Fenomén Honza a jeho potomci (I.)

Vážení čtenáři, minule jsem se věnoval oblasti genetiky srnčí zvěře a představil trofejově výjimečné srnce z mého chovu, kteří navzdory průměrným kvalitám svých biologických rodičů dosáhli bez jakéhokoliv dopingu fenomenálních tělesných a trofejových parametrů. U těchto jedinců byli pro exaktní práce známi oba biologičtí rodiče, a to včetně jejich vnějších tělesných znaků a ostatních morfometrických ukazatelů. Tyto získané informace pokládám z oblasti biologie vždy za stěžejní.
Srnec, kterého představím v tomto článku, se ve své podstatě vymyká všem dosud platným zákonitostem naší myslivecké praxe. Tento srnec navzdory svému osudu a ztráty biologické matky vyrostl v tělesně silného jedince s fenomenálním parožním potenciálem, a každoročně nasazuje kapitální trofeje v hodnotách zlaté medaile. Ale nepředbíhejme…
Pro pochopení všech genetických a ostatních souvislostí se vrátím o 8 let zpátky do doby těžebních prací v rámci obhospodařování obecního majetku, kdy lesní dělníci nalezli v lese opuštěné srnče. V roce 2003 jsem tak do svého chovu získal srnce v biologickém věku 15 měsíců.
Když se řekne nalezenec, je spousta myslivců v rozpacích a význam slova „opuštěné“ si každý vysvětluje jinak. Ohledně této problematiky se už léta snažím prostřednictvím různých médií dělat osvětu a laické veřejnosti opakovaně vysvětlovat, že srnčata opuštěná nejsou, přestože se to tak neznalým lidem jeví, a skutečnost, že matka u nich nezaléhá, je v podstatě jen ochranný manévr proti potenciálním predátorům. Patřičná osvěta v této oblasti vázne a laická veřejnost stále věří mýtu, že jakékoliv nalezené srnče, či mládě jiného druhu, je opuštěné a je nutno ho za každou cenu zachránit. V době kladení srnčat tímto způsobem „zmizí“ z našich honiteb spousta čerstvě kladených srnčat.
Ze svého pozorování mám ověřeno, že pokud srna k tomu není donucena, nikdy svého potomka neopustí. Jiná situace ovšem nastane, když biologická matka uhyne nebo je usmrcena v důsledku střetu s motorovým vozidlem a srnče je ponecháno na pospas svému osudu. V této situaci je skutečně třeba srnče zachránit.
Tento příběh je z výše popisovaného hlediska malinko atypický. Biologická matka sice neuhynula, ale souhrou nešťastných náhod a okolností svého potomka přece jen navždy opustila. Podle očitých svědků se to seběhlo následovně. V obecním lese byly zahájeny jarní těžební práce. Při příjezdu lesních dělníků na místo určení těžby byla z bezprostřední blízkosti viděna srna, kterak vybíhá z bujné jarní vegetace, a v samém závěsu za ní běží malinké srnče. O přestávce zaslechli dělníci mezi ležícími kmeny hlas naříkajícího srnčete. Vše nasvědčovalo skutečnosti, že se zde nachází ještě jedno srnče, které bezpochyby patří k ráno odbíhající srně. Tato skutečnost se také brzy potvrdila.
V trávě nedaleko zálehu srny objevili pár dní staré srnče. Pracovníci byli přesvědčeni, že se srna po uklidnění situace a ukončení pracovního dne vrátí a odvede srnče na jiné, klidné místo. Srnče si prohlédli, ale údajně na něj nesahali (právě zde - v otázce pravdomluvnosti dělníků vidím kritický bod a primárně potenciální příčinu opuštění).
Následující den ráno našli pískající srnče nedaleko místa prvního setkání. Nabyli přesvědčení, že vyrušená srna srnče opustila. I přes tuto skutečnost na srnče nesahali. V naději, že se srna přece jen pro potomka vrátí, odešli domů. Další den byl pro srnče kritický. Při pohledu na vyhublé a zubožené tělíčko, které tři dny vzdorovalo hladu, nepřízni počasí a potenciálnímu nebezpečí, bylo rozhodnuto. Za účelem záchrany odnesl jeden z dělníků srnče domů.
V nemyslivecké rodině bylo o srnče dokonale postaráno. Každé dvě hodiny bylo kojeno kozím mlékem a bylo potěšující vidět, jak každým dnem svůj tělesný deficit dohání. Funkci srny převzal domácí pudl, který opakovaně prováděl nezbytnou masáž genitálií, jak močového, tak rektálního ústrojí (bez této činnosti by čerstvě kladené srnče brzy uhynulo). Srneček dostal jméno Honza a velice brzy se adaptoval do nového prostředí.
Honza byl kozím mlékem doplňkově kojen do poloviny září. Hlavní složkou jeho výživy byla pšenice a ječmen. Protože žil Honza ve velkém výběhu se slepicemi, jeho zažívací trakt se brzy adaptoval na všechno, co se slepicím nabízelo – vařené brambory se šrotem, strouhanou řepu, pšenici, rohlíky, chleba apod. Podle slov chovatele bylo jeho zálibou a největším potěšením prohánět slepice po výběhu.
Honza byl tělesně průměrné srnče, jehož přírůstky tělesné hmotnosti v průběhu postnatálního vývoje nebyly u chovatele bohužel zjišťovány. Vývoj jeho pučnic dlouho stagnoval a první náznaky se objevily až koncem čtvrtého měsíce života. Na doprovodné fotografii je zachycen Honza ve věku přibližně tří měsíců. Jak dokládá autentická fotografie, pučnice nejsou opticky, ale ani pohmatem patrné. Nutno upozornit, že bílé body na čelních partiích srnčete nejsou pučnice! Jedná se o kadeřavou srst světlejšího zbarvení, kterou mnohdy v různých proměnách mívají i srnčata samičího pohlaví.
Prvotní parůžky, které nasazují srnečci ve věku přibližně šesti měsíců, Honza „přeskočil“ a rovnou nasadil parůžky rovného šesteráka se silnými růžemi a dobře perlenými lodyhami. Ze svého individuálního pozorování jedinců podle známého biologického věku, mám obrazově zdokumentováno a na několika případech ověřeno, že někteří, a to i velmi nadějní srnečci, dokáží přeskočit tvorbu prvotních parůžků. V druhé polovině dubna Honza své parůžky vytloukl.
Osud Honzovi nebyl příznivě nakloněn ani v době pohlavní zralosti a zahrál si s ním vabank ještě jednou. Bylo to v období srnčí říje, kdy časně ráno vnikl do oplocené zahrady cizí srnec a mladého, nezkušeného Honzu vážně poranil na slabinách. Podle slov chovatele šlo o tělesně a trofejově silného srnce, který nechtěl jen tak bez „boje“ objekt opustit. Bylo neuvěřitelné, že se srnec postavil i samému panu domácímu, který se snažil s nasazením vlastního života Honzu zachránit. Po delší konfrontaci sil se mu nakonec podařilo nezvaného návštěvníka zahnat vidlemi. Člověk si myslí, že o etologii srnčí zvěře ví všechno a nic ho v naší myslivecké praxi nemůže překvapit. Ovšem takové počínání volně žijícího jedince je nad naše chápání a vyvede z míry i toho nejotrlejšího myslivce. Srnec prošel neoplocenými parcelami přímo do obce, šel několik desítek metrů po asfaltové silnici, parůžky rozpáral starý plot u domu, prolezl dírou dovnitř, a to jen proto, aby demonstroval na mladém a nezkušeném srnci svojí sílu a fyzickou zdatnost.
Nad tímto počínáním a odvahou srnce zůstává skutečně rozum stát. Dalo by se ještě pochopit, kdyby se v objektu nacházela říjná srna a srnec přišel za účelem reprodukce. Nebýt skutečnosti, že pan domácí vyšel vypustit toho dne slepice dřív než jindy, a skutečnosti, že poraněný Honza zalezl mezi kurníky, asi by vše dopadlo úplně jinak. Ze své zkušenosti vím, jak vypadá boj dvou srnců, kteří se náhodně dostanou do kontaktu v jednom výběhu. Jsou-li srnci v dobré kondici a mají vyrovnané síly, je to nelítostný a urputný boj na život a na smrt. Pokud soupeř vyčerpáním padne na zem, vítěz do něj bodá tak dlouho, dokud poražený jeví známky života.
Z volnosti jsou známy případy, kdy srnec zabil vyříjenou srnu, kterou předtím pokládal. V letošním roce mě volali tři chovatelé srnčí zvěře, kteří popisovali případy, kdy jejich chovanec ubodal srnu, kterou měl v období říje ve výběhu a předtím ji pokládal.
Bohužel musím konstatovat, že před sedmi lety se mě podobný případ stal ve vlastním chovu. Člověk se učí o etologii celý život a nikdy nebude znát všechny souvislosti týkající se nevyzpytatelného chování srnčí zvěře. Znám i případ uprchlého srnce ze zajetí, který si užíval volnosti tak bujaře, že v okruhu deseti kilometrů zranil několik náhodných kolemjdoucích, z nichž někteří skončili z vážnými poraněními v nemocnici. Ale o tom snad někdy příště.
Z důvodu zvyšující se hladiny testosteronu, a tím spojené agresivity, musel Honza z domu. V té době se srnce ujímám a odvážím do svého chovného zařízení. Zranění způsobená cizím srncem na sebe nenechala dlouho čekat a Honzovy se v oblasti slabin vytvořila zánětlivá ložiska velikosti zavřené pěsti. Byla nevyhnutelná operace u veterinárního lékaře. Naštěstí zranění nebyla až tak vážná, jak na první pohled vypadala, vnitřní orgány naštěstí nebyly poraněny. Rekonvalescence trvala přibližně tři týdny a Honza se z traumatu velice brzy zotavil. Rychle se adaptoval do nového prostředí, čemuž nasvědčovaly každoročně produkované kapitální trofeje v hodnotě zlaté medaile.
Navzdory Honzova osudu a životní anabázi se jeho hmotnost v prvním roce vyšplhala na 22,5 kg a pučnice na úctyhodných 21 mm. Těchto průměrů mnohdy nedosáhnou středně založení srnci III. věkové třídy. Ve svých článcích jsem již několikrát akcentoval, že roční srnci, kteří vyprodukují silné parůžky vidláků a šesteráků, s pučnicemi o průměrech kolem 20 mm, jsou potenciálními medailovými srnci. U Honzy se tato skutečnost také potvrdila. Jeho první parůžky vyrostly do stupně rovného šesteráka o délce lodyh 17,5 cm s dobře vyvinutými růžemi a bodovou hodnotu trofeje kolem 70 b. CIC. Nutno upozornit, že všechny chronologicky sestavené vývojové řady parůžků, prezentované v tomto článku, jsou bodově podhodnoceny, protože jsou přidělány na lebky neodpovídající skutečným parametrům tohoto srnce.
Ve druhém roce života Honza nasadil parůžky ve stupni nerovného šesteráka o bodové hodnotě přibližně 108 b. CIC. Každý pozorný myslivec si nyní položí otázku, jak je možné, že jako roček nasadil parůžky rovného šesteráka a jako dvouletý vyprodukoval parůžky nerovného šesteráka. Odpověď na tuto otázku je nutno hledat v nerovnoměrném shození předešlých parůžků, které Honza shodil s odstupem dvou týdnů. Pučnice dříve shozeného parůžku „nečekala“, začala regenerovat, uzavírat se kožním valem a vzápětí ronit nový parůžek. Druhá pučnice tento časový deficit již nedohnala a vyprodukovala slabší parůžek ve stupni vidláka s krátkou přední výsadou. Nerovnoměrné shození parůžků tedy považuji za potenciální příčinu nerovnosti. Pučnice v tomto roce dosáhly průměrů 28 mm.
Třetími parůžky se Honza vrátil do stupně rovného šesteráka (oba předchozí parůžky shodil v jeden den). Třetí parůžky měly poměrně silné a dobře perlené lodyhy, na růžích jsem naměřil obvod 19 cm. Pučnice zesílily na průměry 32 mm. U tohoto srnce se potvrdily mé dříve učiněné závěry, že jen na silných pučnicích vyrostou „v dobrém roce“ kapitální parůžky. Bodová hodnota trofeje byla 131 b. CIC, čímž parůžky poprvé dosáhly hodnoty zlaté medaile. Byl jsem zvědav, v kterém roce dojde u srnce k trofejové kulminaci.
Při pohledu na růst čtvrtých parůžků mě bylo jasné, že se děje něco neobvyklého. Parůžky se růstem zcela vymykaly standardní architektonice šesteráka. Honzovy čtvrté parůžky dorostly do atypického tvaru nerovného dvanácteráka s výraznou asymetrií. Nutno upozornit, že je srnec vyprodukoval bez jakéhokoliv vlivu mechanického poškození v době růstu! Na důkaz mého tvrzení přikládám ucelený obrazový materiál, pořízený přibližně v týdenních periodách, který zachycuje fenomenální vývoj této abnormality od začátku růstu až po vytlučení. Tyto autentické materiály jednoznačně vylučují jakékoliv poranění parůžků v době jejich růstu. Lodyhy této trofeje byly abnormálně silné, bodová hodnota dosáhla přibližně 150 b. CIC. Přitom je třeba brát v úvahu, že je trofej výrazně podhodnocena – parůžky byly obodovány na lebce, která neodpovídá kraniometrickým a hmotnostním parametrům skutečné Honzovy lebky, zvláště co se týče síly jeho pučnic. Pučnice dosáhly v tomto roce fenomenálních průměrů 36 mm. Objem parůžků je 248 cm3, neredukovaná hmotnost trofeje činí 645 g. Shozy po vysušení ztratily pouhých 26 g, což představuje 5,7 % z celkové hmotnosti. Zde se potvrdily mé dříve učiněné závěry, že těžké kompaktní parůžky ztrácejí na hmotnosti podstatně méně než parůžky porézní a nedokonale mineralizované.
Pátými parůžky se Honza „vrátil“ do stupně šesteráka, ale tentokrát nerovného. Pravá přední výsada se nedotvořila kvůli mechanickému poranění v době růstu, a na levé lodyze se místo zadní výsady vytvořil jen malý puk. Růže dosáhly obvodu přes 20 cm. Na levé růži se z boku vytvořil novotvar v podobě krátké výsady. Bodová hodnota dosáhla 142 b. CIC. Navzdory progresivnímu zesílení pučnic na průměry 37 mm, se objem parůžků oproti loňskému roku snížil na 218 cm3. Toho roku jsem zaznamenal méně slunečních period než v jiných letech. Není vyloučené, že se tato skutečnost negativně promítla do celkové exprese parůžků a částečně ovlivnila její dynamiku.
Honzovy šesté parůžky objemově poklesly. Na základě měrných hodnot shozů jsem zjistil, že se pohybovaly na samé hranici zlaté medaile – 130 b. CIC. Dorostly stupně nerovného desateráka, se standardní architektonikou šesteráka. Z levé lodyhy vyrostly dvě nadpočetné, atypicky položené výsady o délce přibližně 3 cm (jedna vyrůstá z boční strany lodyhy těsně nad růží, druhá je založená výše a vyrůstá ze zadní strany). Nadpočetné výsady vyrostly bez jakéhokoliv vedlejšího vlivu mechanického poškození v době růstu. Spíše se kloním k možnosti, že se jedná o projev dobré výživy, pohody a dalších pozitivních faktorů, díky nimž srnec vyprodukoval „něco navíc“. Na růžích jsem naměřil obvod 20,5 cm. Pučnice v tomto roce již nezesilovaly a zůstaly na průměrech 37 mm.
Na základě dlouholeté studie vývojových řad parůžků, produkovaných různými srnci, mohu objektivně konstatovat, že se jedná zatím o první případ srnce, jehož pučnice progresivně zesilovaly až do pátého roku života. Ze svého praktického pozorování a získaných údajů nabývám přesvědčení, že u většiny srnců dochází u k pučnicové stagnaci v podstatně nižším věku. Podle mého zjištění, přibližně v 80 % případů pučnice průměrově stagnují už ve třetím roce života. Byl jsem velice zvědav, zda Honzovy parůžky půjdou v sedmi letech ještě do hmoty, nebo se naopak projeví známky parožní regrese. Myslivci z blízkého okolí se sázeli, že srnec už trofejově upadá, a v následujícím roce „spadne“ na zpátečníka, v lepším případě prý bude „lízat bronz“.
Jaké však pro všechny bylo překvapení, když Honza sedmé parůžky nasadil oproti loňskému roku objemově silnější a ještě delší. Dorostly stupně nerovného osmeráka s bodovou hodnotou 139 b. CIC. Obvody růží jsou dosud nejsilnější, které kdy srnec vyprodukoval – 21 cm. Na levém parůžku, se stejně jako v předchozích letech vytvořila atypicky položená výsada, která se s věkem srnce prodloužila a změnila polohu. Podle mého názoru došlo v tomto roce k druhému vrcholu trofejové kulminace.
Přestože opakovaně uvádím, že u tělesně a kondičně silných srnců dochází k druhému trofejovému vrcholu mnohdy až po šestém roce života, musím konstatovat, že takto vysokého věku se srnci v našich honitbách bohužel nedožívají. Z toho důvodu nelze exaktně stanovit, v kterém roce srnci trofejově kulminují a nelze také učinit závěry, které by tuto problematiku objektivně řešily a byly všeobecně platné pro všechny poměry.
Na základě statistických údajů a primárně naší myslivecké praxe víme, že trofejově silní srnci jsou loveni v podstatně nižším věku, většinou ve věku 3 a 4 let. Z toho důvodu se snažím objektivní informace získávat cestou snazší, cestou srnců chovaných v zajetí. Nutno konstatovat, že srnců starších šesti let, kteří jsou chováni v zajetí, je v naší republice jako šafránu. Pro získání vypovídajících a objektivních závěrů je nutno vyhodnocovat srnce, kteří se dožili biologického věku alespoň 7 - 8 let. Pouze na základě skutečného biologického věku jedince, měrných parametrů parůžků, zdravotního stavu, výživy apod., lze objektivně zjistit, v kterém biologickém věku došlo u konkrétních jedinců k trofejové kulminaci a naopak trofejové regresi. Při zjišťování těchto skutečností je také nutno rozlišovat srnce s vysokou chovnou hodnotou, tedy srnce chovné, a srnce s nízkou chovnou hodnotou, tedy srnce průběrné.
Z dlouholeté studie biologických skutečností srnčí zvěře mám vypozorováno, že srnci tělesně a trofejově slabší rychleji upadají ve hmotě, než srnci tělesně silní a trofejově aktivní. Srnci s vysokou chovnou hodnotou a silnějšími pučnicemi si déle udrží kvalitu a sílu svých parůžků, a to mnohdy až do osmého či devátého roku života.
Současně žijících jedinců starších sedmi let, kteří jsou chováni v zajetí, se dá v ČR spočítat na prstech jedné ruky. V důsledku různých onemocnění, primárně acidoz zažívacího traktu spousta srnců chovatelům uhynula, nebo byla z důvodu vysoké agresivity utracena už v mládí. Na základě tohoto článku prosím všechny myslivce, kteří odchovali srnce do věku alespoň sedmi let, a disponují vývojovými řady parůžků, aby mě kontaktovali na níže uvedené e-mailové adrese. K učinění exaktních závěrů je nutno v této oblasti vyhodnotit spousty jedinců různých chovných kategorií. Rozumný a problematiku chápající myslivec dobře ví, že získat tyto informace u volně žijících jedinců je pouhá utopie.
Osmými parůžky Honza překvapil ze všech předchozích let nejvíce. Navzdory vysokému věku vyprodukoval krásnou raritní trofej rovného šesteráka, která jistě potěší každého milovníka srnčí zvěře, zejména lovce raritních trofejí. Přestože v současné době neznám objem parůžků, jsem přesvědčen, že trofej opět dosáhne hodnoty zlaté medaile.
V tomto roce se na parůžcích poprvé objevily regresivní znaky stáří. Jak je z autentické fotografie patrné, parožní hmota je soustředěna do bazální části parůžků a růží. Lodyhy jsou v tomto roce členěné pouze do stupně vidláka. Z boční strany obou lodyh vyrůstají dlouhé, atypicky položené výsady o délce 10 cm. Nutno upozornit, že tyto výsady srnec vyprodukoval bez jakéhokoliv vlivu mechanického poškození v době růstu.
Jak už jsem se několikrát zmínil, nadpočetné výsady nemusí vyrůstat pouze následkem mechanického poškození, ale mohou vyrůstat zcela spontánně - například vlivem dobré výživy, pohody a dalších kladných faktorů, ovlivňujících růst parůžků. Ucelená autentická fotografie, pořízená přibližně v týdenních periodách tuto skutečnost zcela zřetelně dokazuje a primárně vylučuje jakékoliv poranění lodyhy v době růstu.
Pozorný čtenář si jistě všiml, že od pátého roku života vyrůstají Honzovy na levé lodyze atypicky položené výrůstky v podobě výsad. Poprvé jsem tuto skutečnost pozoroval v pátém roce života, kdy Honzovy z růže vyrostl krátký útvar v délce 2 cm. Doprovodné fotografie zachycují progresivní vývoj těchto útvarů v závislosti na zvyšujícím se věku jedince. Jak je z fotografií patrné, mění se nejen délka, ale i usazení těchto útvarů na lodyze. Zajímavostí je, že v letošním osmém roce, vyrostly tyto útvary na obou lodyhách, a dosáhly fenomenálních délek 10 cm! Zda se jedná o projev dobré výživy, pohody či ostatních kladných faktorů ovlivňujících růst parůžků, nebo se jedná o dosud utajenou dědičnou dispozici tohoto znaku, nemohu exaktně potvrdit, ale ani vyvrátit.
V tomto roce jsem poprvé do jadrného krmiva Honzovi přidával přibližně třetinový díl kvalitní vitamino-minerální granulované směsi od firmy VVS Verměřovice. Není vyloučené, že se kvalita a nutriční látky obsažené v tomto krmivu pozitivně promítly do dynamického vývoje parůžků a primárně se soustředily do akcelerace růstu tohoto znaku.
Jsem velice zvědav, s jakou trofejí Honza překvapí v biologicky devátém roce života. Nerad předbíhám událostem, ani nechci podceňovat parožní potenciál tohoto srnce, ale pokud srnec opět vyprodukuje zlatou trofej, bude to biologický fenomén. V připojené tabulce jsou uvedeny veškeré biologické skutečnosti a morfometrické údaje o tomto fenomenálním srnci.
Na souboru shozů, produkovaných tímto srncem se odráží skutečnost, že zdravotně a tělesně silný jedinec s dobrou kondicí, silnými pučnicemi a vysokou chovnou hodnotou, si i ve velmi vysokém věku dokáže udržet kvalitu a sílu svých parůžků. Z toho důvodu jsou tvrzení myslivců, „že je třeba lovit trofejově silné srnce v podstatně nižším věku“ zavádějící, neopodstatněná a hlavně ničím nedoložená. Přitom si už zastánci této teorie nekladou otázku, jakou trofej by vyprodukoval kvalitní, geneticky dobře založený srnec na vrcholu svých možností, tedy ve věku, kdy by mohl naplno rozvinout svůj parožní potenciál.
Za pozornost stojí ještě jedna skutečnost. U Honzy se v průběhu života vystřídaly různé vývojové stupně parůžků. Ke změnám navíc docházelo každý rok. V prvním roce Honza nasadil parůžky rovného šesteráka, v druhém nerovného šesteráka, ve třetím roce opět rovného šesteráka, ve čtvrtém roce nerovného dvanácteráka, v pátém roce nerovného šesteráka, v šestém roce nerovného desateráka, v sedmém roce nerovného osmeráka a v osmém roce rovného šesteráka. Nutno upozornit, že kromě čtvrtého roku si srnec vždy zachoval standardní architektoniku parůžků šesteráka.
Jak je z výsledků pozorování patrné, může srnec během svého života několikrát změnit stupeň svých parůžků. Nikde není psáno, že srnec, který v jednom roce nasadí symetrické parůžky např. rovného šesteráka, je musí ve stejném vývojovém stupni nasadit v roce následujícím. Získat exaktní a údaje a objektivní informace u volně žijících jedinců, je bohužel nemožné.
Dokončení v dalším čísle.
Text a snímky Pavel SCHERER
p.scherer@atlas.cz, Tel: 724 218 513
 
vychází v 7:15 a zapadá v 16:14 vychází v 20:23 a zapadá v 11:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...