oba dalekohledy pátráme po možné zvěři. Po deseti minutách se vzájemně ujišťujeme, že se zde žádná zvěř nenachází a popocházíme dál po chodníku nahoru. Jsme asi uprostřed plochy a průvodce znovu pomalu přejíždí svým bystrým zrakem horizont. Já se kochám naopak výhledem do údolí a na protější mýtinu, kde jsem při minulé návštěvě pozoroval několik kusů jelení zvěře. Pode mnou je prořídlý porost borovice a několik větrem vyvrácených stromů.
Už se chystám rozejít, když v tom okamžiku z poza skal vyběhl první kamzík a v těsném závěsu několika metrů za ním druhý. Zastavili se na vzdálenost necelých sedmdesáti metrů pod námi a rozhlíželi se naštěstí do údolí, takže o nás neměli ani potuchy. Připadali mně oba stejní, jen ten první měl větší a silnější postavu. Protože nejsem žádný specialista a znalec kamzíků, podle růžků jsem rozhodně nepoznal, který je samec a která samice. Rychle tedy syknu na průvodce, který stále obhlížel horizonz. Ten se bleskem obrací a oba kusy okamžitě zaznamenal. Dalekohledem prohlíží a obeznává, ale dle mého názoru mu to trvá příliš dlouho. První kamzík se dává do pohybu a mizí mi kdesi pode mnou v malé roklince a ztráci se mi zcela z výhledu. Druhého kusu jako by se to netýkalo a sluní se na hustém porostu vřesu. Ptám se potichu ale rázně zda mohu střílet. Odpověď zní kladně, jenže na první kus, který je kamzík. Slunící se na pár kroků kamzice, jak už to tak obyčejně bývá, je zcela v klidu a dala by se ulovit nesčetněkrát. Jenže kde ten kozel zmizel, vrtá mi v hlavě. Pohnout se nemohu ani náhodou a tak musíme čekat. Naštěstí to nertvá dlouho a první kamzík vybíhá naostro zespodu proti nám. Na úrovni spadlé borovice se však otáčí do pravého úhlu a směřuje ke skalnímu masivu, od kterého jsme právě přišli. Chybí mu snad jen deset metrů a bude pryč. Napadá mne jen jedna možnost, lety osvědčená v praxi. Ne vždy ale funguje, přesto ji vyzkouším. Silně a krátce zahvízdám. Kamzík se skutečně zarazí, jenže na úrovni kořenů z vyvráceného stromu. Nejméně polovina jeho těla je zakryta spletí kořenových výběžků. Není na co čekat. Flinta letí do ramene, a jakmile vidím ustálený kříž na komoře, někde mezi kořeny stromu, odmačkávám spoušť. Rána letí všemi údolími a odráží se ze všech stran. Kamzík vyráží po ráně do kopce. Dobíhá ke skalám, tam se otáčí a sbíhá zpět do malé rokliny, kde byl ještě před chvílí schovaný. Ranou jsem si byl jistý, reakcí kamzíka ale již nikoliv. Kamzice kupodivu ještě nějaký čas stojí a pátrá odkud vlastně nebezpečí hrozí. Teprve po chvíli odbíhá zpět, tam odkud přišla. Žádný další pohyb se neděje, vše je v absolutním klidu. Jsem z toho tak zmaten, že pátrám jako sokol po sebemenším pohybu pode mnou a zapomínám i přebít nový náboj do kulovnice.
Rychlý pohled na průvodce a napětí a nervozita ze mne padá. Ten se usmívá a zdviženým palcem signalizuje zřejmě úspěšnou ránu. Ukazuje mi abych popošel o několik metrů bokem a svým pirštokem naznačuje kam se mám podívat. A opravdu. Stačilo jen trochu změnit úhel a směr a najednou vidím, že pod prvním malým smrčkem asi sto metrů pod námi leží kamzík, jako by jej tam někdo naaranžoval. Radost je obrovská. Nejen z dobré rány, z rychlého a bezproblémového úlovku, ale hlavně z celé situace, kterou jsem si sám dotvořil spatřením zvěře dřív než můj kolega.
Následující události jsou již standartním nacvičeným rituálem všech zkušených lovců a myslivců.
Předání úlomku, vzdání pocty svatému Hubertovi a poděkování ze jeho přízeň. V tom okamžiku myslím i na svého syna Huberta, zda jednou budeme mít společně možnost prožít podobnou krásnou chvíli při úspěšném lovu, kdy lovcem bude on sám a já jeho průvodcem.
Kamzíka ve věku sedmi let a snad i bodové hodnotě bronzové medaile si ještě ten večer odvážím domů s pocitem úžasného zážitku, který se tak často neopakuje.
Text a snímky Dušan POŘÍZKA
člen Klubu autorů při ČMMJ
 
vychází v 7:26 a zapadá v 18:03 vychází v 15:51 a zapadá v 0:17 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...