Časopis Myslivost

Říjen / 2019

Stavy zvěře. Jak to vlastně (ne)funguje

Myslivost 10/2019, str. 10  Miloš JEŽEK, Tomáš KUŠTA
Zdá se, že kůrovcová kalamita v České republice nebere konce a její následky bude řešit zřejmě několik generací po nás. Mediální kampaň spojená s tímto tématem se zatím zaměřuje spíše na komentování všech možných příčin a široce tuto problematiku paušalizuje. Řešení jsou velmi obecná, široká a často možná až moc abstraktní. Výjimku tvoří zvěř. Ta byla označena za škůdce lesa, viníkem jsou myslivci a řešení je jednoduché…redukce stavů zvěře.
 
Vlivem současné kůrovcové kalamity v lese vznikají velkoplošné holiny po kalamitních těžbách, které je nutné zalesnit. Zde býložravá zvěř nachází vhodné životní podmínky a skutečně představuje jeden z limitujících faktorů obnovy těchto ploch. Vzhledem k selektivnímu okusu jsou její početní stavy rozhodující především při přechodu na druhově pestré lesy.
Jedno z řešení je samozřejmě snížit početnost zvěře a tím tlak na obnovované plochy. Situace vyvrcholila při projednávání návrhu novely zákona o lesích, jehož součástí je poslanecký návrh na změnu zákona o myslivosti, který propaguje tzv. saský model určení výše odstřelu.
K tomu, abychom našli řešení, je třeba ale znát příčinu. Podobně jako s kůrovcem, ani se zvěří to není tak jednoduché, jak by se mohlo na první dojem zdát.
 
Růst početnosti spárkaté zvěře
 
Růst početnosti není pouze regionální záležitostí trápící Českou republiku. Ve většině zemí střední a západní Evropy stavy spárkaté zvěře během posledních dvaceti let výrazně vzrostly. Přesná čísla o počtech v podstatě nikde nejsou dostupná, resp. relevantní. Proto se jako měřítko velikosti populace udává obvykle odstřel.
U nás za posledních 20 let (1997-2017) narostl odstřel u jelena evropského o 218 %, daňka o 349 % a srnce o 127 %.
Podobná situace ale byla i u našich středoevropských sousedů, například odstřely jelena stouply o 173 % v Rakousku, o 161 % v Německu, o 295 % v Maďarsku a dokonce o 364 % na Slovensku. Podobně je to i u ostatních druhů spárkaté zvěře, snad s výjimkou srnčí zvěře, kde nárůst až na Maďarsko není tak dramatický. Přehled přináší připojená tabulka.
Zajímavý náhled získáme ale i z dat ostatních států Evropy. Například v Norsku se v roce 1998 ulovilo 21 636 ks jelení zvěře, o 20 let později 44 000 ks. To představuje nárůst o 203 %! Podobný trend vykazují i ostatní země. Jen namátkou další příklady změn ve výši odstřelu jelena evropského mezi lety 1986-2006: Francie +403 %; Španělsko +300 %; Švýcarsko +167 % atd. Jedinou zemí, kde se ve vyšší početnosti vyskytují jeleni a kde je vývoj odstřelu setrvalý, je Velká Británie.
 
Zajímavé je nejenom porovnání změny nebo celkové abundance, ale také densita. Pokud budeme předpokládat, že kromě srnčí zvěře a prasete divokého jsou ostatní druhy spárkaté zvěře vázány na les, tak dojdeme k závěru, že celkově lovíme v průměru skoro 68 ks býložravé spárkaté zvěře včetně srnčí, resp. 29 ks bez srnčí na 1000 ha lesa. V Německu to je 117 (resp. 12,8 ks), v Rakousku 88 (resp. 16 ks), Maďarsku 91 (resp. 36 ks) a Slovensku 44 (resp. 31 ks) býložravé spárkaté zvěře na 1000 ha lesa. Přehledné údaje najdete opět v připojené tabulce.
 
Nicméně bavíme se ale stále o odstřelu, nikoliv o skutečných počtech zvěře. Někdo by mohl namítnout, že vysoké odstřely v okolních státech mohou být způsobeny intenzivní redukcí a ve skutečnosti je třeba v Německu, Rakousku nebo Slovensku zvěře daleko méně než v České republice. Nebo naopak, že důvodem je nízký odstřel v České republice, což způsobuje rostoucí počty zvěře.
Ani jedno z toho pravděpodobně není pravda, protože v prvním případě by se skutečná redukce musela projevit v trendu výše odstřelu a ten je zatím ve všech zemích dlouhodobě rostoucí bez známky poklesu nebo stagnace.
Ve druhém případně by nám v České republice musely stoupat stavy geometrickou řadou, na což tak úplně nevypadá, a zatím, díky bohu, stoupají stavy pouze lineárně.
Proto můžeme konstatovat, že v České republice nežije významně více spárkaté zvěře než v ostatních zemích střední Evropy a zároveň se od nich neliší ani trend vývoje, který je v posledních desetiletích lineárně rostoucí.
Celková mortalita populace je vždy o něco nižší než natalita. Z čísel vyplývá, že nejvíce zvěře, a na to upozorňujeme, se dlouhodobě loví v Německu. Při přepočtu na 1000 ha lesa asi o 50 ks býložravé spárkaté zvěře více než v České republice. Vzhledem k tomu, že se jedná o čísla dlouhodobá, tak si dovolíme tvrdit, že v Německu tedy žije i více zvěře.
Samozřejmě je důležité hledat příčiny tohoto stavu a určitě je potřeba je rozlišit na přírodní a antropogenní.
 
Přírodní vlivy
 
V první řadě je potřeba se podívat na změny v lesním hospodářství, které zde nastaly během posledních třech dekád. I když samozřejmě změny v lesním prostředí nastávají neustále, většinou se jedná pouze o změny lokálního charakteru, které celý systém plošně v takovém rozsahu neovlivnily a asi nenajdeme společný jmenovatel pro celou plochu střední Evropy.
Další oblastí, která nás napadne, je nabídka potravy a tu si velice rychle spojíme se zemědělstvím. Zde bychom zřejmě příčinné souvislosti nalezli.
V evropském zemědělství dochází k výrazné intenzifikaci. Vstupy i výstupy živin v systému zemědělských půd se výrazně zvyšují. Došlo k rozmachu technických plodin a například exponenciální nárůst odstřelů černé zvěře je vysoce korelován s jejich plochou (především kukuřice a řepky).
 
Dalším přirozeným faktorem stojící za růstem stavů zvěře mohou být samotné druhové strategie a s nimi související autoregulační pochody. I přesto, že dosud nejsou podrobně popsány a jejich principy dokonale neznáme, stačí nám dosavadní poznání k tomu, abychom o nich začali vážněji uvažovat.
Jeden z takových mechanismů, popsaných u jelence běloocasého v USA, mluví o schopnosti samic ovlivňovat pohlaví mláďat. V dobách dostatku potravy a nízké density samice rodily více mláďat samičího pohlaví a naopak při nedostatku potravy a vysoké hustotě populace rodily více samců.
Podobný jev byl popsán u srnčí zvěře již před mnoha desítkami let. Zde sehrával hlavní roli zřejmě vnitrodruhový stres, kdy při velkých hustotách samice rodily pouze jedno nebo dvě mláďata a naopak v období nízké populační hustoty rodily mnohem častěji dvě nebo dokonce tři mláďata.
Tyto skutečnosti například mohou být důvodem takových rozdílů v lovu srnčí zvěře a jejich stavů mezi Německem a Českou republikou. Obecně je faktem, že populace srnčí zvěře není v České republice tak intenzivně lovecky obhospodařována (zejména samičí část populace) a myslivci jí obvykle neradi loví. Naopak v Německu je srnčí zvěř velice oblíbená a v přepočtu na plochu se jí zde loví až trojnásobně více. Proto bychom mohli předpokládat, že v Čechách se bude populace zahušťovat a srn výrazným tempem přibývat. To se ale rozhodně neděje. Podobně ani to, že by v Německu stavy důsledkem intenzivního lovu klesaly.
Důvodem mohou být právě zmiňované autoregulační procesy. V Německu populace pod vysokým loveckým tlakem je stále schopna produkovat dostatek mláďat. Naopak v Čechách je schopnost reprodukce nižší a v podstatě bez našeho přičinění se zasloužila o to, že se již nerozrůstá.
Bohužel ale názory některých světově uznávaných vědců (a tací jsou i v České republice!) nechce žádná ze stran slyšet.
Ale není čas na to, zamyslet se nad názorem, že snahou o intenzivní redukci (laicky přeloženo: čím víc střílíme, tím víc toho je), jen inhibujeme populace ještě k většímu růstu?

tab-1.jpg
 
tab-2.jpg


Antropogenní vlivy
 
Mezi antropogenní vlivy bychom zařadili především systém managementu, tzn. zjednodušeně řečeno, jak je řízen odstřel jako nejčastější nástroj hospodaření s jelenovitými a jak jsou nastavována pravidla lovu. Opět se pokusíme najít společnou niť napříč Evropou.
V Evropě nalezneme snad všechny způsoby řízení lovu. Od systému, který striktně řídí stát a lov je oddělen od vlastnictví půdy (např. Slovinsko), přes kombinaci svázání lovu s vlastnictvím pozemku, ale méně či více intenzivnějším zapojením státu (střední Evropa, Skandinávie) až po velice těsné sepětí lovu s vlastnictvím půdy a minimálním zásahem státu (např. Velká Británie, Itálie apod.).
Velice často se mluví také o tom, jak velká má být nejmenší jednotka mysliveckého hospodaření (v českém pojetí honitba). Z důvodu zachování biologických potřeb zvěře se tak většinou stanovuje minimální výměra honitby. Bohužel obvykle s biologickými potřebami nemá nic společného a je často spíše politicky přijatelným konsensem, případně vychází z historických zvyklostí. A tak se v Evropě hospodaří na velkých honitbách o výměře 1000 a více hektarů (např. Polsko, Maďarsko, Slovensko), ale také v honitbách o výměře několik desítek nebo stovek hektarů. Minimální výměra honitby v České republice je v současnosti zhruba ve střední hodnotě těchto výměr (500 ha).
Jak se tyto v mnoha případech absolutně rozdílné systémy podepsaly na početních stavech zvěře? Téměř vůbec, jak jsme uvedli, ve většině zemí Evropy jsou trendy neustále rostoucí.
 
Česká republika
 
Ale pojďme se vrátit zpět ke specifikům české myslivosti a zaměřit se na to, jak je řízena a kdo by měl být tím domnělým viníkem.
V Čechách, podobně jako v ostatních zemích, je pozornost upírána především na schopnost ovlivnit početnost populace. Nejzásadnější je informace, zda zvěř ubývá nebo nikoliv. Toto se řídí podle ekologických zákonů poměrem mortality a natality.
Zatímco natalitu ovlivnit zatím neumíme, snažíme se intenzivně ovlivnit mortalitu, která je výrazným podílem realizována odstřelem. Vzhledem k tomu, že odstřel zajišťují myslivci, jsou tedy přímo odpovědní za stavy zvěře. V Čechách jsme proto našli jsme příčinu (nízká mortalita), našli jsme viníka (myslivce) a našli jsme také nástroj, jak vše napravit (zvýšit mortalitu).
Jak jednoduché! Proč na to někdo nepřišel dříve?!
 
Označení viníka ovšem v tomto případě není správné, resp. je neúplné. Myslivci a myslivost je totiž pouze nástroj. Každý nástroj je někým řízen a ten kdo ho řídí, postupuje podle manuálu. V našem případě je manuálem zákon o myslivosti.
Historicky tento manuál prošel různými etapami. První verzí bylo právo dominikální. V českých zemích zavedené Václavem IV., které lov dávalo výhradně do rukou vrchnosti. Postupem doby se právo lovu stále pevněji svazovalo s vlastnictvím půdy, aby po nástupu komunismu bylo vlastníkům půdy odebráno a vloženo do rukou státu (z této doby pochází pojem lidová myslivost).
K nápravě došlo až v roce 2002, kdy nabyl účinnosti současný zákon o myslivosti. Ten vkládá veškerou odpovědnost za zvěř a její hospodaření do rukou vlastníků pozemků. Základním pilířem tohoto zákona je tedy vlastnictví pozemku, které je omezeno pouze z důvodu zachování biologických potřeb zvěře a představuje omezení vztažené jen k minimální výměře honitby (500 ha). To znamená, pokud majetek vlastníka tvoří souvislé pozemky o výměře minimálně 500 ha, může mu být uznána honitba, která následně patří jemu. A pokud této výměry nedosahuje, může se spojit s ostatními vlastníky a utvořit tzv. honitbu společenstevní. Majitelem společenstevní honitby je pak společenstvo vlastníků (tzv. honební společenstvo, kde vlastníci pozemku rozhodují poměrným způsobem vázaným na množství vlastněné půdy, konkrétně 1 hektar = 1 hlas). Tento princip tvorby honitby u nás platí od roku 1849 s výjimkou již zmiňovaného období socialistické republiky.
 
Vlastník pozemku (vlastník honitby):
- rozhoduje o tom, jaká zvěř se bude na jeho pozemcích chovat a v jakém množství (normovaná zvěř a normované stavy),
- rozhoduje o tom, kdo bude na jeho pozemcích lovit (např. komu honitbu pronajme),
- rozhoduje o tom, kolik zvěře se bude na jeho pozemcích lovit (tzn., sám si určuje plán lovu a výši odstřelu),
- rozhoduje o tom, jak využijí výnosy z lovu na jeho pozemcích (tedy získané finanční prostředky).
Tento vlastník honitby (= vlastník pozemku) je zároveň minimálně omezen ze strany státu a jeho dozoru. Státní správa po něm chce pouze aby:
- hospodařil v rozmezí minimálních (zachování biologických potřeb pro zachování druhu) a normovaných stavů (zabránění neúměrných škod na ostatních majetcích),
- byl zodpovědný za škody způsobené zvěří na zemědělských a lesních pozemcích jejich uživatelům (platil je).
Myslivec, jako fyzické osoba, nebo myslivecký spolek, který není vlastníkem pozemku, je tak v celém procesu jen pouhým, již zmiňovaným, nástrojem a je plně v kompetenci vlastníka pozemku rozhodnout, jak bude myslivost na jeho pozemcích vypadat.
 
Jak tedy odpovíme na otázku, kdo je skutečně odpovědný za současné stavy zvěře?
 
Po 16 letech ponechání pravomocí souvisejících s řízením myslivosti vlastníkům pozemků v České republice se spíše zdá, že svoji příležitost nevyužili. Vlastníci buď rezignovali na svá práva a jejich roli zastoupili myslivci (ovšem na základě jejich plných mocí, tzn. s jejich výslovným souhlasem) nebo jim současný stav vyhovuje a v reálu jsou ochotni tolerovat výrazně vyšší stavy spárkaté zvěře, než veřejně aklamují a zároveň profitují z výnosu z myslivosti.
Myšlenku profitu z myslivosti pro vlastníka pozemku bychom neměli úplně podceňovat. Příklady známe již například z Belgie, kde někteří vlastníci pozemků uzpůsobují své hospodaření tomu, aby měli co nejvíce zvěře a mohli tyto lukrativní pozemky výhodně pronajmout k lovu. Čistě hypoteticky můžeme být něčeho podobného svědky i u nás.
V současném posledním kole pronájmu státních honiteb se některé z nich pronajaly za cenu více než 1000 Kč za hektar a rok, v roce 2018 byl čistý výnos podniku Lesy ČR, s.p. z hektaru lesa 17 Kč (zisk 70 mil. Kč, rozloha obhospodařovaného lesa 1,194 mil. ha), v roce 2017 to bylo 3100 Kč/ha a v roce 2016 4153 Kč/ha. Tedy i mimo období kůrovcové kalamity začíná být myslivost v některých lukrativních oblastech z pohledu výnosů konkurenceschopná.
 
Musíme připustit i tu variantu, že pro některé vlastníky lesa může být příjem z myslivosti tím, čím budou chtít kompenzovat ztrátu ze standardní lesnické činnosti v době obnovy porostů. A možná zejména pro ty, kterým po kalamitě už nezbyde co těžit…Pak to budou možná právě oni, kdo bude pokračovat v toleranci vyšších stavů zvěře než by bylo zdrávo.
 
A do celé vzniklé situace určitě vstupuje i faktor sociologický. V posledních desetiletích společnost prošla bouřlivou etapou změny postoje k přírodě, ochraně přírody a volně žijícím živočichům. Jsme svědky podpory fenoménu zvaného rewilding. Široké masy lidí podporují návrat „divočiny“ do civilizovaných oblastí Evropy.
S tím souvisí nejenom rozšíření a zvýšení počtu chráněných druhů, ale společnost kvituje i návrat docela běžných druhů, mezi něž jelenovití patří. Kroky, které by měly vést k usnadnění jejich redukce (např. neomezená doba lovu, zákaz přikrmování, využívání přezimovacích obůrek, odstřel atd.) mohou být brzy pro společnost nepřijatelné. Například v současné době se zvedla vlna odporu obyvatel proti zavedení dnes tolik zmiňovaného „saského modelu“ právě v Sasku.
V Rakousku se velice intenzivně jedná o zákazu zimního přikrmování, což může zničit představu o hospodaření se zvěří a lesem pro mnoho majitelů lesa, kteří na něm hospodaří po desetiletí někdy i staletí.
A nejen to. Po celé Evropě se objevují skupiny odpůrců zabíjení zvířat, kteří fyzicky omezující myslivce při lovu. Do toho zahrňme klesající oblibu myslivosti a samotného lovectví. Počty myslivců neustále klesají. Lov, i přes stále modernější pomůcky, je náročnější. Zvyšující se intenzita využívání krajiny (turistika a další volnočasové aktivity), politika vlastníků lesa nabídnout mimoprodukční funkce lesa široké řadě obyvatel, to vše výrazně přispívá ke změně chování zvěře, zmenšování jejího životního prostoru, ale také ke snížení možnosti ji lovit.
 
Situace se zvěří, stejně jako s kůrovcem, není tedy tak jednoduchá, jak by se na první dojem mohlo zdát. A ani řešení není tak přímočaré, jak mnozí navrhují. Navrhovaná poslanecká novela zákona o myslivosti předložená skupinou poslanců celé problematice nepřispěje.
Stěžejní myšlenka novely, tzn. posuzování počtu zvěře podle stavu ekosystému, je sice správná, ale natolik složitá, že ji nelze implementovat jedním tahem kouzelného proutku. Schválená změna obsahuje řadu chyb, vzájemně kolidujících nařízení, nejasnosti v odborné terminologii atd. a způsobí spíše paralyzování celého systému.
Prováděcí vyhlášky, které jsou pro funkčnost systému jako celku stěžejní, ještě nemají ani základní obrysy. Na rychlost jejich vydání bude vytvářen velký tlak a podle toho jejich podoba může také bohužel vypadat. Připravenost státní správy na tuto změnu je jak po linii personální, finanční, tak i odborné na bodě nula.
Navrhovaný přílepek narušil proces projednávání novely zákona o myslivosti Ministerstva zemědělství, která je nyní v meziresortním připomínkovém řízení, a která byla připravena experty na oblast myslivosti a lesnictví. Ministerský návrh je minimálně z pohledu procesního výrazně kvalitnější než navrhovaný přílepek. Současná situace ale možná uspíší přípravu nového zákona o myslivosti, který bude, doufejme, hlavně výsledkem odborné diskuze kompetentních osob.
 
Miloš JEŽEK, Tomáš KUŠTA
Katedra myslivosti a lesnické zoologie, Fakulta lesnická a dřevařská, Česká zemědělská univerzita v Praze
 
Tento článek na základě souhlasu obou autorů byl uveřejněn ve stejné podobě jak v časopisu Ekolist, tak v časopisu Myslivost

vychází v 7:44 a zapadá v 15:59 vychází v 14:05 a zapadá v 2:04 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...