Časopis Myslivost

Srpen / 2018

Víme, co jako myslivci chceme?

Myslivost 8/2018, str. 36  Martin Horálek
Je třeba systematicky pracovat na zlepšení obrazu myslivce v očích veřejnosti Jana Vávru má většina našich čtenářů nejspíš spojeného s TV Nova. Vedl zde redakci zpravodajství, moderoval populární diskuzní pořad s politiky. Poslední dobou ho pak lidé mohou zaslechnout na vlnách Českého rozhlasu. Málokdo ale ví, že jeho život se do značné míry točí kolem zvířat, ať už se jedná o koně, krávy, ovce nebo třeba lovecké psy. A kde jsou lovečtí psi, tam nebývá k myslivosti daleko.
 
Honzo, jsme myslivecký časopis, takže náš rozhovor začneme právě u myslivosti. Jak jste se k ní dostal?
 
Můj strejda byl lesní inženýr a jako kluka mě zasvěcoval do základů myslivosti. Asi jemu vděčím za to, že jsem si k lesu a zvěři vytvořil celoživotní vztah. Učil mě poznávat zvěř a její zvyky, stopy a bral mě s sebou na jelení říji. Za komunistů jsem neměl možnost myslivost provozovat, ale hned po roce 1989 jsem využil první příležitosti a udělal si lovecký lístek. Od té doby se snažím stále zdokonalovat, protože myslivosti se člověk učí celý život.
 
Provozujete někde myslivost pravidelně?
 
Dřív jsem samozřejmě vyhledával nejrůznější lovecké zážitky, včetně zahraničí, ale teď už mě nebaví někam přijet, nechat se přivést ke zvěři, střelit a jet domů. Nic se nevyrovná tomu, když znáte svoji honitbu, víte, jaká zvěř tam žije, kam který kus chodí a víte o životě zvěře co nejvíc. To je smysl myslivosti, a nejde to bez vlastní honitby. Mám pronajatou honitbu v západních Čechách, kde je silně zastoupen jelen sika a pak jsem členem ještě jednoho mysliveckého sdružení v jižních Čechách.
 
Tak to já hned navážu jedním ožehavým tématem. Jelen sika je nepůvodní zvěří a o tom, zda do naší přírody patří a jak ji správně myslivecky obhospodařovat, se vedou vášnivé diskuze. Vy s touto zvěří máte evidentně bohaté zkušenosti. Takže jaký je Váš názor?
 
Chápu teoretická východiska debaty o původní a nepůvodní zvěři, ale je třeba se dívat na tento problém realisticky. Krajina a její obyvatelé prošli nějakým vývojem a není možné se chtít vracet zpět. Kdybychom brali opravdu rigidně, co je v tomto prostoru původní zvěř, museli bychom se zbavit spousty druhů zvěře, včetně například bažanta. Čili bych doporučoval zdravý rozum. Jedná se především o zachování rovnováhy v přírodě. Sika už desítky let patří k naší krajině a úmysl ji zlikvidovat není ani racionální, ani myslivecký. Je třeba se sikou samozřejmě hospodařit rozumně a zabránit jejímu styku s evropským jelenem.
 
Co považujete za Váš největší myslivecký úspěch?
 
Dříve jsem, tak jako asi každý, pokládal za své největší úspěchy silné trofeje, které jsem si věšel na zeď. Dnes za svůj největší úspěch považuji, pokud se mi aspoň trochu podaří uplatňovat středoevropské pojetí myslivosti. Myslím tím to, na co bychom měli být hrdí a co bychom si opravdu měli hýčkat jako naši národní tradici, tedy – zjednodušeně řečeno chov zvěře ve volné přírodě. Dostát tomuto cíli je ale čím dál obtížnější, protože čím dál víc pronajímatelů honiteb bere myslivost jako normální podnikání. Znám to důvěrně, protože naše honitba má sousedy, kteří se snaží vydělat co nejvíc peněz, nejsilnější kusy prodají zahraničním lovcům a pak vám ještě závidí, že vy tam zvěř máte a oni ne.
 
Už jsme naznačili, že myslivecká kynologie patří k Vašim dlouholetým zálibám. Jaká plemena loveckých psů jste choval?
 
Začal jsem zlatým kokršpanielem, protože se mi líbil. Ale pak jsem ale už vybíral psa podle specializace. V době, kdy jsem hodně lovil drobnou zvěř, jsem si pořídil anglického setra. Nebylo to s ním jednoduché, ale zážitky jsem s ním měl vynikající. A když jsem pak začal s honitbou, ve které byla vysoká a prasata, došel jsem logicky k tomu, že potřebuji barváře. A musím říct, že jsem nadšen.
 
Máte se svými loveckými psy některé zážitky, které se Vám trvale vryly do paměti?
 
S anglickým setrem jsem měl jeden zážitek, na který stále vzpomínám. Byli jsme na honu na bažanty ve volné honitbě, byl listopad a čerstvý sníh. Jeden křídlovaný bažant dopadl kousek od potoka. Bylo tam asi deset psů, ale žádný ho nemohl najít. Přišel jsem tam až jako poslední, protože jsem byl na štontu na druhé straně.
Setr se proběhl kolem potoka a hned začal vystavovat. Tak jsem do něho strčil, on skočil do potoka a zpod ledového převisu vytáhl bažanta. Tehdy jsem na něho byl skutečně hrdý.
S barvářem mám zážitek pokaždé, když přijdeme na nástřel, tam vůbec nic není, takže to vypadá na chybenou ránu, ale fena přesto okamžitě najde mezi spoustou jiných stop tu správnou stopu poraněného kusu a dovede mě k němu. Jen si vždycky říkám, kolik myslivců bez psa si v takové chvíli řekne, že chybili, dál se o to nestará a jde domů.
 
Kromě myslivosti jste také velký fanda koní...
 
Na koni jezdím od svých dvanácti let. Zkusil jsem všechno, jako student jsem jezdil v práci dostihové koně, pak jsem skákal parkúr, chvíli jsem měl i kočár a jezdil s ním, ale nejvíc mě baví klasická drezura, což odpovídá i mému věku. Mám, kromě jiných koní, fríského hřebce, který umí prvky vysoké školy, takže ho předvádím pod sedlem na různých koňských show.
 
Prozraďte mi, jak se člověk z Prahy dostane k tomu, že na jihočeském statku chová spoustu zvířat, nevyjímaje skot, ovce nebo kozy? A jak to vlastně všechno stíháte?
 
Vzniklo to postupně. Původně jsem chtěl jen chalupu, kam bych si mohl vzít i koně. Pozemky kolem jsem pronajímal místnímu zemědělci. Pak jsem si pořídil pár ovcí, které jsou dost nenáročné, abych tam něco měl celoročně. Za chvíli jsem ale dostal chuť jít dál, a tak jsem začal sám hospodařit. Pořídil jsem si malé stádo skotu a chovám plemeno Galloway. Po nějaké době jsem si říkal, že na správném statku musí být ještě koza a husa. A to je současný stav. Dá to práci, ale když si večer sednu a dívám se, jak všichni spokojeně přežvykují nebo se v klidu pasou, tak je to pohled k nezaplacení.
 
Musíme ale také zabrousit do Vašeho profesního života. Jak jste se vlastně dostal od divadla k médiím?
 
Za komunistů jsem se živil jako herec, protože to byl relativně příjemný a snadný zdroj obživy. Přitom jsem se dvěma kamarády vydával samizdatovou revue Prostor, kam jsem pod pseudonymy psal různé články, komentáře a povídky. Přitom jsem poslouchal BBC. To byla moje škola žurnalistiky. Po roce 89 jsem byl postupně šéfredaktorem týdeníků Fóru, pak Občanského deníku, komentátorem Lidových novin, dopisovatelem Svobodné Evropy, až jsem se stal prvním ředitelem zpravodajství rodící se TV Nova a uváděl jsem přes pět let nedělní diskusní pořad „7 čili 7 dní“.
 
Po svém odchodu z TV Nova jste ale zůstal médiím věrný, ne? Dokonce jsem Vás zaznamenal jako autora několika knih...
 
Novinařina a zejména zpravodajství je velice efemerní záležitost. Říká se, že nic není staršího, než včerejší noviny, a tak logicky dojdete k tomu, že chcete, aby po vás něco zbylo. I z tohoto důvodu jsem napsal a vydal tři knihy.
První byl příběh z 90. let, kde vystupovaly některé známé osoby pod fiktivními jmény a který se týkal nadšeného budování kapitalismu, ztráty víry ve spravedlnost, ale zároveň obyčejné lidské potřeby naděje. Ve druhá knize jsem se pokusil analyzovat rychlost úspěchu TV Nova a vůbec se zamyslet nad rolí médií ve společnosti. A třetí kniha, která nedávno vyšla, se točí okolo největšího masakru sudetských Němců, který mají Češi a svědomí a zamýšlí se nad kořeny naší národní identity.
 
Mnozí myslivci mají pocit, že jim soudobá média příliš nepřejí. Často poukazují na to, že myslivci se do médií dostanou jen v souvislosti se zraněním střelnou zbraní nebo třeba s nelegálním trávením dravců. Jaký je na to Váš pohled jakožto dlouholetého novináře?
 
Pravda je, že myslivci v současné době nepožívají ve společnosti kdovíjaké vážnosti. Projevuje se to i na tom, že se v rozhodujících momentech nenajde žádný politik, který by hájil naše zájmy, protože se bojí, že by ho to poškodilo v očích veřejnosti. To není dobré. Žijeme ale v mediálním světě, kde platí, že existuje jen to, co je v médiích, takže je nutné se s tím naučit zacházet. Už nevystačíme s tím, že si budeme mezi sebou potvrzovat, jak máme pravdu. Je třeba systematicky pracovat na zlepšení obrazu myslivce v očích veřejnosti.
 
Co by tedy podle Vás měla myslivecká veřejnost, v čele s naší organizací ČMMJ, v mediální prezentaci změnit?
 
Média vždy zaujmou nová témata, čerstvá a nečekaná sdělení. Myslivecká veřejnost, v čele s ČMMJ, případně dalšími organizacemi, by měla sama nastolovat témata a otázky, o kterých je třeba vést veřejnou debatu. Těch témat je při současných trendech v zemědělství a vůbec společnosti přece čím dál víc. Ale myslivci si řadu témat nechali sebrat třeba od ekologů, další zcela přenechali zemědělcům. Přitom se jedná o problémy, které se myslivosti bytostně týkají. Příkladem může být hysterie kolem divokých prasat, včetně diskuzí spojených s výskytem prasečího moru. V médiích vystupovali politici, veterináři, vojáci, ale skoro žádný myslivec. Všechny otázky ohledně ochrany krajiny, způsobu zemědělského hospodaření, rozvoje turistiky a automobilismu bychom měli aktivně komunikovat a srozumitelně vysvětlovat, proč je důležitá ochrana lesa a rozmanitého prostředí pro život různých druhů zvěře, jak zachovávat rovnováhu v přírodě, jak chceme myslivecky hospodařit, jaký má myslivost a rozumné hospodaření význam pro naši budoucnost. Předpokladem samozřejmě je, že víme, co chceme
 
připravil Martin HORÁLEK
vychází v 5:55 a zapadá v 18:19 vychází v 22:43 a zapadá v 7:55 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...