Fenomén Honza a jeho potomci (II.)

Během svého života pokládal Honza senior několik srn neznámého původu a rodokmenu. V průběhu srnčí říje 2007 jsem provedl malý experiment a nechal Honzu pokládat jednu z jeho dcer ve věku čiplenky. Cílem bylo zjistit, zda se Honzovy fenomenální vlohy k parožení převedou na potenciálního syna v přímé linii či naopak dojde k inbrídingové degeneraci. K tomuto účelu bylo zapotřebí, aby srna „dala“ srnče samčího pohlaví.
Dne 3. 6. 2008 srna přivedla na svět jediného potomka. S nedočkavostí jsem zjišťoval pohlaví a „povedlo se“, byl to srneček. Porodní hmotnost tohoto jedince dosáhla 1,85 kg, což je z mého pohledu jedna z vyšších porodních hmotností. Maskovací znaky srnčete v podobě bílých skvrn se vytratily už v průběhu druhého měsíce života. V biologickém věku 3,5 měsíce dosáhla živá hmotnost srnčete úctyhodných 15 kg, a 20. září 2008 byl stejně jako jeho matka zcela přebarven do zimní srsti. Na rozdíl od trojčat, které jsem popisoval v Myslivosti č. 11, dosáhl Honza junior vyšší tělesné hmotnosti. Pro připomenutí uvádím hmotnosti trojčat ve věku 4 měsíců – srneček s nejsilnějšími pučnicemi - 15 kg, se středně silnými pučnicemi - 14 kg a s nejslabšími pučnicemi - 13,5 kg.
Vývoj juniorových pučnic stejně jako u otce dlouho stagnoval. Nabyl jsem přesvědčení, zda tento znak není dědičný, či zda se energie více nesoustřeďuje do dynamického tělesného vývoje, na úkor pučnic. Byl jsem však přesvědčen, že s jeho kondicí, vysokou tělesnou hmotností a kvalitním genetickým základem, pučnicový deficit brzy dožene a jako roček nasadí silné parůžky. Na rozdíl od trojčat a jejich silným pučnicím šlo nyní o zcela diametrální vývoj. Na dokumentačním snímku je zachycen Honza junior s biologickou matkou (dcerou Honzy seniora). Jak je z obrázku patrné, pučnice jsou dosud opticky nevýrazné.
Hypotéza ohledně brzkého dorovnání pučnic a růstu kvalitních parůžků se mi záhy potvrdila. Junior v prvním roce života nasadil vysoké a objemné parůžky rovného šesteráka o délce lodyh 17 cm. Parůžky se architektonicky velice podobaly parůžkům jeho otce, když byl ve stejném věku. První biologické špičky, které nasazují srnečci přibližně v šestém měsíci života, stejně jako jeho otec zcela vynechal. Měrné parametry parůžků otce a syna byly v témže věku velice vyrovnané. Pučnice dosáhly u obou jedinců průměrů 21 mm.
Byl jsem zvědav, zda junior v druhém roce života pokoří otcovy parůžky či nikoliv. Otázka, zda syn do budoucna zdědí stejné vlohy k parožení jako otec, byla stále nezodpovězena a v očekávání.
V následujícím roce bylo rozhodnuto. Junior nasadil vysoké a objemné parůžky ve stupni nerovného šesteráka a bodové hodnoty 118 b. CIC! Výsledky měření parůžků zcela jednoznačně potvrdily skutečnost, že svého otce trofejově pokořil o celých 10 b. CIC. Jeho pučnice dosáhly stejných průměrů jako u otce ve stejném věku - 28 mm.
Ohledně nerovnosti parůžků se však nabízí otázka: Co způsobilo nerovnost? Proč byl v prvním roce rovný šesterák a v druhém roce nerovný? Šlo opět o nerovnoměrné shození parůžků, jako u otce, který v důsledku této skutečnosti (ve dvou letech) vyprodukoval nerovné parůžky šesteráka?
Tentokrát byla příčina zcela jiná. Srnec nerovné parůžky vyprodukoval s největší pravděpodobností jako důsledek kosterního poranění. Při separaci srnce do jiného výběhu a nutnosti jeho imobilizace se podařilo příslušníku městské policie nešťastnou náhodou střelit uspávací šipku přímo do dlouhé kosti bederní končetiny. Jehla propíchla kost a „zafixovala“ se v ní tak nešťastně, že jí nebylo jednoduché vytáhnout. Na připojeném snímku je zachycena destrukce jehly po jejím složitém vytažení.
Rekonvalescence byla dlouhá, srnec na zadní běh nedošlapoval více než půl roku (až do doby růstu nových parůžků). V důsledku tohoto poranění se nezúčastnil reprodukce srnčí zvěře, a to i přes skutečnost, že měl ve výběhu říjnou srnu. Závažnost a rozsah kosterní poranění se v zimním období pravděpodobně promítla do podoby parůžků a jejich nerovnosti. Část stavebních látek a primárně část energie šla na úkor parůžků (resp. výsad) do regenerace kosti a celkové reaktivace kloubu. V důsledku ztráty energie zůstalo méně stavebních látek na růst typické trofeje rovného šesteráka.
Výše doložený případ potvrzuje, že jakékoliv kosterní poranění se negativně promítne do vývoje parůžků, s kterým je růst parožní tkáně ve vzájemné interakci. V knize O srnčí zvěři mám obrazově zachycené případy úrazů hrudních a bederních končetin a jejich důsledky na vývoj parůžků. Mohu objektivně konstatovat, že v tomto případě se nepotvrdila literaturou deklarovaná skutečnost, že úrazy dlouhých kostí bederní končetiny (zadních běhů), se negativně promítnou do růstu parůžků na kontralaterální straně, tedy na straně opačné, a úrazy hrudní končetiny (předních běhů), se projeví zakřivením, deformací či nerovností parůžku na téže straně. Srnec měl poraněnou pravou zadní končetinu a asymetrie se zakřivením lodyhy se promítla na pravém parůžku, tedy na téže straně a nikoliv jak uvádí literární prameny - do kříže!
Jak ukazuje naše myslivecká praxe, tak i v této oblasti máme mnohé nevyjasněné a ve světle výzkumů a primárně znalostí z oblasti biologie srnčí zvěře, máme stále co dohánět. Získat exaktní údaje a vypovídající informace týkající se této oblasti není u volně žijících jedinců možné, protože z náhodného pozorování postiženého jedince nejsme schopni diagnostikovat pravou příčinu a rozsah kosterního poranění, která v různých proměnách a intenzitách ovlivní růst konkrétního parůžku.
V souvislosti s věrohodností dosud získaných údajů a případů z náhodných pozorování nelze jednoznačně stanovit závěry, které by tuto biologickou oblast natrvalo a neomylně vyjasnily. V naší myslivecké praxi se dají tyto exaktní údaje získat pouze na základě pokusů provedených na domestikovaných srncích držených v zajetí, a to primárně cílenou traumatizací hrudních a bederních končetin a sledováním následných reakcí na vývoj parůžků. Tyto nevšední zásahy se však mohou provádět pouze v experimentálních, vědecko-výzkumných pracovištích a jiných výzkumných laboratoří. Jak nám ukazuje myslivecká praxe, tak z náhodných pozorování, či ojedinělých experimentů nelze učinit objektivní závěry, které by tuto problematiku navždy vyjasnily. Pro získání exaktních údajů a neomylných stanovisek by se muselo sledovat a vyhodnocovat několik desítek takto postižených (úmyslně poraněných) jedinců. Myslím, že z humánního hlediska jsou však takové pokusy a citelné zásahy do organismu zvířete na samé hranicí lidskosti.
 
Třetí juniorovy parůžky vznikly následkem mechanického poranění v době růstu. Srnec si ronící parůžky poranil o oplocení výběhu. V důsledku této skutečnosti vyprodukoval objemnou abnormální trofej, členěnou do stupně nerovného šestnácteráka. Ucelená série dokumentačních snímků, pořízená přibližně v týdenních periodách, zachycuje fenomenální vývoj této abnormality, od úrazu (destrukce čerstvě naroněné parožní tkáně) až do doby ukončení růstu, mineralizace a vytlučení. Z důvodu nemožnosti získat podobné dokumentační snímky u volně žijících jedinců, považuji tyto materiály za zcela unikátní. Dne 28. listopadu 2011 srnec parůžky shodil. Na základě provedeného měření dosáhla trofej 140 b. CIC. Detailní autentická fotografie zachycuje tyto abnormální parůžky v porovnání s krabičkou zápalek.
V připojené tabulce je uveden přehled parožních a morfologických parametrů týkající se tohoto srnce. Porovnáme-li výsledky juniora s tabulkou výsledků jeho otce, zjistíme, že junior disponuje větší tělesnou hmotností a výraznějšími parametry parůžků než otec. Z oblasti geneticko-biologického výzkumu bude velice zajímavé sledovat parožní a tělesný vývoj juniora v průběhu celého života.
 
V roce 2010 pokládal Honza junior nepříbuznou, středně založenou srnu neznámého původu ve věku čiplenky. V roce 2011 srna přivedla na svět dva potomky samčího pohlaví. Porodní hmotnosti srnčat byly vskutku impozantní, oba jedinci pokořili hranici dvou kilogramů! Z výsledků dlouholeté studie porodních hmotností srnčat mohu konstatovat, že se jedná zatím o nejvyšší porodní hmotnost, kterou jsem za 11 let individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře zachytil.
Ve věku čtyř měsíců dosáhla živá hmotnost srnčat 20 kg a v šesti měsících života se vyšplhala na fenomenálních 24 kg! O věrohodnosti mého tvrzení hovoří dokumentační snímek pořízený aktuálně v den provádění těchto měření (hmotnost plastové vaničky a jejího podstavce byla odečtena). Přestože se věnuji studiu postnatálního vývoje jedinců spoustu let a soustavně zaznamenávám přírůstky tělesné hmotnosti srnčat všech biologických matek, které jsem v průběhu let odchoval, mohu objektivně konstatovat, že s takto vysokou tělesnou hmotností jsem se u podobně starých a vyspělých srnčat ještě nikdy nesetkal.
Další měření hmotnosti, resp. tělesných přírůstků srnčat chci provést v průběhu zimního období. Zjištěné výsledky do budoucna výrazně přispějí k objasnění problematiky postnatálního vývoje srnčat v zimním období. Výsledky také zcela exaktně ukáží, zda v tomto kritickém období dochází k progresivnímu zvyšování tělesné hmotnosti srnčat, dočasné stagnaci, či dokonce k jejímu úbytku. Výsledky měření a souhrn všech biologických poznatků a skutečností budou zveřejněny v knize o srnčí zvěři, kterou v současné době připravuji.
Je škoda, že tyto informace a exaktní údaje nelze získat u jedinců žijících v přirozených podmínkách našeho kulturního prostředí. I v tomto, čistě virtuálním případě by se však muselo přihlédnout k rozdílným poměrům a charakterům honiteb a primárně všem rušivým faktorům, které výrazně ovlivní tělesný (později i parožní) vývoj srnčat. Jsem přesvědčen, že v silně rušených honitbách, kde je zvěř neustále v pohybu a permanentním stresu, bude tělesný vývoj srnčat stagnovat či bude docházet k úbytku tělesné hmotnosti.
Naopak v nerušených honitbách, kde je zvěř vyrovnaná a v životní pohodě, se budou v průběhu zimního období hmotnosti srnčat spontánně zvyšovat.
U obou modelových případů by tedy zcela jistě docházelo diametrálním výsledkům měření zjištěných skutečností. Rušivý faktor neovlivňuje jen tělesný vývoj jedince, ale bezpochyby se negativně promítne do celkové kvality a síly budoucích parůžků, které jsou z hlediska chovnosti jedince klíčovým faktorem a také hlavním kritériem selekce.
 
Druhou Honzovu dceru jsem nechal pokládat mým dosud nejsilnějším srncem „světovým rekordmanem“, kterého jsem představil v minulých článcích. Srnec srnu pokládal v době pohlavní dospělosti, tedy v prvním roce života. Z důvodu nepřejícnosti a závisti některých „kamarádů“, a primárně velice záhadných a náhlých úmrtí zdravotně a trofejově kvalitních jedinců mého chovu, jsem se rozhodl k radikálnímu kroku - zachránit nejkvalitnější genetickou linii, kterou jsem léta šlechtil a tuto srnu jsem na podzim loňského roku věnoval mému příteli na Vysočinu. Srna putovala do krásného prostředí jedné samoty, obklopené rybníky a lesy.
Dne 31. 5. 2011 srna přivedla na svět dva potomky obého pohlaví. Telefonicky mě byly sděleny porodní hmotnosti srnčat. Výsledky měření byly pro mě přímo šokující - 1,35 kg srneček, 1,42 kg srnečka! Šlo dosud o nejnižší porodní hmotnosti srnčat mých biologických matek, které jsem v průběhu let odchoval. Z této zprávy jsem byl velice zklamán a stále hledal potenciální příčinu. Co mohlo způsobit tuto nízkou porodní hmotnost? Je možné, aby nejkvalitnější srna z mého chovu měla srnčata s nejnižší porodní hmotností?
Vysvětlení bylo možné hledat v náhlé změně prostředí, delší aklimatizaci, odtržení jedince od rodiny apod. Faktorů, které mohly tuto skutečnost ovlivnit, byla opravdu spousta. Jisté však bylo, že plod se v těle matky nevyvíjel v takové dynamice, jako by se vyvíjel za normálních okolností.
Navzdory velice nízkým porodním hmotnostem srnčata rychle rostla a svůj tělesný deficit rychle doháněla. V tomto případě se do vývoje srnčat bezpochyby pozitivně promítla kvalita srny a primárně vysoká chovná hodnota biologického otce, který ve svých třech letech v parůžcích pokořil magickou hranici 200 b. CIC. O této skutečnosti vypovídají mimo jiné silné pučnice srnečka, které jsou v současné době opticky velice podobné otci, když byl ve stejném věku. V době psaní tohoto článku (prosinec) jsou srnčata o pohlavek menší než jejich biologická matka, takže lze předpokládat, že ji v brzké době předrostou. Otázka, zda srneček po svém otci zdědí silné pučnice a do budoucna fenomenální vlohy k parožení, zůstává zatím nezodpovězena.
 
V souvislosti s genetickým výzkumem srnčí zvěře a primárně objasnění otázky, kterou si kladou generace myslivců - který z rodičů přenáší větší podíl genetických informací na potomstvo, jsme s přítelem z Vysočiny provedli malý experiment. Toto srnu (dceru Honzy seniora) jsme v roce 2011 nechali pokládat tělesně i trofejově průměrným šestiletým srncem, kterého přítel chová v zajetí na své lesní samotě. Jen pro pochopení všech souvislostí uvádím, že se jedná o srnce zcela průměrných kvalit, který podle mého odhadu nikdy nepřesáhl tělesnou hmotnost 26 kg a v současných šesti letech trofejově upadá. Jeho v životě nejsilnější parůžky dosáhly (na základě mého měření) 75 b. CIC. Na doprovodných snímcích jsou zachyceny chronologicky seřazené vývojové řady parůžků produkované tímto srncem. Jak je ze záběru patrné, parůžky jsou slabé, potenciál pro tvorbu růží a perel je u tohoto jedince výrazně omezen. Průměry pučnic srnce, jakožto hlavní atribut kvality parůžků, dosáhly ve třech letech svého maxima – 22 mm. Z oblasti genetiky půjde o velice zajímavý experiment, který podá důležité informace o přenosu genetických informací z rodičů na potomstvo.
O osudech těchto jedinců a primárně dalších genetických experimentech v oblasti biologie srnčí zvěře budu čtenáře Myslivosti seznamovat.
Text a snímky Pavel SCHERER
p.scherer@atlas.cz, tel.: 724 218 513

Přiložené dokumenty

TABULKY TABULKY (132,50 KB)
vychází v 7:15 a zapadá v 16:14 vychází v 20:23 a zapadá v 11:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...