Časopis Myslivost

Únor / 2019

Vadí zvěři monodieta?

Myslivost 2/2019, str. 12  Karel Zvářal
Častým námětem debat při špatném stavu dnešní krajiny bývá vliv omezené potravní nabídky na početnost zvěře žijící v agrocenózách. Jako ekologa se zaměřením na zoologii a potažmo ornitologii mě tato problematika dlouhodobě zajímá. A určitě nejsem sám, komu to nedává spát, podobně jako spoustě myslivců, ornitologů, milovníků přírody, všem, kterým leží na srdci podoba jejich rodné země a snaží se tuto nedobrou situaci aktivně měnit. Tato úvaha je napsána s úmyslem podpořit nejen svým hlasem petici za lepší stav naší krajiny, částečně také navazuje na sérii článků z posledních let týkajících se zejména ekologie a výživy drobné zvěře. Většinu poznatků lze přijmout bez výhrad, na některé otázky mám však poněkud odlišný pohled. Jelikož můj akční rádius je dosti velký, mohu porovnávat nejen místní rozdíly v rámci regionu, ale i změny probíhající v čase.
Nelze než souhlasit s obecnou tezí, že čím pestřejší nabídku potravy zvěř má, tím větší jsou předpoklady pro její zdravý vývoj a zdárnou reprodukci. Jenže jak všichni víme, dnešní realita má do optimální podoby stavu zemědělské krajiny hodně daleko, alespoň na většině území s chovem drobné zvěře.
Přesto se na některých místech lze setkat s nečekaně vysokou početností zajíce a bažanta, méně již koroptve. A to paradoxně v těch honitbách, kde je minimum mezí, biopásů či jiných, cíleně budovaných prvků ekologické stability, jen rozlehlé hony s ozimem a řepkou. Kromě několika hájků, zatravněného polního letiště, náspu železniční trati zarostlého býlím a břehu říčky, je to kupodivu zejména objekt bývalého zemědělského družstva, kde zvěř najde i v letní horka napaječku s vodou, naplněný zásyp a sečený travní porost pro zpestření chudé polní pastvy. O toto malé brownfieldové safari se samozřejmě starají myslivci, stejně jako o nízké stavy zvěře myslivosti škodící.
A právě tento faktor, podle mého názoru, hraje významnou roli v početnosti zvěře. Protože znám spoustu honiteb s téměř ideálním biotopem, tj. celoplošným zatravněním, starými sady a břehovými porosty, kde zahlédnout zajíce, bažanta či koroptev jest událostí téměř sváteční. Zato hojné značky od lišky, jezevce a kuny jsou nepřehlédnutelné, a to jsem vyjmenoval jen část všudypřítomných predátorů.
 
Vzývat pestrost krajiny nestačí
 
Proto jsem přesvědčen, že vzývat pestrost krajiny nestačí, je třeba myslet komplexně a snažit se o vyvážené složení zoocenózy. To je ovšem běh na dlouhou trať, protože laická veřejnost k tomuto poznání zatím nedospěla. Spásu chce hledat toliko v pestřejší krajině... Což jistě nelze nepodpořit, ale je to jen první – byť základní, krok k vytvoření fungujícího ekosystému!
Ano, monokulturní krajina je nepřirozená, po žních a v kukuřičném kraji zejména v zimě připomíná obrácená ornice měsíční krajinu: vyprahlou, pustou a bez života. Je to ryze produkt lidské zaslepené megalomanie, ekonomického tlaku a absence selského rozumu. Tato bezútěšná krajina má s pojmem příroda pramálo společného, je to jen výrobní prostředek technokrata, kde pro zvěř prakticky nezbývá místa.
Přesto i v takto silně pozměněném biotopu nějaká zvěř se snaží přežít. V této souvislosti je třeba připomenout některá negativa spojená s monokulturami a následnou monodietou, na kterou je živořící zvěř odkázána.
 
Monodieta přirozená
 
Je však řada živočišných druhů, kterým nejenže monodieta nevadí, mají ji dokonce „povinnou“, tj. geneticky danou. Vzpomeňme např. bource morušového, živícího se výhradně listy moruše, larvy lýkožrouta smrkového najdeme jen pod kůrou smrku, jasoň dymnivkový je vázán svým vývojem na rostliny rodu Corydalis. Nejen spousta druhů hmyzu je závislá na své hostitelské rostlině, ale i mezi teplokrevnými živočichy najdeme nemálo stenofágních druhů.
Křivka obecná se svými šavlovitě zahnutými čelistmi zobáku se živí výlučně semeny jehličnatých stromů. Zahnízdí často uprostřed zimy, tedy v době, kdy u jiných druhů semenožravých ptáků je to absolutně nemyslitelné. Snůšku a mláďata chrání před zimou silná stěna hnízda a teplo samičky, zatímco sameček pilně shání potravu pro celou rodinu. Příští rok tito ptáci přetáhnou do jiných krajů, kde je právě semenný rok.
Ledňáček říční má zase v potravě jen samé rybky, „nerybí“ složka tvoří zanedbatelnou jednu desetinu procenta.
To třeba oportunistická volavka popelavá, se kterou se v posledních desetiletích ledňáček stále častěji potkává, má kromě ryb v potravě i zatoulané kachní mládě či žábu, a když řeka zamrzne, loví na poli hraboše nebo se přiživí na padlině.
Australský medvídek koala se zase živí téměř výlučně listy blahovičníku. Kvůli špatně stravitelné potravě má pomalý metabolismus a v podstatě nemusí pít, postačí mu voda obsažená v listech.
Dobře známá panda velká se zase krmí jen listy bambusu, k čemuž má dokonale uzpůsobenu tlapu s pěti prsty a „palcem“ pro shrnutí bambusových listů. S ohledem na její potravní specializaci je proto chov tohoto populárního medvídka v zoologických zahradách velmi náročný.
A to byly jen některé příklady přirozené monodiety.
 
Monodieta vnucená,
aneb hraboš budiž příkladem…
 
Hraboš polní se běžně potkává se zajícem, přesto je na tom hraboš, alespoň co se týká pestrosti potravy, neporovnatelně hůře. Tento drobný hlodavec, na němž je doslova životně závislá spousta druhů šelem, dravců, sov, ale i volavky, čápi, racci a ťuhýci, mi poslouží jako symbol přehlížené samozřejmosti. Jsem jím fascinován od dětství, protože zajímat se o sovy a nesledovat ekologii tohoto úžasně přizpůsobivého tvorečka, je prostě nemyslitelné.
Hraboš polní je sice stejně jako zajíc původně stepní (lesostepní) druh, ale změnám prostředí se umí přizpůsobit jako žádný jiný savec zemědělské krajiny. Možná vás ještě napadne fenomén dnešní doby, prase divoké, které také překvapuje svou adaptací. Jenže ono má výhodu ve větší pohyblivosti, podobně jako třeba zvěř srnčí. Zatímco poslední dva jmenované druhy zvěře nemají problém přetáhnout za potravou či vodou až několik kilometrů, zajícův akční rádius je omezen několika sty metry, maximálně do kilometru. Avšak hraboš je odkázán na plochu několika metrů čtverečních, a když se vzdálí po vykousaném a udusaném chodníčku 10 m, tak to už podnikl daleký výlet. Ale většinou to je za účelem kontaktu se sousedem, protože potravu hraboš ukusuje v bezprostředním okolí svých norek.
A tak jako se panda spokojí s výhonky bambusu a koala s listy blahovičníku, stačí hraboši porost ozimu či řepky. Nutno podotknout, že od podzimu až do žní. Vzcházející ozim je nutričně vyrovnaný, je to vlastně zušlechtěná tráva, kterou se živí ve volné přírodě.
Problém nastává v době zrání obilí a jeho sklizně, kdy schnoucí porost nenabízí prakticky žádnou vodu. Samičky přitom laktují a odchovávají početné potomstvo. Zatímco zaječka kojí nejčastěji 2 až 3 mláďata, samička hraboše jich má dvojnásobek. Jak toto drobné tělíčko hospodaří s vodou a kde ji vlastně bere, zůstává pro mne záhadou.
Podle mého zjištění mají hraboši produktivní vrhy v dubnu až červnu, v červenci a srpnu je to s odchovem podstatně horší, jen na stále zelených pícninách či loukách se jim daří i uprostřed léta.
O trochu lépe to vidím u zajíců, kteří nemají v dosahu pícninu nebo zatravněnou mez. Ti se alespoň dostanou k rose, v nejhorším chodí zvečera k nejbližší vodoteči či napáječce, což bývá zřídkakdy. Že by zajíc vypil za den 0,5 l vody, to bych si netipnul ani ve snu. Jedině že by byl chovaný v kotci, kde se netvoří rosa, dostával jen suchou (granulovanou) potravu a byl v plné laktaci.
 
Vadí – nevadí?
 
Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že monodietu obhajuji, protože je vlastně v přírodě celkem běžná. Není tomu tak, nesnažím se vytvářet z nouze ctnost. Monodieta evidentně umožní fyzické přežívání po většinu roku, ale rozhodně nepodporuje dobrý zdravotní stav a požadovanou reprodukci. Je sice pravdou, že poměr živin u většiny bylin je dosti podobný, takže zajistí energetické a nutriční zasycení organismu, ovšem proč některé druhy živočichů tíhnou toliko ke své mateřské rostlině, to zůstane asi tajemstvím přírody. Svou roli možná sehrávají biochemické procesy, které každému druhu vymezily svou ekologickou niku, kde se cítí bezpečný, tj. neohrožovaný potravní konkurencí.
 
Letní poušť
 
Většina známých druhů zemědělské krajiny však upřednostňuje pestrou potravu. I ten skromný hraboš či zajíc si dopřejí lístky plevelů a trav, které v dnešní agrocenóze budete hledat jen s obtížemi. Na poli s monokulturou zajíc potřebnou změnu potravy nenajde, za tou musí minimálně na okraj honu, kde někteří agronomové nechávají po dohodě s myslivci kolem cest úzký, ani ne metrový pás trávy. A i toto zanedbatelné procento půdy nevyužívané k velkovýrobě má pro ekologii zajíce a srnčí zvěře velký význam. I ta srnčí zvěř má při své mobilitě k dispozici často jen jednu, maximálně tři plodiny (ozim, řepka, pícnina), ale zejména v hladovém období po žních zde nachází alespoň nějaký okus.
Právě v tomto čase „sezonní pouště“ uvítá příkrm dužnatými krmivy, např. řepou. Kdo ji dokáže dobře uskladnit po podzimní sklizni až do léta, ten se může přesvědčit, že bulvy poházené podél polní cesty během pár dnů zmizí, kolem zůstane jen udupaná ornice. A tuto pomoc je třeba zopakovat denně či obden do doby, než se objeví přirozená potrava.
Většinou se řepa předkládá na podzim a v zimě, kdy už je to pouhé zpestření, zatímco uprostřed horkého léta často nezbytná nutnost.
Argumentovat tím, že žádné letní hladovění neexistuje, protože zvěř ho přežije, je účelový alibismus. Ano, většina přežije, ale za cenu snížené kondice, a to v době, kdy probíhá laktace u zaječek a srn. Zejména v období sucha, jaká v posledních letech zažíváme, je předkládání dužnatých krmiv, vedle doplňování napáječek či prohlubování vysychajících přípotočních tůní a napajedel, jedním z nejefektivnějších způsobů pomoci strádající zvěři.
Podle mých zkušeností není celoroční jednostranná pastva ad libitum pozůstávající z jedné (např. vojtěšky) či několika málo plodin tak nebezpečná či škodlivá pro zvěř, jako je poměrně dlouhá doba hladovění a dehydratace v čase strnišť po žních, následných podmítkách a holých osetých plochách.
Bohužel, letní přikrmování nemá až tak velkou tradici jako zimní, protože v minulosti při úzkých políčkách našla zvěř potravu v nejbližším okolí, stejně tak i letní srážky byly častější a voda v krajině byla dostupnější, nezkanalizovaná.
 
Chemie v monokulturách
 
Rozvinutá civilizace dnes žije v relativním blahobytu, zemědělská produkce je přebytková, čehož dokladem je nepochopitelné plýtvání a vyhazování potravin. K čemu potom je všechna ta vybičovaná produktivita a efektivita, když až třetina potravin končí často na smetištích a v bioplynkách?
Není načase vystoupit z té nesmyslné spirály ziskuchtivosti a marnotratnosti a začít žít podle rytmu přírody? Vždyť naši předkové neměli výkonnou těžkou mechanizaci, jejich kravky nadojily zlomeček toho, co dnešní vyšlechtěná plemena, zato s nimi zvládli poorat svá skromná políčka. Tehdejší výnosy byly neporovnatelně nižší s dnešními, přesto sedláci dokázali venkov i městské obyvatelstvo uživit.
Jak roste lidská populace, přibývá požadavků na anonymní bydlení v satelitech, a s tím kvapem ubývá orné půdy. Ale na zmenšující se ploše je třeba vypěstovat stále vyšší a vyšší produkci potravin… Vlastně dnes ani ne tak potravin, jako spíše biopaliv coby příměsí do pohonných hmot a biomasy do bioplynek.
Zemědělství se dnes proměnilo v lukrativní průmyslové odvětví podporované dotacemi, kde pro ekologii není místo. Na polích s obilovinami a řepkou je potom třeba permanentně aplikovat chemii, protože vyšlechtěné odrůdy jsou údajně tak náročné, že by bez těchto vstupů nepřežily. Že kromě pěstované kultury dostane nežádoucí sprchu každý živočich, to se většinou nezdůrazňuje.
A jak vyplývá z předešlých řádků, samotná monokultura zvěři snad tolik nevadí, spíše doplácí na chemický koktejl snížením imunity a často i úhynem. Jako ekolog jsem povinen toto kritizovat a požadovat zemědělství bez chemie. Raději budu tolerovat „menší zlo“, tj. GMO kultury, ale bez permanentně projížděných kolejí širokozáběrovým postřikovačem!
Geneticky vnesenou odolnost vůči škůdcům či chorobám by měly mít tyto rostliny v sobě jako samozřejmost, ale toto se zase nebude líbit chemické lobby, která by při jejich větším rozšíření přišla o svůj podíl na trhu. Holt, péče o výživu lidstva dnes není lopotná dřina s motykou od nevidím do nevidím, veškerou práci zastanou výkonné stroje a ruční pletí vyřeší opakované postřiky.
Ano, používání chemických látek se dnes stalo samozřejmostí, o jejich deklarované neškodnosti lze ale pochybovat. Stačí se projít mezi rozlehlými lány a člověk si udělá obrázek, jestli vše, co se píše o selektivnosti pesticidů, se také shoduje s realitou. Je problém spatřit pod nohami brouka či v okolí motýla, nemluvě o skřivanovi, vlaštovce či čejce. Tento smutný fakt vypovídá o naší společnosti mnohé, zejména pak o neviditelné státní ochraně přírody...
 
Smrtonosné kolejáky
 
Asi každý z nás, kdo chodí pravidelně do přírody, si někdy zkracoval cestu přes pole. Na podzim, když je porost nízký, dá se jít nejkratší cestou, jemným lístkům tlak boty neublíží. Ale chytrá zvěř uvažuje jinak a chodí kolejovým řádkem často i ve vzcházejícím porostu. Zda se na něm méně boří do zeminy a šetří energií, či tam lépe drží směr své cesty, se lze jen dohadovat.
Na jaře, když je po dešti a obilí nad kolena, je lepší jít kolejákem, který od podzimu udržují traktory. Podobně jako člověk využívá tyto nalinkované chodníčky, využívá je často i zvěř jako své ochozy a stávaniště. Což se jí, resp. spíše mláďatům, stává nezřídka osudným.
Protože zajíčci a srnčata rádi odpočívají v kolejovém řádku, prochází tudy i liška, prase, jezevec či kuna. Kdo někdy seděl s dalekohledem u pole, ví, že kolejové řádky jsou kontrolovány i ze vzduchu. Pomalým, kolébavým letem zde hledá potravu pochop rákosní. Někdy pátrá po kadáverech napadených mouchami, které zůstaly po projetí traktoru, ale i lov tohoto dravce zde bývá úspěšný. Dnes se tomuto jevu říká učeně: ekologická past
Ale tou je podle „znalců“ i každý keř či mez, s čímž nemohu souhlasit. To je průhledné obhajování neobhajitelného, tj. odůvodnit si odstranění posledních zbytků rozptýlené zeleně v krajině, kde zvěř hledá přirozený a chemií nezasažený kryt. Samozřejmě, že tato místa jsou kontrolována predátory, ale to přece nemůže být důvodem k jejich odstraňování! Řešením je naopak rozšíření těchto prvků a snížení stavů přemnožených predátorů, kteří prošmejdí každý zajímavý kout v honbě za potravou.
 
Zatravněné meze jako top ekologické řešení
 
Proč takto vyzvedávám meze? Protože úhory a biopásy považuji za polovičaté řešení. Jsou sice lepší než nic v dnešní sterilní krajině s řepkou a kukuřicí, to je pravda. Dobře je využije srnčí zvěř a zajíc, kterým zpestří chudou monodietu.
Ale chceme-li do krajiny vrátit koroptev, křepelku, bažanta, skřivana, strnada, čejku, sýčka a jiné ptáky, kteří pro svá mláďata požadují nutně hmyzí složku, tedy živočišnou bílkovinu, je nutné také vrátit do polí zasakovací, protierozní či „jen“ krajinotvorné meze.
Mez je vlastně liniová („minimalistická“) úživná louka mezi sterilními monokulturami. Je to ostrůvek života, stávaniště, kde zvěř nachází klid, kryt a potravu i v čase požňového hladovění.
Tzv. trojpolní systém s úhory byl poplatný své době, chtít ho využívat dnes je nerealistické a nerozumné. Nechat rok ležet ladem až třetinu půdy, je při dnešní intenzifikaci zemědělství nepředstavitelné, navíc efekt úhoru tehdy a dnes by byl propastně rozdílný. V dřívějších dobách se nepoužívala chemie, takže v půdě byl dostatek semen plevelů a trav z předešlých let. Plevel byl i v obilí, jak to pamatuji ještě z mladých let.
Kdo z dnešních dětí zná chrpu, čekanku či vlčí mák? Všude jen úhledné široširé lány hlavních zemědělských komodit bez snítka plevele.
I když jsou dnes biopásy místy praktikovány, jejich využití je sporné. Kromě zmíněných zajíců a srnců zde rostlinnou potravu a kryt nalezne i dospělá koroptev či bažant. Ale chybí v něm to hlavní, co na první pohled ani nemůže být často vidět, a to je dostatek hmyzu!
Je rozdíl se projít po mezi, kde je spousta mravenišť, kobylek, cvrčků, křísů, mšic, škvorů a dalšího drobného hmyzu, než kolem zeleného pásu, který má do biokvality velmi daleko. Navíc část hmyzu má víceletý cyklus vývoje (chroust například tří až čtyřletý), proto jedno či dvouletý biopás sotva nějaký hmyz osídlí, hned je v dalším roce rozorán a s ním zaniknou i vývojová stadia hmyzu, zmizí i průkopničtí mravenci.
Takže chceme-li někdy v budoucnu slyšet koroptví čiřikání, jsou cestou k němu právě relativně úzké meze mezi jednotlivými hony. Protože pokud někde koroptev přežívá, je to zejména na místech zarostlých plevely a travou, což je častěji na záhumenkách v blízkosti obcí či přímo v intravilánu, kde se koroptev cítí bezpečnější před predátory.
Současně jsem toho názoru, že drtivá většina těchto mezí by měla být bez stromů, na kterých vysedávají a hnízdí dravci, především káně. Dravcům je vytvářena i tak dostatečná ochrana v legislativě, navíc třeba motákům jsou chráněna hnízda v obilí ohrádkami proti predátorům a vysečení, což by potřebovaly i jiné druhy vzácných ptáků.
Maximálně bych do zatravněných mezí vysázel keře šípku, trnky a hlohu právě jako ochranu před dotírajícími dravci i před sluncem, kdy na sněhu nápadné koroptve a pod sněhem schovaní hraboši vytváří jednoduchou rovnici. Ve stařině se také někdy hejnko koroptví dokáže ukrýt, ale pod šípkovým keřem je jím přece jen bezpečněji. A bude-li mít koroptev v mezi s keři i myslivecké políčko a zásyp, je velká šance, že se na místě udrží.
 
U nas vsjo bolšoje
 
Jak úsměvné nám kdysi připadlo toto chvástání, ale o to smutnější je, že k dnešnímu evropskému prvenství, alespoň z hlediska velikosti honů týče, jsme dospěli vlastním přičiněním. Když se podíváte do leteckých map, na ta hrubá zrna, máme největší polní bloky v Evropě! Ve většině okolních států jsou podstatně menší, a přitom se na nich také hospodaří s moderní technikou, jen v malé míře s koňmi.
Nemám nic proti pokroku, mechanizace člověku pomáhá, jen mi už připadá poněkud předimenzovaná a na selský vkus zbytečně rychlá. Před kosou zajíc uskočí, před uhánějícím John Deerem se zvěř často nezorientuje a skončí pod lištou či disky. Nebylo by možná od věci na všechny postřikovací a sklízecí stroje povinně nainstalovat akustické plašiče. Vím, je s nimi problém, nebudou mít ani zdaleka stoprocentní účinnost a ideální typ fungujícího plašiče se stále hledá, ale vše, co přežije opakované pojezdy mechanizace, přispěje k oživení krajiny.
 
Peticí požadovaných 10 % pro přírodu (vytvoření přírodních prvků) považuji za příliš optimistický požadavek. Tak štědří zemědělci pravděpodobně nebudou, jedině snad, že by tyto prvky ekologické stability byly dotovány či nějak zahrnuty do povinných podmínek hospodaření na půdě. Plochu 20 ha jako maximální možnou výměru honu bych doplnil jeho maximální šířkou na svažitých pozemcích, a to 200 m. A kdyby ještě k tomu byla podmínka zatravněné trvalé meze (s mysliveckými políčky) mezi jednotlivými hony, široké minimálně 6 až 8 m, znamenalo by to na 100 ha zemědělské půdy až 5 km mezí, přičemž jejich celková plocha by představovala pouhá 3 až 4 % zemědělské krajiny.
Jsem přesvědčen, že z hlediska úbytku půdy pro klasické hospodaření je to zanedbatelné množství, ale dopad tohoto opatření by byl ohromný a dalekosáhlý, alespoň co se týče pestrosti druhů, které takové biotopy obsadí. A to zde nerozvíjím protierozní efekt. Jednoduše řečeno: dvě mouchy jednou ranou!
Kromě výše zmíněných ptáků to mohou být i kdysi hojní sysli, dnes přísně chránění na pár místech v republice, kteří repatriují tyto zatravněné meze. Zde bude také relativně početný i tolik potřebný hraboš či křeček, hlavní to potrava chráněných dravců a sov. A že tyto meze bude využívat i drobná a srnčí zvěř, to snad není potřeba rozvádět.
Ale například pro vzácného dropa bude nutné vytvořit speciální podmínky vhodných plodin a velikostí honů, ale také s režimem ochrany, a to jak před predátory, stejně jako před nadměrným rušením se strany člověka, například pojezdy mechanizace. Už slyším ty hlasy, že si navrhovaná opatření nedokážou představit v praxi zrealizovaná...
Nemám příliš bujnou fantazii, ale představit si to dovedu v živých barvách. Vše je totiž v moci a vůli člověka, resp. Evropské unie a jednotlivých vlád, jakou agrární krajinu chceme mít. Zda fádní a sterilní, nebo malebnou a pulsující životem.
Společnost – a potažmo vláda, která se považuje za vyspělou, moudrou a kulturní, by k požadavkům petice za živou měla přistoupit konstruktivně.
Karel ZVÁŘAL

vychází v 7:20 a zapadá v 18:12 vychází v 18:54 a zapadá v 7:31 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...