Časopis Myslivost

Září / 2019

K lovu srnčí zvěře

Myslivost 9/2019, str. 6  Josef Drmota
pokračování z předchozího čísla
Nevhodný způsob lovu
 
Tímto bodem se konečně dostávám k podstatě mého příspěvku, jehož první část vyšla v předchozím čísle Myslivosti, protože právě snaha podělit se o poznatky z lovu srnčí zvěře, stála na samém začátku. Nechť se na mne vztahovačnější kolegové nehněvají za možná poněkud ostřejší pojmenování problému s vlastním lovem srnčí zvěře, ale opravdu nenalézám jeho výstižnější označení. Jádro totiž spočívá v nejpoužívanějším (a zároveň nejpohodlnějším) způsobu lovu – čekané na posedu.
Nic proti posedům. Klidné posezení, přehled po okolí, jistá a bezpečná střelba. Ve výčtech bychom mohli pokračovat. Jenže posedy neřeší jeden zásadní jev, kterým je teritorialita srnčí zvěře. Nemáme-li těchto zařízení k dispozici opravdu dostatek (tři, čtyři posedy, které si jednotliví myslivci většinou udržují, a kterým zůstávají věrní po celou sezónu, jsou totiž žalostně málo), koukáme opravdu na pořád stejné srnce a ti skutečně odstřeloví nám pak v klidu přežívají někde v ústraní a krytu, při současné úživnosti lesních honiteb na neuvěřitelně malém perimetru.
Uvedenou nevýhodu přinášejí zejména bytelné kazatelny, které se budují u atraktivních zdrojů potravy a na rozhraních různých kultur, tedy na místech zajímavých nejen pro srnčí zvěř. Tyto lokality obsadí primárně silnější teritoriální srnci. Setkání s průběrným jedincem je zde obvykle dílem náhody a většinou se podaří ulovit pouze zoufalce, který je proháněný z místa na místo, nebo který zde momentálně přechází.
Mnohem lepší jsou z mého pohledu nízké přenosné žebříkové posedy s výškou kolem 2,5 metru, které dokáže na místo dopravit na zádech nebo na vozíku za autem jediný člověk. Ty je možné podle momentální situace rychle přemístit i během sezóny a získat tím výhodu lepšího výhledu do vzrostlejší kultury nebo bezpečnějšího výstřelu v rovinatém terénu.
 
Proč mne lov na posedu nepřijde z pohledu vyhledání průběrných srnců jako ten nejlepší způsob?
Protože už staré pravidlo říká, že: „Kdo čeká, ten málo vidí, ale víc loví. Zatímco ten, kdo chodí, víc vidí, ale méně loví….“ Tohle tvrzení by se mohlo zdát na první pohled v rozporu s předchozími větami. Já jej však s dovolením poopravím a dodám: „… v relativním pojetí, tedy v podílu obeznané zvěře.“
Zkrátka a dobře – chceme-li obeznat dostatečný počet srnců a z nich si vybrat ty nejvhodnější k průběrnému odstřelu, musíme chodit. Šoulačkou se nám podaří obeznat neuvěřitelné množství srnčí zvěře. To, že jen malé procento z těchto jedinců bude následně uloveno, je podle mého naprosto přijatelná daň.
Neznamená to ovšem, že bych k čekané na srnčí zvěř nepoužíval posedy. To v žádném případě. Spíš si ale rychle obejdu podobně vybavená místa z důvodu ujasnění poměrů a následně vyrážím na šoulačku, kterou v případě potřeby opět vyměním za čekanou, ať již na operativně přesunutém posedu, nebo, a to velmi často, pouze na zemi za přirozenou záštitou.
Právě kombinace obou zmíněných způsobů je tím nejúčinnějším nástrojem pro nalezení a úspěšné ulovení průběrného srnce. Klidným a promyšleným pohybem si dokážeme relativně rychle vytvořit rámcovou představu o situaci v honitbě a následně můžeme na vhodných místech zahájit čekanou na vybraný kus zvěře.
Smířit se musíme pouze s jediným – na první setkání již během šoulání se nám opravdu podaří ulovit jen relativně malé procento obeznané zvěře. Většina kusů nám nečekaně vstává z lože, stojí v nevhodném úhlu, částečně zakryta vegetací, na horizontu, nebo rovnou odskakuje do krytu. Čas nám ale většinou poskytne právě na potřebné prvotní obeznání.
 
V následující fázi se již většinou nesnažím ulovit obeznaného srnce dalším šouláním, i když ani tuto možnost na přehledných místech nevylučuji. Spíš se snažím na další setkání připravit v klidu – případným přesunem lehkého posedu nebo jednoduchou úpravou místa vhodného pro čekání. Ideální je, můžeme-li si pro tento účel připravit místa minimálně dvě, která respektují různé možnosti našeho příchodu a zejména různý směr větru.
Příprava nemusí být nijak složitá a zabere většinou pouze deset minut. Důležité jsou v tomto směru dvě věci – úprava přístupu a samotného místa.
Jak již bylo řečeno, k úpravě šouláku, který nemusí být stovky metrů dlouhý, postačuje odházení suchých větví a prohrábnutí vrstvy hrabanky nohou. Druhou podmínkou úspěchu je záštita, která strhá vaše kontury nebo vás v lepším případě částečně zakryje. Může jít o vyvrácený pařez, silnější kmen stromu, osamoceně rostoucí solitérní smrček, kulatý balík slámy nebo meliorační skruž. Záleží jen na místních podmínkách.
Ideální je umístění provizorního čekaniště v protisvahu nebo na terénní vlně, což umožňuje bezpečnější střelbu, ale především částečný výhled do vegetace, která se během června začne rychle rozvíjet.
K podobnému způsobu čekání se mi nejlépe osvědčila rozkládací sedačka – „trojnožka“. Dá se snadno složit a uvázat po straně batohu tak, že při šoulání příliš nepřekáží. Vyzkoušel jsem v tomto směru klasické rybářské stoličky, křesílka i skládací lovecké hole. Netvrdím, že nebyly pohodlné, nicméně každá z těchto pomůcek byla příliš velkou zátěží nebo jinak omezovala v pohybu.
Druhou nezbytnou pomůckou, kterou s sebou beru na šoulačku i popsanou čekanou, je teleskopická lovecká hůl – „pirštok“. Nedám na něj dopustit. Za chůze, vsedě i vestoje se na něj mohu spolehnout, rychle jej přemístiti do potřebného směru a operativně si usnadnit zamíření. Do nějakých osmdesáti, sta metrů, na které se v lese obvykle střílí, poskytuje dostatečnou oporu. Máme-li mířit bez další opory, je spolehlivější jeho zkrácení a střelba vsedě. Máme-li k dispozici navíc boční oporu silnějšího stromu, poskytuje opření prodloužené, šikmo postavené hole o kmen ještě větší jistotu.
 
Jak šoulat?
 
Výše položená otázka, jejíž zodpovězení jsem si s dovolením ponechal na poslední část příspěvku, bude možná někomu opět připadat jako zcela banální. V tom případě se omlouvám, nicméně předpokládám, že se bude někomu pár dobře míněných rad hodit.
V první řadě si zájemce o podobný způsob lovu musí uvědomit, že bezcílné a nepromyšlené procházení honitbou může přinést náhodný úspěch, nicméně znovu přináší dříve nastíněný problém – bude nás stát spoustu času a přinese nám spoustu dílčích zklamání.
Při dobře provedené šoulačce je totiž třeba respektovat v podstatě pět základních zásad. První z nich je směřování trasy do blízkosti atraktivních stávanišť, druhou je dobrý vítr, třetí odpovídající „podklad“ a čtvrtou dobré počasí. Tou poslední podmínkou, která může celý průběh jen vylepšit, je operativní uzpůsobení pohybu.
 
Kde zvěř hledat
 
U první ze zásad uvedu logické pravidlo, že nemá velký smysl hledat zvěř tam, kde není, nebo kde se zdržuje pouze sporadicky. Může se jednat například o rozlehlejší podmáčené plochy bez suchých vyvýšenin, rozsáhlejší porosty vzrostlého smrkového lesa bez podrostu apod. Těmito místy zvěř většinou pouze protahuje, zdržuje se zde krátce a naděje na náhodné setkání není vysoká. Víme-li o podobně umístěném ochozu, je lepší zde na vhodném místě rovnou usednout na čekanou a ověřit si zvěř tímto způsobem.
Z hlediska volby místa je naproti tomu ideální okolí pasek, porostů ostružiníku, blízkost houštin, louky vtroušené mezi lesní kultury a samozřejmě okraje lesa, z nichž je dobrý výhled na přilehlé zemědělské plochy. Velmi dobrá situace nastává v místech terénních vln, lámajících se linií porostů a podél stromořadí, které postavu pohybujícího se myslivce kryjí. V tomto případě je obezřetnost na místě zejména tam, kde se nám bude pozvolna otevírat výhled do prostoru.
Ideální je také pohyb vzrostlým lesem, z něhož vidíme na vhodné lokality. Sami jsme zde částečně kryti, náš pohyb není mezi kmeny příliš nápadný a můžeme odsud kontrolovat rozsáhlý prostor.
Atraktivní jsou táhlé sníženiny mezi dvěma hřebeny. Zvěř je velmi ráda využívá k pohybu a jejich nejnižšími partiemi často vedou frekventované ochozy. Z vyvýšených poloh můžeme podobná místa dobře přehlédnout a nezaškodí zde na chvíli postát. Zvěř se podobně ráda přizpůsobuje i okrajům funkčních oplocenek, kolem kterých často přechází.
Stejně zajímavé jsou i „kotlíky“ mlazin uprostřed vzrostlého lesa a zrušené oplocenky s již odrostlými kulturami. Nevede-li naše trasa přímo v jejich blízkosti, nebývá od věci k podobným místům zajít a pozdržet se na nich.
Podobně se můžeme zachovat také při šoulání okrajem lesních porostů. Než pohyb přímo po hraně lesa, je lepší postupovat v krytu krajní řady stromů a z trasy případně pár kroků odbočit.
Za téměř ideální považuji prosvětlené lesní okraje s řídkým zakmeněním. Dostatek světla zde vytváří podmínky pro vznik náletů, souvislých porostů ostružin a zejména vtroušených dřevin – jeřábu, bezu, krušiny, javorů aj. Podobné prostředí srnčí zvěř doslova přitahuje, o čemž se můžeme na první pohled přesvědčit na množství otlučků a hrabánků, které zde na volně rostoucích kmíncích srnci zanechávají.
 
Vítr
 
Zcela zásadní je při šoulačce dobrý vítr. Tímto stručným konstatováním bychom mohli víceméně skončit, protože snad každý myslivec si pamatuje, že ke zvěři se může přiblížit pouze tak, aby jej nenavětřila, tedy proti větru. Nicméně i v tomto případě si dovolím připojit pár základních poznámek. Jedná se totiž nejen o směr větru, ale také o jeho proměnlivost a sílu.
Obecně se říká, že při silném větru nemá smysl do honitby chodit, protože zvěř jen nerada vytahuje. Tato pravda se týká především otevřených ploch. V lese naopak může čerstvější vítr přinést dvě podstatné výhody. Za prvé mívá stálý směr a za druhé ztlumí rušivé zvuky, kterých se během pohybu dopustíme. Se zvěří se v tomto případě setkáváme zejména na závětrných místech – odvrácené straně houštin, v teplých kotlících, kde je chráněna apod.
Velmi výhodně se dá v tomto případě šoulat v místech, kde terén tvoří táhlejší hřebeny nebo plošší kopce, protože zvěř bude určitě na závětrné straně.
Toto místo má však jedno úskalí. Jsou jím vzdušné válce a víry, které čerstvější vítr pravidelně po překonání hřebene vytváří a mění zrádně směr. Podobně se ale chová také na závětrné straně lesa. Zde žádná univerzální rada neexistuje a musíme vycházet z místních podmínek a zkušeností.
V každém případě nás ale nesmí zaskočit, že vítr může v některých částech terénu vát z naprosto opačné strany, než čekáme. Při opravdu silném větru je navíc zvěř neklidná, protože ji ruší pohybující se a praskající větve, padající listí aj.
Pro šoulačku není ideální ani bezvětří. Vytváří jednak podmínky pro to, aby se všechny námi způsobené zvuky daleko nesly, a jednak se v tomto případě velmi zrádně točí i ty nejlehčí pohyby vzduchu, které roznášejí náš pach různým směrem.
Vzhledem k uvedenému je tedy logické, že směr postupu volíme tak, abychom se na atraktivní místa dostali pokud možno proti směru větru, v krajním případě s bočním větrem.
Je-li vítr pouze slabý nebo se točí, pomohou nám s určením jeho směru některé jednoduché pomůcky. Obecně doporučované jehličí nebo suché listí je fajn, ale mnohdy nestačí. Jako velmi dobrá pomůcka nám pomůže špetka polohrubé mouky. Dáme-li si jí pár lžic do vhodné krabičky, nezabere v kapse mnoho místa a při přišoulání ke zvěři poskytne neocenitelné služby.
Již před lety jsem tuto pomůcku nahradil obyčejným dětským bublifukem. Ten ukáže naprosto spolehlivě, kam směřuje vzdušný proud a protože bubliny unáší poměrně daleko, upozorní nás i na případné zrádné ohyby. Věřte, že výsledek mnohdy opravdu překvapí.
 
Dívejme se pod nohy
 
Mezi naprosto stěžejní předpoklady šoulání patří dobrý podklad. Zde je třeba vzít v potaz nejen charakter, ale také vyschlost materiálu, po kterém se pohybujeme. Cesty zapadané souvislou vrstvou listí nebo větviček jsou v podstatě nepoužitelné a podobné problematické úseky je lepší překonat svižněji i za cenu narušení klidu v okolí. Ideální samozřejmě je, můžeme-li je obejít a žádné zdržení v tom případě není zbytečné.
Jako lákavé se jeví v současnosti hojně rekonstruované lesní svážnice. Jsou rovné, bez napadaných překážek. Jsou ale zrádné, protože na pevném podkladu silně vržou kamínky a podobná cesta si musí pár let „sednout“. Použitelná se stává teprve v okamžiku, kdy se na jejích okrajích usadí vrstva jehličí a středový pás zaroste nízkou trávou.
Jako ideální v tomto směru shledávám starší lesní cesty, které jsou pravidelně používány. Technika zde většinou zhutní koleje a rozmělní padající materiál. Náš pohyb je pak naprosto tichý.
Můžeme-li se na šoulačku na zajímavých místech připravit předem, nebo používáme-li některé šouláky opakovaně, není problém průběžně překážky odstraňovat, využívat ochozů zvěře apod. Nejlepší je projít trasy ještě před sezónou, odlámat překážející větve ze stromů a odstranit suché větve ze země. V průběhu sezóny pak vše jen upravujeme. I v tomto směru nám dobře poslouží již zmíněná lovecká hůl, s jejíž pomocí před sebou dokážeme nenápadně jednotlivé drobnější překážky odsunout na stranu.
 
Počasí
 
Zmínil-li jsem se o průběhu počasí (kromě již probíraného větru), mám na mysli zejména srážky a sucho. Sychravé počasí, mlhy a dlouhotrvající silné deště příliš pohyb zvěře neposílí.
Naproti tomu lehké dešťové přepršky a klasický „májový“ deštík jsou naprosto ideální, stejně jako období po ukončení dešťů. Rovněž krátké bouřky přinášející osvěžení v horkých dnech splní svůj účel. Vlhký podklad tlumí naše kroky, skapávající voda vytlačuje zvěř z houštin a ta se přichází sušit na otevřené osluněné plochy. Její pohyb je intenzívní a setkání častá.
Jedinou nevýhodou uvedeného počasí je voda, která rosí skla optiky a její příprava k použití vždy zabere určitý čas. Zde si musíme pomoci vhodnými klapkami, které ale nejsou všespasitelné. Určitým řešením je uschování optiky pod kabát nebo pláštěnku. Velmi dobrým doplňkem je pelerína, kterou si přehazujeme přes hlavu a ramena a která odspodu větrá. Pod oděvem se nám optika občas orosí a musí být před použitím očištěna. Během šoulání za mokra mám proto vždy v nejpřístupnější kapse po ruce suchou utěrku.
Jako téměř marné se v případě šoulačky jeví déletrvající suché a horké počasí beze srážek a bez rosy. Podklad vyschne na troud a každý krok je i v jinak bezproblémovém terénu slyšet velmi daleko. Zvěř je navíc většinou zavláčená. Vychází-li ven, je obtěžována hmyzem a neklidná.
Podobné počasí proto považuji, stejně jako období hustých mlh, kdy není vidět na větší vzdálenost, za nevhodné. Výjimku zde může představovat pouze období říje a lov vábením, který je možný i za teplých letních dnů.
 
Operativnost
 
O zdárném výsledku rozhoduje naše schopnost operativně upravit plán a průběh šoulačky v závislosti na měnících se podmínkách. Jsme myslivci, takže právě zde musíme nevíce myslet. Kombinace předchozích rad aplikovaných pro konkrétní honitbu, lokalitu i čas nám vytvoří ten správný, bohužel nezobecnitelný, koktejl úspěšnosti.
 
V každém případě zopakuji ještě jednou to, co jsem již na jiném místě naznačil. Šoulačka není úprk. Ani svižná procházka. Náš pohyb musí být pozvolný, nenápadný. Rychle se pohybující postava je mezi kmeny zdálky vidět. Smysly zvěře jsou vynikající. Rychlost správného postupu jsem nikdy neměřil. Kilometr nám ale v atraktivních místech může trvat klidně celou hodinu. Nic tím neztratíme.
Tam, kde je šance na setkání se zvěří, opravdu nespěchejme. Často se zastavujme, používejme dalekohled k obeznání okolí. Srnčí zvěř je nezřídka zalehlá. Mezi kmeny, v náletu, za trsem travin, v mělké prohlubni nebo za větším pařezem. Je to lepší, než když je v pohybu.
Dříve, než vykročíme do dalšího prostoru, si jej pozorně prohlédněme. Někdy zachytíme pouze trofej trčící nad vegetaci.
Na zvěř nás upozorní svižný pohyb slech, kterými se snaží zachytit zvuky nebo odehnat dotěrný hmyz. V tom případě setrvejme na místě, maximálně opatrně popojděme k nejbližšímu stromu, který nás skryje a poskytne oporu pro zbraň. Zůstaňme zde stát a vyčkávejme. Přichystejme se k případnému výstřelu. Trvá-li vše příliš dlouho, můžeme zvěř zvednout syknutím, zamlaskáním nebo tichým písknutím. Pak již ale nebudeme mít příliš času na rozmýšlení.
 
Jiná situace nastává, narazíme-li na zvěř v pohybu. Spatří-li nás, strne na místě. My se musíme zachovat stejně. Dál ani krok! Zvedáme-li optiku nebo zbraň, čiňme tak velmi, velmi pozvolna. Někdy se to podaří. Záleží na situaci, věku a zkušenosti zvěře. Mladého srnce někdy nezradíme. Starý už dobře ví, o co se jedná a maximálně jej stihneme při odskočení přečíst. I to je ale považuji za úspěch, protože, jak jsem již řekl, šoulačkou zvěř především obeznáme. Dále se zařizujeme jinak.
Je-li zvěř v pohybu a jsme si jisti, že o nás neví, opět se přestaňme hýbat a nespěchejme. Neuvážený rychlý krok ke stromu může vše zhatit. Potřebujeme-li jej učinit, učiňme jej klidně v okamžiku, kdy se zvěř sehne pro paši nebo hlavou zmizí za silnějším stromem, trsem trávy nebo jinou překážkou. Pak opět znehybněme a vyčkávejme.
 
Specifické je šoulání vzrostlým lesem, kde se nám otevírají výhledy mezi kmeny stromů. Počítejme vždy s tím, že se nám po každém kroku průběžně mění scéna. Stromy se vzájemně překrývají a naopak otevírají nové průhledy. Prostor proto kontrolujme průběžně. Pohybující se zvěř se často zjevuje nečekaně. Zjistíme-li její přítomnost včas, poskytuje nám toto prostředí dobré podmínky pro přišoulání.
V tom případě postupujeme od jednoho kmene ke druhému tak, abychom byli co nejvíce kryti. Pozor musíme dát pouze na terén pod nohama, abychom nezlomili suchou větévku. Zapraskání je pro zvěř vždy signálem nebezpečí.
 
Především proto přemýšlejme, jsme myslivci a zvěř bychom měli umět přelstít. K tomu vám přeji hodně zdaru a nalezení té správné radosti. Nejen z ulovení, ale především z poznávání zvěře. Je to ten největší zážitek.
Josef DRMOTA


3.JPG
3: Velmi jednoduchá, ale efektivní úprava čekaniště na srnčí zvěř nenáročná na vybudování i údržbu.

4.JPG

4: Dobře prohrabaný šoulák nám ušetří mnohá zklamání. Takto by měl být již na jaře vždy upraven příchod k posedu nebo k zásedce.

5a.JPG

5a: Pohodlná kazatelna určená k lovu černé zvěře na průseku. Umístěná je velmi chytře mimo hranu mladší kultury až za první linie vzrostlých stromů, které myslivce částečně kryjí. Stačí málo, aby se stal perfektním pro letní čekanou na srnčí zvěř…

5b.jpg

5b: ….jen pár tahů pilkou…

5c.jpg

5c: ….a ještě na druhé straně…

5d.jpg

5d: …a pár pohybů hráběmi.

6.jpg

6: Ideální místo pro setkání se srnčí zvěří – okraj lesa přecházející v louku a pole.

7.jpg

7: Další skvělá lokalita. Aktuálně můžeme při dobrém větru využít pro čekanou jednoduchý úkryt za balíkem sena.

8.jpg

8: Takovýmto „jalovým“ lesem bude srnčí zvěř maximálně přecházet na vhodnější lokality.

9_upravene.jpg

9: Kalamitní plochy působí skličujícím dojmem. Pro srnčí zvěř se však stávají rychle atraktivní díky náletu pionýrských dřevin a keřů, bylinnému patru a koneckonců i umělému zalesňování. Místo na vrcholu terénní vlny, v krytu přirozeného zmlazení bude fungovat několik let.

10_upravene.jpg

10a: Blížíme se na vrchol terénní vlny s následujícím výhledem. Je to jedna z nejlepších situací během šoulačky. V ideálním případě se nám otevře nenarušený prostor.

11a_upravene.jpg

11a: Výrazná terénní hrana nás skryje případným zrakům zvěře v přilehlé pasece. Ostřejší odvrácený sráz utlumí i některé méně opatrné kroky. Neváhejme nahlédnout za hřeben.

11b_upravene.jpg

11b: Kritický okamžik – na vrchol vystupujeme velmi opatrně a neustále obeznáváme otevírající se prostor. Dalekohledem zkontrolujme pečivě celou paseku. Srnčí zvěř může být zalehlá na nenápadném místě. Na vhodném místě za krytem smrčků můžeme na chvíli usednout.

12.jpg

12: Souvislý porost ostružiníku nahrazuje v lese polní pastevní plochy. S dobrým výhledem je šance na setkání se srnčí velká zejména v chladném půlroce.

13a.jpg

13a: Úskalí šoulačky ve vzrostlém porostu. Nyní nevidíme nic.

13b_upravene.jpg

13b: O tři kroky dále zjišťujeme, že se nám v zákrytu kmenů skrýval ve vzdálenosti asi 100 metrů celý traktor s vyvážečkou. Subtilní srnčí je ještě méně nápadná…

14_upravene.jpg

14: Skvělé místo – rozvolněný okraj lesa s bohatým bylinným a keřovým patrem přechází v hustou krytinu. Tady bude srnčí zvěř na sto procent.

15.jpg

15: Jasná, z dálky patrná vizitka „domácího pána“. Počkal bych si na něj někde opodál s dobrým větrem a výhledem na tyto otlučky.

16a.jpg

16a: Tady nemá téměř smysl šoulat. Místo raději obejděme nebo překonejme rychle i za cenu zrazení okolí.

16b.jpg

16b. Tahle cesta láká. Je ale příliš „mladá“. Kamínky na ní budou nečekaně a víc než jen občas vrzat.

16c.jpg

16c: Touhle cestou se vydejme. Už si „sedla“ a skoro se ani nemusíme dívat dolů.

16d.jpg

16d: Tady by to šlo. Jen se musíme dobře dívat pod nohy a případné překážky překročit nebo opatrně odsunout „pirštokem“ na stranu.

17a_kratochvil.jpg

17a: Je zle! Tenhle srnce o nás ví. Dál ani krok. Snad se jej podaří alespoň obeznat...

17b_veber.tif

17b: Zde je vše v pořádku. Srnec o nás nemá ani tušení. Velmi opatrně a velmi pomalu se můžeme pokusit dostat k nejbližšímu stromu nebo se jen přichystat ke střelbě.

17c_sevcik.jpg

17c: Je po nadějích. Pokusit se můžeme o poslední – zastavit zvěř ostrým písknutím. Podaří se to ovšem pouze tehdy, není-li si jistá, jaké nebezpečí jí hrozí.

18.jpg

18: Kolem okraje lesa šouláme vždy za krajními stromy a na zajímavá místa s upraveným výhledem odbočíme.

19a_upravene.jpg

19a: Provizorní čekaniště bez nutnosti přípravy.

19b.jpg

19b: Stejné místo po minutu trvající předchozí úpravě.

20.jpg

20: Vhodný terén, výhled, přirozená záštita, kousek upraveného místa, prohrábnutý šoulák, sedačka a „pirštok“. Práce na deset minut, efekt dosahující téměř kvalit posedu.

21a.jpg

21a: Kvalitní šoulání podél luk za linií stromů, které myslivce dokonale kryjí, lze nejlépe využít před plným vzrůstem vegetace nebo po senoseči.

21b.jpg

21b: K výhledu slouží „okna“ ve větvích.

21c.jpg

21c: Pro srovnání pohled ze stejného místa po několika řezech pilkou na noži.

22.jpg

22: Jednoduchý nízký posed, který zvládne přepravit jedna osoba, je pro lov srnčí zvěře ideálním zařízením.

23_upravene.jpg

23: Další skvělé místo pro přerušení šoulačky, eventuálně celovečerní čekanou. Nechybí výhled, přirozená záštita ani posezení.

24_upravene.jpg

24: Co víc je potřeba? Jen uhrábnout plácek a postavit sedačku.

25.jpg

25: Pozor, blížíme se k okraji pole. Postupujme opatrně, otevře se nám zajímavý výhled. Zvěř může být kdekoliv.

26_upravene.jpg

26: Zvěř často během přesunu sleduje okraje oplocenek.



27_upravene.JPG27: Táhlé terénní sníženiny bývají pro zvěř atraktivní. Na vrcholu sousední vyvýšeniny lze výhodně čekat nebo šoulat.

 

 



vychází v 6:40 a zapadá v 19:08 vychází v 21:10 a zapadá v 10:46 Nákupní košík 0
Zpracování dat...