Vážení čtenáři a milovníci naší krásné a ušlechtilé srnčí zvěře, v tomto článku poněkud odlehčím a odkloním se od složitých a úzce specializovaných témat biologie srnčí zvěře. Cíleně se zde zaměřím na jedince, který si trochu publicity bezesporu zaslouží.
Když jsem před čtrnácti lety zakládal svůj vlastní, individuální chov srnčí zvěře, byl mým velikým vzorem generální ředitel Schichtových závodů Franz Vogt a jeho obora na Děčínském Sněžníku, a vévoda Albrecht von Bayern a jeho štýrská honitba. Jejich důsledná a cílevědomá péče o zvěř a produkce jedinců s kapitálními trofejemi mě přivedly k myšlence vyzkoušet jejich krmivářské metody a principy cílené selekce na vlastním chovu. Závěry které v této oblasti oba pánové učinili, nám odpovídají na otázku, kterou si dodnes kladou generace myslivců – jak vyprodukovat srnce s kapitální trofejí? Jejich základní principy selekce a výživy mají platnost dodnes.
V začátcích mého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře byl mým jediným „chovným materiálem“ jeden nemocný (intoxikovaný) paličkáč a jedna srna neznámého původu a rodokmenu. Tenkrát jsem si stanovil priority, a před mnoha svědky prohlásil, že budu chovat konstitučně silné a zdravé jedince s kapitálními trofejemi, stejně jako výše jmenovaní pánové. V té době mě spousta myslivců považovala za blázna a moje zbožná přání za pouhou utopii. Bylo mi explicitně dáváno najevo, že se to v zajetí (u srnčí zvěře) ještě nikomu nepodařilo, tak proč bych měl být výjimkou zrovna já.
Za 14 let mého individuálního výzkumu biologie srnčí zvěře prošlo mým chovem několik desítek kusů srnčí zvěře, různých věkových tříd, různých chovných hodnot a parožních potenciálů, od průběrných jedinců až po medailové kusy. Dnes, při bilancování své čtrnáctileté činnosti v oblasti výzkumu biologie srnčí zvěře mohu konstatovat, že kromě jedinců s velmi vysokou chovnou hodnotou, dosahujících v parůžcích zlatých medailí, se mi podařilo odchovat vskutku výjimečného srnce, který svými parametry, resp. parametry svých parůžků, pokořil fenomenální hranici 200 bodů CIC.
Tento zcela výjimečný srnec jménem Jůlínek, který dostal jméno po své matce Jůlii, je trofejově nejsilnějším srncem světa, který byl kdy odchován čistou formou v zajetí. Biologickou zvláštností tohoto jedince je skutečnost, že pochází z trojčat a kromě toho, že biologická matka toho roku kladla tři potomky, byli všichni samčího pohlaví.
Biologický otec Jůlínka nebyl ničím zvlášť výjimečný srnec a svými biometrickými, resp. trofejovými parametry dosahoval běžného standardu srnců Moravskoslezského regionu, kde byl nalezen a odchován (podrobnější informace o tomto výjimečném srnci je možné se dočíst v publikaci Srnčí zvěř I., kapitola 6 – Genetika srnčí zvěře).
A nyní se dostáváme k otázce, proč o tomto srnci píši. V České republice je totiž bohužel zcela normální a běžné, jestliže se někomu něco výjimečného ve svém oboru podaří, že se snaží někteří lidé výsledky jeho práce (a to z pouhé závisti) zpochybnit a popřípadě nějakým způsobem degradovat.
Na tomto místě bych chtěl ale říci, že mé úspěchy v chovu srnčí zvěře nejsou žádnou „černou magií“, ani výsledkem aplikace různých hormonů, jak se mohou někteří zcela mylně domnívat, ale spočívají přesně tak jako u mých předchůdců, v kvalitním genetickém založení jedinců, kvalitní výživě, cílevědomé a důsledné selekci, veterinární péči a zejména klidovému faktoru s eliminací stresorů, který v oblasti produkce kapitálních trofejí hraje klíčovou roli.
Srnec Jůlínek, prezentovaný v tomto článku, se letos (2014) dožil biologického věku šesti let. Jeho první trofejová kulminace nastala ve věku tří let, kdy bodová hodnota parůžků dosáhla na fenomenální hranici 200 bodů CIC. Jeho druhá kulminační vlna přišla ve věku pěti let. V tomto věku dosáhly parůžky hodnoty kolem 210 bodů CIC (parůžky budou obodovány mezinárodní hodnotitelskou komisí). Trofejové parametry těchto parůžků jsou vskutku impozantní. Shozy měly po vysušení, tedy změně objemu na konstantní hodnotu, objem 341 cm3 a hmotnost 591 g.
Na základě mých cílených experimentů, které jsem provedl v oblasti hmotnosti lebek, mohu konstatovat, že Jůlínkova originální lebka s pučnicemi o průměru 42 mm, by s největší pravděpodobností dosáhla hmotnosti kolem 350 gramů. Je tedy možno předpokládat, že celková (neredukovaná) hmotnost jeho trofeje by v tomto věku dosáhla na neuvěřitelných 940 gramů! A to je bezpochyby fenomenální hmotnost.
Už samotnou hmotnost trofeje tohoto srnce lze považovat za vynikající chovatelský úspěch, zvláště když uvážíme, že i špičkový odborník v chovu srnčí zvěře, kterým Franz Vogt bezesporu byl, uváděl ve svých publikacích horní hranici hmotnosti srnčí trofeje po redukci kolem 700 g.
Podle nejčerstvějších informací je Jůlínek trofejově nejsilnějším srncem světa, který „vyrostl“ čistou formou, tedy bez jakéhokoliv dopingu či aplikací růstových hormonů. Dosud žádnému chovateli se v zajetí nepodařilo odchovat podobného jedince, který by v průběhu let produkoval trofeje s bodovými hodnotami přesahujícími 200 bodů CIC. Na doprovodných statických snímcích je zachycena progrese růstu Jůlínkových parůžků v pěti letech, a to od ronění až po vytlučení. Vývoj parůžků tohoto srnce můžete taktéž shlédnout na mých webových stránkách www.scherer.cz v sekci video zima 2013.
V roce 2012 se mi potvrdilo, že Jůlínek je skutečně nejsilnějším srncem na světě, který byl doposud chován v zajetí. V tomto roce v mém chovném zařízení natáčely televize ČT 1 a TV Prima. Natočený videozáznam s nejsilnějším srncem proběhl kromě televizního zpravodajství České republiky i ve zpravodajství zahraničních televizních kanálů v rámci celé Evropy. Jsem přesvědčen, že pokud by někdo odchoval podobného, či dokonce trofejově ještě silnějšího srnce, jistě by se nějakým způsobem ozval.
Abych čtenářům dokázal, že tento jedinec vyrostl skutečně čistou formou, tedy na běžně dostupné potravě, a to bez jakýchkoli podpůrných aditiv ve formě anabolik či růstových hormonů, rozhod jsem se podstoupit následující anabázi. Ze své vlastní iniciativy a na vlastní žádost jsem požádal vysoce erudované univerzitní odborníky z oblasti genetiky a veterinárního lékařství aby mému trofejově nejsilnějšímu srnci Jůlínkovi odebrali biologické vzorky, potřebné k rozkrytí potenciálního dopingu, který by mohl vést k produkci kapitálních trofejí. K odběru těchto vzorků jsem využil věku, kdy Jůlínek vyprodukoval svoji dosud nejsilnější trofej.
Z důvodu závažnosti celé situace jsem k odběru krevních vzorků požádal profesora Ústavu ekologie a chorob zvěře, ryb a včel Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně prof. MVDr. Jiřího Pikulu, Ph.D. Jako svědek s téže univerzity se zúčastnila Mgr. Veronika Kováčová. Za genetickou oblast byl přítomen vědecko-výzkumný pracovník Mendelovy univerzity v Brně ing. Martin Ernst, Ph.D. Jako svědci s téže univerzity se zúčastnili Bc. Roman Tupý a Jan Kráčmar.
Akce „Jůlínek“ byla termínově stanovena na konec února. Podmínkou bylo, aby parůžky srnce byly již dorostlé, ve fázi celkové mineralizace. Uspávání a stresování srnce v časnější době, kdy parůžky jsou ve fázi intenzivního růstu, by mohlo způsobit snížení, resp. úplné zastavení růstové dynamiky parůžků. Parůžky by se už nemusely vyvíjet tak, jako za normálních okolností.
Z praktických zkušeností je známo, a mám i léty ověřeno, že srnčí zvěř je ze všech jelenovitých přežvýkavců nejvíce vnímavá na stresové faktory. Kromě skutečnosti, že se u stresovaných srnců výrazně snižuje růstová dynamika, resp. růstová akcelerace parůžků, mohou při opakovaném a dlouhodobě působícím stresu srnci i uhynout. Tyto případy nejsou v naší myslivecké praxi ojedinělé.
Dne 28. 2. 2013 se výše jmenovaní zástupci univerzit sešli v mém chovném zařízení. Ihned po příjezdu jsme naplánovali strategii, jak Jůlínka za účelem odběru biologických vzorků nejlépe a v naprostém klidu imobilizovat. Prof. Pikula si připravil narkotizační pušku, příslušné střelivo ve formě uspávacích střel, nastavil optimální tlak puškového manometru a šel „do boje“.
Jak už to ale většinou bývá, není nic tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. A to v oblasti imobilizačních činností platí dvojnásob. Srnec chovaný v menším výběhu intuitivně a instinktivně vycítí nebezpečí a po celou dobu je ve střehu a optickém kontaktu. Impulzivně pak rychlým pohybem reaguje na každý podezřelý pohyb člověka.
Stejná situace nastala i v případě imobilizace tohoto světového srnce. Společně se srnou, se kterou sdílel výběh, byl permanentně v pohybu a v určitých okamžicích „lítal“ doslova jako smyslu zbavený. Pro potenciálního „střelce“ jsou tyto situace nejhorší variantou, která může nastat. V této situaci je pak velice těžké a mnohdy takřka nemožné vystresované zvíře zasáhnout do správného místa a úspěšně „uspat“. Imobilizační práce proto vyžadují obrovskou trpělivost, chladnou hlavu a zejména velké praktické zkušenosti.
Přibližně po čtvrthodině se prof. Pikulovi podařilo srnce zasáhnout a úspěšně imobilizovat. Navzdory skutečnosti, že srnci byla účelově aplikována vyšší dávka sedativa, nebyl úplně imobilizován (znehybněn) a bylo nutné ho fyzicky zpacifikovat. Z důvodu potenciálního předávkování již nebyla srnci aplikována další dávka sedativa. Za fyzické pomoci všech výše uvedených svědků byly srnci odebrány biologické vzorky ve formě krve a ochlupení. Imobilizaci srnce Jůlínka a odběr biologických vzorků zachycuje doprovodný obrazový materiál.
Bezprostředně po odběrech byl Jůlinkovi aplikován Antisedan, který následně zrušil účinek předchozího sedativa a srnce probudil. Ve chvíli kdy se Jůlínek postavil na běhy jsem si hluboce odechl, bylo vyhráno. Nervy, které jsem v průběhu celé akce prožíval, nemusím snad ani popisovat. Vždyť se nejednalo o obyčejného srnce, ale o srnce významných trofejových parametrů, jehož hodnota lze jen velice těžce vyčíslit.
 
V souvislosti s imobilizací a zejména na žádost ostatních chovatelů jelenovitých přežvýkavců, kteří mě kontaktují s dotazem, co mohlo způsobit úhyn jimi chovaného jedince při imobilizaci, chci dát jednu praktickou radu. Bezprostředně po imobilizaci (převoz, ošetření apod.) je bezpodmínečně nutné aplikovat jedinci antidotum (probouzedlo), které zruší účinek předchozího sedativa. Tuto látku je nutné aplikovat i v případě, kdy přežvýkavec jeví známky procitání a tudíž zvýšenou pohybovou aktivitu. Pro některé chovatele se to zdá být již zbytečné, ale věřte, že není. Právě v tom spatřuji kámen úrazu. Po uklidnění situace a eliminaci okolních stresorů (ukončení akce, odchod chovatele z výběhu, obůrky apod.), začne předchozí sedativum na jedince znovu aktivně působit a ten upadá do stavu imobilizace. V tu chvíli je narušena činnost přežvykování a v bachoru se začnou tvořit plyny (metan), které jedince nekontrolovatelně nadýmají. V důsledku těchto skutečností může během několika hodin dojít k úhynu.
To je podle mého názoru hlavní příčina záhadných a mnohdy zcela zbytečných úhynů. Znám mnoho případů z praxe, kdy jedincům nebylo podáno antidotum, a ti byli nalezeni (v místě kde zalehli) zhaslí.
Iniciátorem úhynu se může stát i stres, který jedinec prožil před imobilizací. Prožitý stres spojený s vyčerpáním organizmu (zejména u jedince zdravotně hendikepovaného) pravděpodobnost úhynu ještě více zvyšuje. Z toho důvodu by měla být imobilizace rychlá, pokud možno krátká (jen na nezbytně nutnou dobu), bez stresování zvířete a hlavně bez účasti přihlížejícího publika. Tyto faktory pak hrají klíčovou roli, zda bude imobilizace úspěšná s následným probuzením jedince.
 
Správné postupy při imobilizaci (dávkování, způsob podání sedativa)
Dávka imobilizačního a posléze i „probouzecího“ prostředku musí být bezpodmínečně přizpůsobena tělesné hmotnosti jedince. Každý jedinec má různou vnímavost na účinek imobilizačního prostředku a proto nelze stoprocentně říci, že dávka, která bude dostačující k imobilizaci jednoho konkrétního jedince, bude dostačující k imobilizaci jedince druhého. A to i přesto, že budou ve stejné hmotnostní kategorii. Jednomu srnci stačí k úspěšné imobilizaci 0,5 ml (např. přípravku Rometar), druhému srnci o stejné hmotnosti je nutno aplikovat 2,0 ml, tedy dávku čtyřnásobnou.
Kromě biologického věku jedince, kondice a zdravotního stavu hraje klíčovou roli i zneklidňování a potenciální stres během imobilizačního procesu. Z myslivecké praxe znám mnoho případů, kdy narkotizační střela na vyčerpané a vystresované zvíře, nebyla z důvodu zvýšeného adrenalinu vůbec účinná a zvíře „neuspala“. Na silně vystresované zvíře pak už neúčinkují ani opakovaně aplikované dávky sedativa.
Aby účinek imobilizační látky byl účinný a takřka stoprocentní, musí být zvíře v klidu a musí být primárně zasaženo do správného místa.
Na našem veterinárním a farmaceutickém trhu je k dostání několik druhů imobilizačních prostředků. K imobilizaci zvěře se většinou používá přípravek Xilaset 500, Rometar nebo tzv. Hellabrunská směs resp. kombinace ketaminu a xylazinu.
Ke každému imobilizačnímu prostředku je také k dispozici antidotum (probouzedlo), které je kompatibilní s konkrétní imobilizační látkou. To znamená, že jsou obě látky vzájemně slučitelné, navzájem se ovlivňují a podmiňují a odbourávají své účinky. Zvíře se po aplikaci tohoto přípravku zotavuje (probouzí) přibližně za 15 minut. Pro odbourání Hellabrunské směsi se většinou používá přípravek Antisedan, k odbourání Rometaru přípravek Revertor.
Předpokladem úspěšné imobilizace je správný zásah, tedy správné umístění střely. V oblasti imobilizace je velice důležité, aby co největší množství sedativa se dostalo do krevního oběhu, a to prostřednictvím prokrvené svaloviny kýty nebo plecka a tím došlo k rychlému nástupu imobilizačního efektu. Cílem úspěšné imobilizace je, aby zasažená zvěř zůstala ležet v nehybném stavu, pokud možno co nejblíže nástřelu a neodešla na větší vzdálenost. V případě neúčinné imobilizace může být jedinec stržen ostatní zvěří a odbíhá do značných vzdáleností. Zejména v nepřehledném či těžce přístupném terénu se pak jedinec obtížně dohledává a případně i problematicky „dospává“.
Správnou a účinnou imobilizací se taktéž vyvarujeme zneklidňování a stresování ostatní zvěře a potenciálnímu riziku poranění (částečně či nedostatečně imobilizovaný jedinec se může při nekoordinovaném pohybu, zejména v příkrých terénech některých volných honiteb či obor) snadno poranit.
Po zásahu narkotizační střelou je dobré se od zvířete na určitou dobu vzdálit (vyjma střelby z kryté kazatelny) a nechat jedince v klidu ulehnout a „usnout“. Teprve ve chvíli, kdy jedinec položí bezvládně hlavu na zem, se můžeme pomalu a v tichosti přibližovat.
Doba od nástřelu k samotnému znehybnění je u každého jedince velice individuální, ale všeobecně mohu konstatovat, že k nástupu imobilizace dochází během 5 - 15 minut. Pokládám za důležité sdělit, že imobilizovaná zvěř (zejména přípravkem Rometar či Xilazin) je pouze znehybněna, a není v úplné narkóze, jak se mnozí chovatelé domnívají. Imobilizovaná zvěř tudíž všechny zvuky a pohyby kolem sebe vnímá! Proto při manipulaci se zvěří je velmi důležité zachovat klid a ticho a pokud možno se vyvarovat rychlých a prudkých pohybů.
U nedostatečně imobilizovaného jedince, který i přes časově akceptovatelný limit neupadl do úplné imobilizace a jeví stále známky pohybové aktivity, je nutné imobilizaci opakovat a jedince „přispat“ aplikací druhé dávky. Pozor však, aby nedošlo k předávkování! V této situaci je dobré zvážit, jaké množství imobilizační látky bude stačit k dosažení úplného imobilizačního efektu.
Chování ostatní zvěře k „usínajícímu“ jedinci není nikterak agresivní. Jakmile se začne imobilizační účinek projevovat, ostatní zvěř od jedince většinou odbíhá a opouští ho. Pozor však v malých výbězích, resp. menších obůrkách, kde je chováno více trofejových samců. Znám případy, kdy daněk nebo jelen probodl a usmrtil imobilizovaného soukmenovce!
Za dobu své praxe v chovu srnčí zvěře mohu bez nadsázky říci, že při imobilizaci, ať už za účelem separace, ošetření, převozu, značkování či získávání detailních dokumentačních záběrů, mi neuhynul jediný kus srnčí zvěře. Všechny imobilizované kusy byly veterinárním lékařem vráceny zpět k životu bez újmy na zdraví či dalších následků.
U srnců, které mám možnost pozorovat v následujících letech, se nikdy v důsledku imobilizace neprojevil náznak parožní deformace či potenciální parožní regrese vlivem tohoto zákroku. I přes veškeré získané zkušenosti je ale každý případ individuální a je nutno počítat s tím, že se může kdykoliv něco nečekaného přihodit či výrazně zkomplikovat.
 
Distanční imobilizační technika
Na našem trhu je k dostání rozsáhlá imobilizační technika. Ta začíná od primitivních narkotizačních foukaček a končí sofistikovanými narkotizačními pistolemi a puškami. Samozřejmostí jsou různá příslušenství (střely, jehly, cvičné střely a jehly, bombičky s oxidem uhličitým apod.) K narkotizačním puškám je možné pořídit i příslušenství v podobě optických, laserových či dálkových zaměřovačů. Je nutno ale počítat s tím, že kvalitní narkotizační puška s manometrem a transportním kufříkem se pohybuje v cenové relaci od 45 tisíc výše a na rozdíl od narkotizační foukačky je nutnost vlastnit platný zbrojní průkaz.
Pro případy střelby z krátké vzdálenosti (farmové chovy, malé obůrky apod.) je nejvhodnější použít narkotizační foukačku nebo pistoli kategorie „D”. V případě imobilizace zvířete na větší vzdálenost je již nutno použít pistoli kategorie „C” v lepším případě narkotizační pušku. U všech těchto zbraní (pistole, pušky), lze na manometru plynule regulovat energii výstřelu a zároveň i dostřel střely.
Výrobci narkotizační techniky uvádí účinný dostřel u pistolí 25 - 50 m, u narkotizačních pušek 70 – 90 m. Tyto enormní vzdálenosti musíme brát ale pouze s nadhledem. Neznám nikoho, kdo by byl schopen narkotizační puškou účinně zasáhnout jedince na tuto deklarovanou vzdálenost. Zasáhnout srnce do kýty ze vzdálenosti kolem 20 metrů a jelena na 40 metrů bývá už mnohdy velký problém. Budeme-li brát v úvahu hmotnost střely a zemskou gravitaci, můžeme na tyto enormní vzdálenosti zcela zapomenout. Na vzdálenost 70 – 90 metrů může narkotizační puškou vystřelit jen už skutečný „blázen“. A to i v případě příznivých klimatických podmínek, tedy úplného bezvětří.
Chceme-li imobilizovat tzv. na jistotu, pak optimální vzdálenost je podle mého názoru (dle druhu a velikosti zvířete) od 15 do maximálně 40 metrů. Na delší vzdálenost, přesahující tuto hranici, bychom už stříleli formou pokus - omyl.
Každý potenciální „imobilizér“ začátečník musí bezpodmínečně narkotizační techniku dostat tzv. „do ruky“ a do zkušebního terče z různých vzdáleností vystřelit několik desítek zkušebních ran. Při nepříznivých povětrnostních podmínkách (silný vítr, déšť apod.) je nutno od imobilizace zvířete upustit. Lehká plastová střela většinou změní směr a mine cíl.
Při nákupu zbraní kategorie „C” je podle zákona o střelných zbraních a střelivu nutnost vlastnit platný zbrojní průkaz. Při nákupu zbraní kategorie „D” postačuje předložení platného občanského průkazu.
 
A nyní se vrátím zpět k popisované akci „Jůlínek“. Neprodleně po odběrech biologických vzorů se rozhodovalo, kam poslat vzorky k analýze. Zarážející bylo zjištění, že v České republice neexistuje laboratoř, která by byla schopna analyzovat vzorky krve na přítomnost růstového hormonu somatotropinu, který hraje v oblasti dopingu parohaté zvěře klíčovou roli. Po složitějším „pátrání“ bylo zjištěno, že jediná laboratoř, která by vzorky dokázala analyzovat, a to včetně porovnání s běžnou, tedy standardní hladinou somatotropinu volně žijících jedinců, se nachází až ve Francii ve městě Nantes.
Prostřednictvím elektronické korespondence byly tedy dojednány podmínky a z Mendelovy univerzity odeslán balíček s odebranými vzorky. Z důvodu zachování vysoké kvality byly biologické vzorky odeslány v podchlazeném stavu na suchém ledu, který dokáže udržet v balíčku určitou dobu konstantní teplotu.
Od zaslání vzorků do Francouzské laboratoře uběhl více než jeden rok, a dosud Mendelova univerzita neobdržela výsledky analýzy. Rozhodl jsem se proto, že nebudu dále čekat a zveřejním aktuální stav záležitosti. Myslím, že bezmála rok a půl je pro renomovanou francouzskou laboratoř dostatečně dlouhá doba na provedení analýzy jednoho vzorku krve. I přes opakované urgence ze strany Mendelovy univerzity nebylo dosud podáno vysvětlení, proč rozbor vzorků trvá tak dlouho a zda se „vůbec“ někdy dočkáme.
Osobně jsem přesvědčen, že jsem pro dokázání „čistoty“ mého chovu udělal maximum. Tuto záležitost bohužel více ovlivnit nemohu. V případě opožděného zaslání výsledků ze strany francouzské laboratoře, budou výsledky analýzy zveřejněny v nejbližším čísle časopisu Myslivost.
Text a snímky Pavel SCHERER
www.scherer.cz, 724 218 513
vychází v 7:15 a zapadá v 16:14 vychází v 20:23 a zapadá v 11:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...