Časopis Myslivost

Únor / 2018

Vliv zimní a předjarní výživy na jelenovité v širších souvislostech

Myslivost 2/2018, str. 36  Martin Mohelský
Je obtížné navazovat na dlouhodobé a smutné debaty, zda přikrmovat či nepřikrmovat. První krajností je nepřikrmovat vůbec a na druhém konci je komplexní výživa v oborách, kde je vybudováno technické zázemí s míchacími vozy, zásobníky jadrných krmiv a kontrolovanými navážkami směsné krmné dávky. Nicméně, majitel obory se zvěří s kvalitním a perspektivním genotypem, která kromě profesionálně sestavené krmné dávky splňuje ostatní nutné podmínky chovu, tedy klid a dostatek úkrytů, rozlohu odpovídající potravním i etologickým nárokům, sledovanou reprodukci, veterinární prevenci i cílevědomá selekci včetně evidence a označování zvěře v chovu se v našich podmínkách dopouští „jen“ do nebe volajícího a odsouzeníhodného nadčasového náskoku v uvažování myslivce jako odborně zdatného chovatele.
Extrémy sem nebo tam, většina myslivců si nutně uvědomuje, že většina honiteb v ČR v oblastech s intenzivní rostlinnou výrobou zdaleka není přírodním prostředím.
Stojí ale za úvahu vzpomenout na údaje o přírodě a úživnosti přírodních podmínek v prehistorické době. A položit si otázku, zda nížinné půdy, původem naplaveniny v okolí a hlavně v deltách velkých řek, neposkytovaly zvěři potravní zdroje, o jakých se nám ani nesní. Z tohoto podhledu a porovnání nemusí být řízená výživa předimenzovaným, účelovým a ani nepřirozeným zdrojem živin.
 
Je vůbec vhodné porovnávat výživu zvěře a hospodářských zvířat, a co z toho plyne?
 
Základním parametrem chovu hospodářských zvířat je pestrá krmná dávka, splňující dietetické parametry a potřebu živin, danou chovným cílem, plemennou příslušností a užitkovostí včetně schopnosti zdravé reprodukce.
U zvěře musíme vidět obdobu potřeby živin podle druhu, věku a reprodukčního stádia. Stejně jako u hospodářských přežvýkavců a koní je základem výživy jelenovitých objemná krmná dávka. Ale zatímco u intenzivně chovaného dojeného skotu a víceméně extenzivně chovaných masných plemen chovatel denně zajišťuje nebo má alespoň povědomí o dostatku a kvalitě objemných krmiv, zvěř je v prostředí oblastí intenzivní rostlinné výroby vydána napospas osevním postupům s několika málo plodinami s krátkodobým dietetickým i živinovým optimem, které se rychle mění mezi nevyhovujícími krajnostmi v obsahu bílkovin, energie i vlákniny.
Součástí výživy zvěře musí být i dostatečný obsah makro a mikroprvků, vitaminů i specifických nutričních látek, které v polních honitbách zvěř má k dispozici jen omezeně.
U hospodářských zvířat má profesionální chovatel k dispozici normy potřeby živin, sestavené na základě požadavků podle druhu, věku, reprodukčního stádia a požadované užitkovosti.
Příkrmy volně žijící zvěře se většinou řídí tradicí, která zohledňuje finanční a pracovní možnosti mnohem více než fyziologické požadavky zvěře. Přesto očekáváme dobrý zdravotní stav, příchovky a alespoň průměrnou trofej. Připočtěme ještě negativní působení látek chemické ochrany rostlin, alespoň zčásti detoxikované v prostředí bachoru, toxické i jinak antinutriční působení řepky i fyzické ohrožení mláďat sklizňovými mechanizmy pícnin.
 
Rozdílné podmínky podle výrobní oblasti či nadmořské výšky, ve volnosti a oborách.
 
Ve výše položených oblastech, podhorských a horských honitbách je situace pro zvěř ve volnosti podstatně příznivější. Zdaleka ne všechny obhospodařované trvalé porosty a plochy jetelovin či jiných pícnin jsou chráněny elektrickými ohradníky, většina je udržována základní agrotechnikou a občas dokonce vápněna či přihnojena.
Paradoxem stále zůstává režim sečení horských luk a pastvin podle libovůle orgánů ochrany přírody, a tak je zvěř alespoň symbolickým hospodářem na porostech podléhajících postupné devastaci.
Lesní porosty, louky a pastviny proložené přirozenými remízky s říčkami a potoky poskytují zvěři dostatek krytu i ohryzu, vyšší a četnější srážky znamenají lepší obrůst luk a pastvin i lepší úživnost v lesních a jinak neobhospodařovaných plochách.
Polní plodiny mají pestřejší druhovou skladbu a i méně intenzivní chemizaci. Alespoň část přírodních podmínek splňuje potřeby volně žijící zvěře. Zároveň je ale delší zimní období s tvrdšími klimatickými podmínkami než v nížinách.
Budeme-li uvažovat o množství i kvalitě příkrmů, musíme nutně vycházet z potřeb zvěře nejen podle převládajícího druhu, ale i přírodních podmínek. Zevšeobecňovat nelze vůbec nic.
Určitě ale nelze považovat za stejné podmínky zvěře v oborách a ve volnosti, protože rozdílů je mnoho. Hospodář v oboře krmí jen „svoji“ zvěř, nikoliv sousedovu a výsledky jsou jeho zásluhou a projevem jeho odborné zdatnosti i vynaložených prostředků. Umí odhadnout úživnost prostředí podle aktuálních klimatických podmínek a většinou i přibližně upravit živinové složení příkrmů. V oborách jsou často či většinou lepší půdní podmínky v nížinách než ve výše položených oblastech, zůstává jen nevýhoda sušších nížinného klimatu. Podstatná a hlavní je možnost poskytnout zvěři výživu podle jejích skutečných fyziologických požadavků.
 
Práce a chovatelský přístup Franze Vogta zůstávají stálým vzorem.
 
Základem jeho práce bylo sledování genetiky, evidence zvěře a racionální výživa, která svou dobu předběhla o několik desítek let. Přesto řada myslivců s nejvyšším opovržením odmítá (obdobné) podněty ze zootechnické praxe jako nepatřičné a vymykající se přírodním podmínkám. Z celé Vogtovy práce jsou kromě vzpomínek na rekordní jeleny ochotni přijmout pouze příkrm ze sezamových výlisků. Ty jsou v současnosti nesmyslně drahé a jak jinak než překonané díky současnému pokroku krmivářské vědy, ať je to široké spektrum krmiv, vitamino-minerálních doplňků a využití moderní chemie, biochemie, poznatků z fyziologie a počítačových kouzel při optimalizaci výživy.
Nejúspěšnější chovatelé oborní zvěře už pracují s pečlivou evidencí značené zvěře, sledováním genetického pokroku v chované populaci a přizpůsobením výživy zvěře jejím skutečným požadavkům. To je pravý odkaz p. Franze Vogta, který plně pochopil mimořádnou účinnost sepětí těchto tří požadavků a dokázal je realizovat v chovatelské praxi. Dnes známe poučku „Výkonný jedinec do výkonného prostředí,“ a nemusela by platit jen v chovu hospodářských zvířat. Připomeňme si, že F. Vogt byl původním povoláním chemik a tudíž jeho úvahy o potřebě živin byly velmi věcné a racionální.
 
Reprodukce, zdravotní odolnost a tělesný rámec spolu s trofejí jsou obrazem úspěšnosti chovatele.
 
Nic z těchto parametrů nepřijde samo a už vůbec ne bez návaznosti výživy na konkrétní přírodní prostředí. I ve volnosti ale můžeme promyšlenou koncepcí mnoho zlepšit.
První, čeho si chovatel musí být vědom, jsou aktuální požadavky zvěře podle ročního období a zároveň reprodukčního stádia. Ty jsou více či méně úspěšně naplněny zdroji živin z přírodních i doplňkových krmiv.
Pro rozumně uvažujícího chovatele zvěře nemohou vyplynout žádné pochybnosti o nutnosti poskytnout příkrm, který doplní neplnohodnotné podmínky výživy v prostředí, které už dávno neodpovídá fylogenetickému vývoji druhu, ani jeho dlouhodobé existenci v přírodě s minimálními zásahy člověka.
Reprodukční cyklus jelenovitých je z pohledu potřeby živin poměrně komplikovaný, ale je ideálním příkladem celoroční péče o zvěř. Ponechme ještě chvíli stranou trofej jako vrcholný symbol mysliveckého snažení a věnujme se zvířeti jako celku.
Mohutný tělesný rámec je vždy předpokladem užitkovosti. Neboli: čím delší je zvíře, tím víc je na něm navěšeno svalové hmoty. Hluboký hrudník je předpokladem výkonného dechového a oběhového aparátu, prostorná břišní dutina znamená velký objem předžaludků a střev, tedy dobré využití objemných krmiv, u samic prostor pro velký plod. Matka mohutného tělesného rámce má vždy dobrý předpoklad vyživit mohutný plod a poskytnout i dostatek mléka s přinejmenším standardním obsahem živin.
 
Osvědčená kombinace: objemné a doplňkové krmivo
 
Protože jelenovití jsou přežvýkavci, prioritní je pro ně vždy objem. Ve vegetačním období jsou, kromě políček, popř. okolních přístupných luk a pastvin, k dispozici obvyklé byliny a traviny. Ty budou svým obsahem živin vždy do značné míry ovlivněny dostupnými živinami v půdě. Ať se nám to líbí nebo ne, v našich podmínkách nelze spoléhat na lepší než podprůměrnou úživnou hodnotu neohospodařovaných půd a tedy i minimální obsah živin v zelené hmotě včetně jejich biologické hodnoty.
Půdy s nízkým obsahem (velmi pohyblivého) dusíku budou mít taktéž nízký obsah bílkovin, tento příklad platí pro řadu dalších živin, jak to znají agronomové. Obsah vápníku bude různý podle geologického podloží, mikroprvky zinek, mangan, měď se budou v jednotlivých oblastech vždy lišit podle obsahu v půdě i konkrétní formy. Jen železa je v našich podmínkách téměř vždy dostatek, naopak vždy je deficitní selen a jód.
V intenzivně hospodařících oblastech jsou analýzy půd i vypěstovaných rostlin rutinní a standardní činností, co kdybychom si vzali aspoň v něčem příklad. Výsledek rozboru sena nebo zelené hmoty nebude sloužit k přihnojování, ale k požadavku na složení doplňkových krmiv. Tak to má fungovat: doplňkové krmivo doplňuje živiny, které chybí v krmivu objemném. Tak alespoň na políčcích nebo velkých lučních plochách v oborách bychom se tím zabývat mohli. Takové opatření má solidní i spolehlivou návratnost.
 
Liebigův zákon minima: Rostlinné i živočišné organizmy jsou vždy závislé na živině, které je v jejich životním prostředí obsaženo nejméně.
 
Praktický příklad může být velmi jednoduchý. Pokud je poměr vápníku a fosforu v kostní hmotě
v poměru asi 1,5 : 1, při nedostatku fosforu bude jeho obsah pro růst kostí limitní a všechen dodaný vápník nad tento poměr odejde z organizmu přes ledviny nebo střeva. Dodáme fosfor a další problémem bude nedostatek hořčíku (poměr Ca:Mg je v kostní hmotě 35:1), a tak to může pokračovat až na úroveň mikroprvků. V celé látkové výměně je to samozřejmě složitější, ale schéma děravého sudu, který lze naplnit jen po nejníže vylomenou dýhu, představující deficitní živinu, je skutečně výstižné.
 
Konečně o parožení
 
Doba parožení je u samců jelenovitých kromě období intenzivního růstu typická vysokými nároky na všechny živiny a intenzitu metabolizmu. Zatímco růst vyvíjejícího jedince je zajišťován živinami přímo získanými z krmné dávky, je část živin pro tvorbu paroží přesunuta z rezerv organizmu. Týká se to kostitvorných prvků, tedy zejména vápníku, fosforu a hořčíku, částečně mikroprvků železa, manganu a také jódu.
Kostní tkáň má kromě základní podpůrné funkce ještě několik dalších funkcí, ale druhou nejdůležitější je schopnost uvolňovat a přijímat podle potřeb organizmu minerální látky, především vápník a fosfor. Podmínkou přesunů je zdravý organizmus i plně funkční látková výměna. Samotný proces je složitý, souvisí s hormonální regulací spolu s vitaminem D a se zpětnou resorpcí vápníku i fosforu v ledvinách.
Kromě toho je pro využitelnost vápníku, fosforu a hořčíku nutná přiměřená rovnováha těchto prvků vůči sobě v krmné dávce i dostatek sodíku.
Podstatná je také co nejlepší využitelnost z krmiv, přičemž platí, že nejlepším zdrojem vápníku je zelená píce, fosforu obiloviny. Hořčík je nejlépe využitelný ze zelené píce, paradoxně mnohem lépe než z minerálních doplňků. Vztah využitelnosti fosforu a živočišného organizmu je komplikovaný pevnou fytátovou vazbou fosforu v obilovinách, který vlastními enzymy nerozloží, ale uvolní se díky enzymům mikroflóry, což je u přežvýkavců po praktické stránce totéž-pokud je ovšem mikroflóra plně funkční. Také vápník a hořčík v obilovinách je podobně vázán.
V dalších úvahách můžeme pokračovat v duchu experimentů F. Vogta. Jednoznačně prokázal, že přikrmování kvalitním doplňkem s vysokým obsahem základních živin je cestou k podstatnému zvýšení tělesné hmotnosti a rekordní trofeji. Šťastnou i limitní okolností byla skutečnost, že sezamové pokrutiny mají mezi podobným typem krmiv mimořádně vysoký obsah minerálních látek (viz přehled v připojené tabulce).
V současné době se do krmných směsí se do krmných směsí zařazují v tabulce uvedené extrahované šroty a potřebné minerální látky jsou doplňovány krmným vápencem, monokalcium fosfátem, oxidem hořečnatým a podobně. V obsahu bílkovin a energie není vůči proslaveným sezamovým pokrutinám podstatného rozdílu.
Bílkovinnou část parožní hmoty můžeme považovat za produkt aktuální látkové výměny. U jelenů
a srnců je doba parožení ještě před plným jarním rozvojem vegetace. Protože k výstavbě bílkovinných tkání organizmus nutně potřebuje celé spektrum aminokyselin a to zejména esenciálních, je jejich zdrojem téměř výhradně mikrobiální bílkovina neboli produkt bachorové fermentace.
 
Saturnin: …z bezcenného svinstva nepatrnými výrobními náklady, ale výsledek: skvost.
 
Zvěř potřebuje nikoliv super kvalitní doplňkové krmné směsi, ale hlavně péči o dietetiku, která znamená optimální množství a kvalitu vlákniny, přiměřené množství pohotové energie a dostatečný zdroj hrubých bílkovin, ze kterých mikroflóra rozkladným procesem vytvoří plnohodnotnou (živočišnou) bílkovinu s kompletním spektrem aminokyselin.
Sezamové pokrutiny dnes nahrazujeme sójovým, řepkovým nebo slunečnicovým extrahovaným šrotem. U celé této skupiny bílkovinných komponentů je asi 1/3 obsahu bílkovin pro mikroflóru nerozložitelná a rozkládá se v tenkém střevu, a asi 2/3 mikroflóra rozloží na čpavek a z toho skládá bílkovinu svého těla.
V poměru rozložitelné a nerozložitelné bílkoviny se sezamové a současné pokrutiny či extrahované šroty od sebe nijak významně neliší. Bachorové procesy (fermentace) připomínají strýce Františka ze Saturnina. Z méně kvalitní rostlinné bílkoviny vytvoří velmi kvalitní živočišnou bílkovinu a pak tkáně, svaly, plod, mléko i organickou parožní hmotu.
Smyslem přilepšení pro srnce a jeleny je tedy přídavek jádra-energie pro zpracování vlákniny a dostatek bílkovin průměrné kvality, ze které vznikne bílkovina podstatně kvalitnější.
Daňci to mají jednodušší. Doba parožení v plné jarní vegetaci klade nárok hlavně na energetickou složku, pokud ji nenaplňují cukry z mladé vegetace.
 
Všeho s mírou…
 
Minerální složka nemusí být v nadbytku. Naopak, nevyvážený přísun minerálních látek by snižoval koncentraci ostatních živin a mohl by snadno způsobit nežádoucí nerovnováhu mezi makroprvky. Kromě toho, minerální složka v krmivech (kromě soli) chuťově připomíná „písek“ a její nadbytek snižuje příjem. Podstatné je, aby měla zvěř po celý rok dostatek dobře využitelného vápníku a fosforu a ostatních makro i mikroprvků k vyrovnání deficitu vzniklého v době parožení.
Pokud by byla parožní hmota plně vysušena, pozůstávala by z asi 44 % organické hmoty, (převážně bílkovin) a z 56 % z minerálních látek. Obvyklý obsah vody v parohu po vytlučení je 6-8 %, během vysoušení se po jednom roce sníží o 4-7 %.
Růst parohu můžeme do značné míry porovnávat s růstem kostry. Kostra jelena živé hmotnosti asi 200 kg váží zhruba 24 kg a vyvíjí se po dobu 4-5 let. Můžeme předpokládat, že téměř polovina hmoty kostry, tedy10-12 kg, vyroste v 1. roce života. Zásobení živinami je nejméně půl roku ideální: mléko laně s denní produkcí 3-4,5 l po dobu tří měsíců a dále ještě 2-3 měsíce pastvy na plné vegetaci. V druhém roce je nárůst kostry podstatně nižší, ale už se vyvíjí první paroží.
Nároky vyvíjejícího se paroží vysoké bodové hodnoty a jelena o hmotnosti asi 200 kg má na minerální látky podstatně vyšší nároky, než vývoj kostry. Platí to ale v menší míře i pro jeleny se slabším parožím.
Vývoj kosterního aparátu lze, alespoň v prvním roce, částečně zprůměrovat. A dojdeme k údaji, že denně „vyroste“ (odpočteme-li 2 kg na hmotnost kostry narozeného koloucha), průměrně 25-30 g váhy kosti. Tento údaj ještě musíme snížit o 10-20 % vzhledem k nižší osifikaci kostí mláděte i většímu obsahu vlhkosti a organické hmoty.
Naproti tomu kostní hmota paroží o celkové hmotnosti 10 kg, tedy zhruba 4,4 kg organické hmoty a 5,6 kg minerálií se ukládá po dobu čtyř měsíců. Řádově a průměrně je to 80 g denně.
Ve skutečnosti je intenzita růstu nejvyšší kolem druhého a dále do konce třetího měsíce vývoje. To už spadá do počátku až plného jarního růstu vegetace s nejvyšším obsahem bílkovin, tedy od druhé poloviny dubna do konce června.
Přesná čísla o ukládání by byly výsledkem náročného výzkumu, ale dostatečně přesvědčivá je skutečnost, že při mineralizaci parožní hmoty je ukládání minerálních látek třikrát až čtyřikrát intenzivnější než je samotný růst kostí.
Poměr hmotnosti těla a parohu se podle druhu zvěře liší, a tak si orientačně můžeme udělat představu o intenzitě metabolizmu souvisejícího s dobou parožení.
U jelenů je variabilita živé hmotnosti a hmotnosti paroží velmi vysoká, snad bychom mohli za nadprůměrné hodnoty považovat jelena o hmotnosti 250 kg a shozy 13 kg, což je 5,2 % z hmotnosti těla. Při pokusech F. Vogta bylo dosaženo živé hmotnosti 300-350 kg a hmotnost paroží 12-14 kg.
Průměrní daňci obvykle váží 75 kg, daněly 40 kg. Průměrné paroží asi 2,8-3 kg. V oboře v dobrém výživném stavu mohou daňci dosáhnout 90-95 kg, daněly 50 kg. Parožní hmota 3,8-4,2 kg, vynikající trofej 5,2 kg. To představuje necelých 6 % z celkové hmotnosti těla, u méně zdatných daňků 4 %.
U srnčí zvěře považujeme za průměr živé hmotnosti 20-25 kg a nadprůměrná hmotnost vyšší než 30 kg. Hmotnost shozů může dosáhnout přes 500 g. Pavel Scherer uvádí až 531 g (Srnčí zvěř I., 2012), což je u srnce živé hmotnosti 30,5 kg přesně 1,74 %.
 
I volně žijící zvěř ohrožují metabolická rizika.
 
Další zátěž látkové výměny nastává u jelena v době říje, kdy prakticky nepřijímá potravu. Úbytek tělesné hmotnosti je značný (až 30-60 kg). Je pravděpodobné, že není-li jelen před říjí ve vynikající kondici s dostatkem energetických rezerv, dochází k metabolickému onemocnění, ketóze, která vzniká při velkém výdeji energie při nedostatečném přísunu sušiny a energie.
Metabolizmus po vyčerpání tukových rezerv odbourává svalovou hmotu, a kromě snížení živé hmotnosti dochází k hromadění ketolátek (acetonu) v organismu.
Ke kompenzaci je třeba podávat po ukončení říje krmiva se zvýšeným obsahem energie, tedy obiloviny, nejlépe oves. Vždy je nutné začít s malými dávkami a podle stavu jelení zvěře je vhodné zakládat denně, zpočátku v malých množstvích.
Oves nemá být šrotovaný, protože velký povrch vede k rychlému rozvoji mléčného kvašení v bachoru a tím bychom riskovali acidózu, další metabolické onemocnění.
Rovněž doplňujeme objemná krmiva, ideálně krmnou řepu, polocukrovku či cukrovka a podle stavu vegetace také seno.
V období mezi ukončením říje a počátkem parožení se rozhoduje o obnovení tělesné kondice. Od poloviny listopadu do konce února proto doplňujeme kromě ovsa a objemu také krmné směsi s přídavkem bílkovinných extrahovaných šrotů, lněného semene a mírně zvýšeného obsahu vápníku, fosforu a hořčíku, taktéž mikroprvky (Fe, Cu, Mn, Zn, J, Se). Význam mají i doplňky vitaminů A, D a E.
V první fázi parožení jelen vytváří několik kilogramů organické podstaty parohu. S tím kromě obecně zvýšené potřeby bílkovin souvisí i tvorba cév, nervové tkáně a také nároky na krvetvorbu.
Růst parožní hmoty je třeba považovat za mechanizmus, který vyjadřuje genetickou schopnost jedince vyniknout nad své okolí, podmínkou je ale vliv prostředí na realizaci genetického základu.
Samotná koncentrace živin v krmné dávce rozhodně není jediným rozhodujícím faktorem. Jak už bylo zmíněno, základem výživy přežvýkavců je dostatek kvalitní vlákniny, zdravotní nezávadnost krmiv a pestrost krmné dávky.
U volně žijící zvěře i v oborách musíme klást velký důraz na počet pastevních cyklů. Tím je dáno, kolikrát denně se naplní předžaludky. Pastva a zejména následný proces trávení (přežvykování) musí probíhat v klidu a pohodě, což je ostatně výsada nejen volně žijící zvěře a opět opakujeme základní zákon chovu volně žijící zvěře stejně platný i pro chov všech hospodářských zvířat. Ostatně, i na fyzické zdraví, psychiku a výkonnost člověka má pravidelná strava a klid při jídle a po něm zásadní vliv. Civilizace je v této věci velmi agresivní a člověk, kupodivu, nepopřává klidu sobě ani svému (zvířecímu) okolí.
 
Vojtěška, královna pícnin…
 
Období mineralizace paroží je, jak už bylo zmíněno, velmi náročné na přísun minerálních látek. Jejich neúměrné či nadbytečné zvyšování v příkrmu by zhoršovalo chutnost a tedy i příjem. V době parožení je ideálním objemným krmivem vojtěškové seno. Nejen pro vysoký obsah bílkovin, ale i vápníku obsahuje 2-3x více než seno luční, také hořčíku o asi polovinu více.
Dbáme na šetrnou manipulaci, protože se snadno vylamují lístečky a stonky samotné mají krmnou hodnotu minimální.
Po návyku jsou vhodné i vojtěškové senáže. Úsušek vojtěšky může být zkrmován spolu s obilovinami, ale účinnější je jako součást doplňkové krmné směsi.
Kromě klasických komponentů a bílkovinných šrotů může být součástí směsi ke zvýšení koncentrace živin i biologické hodnoty semeno lnu, sladový květ, kukuřičné či pšeničné klíčky, bakteriální protein jako alternativa sušených kvasnic.
Význam příkrmů přes zimu a v předjaří spočívá v udržení kondice. Jeho smysl je v pravidelnosti a kvalitě. Zimní snížení kapacity předžaludků jelenovitých není nevyhnutný proces, ale pouze adaptace volně žijící zvěře na sníženou nabídku kvalitního objemu. Systematická a dlouhodobá práce s příkrmy tento fenomén omezí na minimum a umožní plně funkční předžaludky s dostatečnou produkcí mikrobiální bílkoviny i energie z fermentačního procesu z rozložené vlákniny.
 
Příkrmy nejen v zimě?
 
Vytlučení paroží ukončuje proces péče o krmení jen částečně. Příznivou okolností je dostatek mladé vegetace s vysokým obsahem živin. Stále dbáme na alespoň minimální doplněk lučního sena a hlavně minerální výživu. Ta může být realizována lizy s přídavkem kostitvorných prvků nebo celoročním příkrmem doplňkových směsí. Bez těchto doplňků se deficit minerálních látek kostní tkáně bude napravovat pomaleji a také na úkor letní kondice. Významné je to u mladých jelenů až do plné dospělosti, kdy se parožení střetává s dokončením vývoje.
Letní příkrmy jsou metodou zvídavých, odborně a finančně zdatných chovatelů. V této úvaze se můžeme vrátit k počátečním větám. Přikrmování má být dáno konkrétním přírodním prostředím a chovatelským cílem farem, obor i volně žijící zvěře.
Celoroční přikrmování je nejen progresivní metodou k realizaci genetického základu zvěře, ale i významným předpokladem zlepšení reprodukce a živé hmotnosti i kondice zvěře. I antiparazitární nebo jiné léčebné zásahy celoroční přikrmování usnadní a zvýší jejich účinnost. Jejich přírodní souvislosti i komplikace jsou zatím k potěše úředníků včleněny do nekompromisní legislativy, ale snad zdravý rozum a přírodní zákony získají alespoň trochu tolerance.
 
Souvislost laktace a parožení na závěr
Konstatování souvislosti náročné a intenzivní látkové výměny s výživou a využíváním deponovaných minerálních látek určitě není překvapivé. I když se specifika parožení považuje za jedinečný fenomén, má svou metabolickou obdobu v laktaci. V tomto případě se ale uvolňují nejen minerální látky, ale i tělní bílkoviny. Oba jevy spolu úzce souvisí, a tak si zkusme představit, že selekce zvěře nemusí být prioritní jen u rekordních samců, ale pro odhad potenciálu chovu a realizaci genetického pokroku bychom měli posuzovat i mléčnost samic.
Martin MOHELSKÝ
 
 
 
 

Přiložené dokumenty

Tabulka Tabulka (10,53 KB)
vychází v 7:48 a zapadá v 15:58 vychází v 10:52 a zapadá v 19:50 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...