Rovný – nerovný, chovný nebo průběrný? aneb PŘÍČINY VZNIKU NEROVNÝCH PARŮŽKŮ

 
Trofeje srnců jsou pro myslivce nejen trvalou vzpomínkou na zážitek spojený s lovem, ale především indikátorem kondice zvěře, její vitality, zdravotního stavu a celkové konstituce. Taktéž vypovídají o úrovni myslivecké péče o zvěř, o provádění průběrného odstřelu, o poměrech mezi početními stavy a věkovou strukturou. V neposlední řadě ukazují na úroveň životního prostředí a genetického založení zvěře. V tomto příspěvku se zaměřím na určování chovnosti srnců v našich honitbách podle architektoniky parůžků a jejich vývojového stupně.
Na okresních chovatelských přehlídkách trofejí vedou návštěvníci z řad myslivců četné diskuse o tom, zda „nositel“ těch či oněch vystavených parůžků byl průběrný, nebo nikoliv. Každý myslivec, který jde lovit srnce, by měl dobře znát kritéria chovnosti pro přidělování červených bodů v určitém okrese. Při návštěvě přehlídek si často všímám, že zeleným bodem jsou označeny parůžky mladých, trofejově silných srnců převážně II. věkové třídy, pouze za to, že se jedná o nerovné šesteráky, nebo protože mají jednu z výsad kratší, což neodpovídá chovným kritériím daného regionu. Mnohokrát se jedná o srnce přesahující v trofeji i 100 b. CIC.
Na druhé straně srnci téhož věku, slabí šesteráci s tenkými lodyhami a pučnicemi, sotva šedesátibodoví, jsou označeni za chovné. Posuzování chovnosti takových srnců – rovných a nerovných šesteráků podle absence jediné výsady je nelogické a podle mého názoru hlavně nesmyslné. Při určování chovnosti jedince je nezbytné s ohledem na věk (charakter úbrusu chrupu), primárně přihlížet k objemu vyprodukovaných parůžků, což je jediná spolehlivá indície pro objektivní posouzení chovné hodnoty uloveného jedince.
Ve svých příspěvcích, jsem již mnohokrát akcentoval, že kvalita a vývojový stupeň parůžků jsou ovlivněny celou řadou vzájemě působících a ovlivňujících se faktorů. Některé faktory mají na růst a celkový vývoj parůžků kladný vliv, některé naopak záporný.
Mezi primární faktory ovlivňující celkový vývoj, stavbu a kvalitu parůžků patří již mnohokrát zmiňovaný zdravotní a kondiční stav jedince v konkrétním roce.
Mezi další exogennní faktory ovlivňující vývojový stupeň parůžků patří charakter počasí v době parožení, stres, výživa, různá poranění kostry apod..
 
Dlouholetým studiem parůžků, respektive jejich vývojových stádií, které jsem měl možnost pozorovat u srnců známého biologického věku, jsem došel k závěru, že k nerovnosti parůžků může dojít i v případě, kdy srnec parůžky nerovnoměrně shodí, tedy když je jeden z parůžků shozen dříve - s určitým časovým odstupem. Pučnici dříve shozeného parůžku během krátké doby překryje kožní val a vzápětí z ní začne vyrůstat nový parůžek. Druhá pučnice, na níž může být v té době ještě „starý“ parůžek, již nemůže dohnat několikadenní ztrátu a vyprodukuje parůžek např. bez jedné z výsad, nebo jen s náznakem puku, opticky slabší lodyhou apod.
Z výsledků pozorování je patrné, že růst parůžků je řízen z mozku centrální nervovou soustavou asynchronně. V dalším roce života a po časově synchronizovaném shození, se parůžky těchto srnců většinou vrátí k jejich obvyklému vývojovému stupni - rovného šesteráka, k čemuž je ostatně většina zdravých srnců geneticky „naprogramována“. Na doprovodných autentických fotografiích jsem na několika případech popisovanou skutečnost zachytil a tento obrazový materiál přikládám jako nedílnou součást příspěvku, věnujícím se příčinám vzniku nerovných parůžků.
Případy vzniku nerovnosti jsem mohl pozorovat také u několika jedinců v mém chovu. Například osmiletý srnec Honza shodil v prvním roce svého života parůžky rovného šesteráka s odstupem 14 dní. Pučnice dříve shozeného parůžku začala ihned regenerovat, zatahovat se kožním valem a vzápětí došlo k tvorbě nového parůžku, který dorostl do stupně rovného šesteráka. Druhá pučnice tento časový deficit již nedohnala, a v důsledku této skutečnosti vyprodukovala parůžek vidláka s krátkou přední výsadou a opticky slabší lodyhou.
V listopadu Honza tyto parůžky shodil rovnoměrně (v jeden den) a nové parůžky začal ronit již synchronizovaně. Parůžky se toho roku vrátily do jeho obvyklého stupně - rovného šesteráka se stejně silnými lodyhami a dokonalou optickou symetrií. Myslím, že přiložená ucelená fotosérie má v tomto případě mnohem větší vypovídající hodnotu než psané slovo a také nejlépe vystihuje tuto skutečnost .
Dalším příkladem nerovnosti parůžků byl syn desetiletého srnce Joklíka. Tento srnec shodil ve svých dvou letech parůžky rovného šesteráka s odstupem jednoho týdne. Průběh děje byl stejný jako u srnce Honzy. V důsledku této skutečnosti srnec vyprodukoval parůžky nerovného šesteráka s náznakem puku na pravé lodyze. Toho roku shodil parůžky v jeden den a další již nasadil již ve stupni rovného šesteráka.          
Abych čtenářům dokázal, že nejde jen o náhodné a ojedinělé případy zachycené pouze v mém chovu, připojuji autentické fotografie shozů srnce drženého jiným chovatelem. Ve druhém roce života srnec shodil jeden z parůžků ve stupni rovného šesteráka dříve než druhý a ve třetím roce nasadil již nerovného šesteráka s krátkou zadní výsadou, nevyhovující chovným kritériím. Ve čtvrtém roce opět nasadil rovného šesteráka - křižáka. Časový rozdíl mezi shozením parůžků byl osm dní. Vím, že vyfotografovaný křižák není ideálním příkladem chovného srnce, ale dokazuje mé tvrzení, že nerovnost parůžků může být v konkrétním roce jen dočasná.
 
Z myslivecké praxe mám vypozorováno, že většina srnců shazuje své parůžky rovnoměrně (v jeden den), maximálně s odstupem čtyř dnů. Pokud se srnec do tohoto časového limitu vejde“, nemívá tato skutečnost negativní vliv na asymetrii parůžků spojenou s jejich nerovností. Delší časový úsek již může negativně ovlivnít symetrií budoucích parůžků a být příčinou například absence některé z výsad. Nutno upozornit, že na základě rozsáhlého polymorfizmu srnčích parůžků, různých genetických kvalit srnců a jejich parožních potenciálů může i v této oblasti docházet k individuálním odchylkám.
 
Meziroční střídání nerovnosti parůžků bylo možné pozorovat i u srnce chovaného v zajetí Bohumilem Smékalem z Cetkovic. Chovatel získal srnce jako osmiměsíční srnče, které do té doby žilo v nevyhovujících podmínkách co se týče prostoru i potravy. V prvním roce svého života srnec nasadil parůžky špičáka s délkou lodyh 8,5 cm. Lodyhy byly hladké, bez náznaku perlení, růže vykazovaly spíše střechovitý tvar. Podle místně platných kritérií chovnosti by byl tento srnec zařazen mezi průběrné, protože jeho parůžky nedosáhly délky 10 cm. V polovině prosince srnec parůžky shodil. Pozoruhodné byly jeho pučnice, které dosáhly průměru 20 mm. Chovatel byl zvědav, zda srnec další rok nasadí silné parůžky odpovídající průměrům svých pučnic. Samozřejmostí bylo předkládání kvalitní vyvážené potravy se zastoupením všech nutričních látek. Srnec byl přikrmován převážně kukuřicí, ovsem, granulovanou vojtěškou, krmnou řepou apod.
Předpoklad se potvrdil, srnec nasadil ve druhém roce silné a dobře perlené parůžky nerovného šesteráka o délce lodyh 19 cm a širokými růžemi. Podle kritérií chovnosti by byl v tomto roce zařazen mezi chovné jedince. Tyto parůžky srnec nerovnoměrně shodil s odstupem jednoho týdne. Pučnice dříve shozeného parůžku se začala rychle regenerovat, uzavřela se kožním valem a vzápětí došlo k tvorbě nového parůžku, který dorostl do stupně šesteráka s délkou lodyhy 19,5 cm. Druhá pučnice nedokázala časovou ztrátu již dohnat a vyprodukovala sice rovněž parůžek šesteráka, ale pouze s délkou 16,5 cm a se zadní výsadou o délce pouze 1,2 cm. Lodyhy parůžků byly opět silné a bohatě perlené s průměrem růží 55 mm. Vlivem rozdílné délky lodyh a nerovnosti parůžků se však srnec podle kritérií chovnosti ve třech letech opět zařadil mezi průběrné, a to i přesto, že bodová hodnota jeho parůžků dosáhla přibližně 85 b. CIC. Podle kritérií chovnosti by parůžky tříletého srnce měly dosahovat délky kolem 20 – 22cm s výsadami alespoň 3 cm dlouhými. Parůžky v tomto roce však nedosáhly ani jedné z požadovaných parametrů, čímž se zařadili nezi průběrné.
Podle získaných informací z četných diskusí mezi mysliveckou veřejností nabývám dojmu, že převážná většina myslivců ve svých honitbách raději preferuje chovného srnce s nižšími, ale hmotnatějšími a dobře perlenými parůžky, než srnce s parůžky sice vysokými, ale s tenkými lodyhami bez perlení a se slabými růžemi.
Čtvrté a páté parůžky tohoto srnce jsou výsledkem mechanického poranění v době růstu. Ve čtvrtém roce si srnec levý parůžek poranil v době růstu o oplocení výběhu, lodyha se následně rozdvojila a vytvořil se atypický parůžek s boční kyjovitou anomálií. V pátém roce si srnec v době růstu pravý parůžek zlomil. Zlomená část parůžku pevně srostla s lodyhou přibližně v pravém úhlu a později byla odlomena. Bodová hodnota trofeje v tomto roce dosáhla přibližně 96 b. CIC. Z hlediska genetiky a předání parožních vloh dalším generacím by však bylo velkou chybou takové mladé, nerovné srnce lovit.
 
Z výše uvedeného vyplývá, že nerovnost parůžků není dědičná, jak se mnozí myslivci domnívali, ale může být způsobena nesjednocenou časovou synchronizací shazování parůžků v určitém roce, či jinými, těžko specifikovatelnými faktory ovlivňující vývoj parůžků. Podle mého názoru a získaných zkušeností by se při odstřelu srnců mělo k nerovnosti parůžků přihlížet pouze okrajově, a to i v případech, že srnec v příslušném roce nemá výsady odpovídající chovným kritériím.
Při průběrném odstřelu bych pohlížel z hlediska věku na celkový objem parůžků, což by se mělo stát vždy prioritou při posuzování chovnosti srnce. Již Nečas (1963) uvádí ve své monografii o srnčí zvěři, že z hlediska průběrného odstřelu a chovnosti „je lépe dát přednost srnci-vidlákovi bez ohledu na to, zda má přední nebo zadní výsady, který by výškou a sílou dobře perleného paroží byl velmi nadějný, před jinak slabším šesterákem, i když má delší a pravidelné výsady“.
Tímto poznatkem si dovoluji apelovat na členy hodnotitelských komisí, aby se zamysleli nad chovnými kritérii srnců, znovu je posoudili, a podle okresu, v němž podobné zkušenosti také mají, částečně kritéria upravili. Neměl by to být žádný problém, vše je pouze v lidech - myslivcích.
Je zřejmé, že takové nerovné srnce by měli lovit pouze zkušení myslivci, kteří znají danou problematiku, pravidelně chodí do honitby a dokáží správně posoudit chovnou hodnotu srnců. Byla by škoda vyřadit kvalitní silné jedince z chovu jen kvůli nerovnosti parůžků a čekat, že ti slabí - rovní, podle pravidel však chovní, převedou na své potomstvo lepší genetický potenciál. Toho bychom se asi nikdy nedočkali. Již dlouhou dobu je prokázáno, že většina trofejově nejsilnějších kusů v našich honitbách představuje zároveň nejkvalitnější zvěř v celé srnčí populaci. Jejich trvalým neuváženým odstraňováním z honiteb, zvláště před říjí, bráníme přenosu nejcennějších genetických vloh na další generace.
Celková délka lodyh parůžků srnce může být v letech „špatných“ pro parožení nižší než obvykle, a proto bychom měli svá měřítka rok od roku přizpůsobovat aktuální situaci a nikdy se nesnažit posuzovat srnčí parůžky podle nějaké pevné „šablony“.
Nikdo o sobě nemůže říci, že je v lovu průběrných srnců neomylný, každý myslivec někdy chybuje. Jedná se o to, jak často se to stává. Nejspolehlivější cestou jak získat schopnost správně odhadnout věk a posoudit chovnou hodnotu srnčí zvěře jsou časté návštěvy honitby, opakované pozorování zvěře (jejího vzhledu a chování) a neméně důležité je ověřovat přesnost našeho úsudku na ulovených jedincích. V případě nesprávného odhadu a ulovení chovného mladého jedince je důležité vzít si ponaučení a dalších chovatelských chyb se příště vyvarovat.
Na chovatelských přehlídkách trofejí jsou mnohdy k vidění trofeje mladých silných srnců označené červeným bodem, což svědčí buď o neznalosti pravidel průběrného odstřelu, či o sobecké touze některých myslivců vlastnit právě tuto silnou trofej. V hlavách převážné většiny těchto „myslivců“ se při pohledu na silné parůžky pozorovaného srnce „nastartují“ myšlenkové pochody a začne bilancování: takovou silnou trofej ve své sbírce ještě nemám, pokud ho teď neulovím já, jistě ho střelí sousedé nebo se v období říje nějakým záhadným způsobem „ztratí“ či padne za oběť pytlákovi. V takových případech by však mělo zvítězit sebezapření, morálka a myslivecká etika. Je nutné mít stále na paměti, že předčasným, neuváženým a nadměrným odstřelem mladých trofejově silných srnců mohou být rychle a na mnoho let zmařeny výsledky několikaleté chovatelské práce.
Praxe však bývá většinou diametrální. Troufnu si tvrdit, že spousta chybně ulovených, trofejově velmi nadějných ročků a ostatních mladých srnců s velmi vysokou chovnou hodnotou se účelově zatajuje a trofeje těchto nositelů nikdy nespatří světlo chovatelských přehlídek. Ze skutečného počtu všech ulovených srnců se většinou předkládají jen trofeje průběrných jedinců, v lepším případě jen omezený počet těch chovných. Osobně znám několik uživatelů honiteb, kteří se netají veřejně deklarovat, že na tyto výstavy chovné srnce ulovené v jejich honitbách se zásady nedávají, a že nejsou blázni, aby se na ně ukazovalo prstem. Nutno připustit, že realita je skutečně taková.
Je také pravdou, že někteří uživatelé honiteb či hospodáři mysliveckých sdružení se ztrátu chovného jedince ani nemusí dozvědět, protože někteří myslivci ze strachu před perzekucí, veřejným pokáráním, odebráním povolenky k lovu, či pouze ze strachu před závistí ostatních myslivců se snaží uloveného chovného srnce nějakým zpúsobem zatajit a nepřiznat. Tyto skutečnosti většinou reflektují současnou situaci v dnešních komerčních honitbách. Jen čestný a poctivý myslivec se k chovatelské chybě přizná a trofej předloží hospodáři a ten posléze na chovatelskou přehlídku k jejímu posouzení.
Pokud by (čistě hypoteticky) byly na chovatelské přehlídky předloženy skutečně všechny trofeje ulovených srnců v našich honitbách do posledního kusu, jsem přesvědčen, že by kapacita výstavních prostor nestačila, a stojanů pod trofeje by bylo nedostatek. Také červených fixů by bylo málo a velice brzy by se vypsaly, protože jsem přesvědčen, že minimálně třetina všech předložených trofejí by se „červenala!
Když jsem mezi myslivci sháněl k nafocení některé silné trofeje předčasně ulovených mladých chovných srnců, abych pořídil obrazový materiál k připravované publikaci, tak mohu zodpovědně prohlásit, že z početného souboru zapůjčených trofejí byly málokteré navrtányv pučnici. Z toho mohu usuzovat, že nikdy nebyly na chovatelské přehlídce předloženy k jejímu posouzení.
 
Stálou polemiku u myslivecké veřejnosti vyvolává téma ročních špičáků s výškou parůžků do 10 cm. Šetřit je, či nikoliv? Na toto téma bylo již mnoho napsáno, a přesto se stále vracíme k diskusi. Odpověď na otázku by měli znát především myslivci z honiteb či z okresů, kde mají převahu nebo naopak nedostatek takových špičáků.
Při posuzování chovnosti srnců, zejména ročků, je třeba přihlížet také ke kvalitě místní populace a obecně k parožení v příslušném roce. Ročky, které někde právem považují za průběrné, je třeba v jiných podmínkách a oblastech naopak šetřit. Podle tvaru, hmotnatosti a členitosti parůžků nelze obecně stanovit neměnné mantinely obrazu průběrných srnců pro všechny poměry. Pokud však chceme zachovat odpovídající zastoupení věkových tříd, tak bez vyřazení určitého podílu nejslabších ročních srnců to nepůjde.
Před odstřelem by bylo dobré seřadit si v paměti podle kvality všechny ročky (od nejhůře založených až po nejnadějnější), které jsme toho roku v honitbě viděli. Podle toho, kolik mladých srnců je plánováno k odstřelu, je třeba ze stavu vyřadit potřebný počet těch nejslabších.
Především mezi staršími myslivci stále přežívá názor, že trofej knoflíkáče či paličkáče není trofejí, a proto ročka s takovými parůžky je dobré ušetřit, aby se mohl projevit v dalším roce. Takový názor rozhodně nesdílím již jen proto, že tento na „milost“ ponechaný roček může v dalším roce nasadit parůžky např. špičáka s délkou lodyh nad 10 cm, a pak je velice obtížné a téměř nemožné ho v tom roce rozpoznat mezi ostatními chovnými ročky. Zpravidla nepoznán je tedy opět ponechán v chovu jako chovný jedinec, a tímto způsobem může unikat průběrnému odstřelu po dobu několika let. Zpravidla ve dvou letech se tento srnec zapojí do reprodukce a svůj špatný genetický potenciál předává dál.
Z výše uvedeného logicky vyplývá otázka, proč bychom měli chránit takto slabé a špatně parožící ročky, pokud máme v honitbě bezpečně obeznané jiné ročky, tělesně i v parůžcích silnější.
Podle chovných kritérií je roční špičák s délkou lodyh od 5 cm do 10 cm sice hodnocen jako průběrný, ale v dalších letech to nemusí být bezpodmínečně špatný srnec. Musí však jít o srnce tělesně silného se silnými pučnicemi, které jsou základním předpokladem pro nasazení dobrých parůžků. Potom je možné, že ztrátu v parožení může takový roček v následujících příznivých letech „dohnat“.
Mnou chovaný srnec Joklík nasadil jako roček průběrné parůžky s délkou lodyh do 5 cm, ale po vyléčení z intoxikace řepkou olejkou z něj vyrostl „slušný“ šesterák. Případy slabých paličkáčů, kteří v dalším roce vyprodukovali parůžky šesteráka je možné pozorovat pouze u jedinců chovaných v zajetí, a proto by se tyto případy neměly porovnávat s jedinci žijícími ve volných honitbách. Slabému paličkáči chovanému v zajetí může totiž chovatel všemi způsoby pomoci, a také může u něj eliminovat případné nemoci a další negativně působící faktory. Stejně tak svou intenzivní péčí a předkládanou vyváženou výživou může paličkáči zlepšit kondici a tělesnou konstituci, v důsledku čehož jedinec rozvine svůj parožní potenciál na maximum a následně vyprodukuje členěné parůžky, které by jinak ve volné přírodě nikdy nedokázal vyprodukovat.
Nikdo z myslivců nemůže se stoprocentní jistotou určit, co u těchto srnců bylo příčinou opožděného vývoje parůžků. Může to být dlouhá a tuhá zima, málo slunečního svitu, špatná výživa, ztráta matky, parazité atd. O problematice knoflíkáčů, paličkáčů a slabých špičáků důkladně pojednám v některém z dalších příspěvků, které připravuji. Podat veškeré informace k tomuto aktuálnímu tématu a obrazově doložit fakta, informace a nové poznatky by přesáhlo rámec tohoto příspěvku. Navíc si myslím, že problematika paličkáčů je mezi mysliveckou veřejností stále aktuální a diskutovaná, a tudíž si zaslouží větší pozornost.
 
Mezi myslivci se vedou četné diskuse také o opodstatněnosti lovu srnců s atypicky a nestandardně nasazenými parůžky. Téměř ve všech honitbách se promíjí či povoluje lov srnce s jakkoliv nestandardně nasazenými parůžky bez ohledu na jeho věk, konstituci či jinak stanovenou chovnou hodnotu. Převážná většina myslivců velmi ráda vyhledává „průběrné“ srnce právě mezi takto „postiženými“ jedinci. Mnohdy bývá odstřel těchto většinou mladších srnců alibisticky zdůvodňován a omlouván jen nevýznamnými a neopodstatněnými vadami v počtu či postavení výsad (rozdvojená výsada, prodloužená perla, atypicky vyrůstající výsada, netypický tvar parůžků apod).
Z chovatelského hlediska je nutno vědět, že tyto zdánlivě patologické útvary na lodyhách vyrůstají srncům vlivem všech příznivých okolností a pozitivně působících faktorů ovlivňujících růst parůžků (kvalitní vyvážená výživa, pohoda a klid, dostatek slunečních period, dobrá kondice a zdravotní stav apod). Z chovatelského hlediska však není zapotřebí vyřazovat z chovu srnce, který by alespoň jedním parůžkem signalizoval vysokou chovnou hodnotu.
Je nutné si uvědomit, že odchylky od běžného standardu v parožení, které se navíc mohou projevit pouze v jednom kalendářním roce, nesnižují chovnou hodnotu srnce. Pokud si srnec v době růstu parůžků jeden parůžek jen slabě mechanicky poškodí, po jeho shození nasadí zcela normální parůžek. Také v případě zlomené či jinak poškozené pučnice, kdy takovému srnci na této pučnici již nikdy nenaroste standardní parůžek, není jeho předčasný odstřel nutný, jedná-li se o srnce velmi mladého, který jinak vykazuje známky chovnosti. Srnce je třeba vyřadit z chovu bez ohledu na jeho věk pouze tehdy, signalizuje-li znetvoření parůžků onemocnění či vážnější tělesné poranění.
Text a snímky Pavel SCHERER
p.scherer@atlas.cz
mobil: 724 218 513
vychází v 7:15 a zapadá v 16:14 vychází v 20:23 a zapadá v 11:57 Nákupní košík 0
 
Zpracování dat...